K čemu je Evropě dobrý vlastní Knesset? (I)

16. května uspořádal v únoru 2012 vytvořený tak zvaný Evropský židovský parlament (EJP) v Bruselu své první valné shromáždění. 120 poslanců (stejně jako v izraelském Knessetu), vybraných v rámci tříměsíčního hlasování na internetu, si činilo nárok na to, že zastupují židovské komunity 47 zemí.

Osazenstvo sálu, který jim byl laskavě poskytnut Evropským parlamentem, si usurpovalo pravomoc ovlivňovat evropskou politiku v zájmu Izraele a židů. Lobbovat za zájmy židů a židovského státu hodlá EJP prostřednictvím vytváření takových názorů u poslanců Evropského parlamentu a představitelů dalších institucí EU, které jsou pro židy výhodné u takových problémů, jako řešení na Blízkém východě, právo Izraele na existenci v jeho stávajících hranicích, konflikt v Sýrii, situace kolem Iránu, nárůst antisemitismu a nacionalismu v zemích Evropy. Mimo to si židovský „parlament“ vytkl za cíl sjednotit úsilí židovských evropských komunit, aby se zabránilo jejich asimilaci na jedné straně, a na straně druhé aby se přesvědčila EU a evropské vlády o nutnosti pokračování politiky multikulti.

Na první pohled nic zvláštního. Takových židovských lobbistických struktur je jako much. Fungují jak na místní úrovni, tak na úrovni jednotlivých zemí, a dokonce i v globálním měřítku (například Světový židovský kongres, Světový kongres ruskojazyčných židů, Světové fórum ruskojazyčného židovstva atd.). Jejich cíle a metody jsou stejné, jako u nově upečeného „parlamentu“. Ale v jeho případě existují nuance. Ty souvisí ani ne tak se začleněním novátorské metody „online demokracie“ do života židovských komunit, jako s bojem v rámci světového židovstva o vůdcovství. Proto přístupy Evropského židovského parlamentu k řadě mezinárodních problémů, včetně vztahů EU s Ukrajinou, Ruskem a dalšími zeměmi Celní unie a SNS, budou odrážet cíle iniciátorů vytvoření EJP – ukrajinských magnátů Igora Kolomojskovo a Vadima Rabinoviče, a také jejich kazachstánského partnera Aleksandra Maškeviče, do listopadu 2011 vůdce Euroasijského židovského kongresu.

Operetní charakter „parlamentu“ je zjevný. Mluví o tom sami židé. Začněme třeba tím, že se do něj dostali představitelé Izraele, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Turecka, tedy zemí, které v žádném případě neodpovídají pojmu „Evropa“: ani geograficky, ani politicky, ani kulturně. Protože iniciátory EJP tato okolnost neznepokojovala, znamená to, že potřebovali uměle zvýšit zastoupení v této organizaci komunit bývalého „sovětského židovstva“. Kritici EJP rovněž poukázali na „naprostou netransparentnost hlasovacích procedur na internetu a seznamu navržených kandidátů, na který se dostali sportovci, herci, osobnosti šoubyznysu a další jedinci, z nich převážná většina neví o aktuálních problémech evropského židovstva nic“ (1).

Jak napsali v židovském tisku, „analýza kandidátů, provedená experty z několika zemí, ukázala, že někteří uchazeči o poslanecké křeslo neměli k židovstvu žádný vztah. … Řada kandidátů přiznala, že údaje o sobě vložili sami a pak se obrátili na sociální sítě s prosbou „kliknout“ na jejich kandidaturu“. To vše bylo možné proto, že „každý člověk mohl zapsat sebe a své přátele jak pod skutečným, tak pod vymyšleným jménem. A pak poprosit své známé na sociálních sítích, aby pro něj hlasovali (2). Došlo k tomu, že na seznamu kandidátů se objevili židy vážení lidé, kteří ani ve snu netušili, že byli navrženi na „evropské židovské poslance“. Psali rozhořčené dopisy a veřejně se této pochybné cti vzdávali (3). Mnozí známí židovští činitelů sdělili, že „o vytvářené struktuře nic nevědí, nikoho nezplnomocnili jmenovat je za kandidáty, nevidí nutnost dublovat existující evropské židovské zastupitelské orgány a nemají v plánu se práce tzv. „parlamentu“ účastnit“ (4).

Někteří kritici EJP poukazovali na to, že za neexistence pevného členství v židovských organizacích zemí SNS znamená slovo „komunita“ ve skutečnosti skupinu lidí z okruhu daného bohatého žida, který si přeje mít vlastní organizaci, s nějakým halasným názvem. Díky tomu pak získá možnost, je-li třeba, vystupovat jako „hlavní žid“ u řešení vlastních záležitostí „před úřady země a na mezinárodní scéně“ (5). Proto považovat kandidáta takové „komunity“ za člověka vyjadřujícího názory všech židů dané země by bylo přinejmenším neuvážené.

Protože židovská komunita zůstala ohledně toho, kdo koho nominoval za kandidáta, kdo a jak se dopočítal údajných 403,000 hlasujících na internetu (z nichž třetina byli občané SNS a Pobaltí) v nevědomosti, vznikly oprávněné pochyby o právu EJP vystupovat jménem všech židů Evropy. A co víc, Kolomojského a Rabinoviče přímo obvinili z pokusu roztříštit evropské židy, kteří jit mnoho let mají své zastoupení na kontinentální úrovni – Evropskou radu židovských komunit. Její vůdci uveřejnili otevřený dopis, ve kterém vyzvali Evropský parlament a představitele EU, aby považovali EJP za „iniciativu dvou soukromých podnikatelů z Ukrajiny“ (6) a nic víc.

Skandální charakter této záležitosti byl dodatečně potvrzen, když se mezi židy začaly šířit zvěsti, že v r. 2010 se Igor Kolomojskij a Vadim Rabinovič pokusili prostě si Evropskou radu židovských komunit „koupit“, a podle ukrajinského zvyku řešit veškeré záležitosti pomocí peněz. Nepodařilo se. Členové vedení ECEO Kolomojským nabídnutých 14 milionů dolarů, výměnou za post prezidenta této organizace, která již přes 40 let sjednocuje židovské komunity zemí EU, odmítli a na znamení protestu rezignovali, čímž zablokovali přechod ECEO pod kontrolu dvou výše jmenovaných ukrajinských magnátů (7). Naštvaný Kolomojskij a Rabinovič vytvořili jako odplatu vlastní Evropskou židovskou radu, která byla iniciátorem voleb do Evropského židovského parlamentu.

K čemu to vše potřebují? Zde to začíná být nejzajímavější.

Autorem nápadu, aby Izrael využíval v Evropě politiky „měkké síly“ za pomoci židovské diaspory, je Shimon Perez (8). Izraelci jsou nespokojeni s tím, že země EU zaujímají v otázce arabsko-izraelského konfliktu uváženější postoj, oproti USA, které jsou zcela na straně židovského státu. Světové židovstvo rozčiluje i to, že v evropských politických kruzích roste rozhořčení kvůli neochotě Izraele vrátit Arabům okupovaná území a dohodnout se na vytvoření palestinského státu s hlavním městem východní Jeruzalém. O nic menší starosti nedělá Izraelcům zdrženlivost většiny evropských vůdců v otázce realizace americké strategie „překopání“ Velkého Blízkého východu podle obrazu namalovaného Washingtonem.

Nástrojem „měkké síly“ Izraele v Evropě by se mohla stát Evropská rada židovských komunit, ale ta provádí především koordinační aktivity v oblasti židovského vzdělávání, kultury, zachování národní identity židů (tedy opak multikulti, tak kde jsou stížnosti a obviňování z nacismu a šovinismu a zatýkání? – p.p.) a boje s antisemitismem, a nestrká nos do mezinárodní politiky přímo, kdy chápe, že se to může evropským židům vymstít. Pokus Kolomojského a Rabinoviče převzít ECEO pod svoji kontrolu měl za cíl přeměnit toto sdružení evropských židů na lobbistickou strukturu, působící bezprostředně v zájmu Izraele. Pokud budou úspěšní při pohlcení ECEO, „loutkový parlament“ by jim přestal vyhovovat. Ale v neprospěch „dvou soukromých podnikatelů z Ukrajiny“ hrálo to, že židovská elita západu se k pokusům svých soukmenovců z SNS ujmout se vedoucí role v rámci světového židovstva staví velmi nepřátelsky. Na jednu stranu se bojí, že „ruští“ židé se mohou stát nástrojem „měkké síly“ Ruska, a na druhou stranu, že nevábné osoby zbohatnuvší na rozkradení sovětského majetku, z nichž část má kriminální minulost, stanou v čele evropského židovstva a zdiskreditují židovskou diasporu jako takovou, obzvláště v očích v takových otázkách háklivých Evropanů.

Negativní image „ruských“ židů vznikl i v důsledku neustálých hádek mezi nimi o vůdcovství. Ale v posledních letech se Igorovi Kolomojskému při podpoře svého obchodního partnera Gennadije Bogoljubova a lubavičského rabína Šmuela Kaminěckovo podařilo víceméně sjednotit četné organizace „ukrajinských“ židů, a pak se domluvit s kazachstánským miliardářem Aleksandrem Maškevičem o předání Euroasijského židovského kongresu pod kontrolu Kolomojského (v listopadu 2011 byl za prezidenta EAJC vybrán prominent a obchodní partner Kolomojského Vadim Šulman).

A proto spojenými silami Kolomojskij, Rabinovič a Maškevič výrazně oslabili pozice na mezinárodní scéně dvou ruských konkurentů: prezidenta Evropského židovského kongresu Vjačeslava Kantora a prezidenta Světového kongresu ruskojazyčného židovstva Borise Špigela. O prvně jmenovaném kolují mezi židy zvěsti, že má údajně podporu tu amerických židů (9), tu Moskvy (10). Špigela rovnou označili na „výtvor Kremlu“ (11). Příhodný způsob, jak vyčistit arénu od konkurentů.

A není důležité, že sami židé považují nově vytvořený Evropský židovský parlament za nelegitimní z pohledu zastupování jejich zájmů v EU. Důležité je, jestli Kolomojského dítko budou za legitimní považovat evropští činitelé a poslanci Evropského parlamentu. Soudě podle složení hostů prvního valného shromáždění EJP se tací již našli. Nad směšností zvolení židovského „parlamentu“ na internetu zavírají oči a nyní začnou vydávat názory Kolomojského a za ním stojících kruhů u závažných mezinárodních problémů za údajný postoj všech evropských židů.

(pokračování)

Poznámky

1. http://www.neurope.eu/article/parliament-ex-machina
2. http://evreiskiy.kiev.ua/category/mezhdunarodnyjj-sovet-evrejjskikh-10861.html
3. http://www.newsru.co.il/world/04nov2011/eep_201.html
4. http://eajc.org/page18/news28368.html
5. Dtto. 
6. Цит. по
7. http://www.jta.org/news/article/2012/01/30/3091409/alexander-levins-got-a-name-and-cash-but-does-he-have-a-plan
8. http://www.jewish.ru/theme/world/2011/08/news994299478.php
9. http://www.rospres.com/hearsay/3833/
10. http://izrus.co.il/oligarhi/article/2010-10-19/12157.html
11. http://usacit.livejournal.com/1282.html