Na správné straně historie

Během posledního roku, či roku a půl, se události probíhající v severní Africe a na Středním východě dostaly do popředí globální politické agendy. Jsou často zmiňovány jako nejpozoruhodnější epizoda v mezinárodním životě v novém, 21. století. Experti dlouho mluvili o křehkosti autoritářských režimů v arabských zemích a o možných sociálních a politických šocích.

Nicméně bylo obtížné předpovídat rozsah a rychlost, jakou se vlna změn přelila přes tento region. Spolu s projevy krize ve světové ekonomice tyto události jasně demonstrovaly, že proces vedoucí k vynoření se nového mezinárodního systému vstoupil do zóny turbulencí.

Čím rozsáhlejší sociální hnutí se v zemích tohoto regionu objevila, tím naléhavější se stala otázka, k jaké politice by vnější hráči a celé mezinárodní společenství měly přistoupit. Řada odborných diskusí o této záležitosti a následné praktické činy států a mezinárodních organizací načrtly dva hlavní přístupy: buď pomoct Arabům rozhodnout o vlastní budoucnosti, nebo se pokusit formovat novou politickou realitu dle vlastních zájmů a využít oslabení státních struktur, které byly dlouho příliš rigidní. Situace se vyvíjí rychle, což činí pro ty, kteří mají největší slovo v záležitostech tohoto regionu, důležitým konečně zkonsolidovat úsilí, místo tlačit různými směry, jako postavy v bajce Ivana Krylova.

Dovolte mi shrnout body, se kterými jsem opakovaně přišel v souvislosti s vývojem situace na Středním východě. Především, Rusko, spolu s většinou zemí na světě, povzbuzuje aspirace Arabů snažících se o lepší život, demokracii a prosperitu, a je připraveno toto úsilí podpořit. To je důvod, proč jsme uvítali iniciativy Partnerství z Deauville na summitu G8 ve Francii. Rozhodně se stavíme proti používání násilí v rámci stávající transformace probíhající v arabských zemích, obzvláště proti civilistům. Jsme si dobře vědomi faktu, že transformace společnosti je komplexní a obecně dlouhý proces, který jen zřídka probíhá hladce.

Rusko pravděpodobně zná skutečné náklady revolucí lépe, než většina ostatních zemí. Jsme si plně vědomi, že revoluční změny jsou vždy doprovázeny zhoršením sociální a ekonomické situace, jakož i ztrátou lidských životů a utrpením. To je přesně důvod, proč podporujeme evoluční a mírový způsob realizace dlouho očekávaných změn na Středním východě a v severní Africe.

Jde o to, co by mělo být učiněno, pokud střet mezi úřady a opozicí předpokládá formu násilné ozbrojené konfrontace. Odpověď se zdá být zjevná – vnější aktéři by měli udělat co mohou, aby zastavili krveprolití a podpořili kompromis se zapojením všech stran konfliktu. Když jsme se rozhodovali, jestli podpoříme rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1970 a jestli nebudeme nic namítat proti rezoluci 1973 u Libye, věřili jsme, že tato rozhodnutí pomohou omezit nadměrné používání síly a vydláždí cestu politickému urovnání. Bohužel, akce provedené zeměmi NATO pod rouškou těchto rezolucí vedly k jejich hrubému porušení a podpoře jedné ze stran občanské války, kdy cílem bylo svrhnout existující režim – což poškodilo autoritu Rady bezpečnosti.

Lidem zběhlým v politice netřeba říkat, že vše vězí v detailu, a přesto řešení obsahující použití síly nemohou přinést trvalé dlouhodobé urovnání. A za současných okolností, kdy se komplexnost mezinárodních vztahů zvýšila mnohonásobně, se stává zjevným, že použití síly k vyřešení konfliktů nemá naději na úspěch. Příkladů je více než dost. Patří k nim komplikovaná situace v Iráku a krize v Afghánistánu, která ani zdaleka neskončila. Existuje mnoho náznaků, že věci nejsou v Libyi, po svržení Muammara Kaddáfího, ani zdaleka dobré. Nestabilita se rozšířila dále na Saharu a regionu Sahelu, a situace v Mali se zhoršila dramaticky.

Dalším příkladem je Egypt, který stále ještě ani zdaleka nepřekonal všechna úskalí, ačkoliv změna režimu nebyla doprovázena velkými projevy násilí a Hosni Mubarak, který vládl zemi po více než třicet let, opustil prezidentský palác dobrovolně, krátce poté, co veřejné protesty začaly. Ale nemůžeme být nic než znepokojeni, mimo dalších záležitostí, zprávami o rostoucích náboženských střetech a porušování práv křesťanské menšiny.

Tudíž existuje více než dostatek důvodů pro nanejvýš vyrovnaný přístup k syrské krizi, která dnes představuje nejnaléhavější situaci v regionu. Je jasné, že po tom, co se stalo v Libyi, nebylo možné vyhovět Radě bezpečnosti OSN a přijmout rozhodnutí, která by nebyla adekvátně explicitní a umožňovala by těm, kteří by byli zodpovědní za jejich realizaci, jednat dle vlastního uvážení. Jakýkoliv mandát poskytnutý ve jménu celého mezinárodního společenství by měl být maximálně přesný a precizní, abychom se vyhnuli dvojsmyslnosti.

Bohužel kvalifikovaná a upřímná analýza vývoje v Sýrii a jeho potenciálních následků stále chybí. Celkem často je nahrazována primitivními obrázky a klišé černobílé propagandy. Již několik měsíců hlavní mezinárodní média vytváří zprávy o zkorumpovaném diktátorském režimu, surově potlačujícím aspirace na svobodu a demokracii jeho vlastních lidí.

Nicméně se zdá, že autoři těchto zpráv se neobtěžovali položit si otázku, jak by vláda dokázala zůstat u moci bez podpory veřejnosti po více než rok, navzdory existenci sankcí uvalených jejími hlavními ekonomickými partnery. Proč většina lidí hlasovala pro návrh ústavy, se kterým přišla vláda? Proč, po tom všem, zůstala většina syrských vojáků loajálních svým velitelům? Pokud je jediným vysvětlením strach, tak proč pak nepomohl ostatním autoritářským vládcům?

Uvedli jsme mnohokrát, že Rusko není obráncem současného režimu v Damašku a že nemá žádné politické, ekonomické nebo jiné důvody, aby jím bylo. Nikdy jsme nebyli velkým obchodním a ekonomickým partnerem této země, jejíž vláda jednala většinou s hlavními městy zemí západní Evropy.

Není nám o nic méně jasné, než ostatním, že hlavní zodpovědnost za krizi, která se převalila přes tuto zemi, leží na syrské vládě, která nepřistoupila na reformní kurz ve vhodný čas, nebo si nevyvodila závěry z hlubokých změn probíhajících v mezinárodních vztazích. To vše je pravda. Avšak jsou zde i další fakta. Sýrie je mnohokonfesní stát: mimo sunitů a šíitů jsou tam alavité, ortodoxní a další křesťané, drúzové a Kurdové. Během posledních několika desetiletí sekulární vlády strany Ba’ath byla v Sýrii praktikována svoboda vyznání a náboženské menšiny se bojí, že když se režim zhroutí, může tato tradice skončit.

Když říkáme, že tyto obavy by měly být vyslyšeny a vzaty v úvahu, jsme někdy obviňováni, že zaujímáme protisunitský postoj, a obecněji protiislámský postoj. Nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. V Rusku lidé různých vyznání, z nichž nejpočetnějšími jsou ortodoxní křesťané a muslimové, žili spolu v míru po staletí. Naše země nikdy nevedla koloniální války v arabském světě, ale naopak neustále podporovala nezávislost arabských zemí a jejich právo na nezávislý vývoj. A Rusko nenese žádnou zodpovědnost za následky koloniální vlády, charakterizované změnami v sociálních strukturách, které přinesly napětí, které přetrvává stále.

Chci ale říct něco jiného. Pokud jsou někteří členové společnosti znepokojeni ohledně potenciální diskriminace na základě náboženství nebo etnického původu, pak by měly být těmto lidem poskytnuty nezbytné záruky, v souladu s obecně přijatými mezinárodními humanitárními normami.

Respekt k lidským právům a základním svobodám tradičně byl, a nadále je, hlavním problémem pro státy Středního východu, a byl to jeden z hlavních důvodů „arabských revolucí“.

Nicméně Sýrie nebyla nikdy na tomto seznamu dole, díky tomu, že její svobody jsou nezměrně vyšší, než v některých zemích, které se nyní pokouší poučovat o demokracii Damašek. V jednom z posledních čísel francouzský časopis Le Monde Diplomatique přinesl chronologii porušování lidských práv jedním velkým státem na Středním východě, jehož součástí byla, mimo jiného, poprava 76 lidí odsouzených k smrti jen v r. 2011, včetně lidí obviněných z čarodějnictví. Pokud si opravdu přejeme prosazovat respektování lidských práv na Středním východě, musíme tento cíl uvést otevřeně. Pokud prohlásíme ukončení krveprolití za svůj primární zájem, měli bychom se zaměřit přesně na to; jinými slovy, musíme tlačit v první řadě na příměří a prosazovat začátek všeobecného celosyrského dialogu s cílem dojednat mírové vyřešení krize samotnými Syřany.

Rusko vysílalo tyto zprávy od prvních dnů nepokojů v Sýrii. Bylo nám celkem jasné, a myslím, že všem, kteří mají dostatek informací o této zemi, že tlačení na okamžité sesazení Bashara al-Assada, proti aspiracím značného segmentu syrské společnosti, která se stále spoléhá na tento režim u bezpečnosti a blahobytu, by znamenalo uvržení Sýrie do vleklé a krvavé občanské války. Zodpovědní vnější hráči by měli pomoct Syřanům vyhnout se tomuto scénáři a dosáhnout spíše evoluční, než revoluční reformy syrského politického systému, prostřednictvím národního dialogu, místo donucovacími prostředky zvenčí.

Vezmeme-li v úvahu dnešní realitu v Sýrii, spoléhání se na jednostrannou podporu opozice, obzvláště jejího nejválkychtivějšího křídla, nepovede k míru v této zemi, a proto to půjde proti cíli ochránit civilní populaci.

Zdá se, že v této možnosti převažují pokusy provést změnu režimu v Damašku coby prvek širší regionální geopolitické hry. Cílem těchto plánů je bezpochyby Irán, protože velká skupina států, mezi něž patří USA a země NATO, Izrael, Turecko a některé státy regionu, má, zdá se, zájem na oslabení regionální pozice této země.

Možnost vojenského útoku na Irán je dnes velmi debatovanou záležitostí. Opakovaně jsem zdůraznil, že taková možnost by vedla k vážným katastrofickým následkům. Pokus rozetnout gordický uzel dlouhodobých problémů je odsouzen k neúspěchu. Můžeme si v tomto ohledu připomenout, že americká vojenská invaze do Iráku byla kdysi považována za „zlatou příležitost“ změnit politickou a ekonomickou realitu na „větším Středním východě“ rychle a rozhodně, a tím přeměnit tento region na oblast, která bude následovat „evropský vzor“ vývoje.

Bez ohledu na situaci týkající se Iránu je nicméně evidentní, že rozdmýchávání vnitrosyrských svárů může spustit procesy, které mohou ovlivnit situaci na obrovském území obklopujícím Sýrii nanejvýš negativně, a které budou mít zničující dopad jak na regionální, tak mezinárodní bezpečnost. K rizikovým faktorům patří ztráta kontroly nad syrsko-izraelskou hranicí, zhoršení situace v Libanonu a dalších zemích regionu, upadnutí zbraní do „špatných rukou“, včetně rukou teroristických organizací, a zřejmě i to nejhorší, zhoršení náboženského napětí a rozporů v islámském světě.

* * *

V 90. letech ve své knize Střet civilizací Samuel Huntington vylíčil trend narůstajícího významu na identitě založené civilizace a náboženství ve věku globalizace; rovněž přesvědčivě demonstroval relativní snížení schopnosti historického západu šířit svůj vliv. Zcela jistě by bylo přeháněním, pokud bychom se pokoušeli postavit model moderních mezinárodních vztahů výhradně na základě takových předpokladů. Nicméně dnes není možné takový trend ignorovat. Je způsoben celou řadou různých faktorů, včetně transparentnějších státních hranic, informační revoluce, která zviditelnila do očí bijící sociálně-ekonomickou nerovnost, a rostoucího přání lidí zachovat si za takových okolností svoji identitu a vyhnout se zařazení na seznam ohrožených druhů historie.

Arabské revoluce jasně demonstrují ochotu vrátit se ke kořenům civilizace, která se projevuje širokou podporou veřejnosti stranám a hnutím, jednajícím pod praporem islámu. Tento trend je zjevný nejen v arabském světě. Zmiňme Turecko, které se aktivněji snaží být hlavním hráčem v islámském prostoru a v regionu kolem. Asijské státy, včetně Japonska, vyjadřují svoji identitu také směleji.

Taková situace je dalším důkazem, že jednoduchá (ne-li zjednodušená) binární konstrukce období studené války, vyznačující se paradigmaty východ-západ, kapitalismus-socialismus, sever-jih, je nahrazována multidimenzionální geopolitickou realitou, která neumožňuje identifikování jediného dominantního faktoru. Globální finanční a ekonomická krize udělala čáru za diskusemi o tom, jestli jeden systém může dominovat v jakékoliv oblasti, ať již ekonomické, politické nebo ideologické.

Není pochyb, že v rámci širšího rámce, který definuje vývoj většiny států a který je charakterizován demokratickým vládnutím a tržní ekonomikou, si každá země nezávisle zvolí vlastní politický a ekonomický model, s řádným ohledem na vlastní tradice, kulturu a historii. To pravděpodobně vyústí do většího dopadu na mezinárodní záležitosti u faktoru na identitě založené civilizace.

Co se týká praktické politiky, mohou tyto závěry naznačovat jen jednu věc: pokusy vnutit vlastní soubor hodnot jsou naprosto marné a mohou vést jen k nebezpečnému zhoršení napětí mezi civilizacemi. To zcela určitě neznamená, že se musíme zcela vzdát vzájemného ovlivňování a prosazování správného obrazu o naší zemi na mezinárodní scéně.

Nicméně by to mělo být děláno pomocí upřímných a transparentních metod, které podpoří vývoz národní kultury, vzdělávání a vědu, zatímco budou plně respektovat hodnoty lidí jiných civilizací, coby záruka světové diverzity a úcty k pluralismu v mezinárodních záležitostech.

Zdá se zjevným, že naděje vkládané do aplikování nejnovějších technologií šíření informací a komunikačních technologií, včetně sociálních sítí, s cílem změnit mentalitu jiných lidí, a tím vytvořit novou politickou realitu, jsou v dlouhodobém horizontu odsouzené ke zmaru. Současný trh myšlenek je příliš různorodý, a virtuální metody mohou přinést jen virtuální realitu – samozřejmě za předpokladu, že se neuchýlíme k mentalitě Velkého bratra George Orwella, v kterémžto případě se vzdáme celé myšlenky demokracie, a to nejen v zemích, které jsou takovému vlivu vystaveny, ale také v těch, které ho uplatňují.

Vyvinutí univerzální stupnice hodnot a morálky se stává velkou politickou otázkou. Taková stupnice by mohla posloužit jako základ pro zdvořilý a plodný dialog mezi civilizacemi, založený na společném zájmu snížit nestabilitu, která doprovází vytváření nového mezinárodního systému, s konečným cílem nastolit pevný, účinný a polycentrický světový řád. A zde můžeme uspět pouze tehdy, když vyloučíme černobílé přístupy, ať se již jedná o přehnané obavy o práva sexuálních menšin, nebo naopak, o pokusy uchýlit se k politicky úzkým konceptům morálky, které by uspokojily jednu skupinu a porušily práva ostatních občanů, obzvláště těch, kteří vyznávají odlišnou víru.

* * *

Existuje určitý limit, kterého krize v mezinárodních vztazích dosáhla, který nelze překročit, aniž by neutrpěla újmu globální stabilita. To je důvod, proč by práce na uhašení regionálních požárů, včetně vnitrostátních konfliktů, měly být prováděny maximálně ohleduplně, bez uplatňování dvojího metru. Používání „klacku sankcí“ vede vždy do slepé uličky. Všechny zúčastněné strany vnitřních konfliktů by měly být přesvědčeny, že mezinárodní společenství utvoří jednotnou frontu a bude jednat v souladu s přísnými principy, aby zastavilo násilnosti co nejdříve a dosáhlo vzájemně přijatelného řešení prostřednictvím všeobecného dialogu.

Rusko je vedeno, co se týká vnitrostátních krizí, jen takovýmito principy, což vysvětluje náš postoj k tomu, co se děje v Sýrii. To je důvod, proč jsme nabídli plnou a upřímnou podporu misi zvláštního vyslance OSN/Arabské ligy Kofi Annana, mající za cíl najít vzájemně přijatelný kompromis co nejdříve. Prezidentská prohlášení Rady bezpečnosti OSN a rezoluce Rady bezpečnosti OSN v tomto ohledu odráží přístupy, které jsme prosazovali od samého počátku nepokojů v Sýrii; tyto názory se rovněž odráží v našem společném prohlášení s Ligou arabských států, přijatém 10. března 2012.

Pokud bychom byli při prosazování těchto přístupů v Sýrii úspěšní, mohly by se stát vzorem mezinárodní pomoci při řešení budoucích krizí.

Podstatou „šesti principů“ Kofi Annana je zajistit ukončení násilností, bez ohledu na to, odkud přichází, a začít Syřany vedený politický dialog, který by měl řešit legitimní obavy a aspirace Syřanů. Měl by vyústit do nové politické konfigurace v Sýrii, která bude brát v úvahu zájmy všech skupin v této multikonfesní společnosti.

Je nezbytné podpořit přípravy a realizaci dohod majících za cíl urovnání konfliktu bez toho, aby se někomu stranilo, odměnit ty, kteří je dodržují, a jasně poukázat na ty, kteří se staví proti mírovému procesu. Aby toho bylo dosaženo, je potřeba nepodjatého monitorovacího mechanismu, a takový mechanismus byl vytvořen v souladu s rezolucemi Rady bezpečnosti OSN č. 2042 a 2043. Ruští vojenští pozorovatelé jsou součástí mezinárodního monitorovacího týmu.

Bohužel proces realizace plánu Kofi Annana v Sýrii probíhá s velkými obtížemi. Svět byl zděšen masakry neozbrojených civilistů, včetně tragédie, která se odehrála ve vesnici Houla 25. května 2012, a následným krvavým násilím v okolí Hama. Je nutně vyjasnit, kdo je za to zodpovědný, a pachatele potrestat. Nikdo nemá právo usurpovat si roli soudce a používat tyto tragické události k dosažení vlastní geopolitických cílů. Upuštění od takovýchto pokusů umožní zastavit spirálu násilí v Sýrii.

Ti, kteří říkají, že Rusko „zachraňuje“ Bashara al-Assada, se mýlí. Rád bych opětovně zdůraznil, že jsou to samotní Syřané, kdo si volí politický systém a vedení své země. My se nepokoušíme přelakovat na bílo různé omyly a špatné odhady učiněné Damaškem, včetně použití síly proti poklidným demonstracím na začátku krize.

Pro nás to, kdo je v Sýrii u moci, není významnou záležitostí; je důležité skoncovat s umíráním civilistů a začít politický dialog v situaci, kdy suverenita, nezávislost a územní celistvost země bude respektována všemi vnějšími hráči. Žádné násilí není ospravedlnitelné. Odstřelování obytných čtvrtí vládními jednotkami je nepřijatelné, ale tento názor nelze považovat za shovívavost k teroristickým činům v syrských městech, k vraždám spáchaným vzbouřenci stavícími se proti režimu, včetně těch z al-Kejdy.

Logika, která diktuje potřebu prolomit začarovaný kruh násilí, se projevila v jednostranné podpoře, kterou členové Rady bezpečnosti OSN poskytli Annanovu plánu. Štvou nás tvrzení a akce některých hráčů zapletených do situace v Sýrii, které jsou projevem jejich sázky na selhání úsilí zvláštního vyslance. Patří k nim výzvy vedení Syrské národní rady (SNC) k zahraniční intervenci. Je nejasné, jak mohou taková tvrzení pomoct sponzorům SNC sjednotit syrskou opozici pod svým deštníkem. My akceptujeme jen integraci syrské opozice na platformě připravenosti k politickému dialogu s vládou – v přesném souladu s Annanovým plánem.

Rusko nadále spolupracuje se syrskými úřady téměř každý den a vyzývá je, aby se plně podvolily šesti bodům navrženým Kofi Annanem a rezolutně upustily od svého sebeklamu, že vnitřní politická krize v Sýrii nějak zmizí. Spolupracujeme rovněž s představiteli téměř všech odnoží syrské opozice. Jsme si jistí, že pokud všichni naši partneři budou pracovat stejně soustředěně, bez skrytých motivů nebo používání dvojího metru, je šance na mírové vyřešení situace v Sýrii. Musíme uplatnit veškerou svoji váhu jak na režim, tak na opozici, a přimět je přestat bojovat a sejít se u vyjednávacího stolu. Považujeme za důležité naléhavě vynaložit tímto směrem společné úsilí a svolat mezinárodní konferenci států přímo zapojených do krize v Sýrii. S tímto cílem na paměti udržujeme úzké kontakty s Kofi Annanem a dalšími partnery.

Pouze za takovéhoto jednání můžeme zabránit, aby Střední východ sklouzl do propasti válek a anarchie, a tudíž stojíme, jak se dnes stalo módním říkat, na správné straně historie. Jsme si jistí, že jiné recepty, jejichž součástí je vnější intervence v Sýrii – počínaje zablokováním televizních kanálů, které někomu nevyhovují, po zvýšení dodávek zbraní opozičním skupinám a letecké nálety – nepřinese mír ani této zemi, ani regionu jako celku. A to znamená, že některé recepty nebudou historií ospravedlněny.