Osvobození Plzně

V tom rumrajchu se tak trochu zapomnělo na to, že Plzeň už byla osvobozena den předtím. Pod vlivem událostí v Praze, kde obyvatelé již 4. května večer začali strhávat německé nápisy, došlo následujícího dne 5. května v Plzni v ranních hodinách k živelným lidovým akcím, které přerostly v povstání. Plzeňané pochodovali hlavními ulicemi za nesmírného nadšení a vykřikovali slávu Československé republice. Na Klatovské třídě rozehnal ozbrojený německý oddíl z tamního velitelství průvod demonstrantů. A zde došlo i ke střelbě. Padly první oběti z řad povstalých vlastenců. Do povstání se zapojila i městská policie, která byla od počátku povstání jedinou větší vojensky organizovanou a ozbrojenou plzeňskou silou. Její ilegální pra­covníci reorganizovali bezpečnostní složky a zatkli policejního ředitele, nespolehlivé důstojníky a kolaboranty. Za nejdůležitější považovali Plzeňané obsazení radnice. Krátce po desáté hodině pronikla do budovy radnice skupina občanů ozbrojených jen pistolemi. Zajistili bez odporu německé sta­rosty dr. Waltera Sturma a Karla Wilda. Povstalci požádali svrženého starostu, aby velitelství německé armády nařídilo stažení nacistických vojsk z ulic města. Po celou dobu povstání hrozilo střetnutí s oddíly "wehrmachtu", které se zmateně pře­souvaly na západ do amerického zajetí a zejména s početnou německou posádkou v Plzni (měla asi pět až sedm tisíc mužů). Nakonec k večeru došlo k dohodě a německá armáda se stáhla do kasáren, kde počkala na příjezd Američanů.

Jednotky V. armádního sboru postupovaly v průběhu 5. a 6. května velmi rych­le, protože se již nesetkávaly s organizovaným odporem němec­kých vojsk. Ráno 6. května do Plzně dorazila americká armáda, dorazila prakticky bez jediného výstřelu. Po cestě ji zdržovaly jen vzdávající se oddíly německých vojáků, utíkajících před Rusy, ze kterých měly panický strach. Němci asi věděli proč. 20 milionů povražděných sovětů bylo náležitým důvodem.

Hned v ranních hodinách zajali Američané bez odporu na 3000 německých vojáků. Setkali se jen s ojedinělou zákeřnou střelbou zfanatizovaných nacistů a příslušníků Hitlerjugend (např. z věže bartolomějského kostela na náměstí Republiky), při níž byl zraněn jeden americ­ký voják.

Tolik oslavované osvobození Plzně se spíše podobalo obsazení, podobně jako tomu bylo v Německu. Svědčí o tom i první rozkazy vojenského velení. Požadovalo odevzdání všech zbraní, vysílaček a dokonce i fotoaparátů. Telefonní i telegrafní styk byl uzavřen. Zakázalo vydávání českého tisku. Jediní komunisté neposlechli a vydávali dále svoji Pravdu. 150 příslušníků naší zá­padní brigády požadovalo, aby jim Američané umožnili jet na pomoc krvácející Praze. Ale svolení se brigáda nedočkala. 

Velitel amerických jednotek přikázal svým vojákům, aby odzbrojili naše občany, kteří povstali se zbraní v ruce proti nacis­tickým okupantům. Přes prosby pražského rozhlasu, který volal naléhavě o pomoc, zakázalo americké velitelství stovkám českých vlas­tenců odjet na pomoc bojující Praze. Jen na Chodském náměstí v Plzni se shromáždilo na dva tisíce dobrovolníků.

Chceme-li mluvit o osvobození Plzně, musíme se podívat na konec války v Plzni. V dubnu už bylo každému jasné, že je konec války, Rusové už bojovali v Berlíně a Američané to neměli daleko do Chebu. Přesto v těch posledních dnech války zažila Plzeň nejhorší dny války.

17. dubna 1945 přišel první velký nálet. Kromě nádraží, bombardéry stačily ještě vybombardovat část obytné čtvrti Doubravky a celou Jatečnou kolonii. O den později za bílého dne americký bombardovací svaz zmasakroval obytnou čtvrť Slovany. Za tyto dva dny zahynulo zbytečně 624 Plzeňanů. Třetí bombardování přišlo 25. dubna. Tehdy bombardéry srovnaly se zemí celou Škodovku. Naštěstí byl nálet předem ohlášen a tak nedošlo k velkým ztrátám na životech. Na všechny tyto nálety se velmi dobře pamatuji. Tehdy jsme trávili život ve sklepě našeho domu a otec vycházel ven jen na nákup potravin.

Pro naši generaci, která to zažila, zůstává záhadou, proč k tomu došlo, když už to v žádném případě nemohlo ohrozit nacistický zbrojní potenciál. V letech 1942 až 1945 zasáhlo Plzeň celkem 11 náletů. Na začátku dubna byly zničeny i pivovary Prazdroj a Gambrinus. Ale bombardování na konci dubna 1945 bylo nejhorší. Plzeňská Škodovka byla největším zbrojním závodem na východ od Říše. Z jejích bran každý den vyjížděly vlaky plné kanonů a válečných vozidel – přesto byl klid. Výmluva, že na konci dubna by zbraně mohly ohrozit postupující vojska, neobstojí. Již dlouho z Plzně nevyjížděly vlaky. Rozbité nádraží a zničené koleje bránily rozvozu zbraní na frontu. Důvod tedy musel být jinde. A byl jasný. Podle Jaltské dohody se Československo dostalo pod vliv Sovětského svazu. A proto musela být Škodovka zničena. Aby moderní zbrojovka nepadla do rukou sovětům. Na konci války ale nebyla bombardována jen Plzeň. V březnu byla bombardována průmyslová oblast v Praze – cílem byly průmyslové oblasti Libeň a Vysočany. Počet mrtvých asi 450. Ve stejnou dobu jako Plzeň bylo vybombardováno Ústí nad Labem. Počet mrtvých asi 1500. Vypadá to na cílenou likvidaci průmyslu budoucího Československa. Lidské oběti byli jen kolaterální ztráty jak se dnes hezky říká.

Celkový počet obětí britsko-amerického bombardování v Protektorátu byl asi 12 tisíc lidí. Proč ale musely být zmasakrovány obytné čtvrti, zůstává záhadou. 624 povražděných civilistů v Plzni, 450 v Praze čtrnáct dní před koncem války je čin nepochopitelný pro obyčejného člověka. Jaké politické či hospodářské zájmy byly v jeho pozadí? Proč to „naši přátelé“ udělali týden před koncem války? Henry Ford se později nechal slyšet, že v Plzni vybuduje opravárenský závod pro svoje auta. Ale plzeňští dělníci mu udělali čáru přes rozpočet. Vybudovali novou velkou a slavnou Škodovku, která vydržela až do začátku devadesátých let, než ji zničili naši politici. Co se nepovedlo Hitlerovi ani americkým bombardérům, se povedlo našim politikům. Škodovka postavila na klíč Temelín. Druhou část Temelína už nám budou stavět Američané, protože tady už není žádný závod, který by to uměl. To je největší úspěch našich politiků zasluhující správnou odměnu.

V Plzni se konají 6. května každoročně velké oslavy osvobození města americkou armádou. Na české vlastence, kteří položili svoje životy v posledních dnech války, nikdo ani slovem nevzpomene. Jen pár starých pamětníků položí kytku k pomníčkům českých vlastenců, padlých v  květnových dnech.  Nikoho nezajímají ti čeští hrdinové, kteří zemřeli v posledních dnech války. Nikdo nevzpomněl ani slovem české vlastence. Nejstarší obětí byla Anna Šimrová, jíž bylo 71 let a nej­mladším patnáctiletý student Jaroslav Roztočil. A bylo více dalších. Možná, že za tou nevzpomínkou bylo to, že to byli většinou komunisti. Ale byli to oni, kteří osvobodili Plzeň. Samozřejmě by se tak nestalo, kdyby v té době už nepadl Berlín, kdyby americká armáda nebyla v Chebu a Karlových Varech. Ale všude byl cítit konec té strašné války. Proto Němci kapitulovali už dne 5. května do rukou českého Národního výboru.