Vlastenectví proti euroatlantismu

Španělsko provedlo částečné znárodnění čtvrté největší banky v zemi, Bankia, aby ji zachránilo před bankrotem. Ale problémy pronásledují nejen Španělsko. Jak uvedla BBC, v dubnu se výrazně zmenšil soukromý sektor ekonomiky v celé eurozóně, mnohem více, než se očekávalo. Index PMI, sestavovaný finanční společností Markit na základě dotazů na manažery ohledně nákupů, odráží dynamiku podnikatelských aktivit a poklesl na 46,7, oproti březnu, kdy činil 49,2. Index nad 50 znamená růst aktivit, pod 50 pokles, na 50 stagnaci. Současný ukazatel je jedním z nejhorších za poslední tři roky. A důvod je jednoduchý: protože cítí blížící se kalamitu, snižuje se v Evropě množství nových společností a zvyšuje se přesun výroby do zahraničí.

V Itálii poklesla produkce ve výrobním sektoru a sektoru služeb na třicetileté minimum. Největší ekonomika Evropy, Německo, se pohroužila do stagnace.

Množství otvíraných nových firem se snižuje devět měsíců v řadě a nezaměstnanost roste již čtvrtý měsíc.

Na tomto pozadí je pochopitelné rozhodnutí amerických Federálních rezerv schválit vstup několika čínských státních bank na americký trh a nákup akcií amerických úvěrových organizací.

Bankovní holdingovou společností se stane největší čínská banka Industrialand Commercial Bank of China Ltd. (ICBC). Čínské finanční organizace dostaly poprvé svolení koupit americkou banku a získaly kontrolu nad Bank of East Asia. Mimo to FED udělil souhlas jedné z největších čínských bank Bank of China Ltd. otevřít si pobočku v Chicagu. Podobné povolení americký regulátor udělil čínské úvěrové organizaci Agricultural Bank of China Ltd.

Pokud se největší obchodní partner nemůže zbavit finančních problémů, je čas otevřít dveře jinému, který se již dlouho do oněch dveří dobývá.

Křeče eurosystému pociťují a chápou dokonce i za La Manchem. Britské Independent napsaly, že bez devalvace mohou Řekové, kteří nemají národní měnu, obnovit konkurenceschopnost pouze prostřednictvím reálného snížení platů. Poté, co byl ve Francii zvolen socialista Francois Hollande, a v Řecku se propadla podpora stran, které se chtěly dohodnout na ořezání rozpočtu v souladu s evropským paktem o stabilitě, přijatým na základě iniciativy Německa, došlo na kontinentu k posílení pozic stoupenců „prorůstového zadlužování“. Nicméně noviny tvrdí, že „problém je v tom, že jediným racionálním řešením problémů eurozóny, pokud má zůstat zónou společné měny, je totální spojení politické unie s fiskálními transfery na panevropském základě – přesně tak, jak třeba britští daňoví poplatníci financují Wells a Severní Irsko.

Kdo bude živit „subvencované regiony Evropy“ je jasné: Německo. Jenže pak se mohou nedávné garance přesahující 200 miliard euro na podporu společné měny ukázat jako kapka v moři. „Neexistují žádné známky toho, že němečtí voliči jsou ochotní na to přistoupit,“ poznamenávají správně noviny, „ale i kdyby s tím souhlasili, tak pouze v případě, že získají naprostou politickou kontrolu nad tím, jak budou jejich peníze utráceny. A v tom je právě problém: většina Řeků již považuje za nepřípustné a ponižující to, že Německo požaduje výměnou za finanční pomoc zvýšení daní, reformu pracovního práva a prodej řeckých státních aktiv.“

Protože Řekové jsou vlastenci. Ale jak silně se o tom západní novináři snaží nemluvit! „Plány nacistů na ovládnutí Evropy připomínají také v Itálii a Španělsku, protože jako by z oka vypadly současnému stavu věcí na kontinentu,“ dočteme se v posledním vydání National Interest. V Německu nazrává reakce, podporovaná sílící neochotou Němců v souvislosti s vyhlídkami na dotování jihoevropských zbankrotovaných ekonomik, a „nyní se v německém tisku objevují polorasistické stereotypy o líných Řecích a zákony ignorujících Italech“.

To, co dnes prožívá Evropa, jsou jen následky vnucení euroatlantismu kontinentu, pokusu stvořit „Spojené státy evropské“, což se projevilo nejprve ve vytvoření NATO, a pak zavedením společné měny. Německá kancléřka Merkel ještě vloni varovala: „Nikdo se nesmí domnívat, že další půlstoletí míru v Evropě je něco daného; ne, pokud padne euro, padne i Evropa. To nelze dopustit.“

Ale v posledním vydání Spiegel se dočtete už něco jiného: „Euro může být skutečně nebezpečné, v souvislosti s tou unikátní zvláštností, která ho odlišuje od dolaru, juanu a všech ostatních měn – je to dům bez pána, měna bez politické ochrany, bez jednotné fiskální politiky… Obvykle když ekonomika oslabuje, provádí země devalvaci své měny, což umožňuje zvýšit vývoz a zároveň snížit deficit. Ale v měnové unii to nefunguje. Pokud jedna země nemůže účinně řídit svoji ekonomiku, plní společná měna funkci pout.“

Samozřejmě, že Řekům, Španělům, Italům a Francouzům tyto náramky neumožňují provést devalvaci a obnovit konkurenceschopnost v rámci eurozóny. Zbývá jim jen jedna možnost – reálné snížení platů a penzí. A právě kvůli tomu to tam vře. A co když Řecko nedokáže vytvořit vládu, která uvede do života plán stability euro? V tom případě, dokonce i když vystoupí z eurozóny hladce, dokonce i když to nevyvolá krach celého systému, tak Řecko ukáže ostatním zemím Evropy cestu – jedinou možnou cestu, jak dosáhnout kontroly nad vlastní ekonomikou.

Pro „politické generály EU“ je to nemyslitelné. Jak píše Spiegel: „Rozpad euro se nejen nediskutuje otevřeně, nediskutuje se dokonce ani v soukromí, když se setkáváme. Je to, v doslovném smyslu, něco nevýslovného a nevyslovitelného.“

Přesně tak, nevýslovného pro politiky dneška, či přesněji včerejška, protože zítra je vystřídají jiní. To není žádná rebelie – sílící politická vůle „nacionalistů“ v evropském prostoru od Skandinávie po Apeniny je stále patrnější.

Začneme tím, že nadnárodní společnosti obchodují v Evropě tak, jako by každá země měla svoji vlastní měnu. Přesně stejně se chovají banky působící v Evropě a začínají uvádět do souladu národní aktiva a pasíva, a navíc je k tomu pobízí Evropská centrální banka. Jacques Attali, bývalý poradce předešlého socialistického prezidenta Francie Francois Mitteranda, řekl, že euro „nevydrží ani pět let… pokud nevznikne jediný evropský stát“. O supervelmoci ve starém světě sní na stránkách Financial Times i polský ministr zahraničí Radoslav Sikorski, ale ani on neriskuje a nelíčí to jako jedinou variantu budoucnosti. Podle Sikorskiho je možný i rozpad Evropské unie: „Pokud společné instituce EU atrofují, rychle ztratí politickou váhu. Toto vakuum zaplní obrozující se Rusko a průbojná Čína.“ I když tomuto Polákovi je bližší druhá varianta – permanentní politické unie, ponechávají pravomoci v některých oblastech národním státům. V kompetenci členských zemí zůstanou otázky kultury, náboženství, stylu života a základní daňové sazby. Sikorski doporučuje sloučit funkce předsedy Evropské komise a Evropské rady a volit tohoto vůdce minimálně v Evropském parlamentu. „Pouze tehdy budeme moct energeticky jednat na mezinárodní scéně, v souladu s naší ekonomickou vahou,“ myslí si Sikorski.

Hlasité chřestění evropského kostlivce europolitiky děsí, protože ohlašuje konec jejich politické kariéry. Britský Guardian nedávno otevřeně přiznal: „Pozorovaný vzestup krajní pravice ve volbách ve Francii a Řecku, ke kterému došlo na vlně toho, že obyvatelstvo hlasovalo proti režimu tvrdých úspor, vyvolává znepokojivé pocity ze dvou důvodů. Obavy vyvolává již samotná existence těchto stran, a také výroky a narážky jejich vůdců. Nicméně vezmeme-li si Nikolaose Michaloliakose, vůdce strany „Zlatý úsvit“, který vloni vyhrál komunální volby a získal místo v městské radě Atén, tak své členy pozdravil zdviženou rukou v nacistickém pozdravu a náznaky se neobtěžoval. To, že jeho strana černokošiláčů, známá svými útoky na přistěhovalce, která byla považována na nejvíce okrajovou ze všech stran účastnících se voleb, dvojnásobně překročila minimum potřebné pro dostání se do parlamentu je samo o sobě šok.

Neméně znepokojivým je i to, že politici, reprezentující vládnoucí strany těchto zemí, se neustále posunují na pozice krajní pravice. Všichni jsme viděli, jak Antonis Samaras, vůdce strany „Nová demokracie“, navrhl zrušit zákon, podle kterého děti legálních přistěhovalců získávají občanství, a jak Nicolas Sarkozy v posledních dvou týdnech své k nezdaru odsouzené kampaně náhle začal používat jazyk Národní fronty – a to jsou jen dva nejčerstvější příklady takového jednání… Bohužel tato zhoubná tendence vyskytující se v politických debatách zachvátila všechny. Francois Hollande pocítil potřebu přitvrdit své názory na přistěhovalectví a sdělil, že v době krize je omezení počtu přistěhovalců nejen nanejvýš nutným, ale i nevyhnutelným opatřením… Pan Sarkozy převzal některé teze programu Marine Le Pen, když se bál, že přijde o hlasy centristů. V důsledku toho pan Sarkozy jako politik skončil, a paní Le Pen si posílila pozice na politické aréně a v červnu se pokusí proměnit získaných 17,9% v prvním kole voleb na skutečná místa v parlamentu… Vše výše uvedené znamená, že principy demokracie mají přesto význam a nelze je ignorovat. Když Brusel nebo Berlín pustí tento prostý fakt ze zřetele, voliči se uchylují k jednodušším a zvrhlejším řešením.“

S radostí se podepíšu pod celou uvedenou citaci, s výjimkou posledních několika slov: řešení, které přijímá volič, když vidí, jak se postupně rozkládá zrůdné sjednocování Evropské unie, zplozené handlíři, je jediné správné, ať se na to díváte z jakékoliv strany. Euroatlantismus v Evropě nahrazuje rozumný národní patriotismus.