Ekvádor 2012

Vláda Ekvádoru tento trend podporuje a dokonce oficiálně i ochraňuje domorodé kmeny, není to asi jednoduché, protože v deštných pralesích se v ohromném množství vyskytují naleziště ropy a nadnárodní ropné společnosti vyvíjejí nemalý tlak na vládu.

Domorodci se snaží bránit po svém a vyhlásili, že zabíjí každého, kdo bude poškozovat pralesy, před rokem omylem zabili jednu domorodou ženu, která si krátila cestu přes jejich území, omluvili se a slíbili, že příště si prověří o koho jde, než ho zlikvidují. Nadále zabijí jen toho, kdo poškozuje prales. Vypadá to drsně, ale co mají dělat? Když se nebudou bránit, tak je strčí do nějakých rezervací a spousta z nich to zaplatí svými životy a všichni ztrátou své kultury.

Zatím se tu tedy těží lesy a ropa jen omezeně. Mají štěstí, že mají podporu vlády, na rozdíl od Peru, kde asi před dvěma lety, kdy tamní president jednal s nadnárodními dřevařskými těžařskými společnostmi o kácení pralesa, vyšly z pralesa tisíce domorodců, usadily se před prezidentským palácem a protestovaly tak dlouho, až nakonec musel president Peru podpis smlouvy s dřevařskými společnostmi odmítnout. Pak se zase mírumilovně vrátily do pralesů ke svému stylu života.

V Ekvádoru je po celý rok den i noc 12 hodin, stín dopadá od letního slunovratu do zimního na sever a od zimního do letního na jih, v den slunovratu v poledne žádný stín neexistuje, slunce dopadá kolmo. Každý je tu trochu lehčí, protože je to nejvzdálenější místo od středu země, takže díky menší zemské přitažlivosti každému trochu váhy ubude. Přímo na rovníku se voda, například v lavoru, netočí, pár metrů na sever se točí proti směru hodinových ručiček a směrem na jih po směru hodinových ručiček, to se týká i jiných vírů, například tornád, která tady na rovníku nemohou být. Zato je tu spousta činných sopek.

Dneska jsme se byli podívat na jeden kráter, který je zajímavý tím, že je obydlený. Má v průměru 4 km a po posledním výbuchu tu je silná vrstva sopečného prachu, který se změnil na velice úrodnou půdu, plnou minerálů. Vláda tenhle kráter rozdělila na díly a přidělila je 100 rodinám, takže teď tu žije asi 400 lidí, mají elektřinu, vodu na pití sbírají pomoci kolektorů, na kterých se sráží voda z mraků, které jsou zde každé odpoledne a večer, nemají televizi, auta, silnice, vede sem jen jedna malá úzká stezka z vrcholu hory dolů do kráteru, který je hluboký 400 metrů, cesta dolů trvá hodinu a nahoru dvě. Sopka je činná, netřese se, jen na několika místech pouští pár čmoudíků.

Byli jsme se podívat na střed světa, je to monument, který byl vybudován na základě měření francouzských zeměměřičů před 30 lety v místě, kde je rovnoběžka 0 stupňů a poledník 0 stupňů, takže můžete stát jednou nohou na severu a druhou na jižní polokouli a nebo jednou nohou na východě a druhou na západě. Před 10 lety s pomoci moderních přístrojů zjistili, že nultá rovnoběžka leží o 20 metrů jinde a překvapivě na tom správném místě leží dvě kruhové platformy vybudované domorodými obyvateli před 500 lety v předinkovské době.

Jsme v hlavním městě Ekvádoru Quitu, leží v kopcovitém zvlněném terénu v nadmořské výšce asi dvou a půl tisíc metrů nad mořem. Je problém si tu zakouřit, protože to trvá dlouho, než se podaří zapálit zapalovač, hold tu není moc kyslíku. Když jsem otevřela pleťové mléko uzavřené na Jucatanu v nadmořské výšce nula, tedy maximální tlak vzduchu, tak v téhle výšce vystříklo ven, bylo natlakované jak bomba. Když se tu šlape do kopce, tak se člověk pořádně zadejchá.

Jsou tu tři klimatická pásma, pobřeží, kde je teplo, pohoří Andy, kde je chladno, podle výše, kde jsi, a může i ve větších výškách sněžit, a pak amazonské deštné pralesy, kde je vedro a vlhko. Chceme se podívat do všech tří pásem.

Výlet na Pichinchu

Pichincha je aktivní sopka vysoká 4 675 m n.m., na jejímž úpatí leží hlavní město Ekvádoru Quito, které je asi 2 500 až 2 800 metrů nad mořem. Jeli jsme taxíkem do jedné slepé uličky, kde není žádná cedule, že je tu zastávka autobusu, ale je to jediné místo, odkud odjíždí autobus do malého městečka Lloa, které leží na úpatí sopky nad Quitem. Tady jsme si najali za 30 dolarů auto s náhonem na 4 kola a to nás odvezlo 6 km strmě nahoru do kopce. Minuli jsme území s malými políčky, pak území s pastvinami a dojeli do míst, kde už žádné kulturní rostliny ani tráva pro dobytek neroste. Byli jsme zhruba 3 800 metrů nad mořem.

Odtud jsme na vrchol šlapali 8 km. I v této výšce stále něco rostlo. Ostrá dlouhá tráva, mechy, lišejníky, drobné keříky s modrými kvítky a přízemní žluté a bílé kytičky. Nezpevněná cesta se klikatí a po stranách jsou záseky do svahu, na kterém jsou vidět různé tlusté vrstvy tufu, které sem vychrlila sopka při minulých erupcích. Poslední erupce byla před deseti lety a vrstva tufu byla silná asi 5 cm po celém svahu, což byla jedna z nejslabších vrstev. Jedna vrstva byla asi 40 cm silná, byla dost hluboko, takže k výbuchu došlo dávno. Tu poslední erupcí přežili obyvatelé městečka Lloa bez ztrát na životech díky ochraně nějaké místní svaté panny, jak nám sdělily dvě obyvatelky okamžitě po našem příjezdu do městečka a asi nás považují za pěkně barbary, že jsme se jí nešli poklonit, když nás posílaly do místního kostela.

Když jsme vyrazili z Quita tak bylo asi 18 stupňů C a jak jsme pokračovali nahoru tak bylo pořád chladněji a chladněji. Přesto jsme se potili. Brzy jsem zjistila, že dělat velké kroky do kopce se nevyplácí, stojí to moc úsilí, je lepší dělat malé krůčky. Jenže šlapat není to nejhorší. Horší je, že je potřeba při tom i dýchat. Supěla jsem jak lokomotiva, dýchala zhluboka a stále nebylo dost kyslíku.

Když jsme si udělali přestávku, pořádně se vydýchali a nasvačili, chtěli jsme si zapálit cigaretu. Zapalovač nešel zapálit a když se nám podařilo, aby chytil a připálili cigaretu, tak nehořela, ani ona neměla dost kyslíku. Čím výš tím to bylo horší. Za těch 8 km jsme překonali převýšení asi 900 metrů.

Když jsme byli asi 300 m pod vrcholem, tak jsme uvažovali o tom, jestli není rozumnější se vrátit, protože se na vrcholu rozložil mrak a vlhko z něj bodalo jak ledové jehličky skrz prošívanou vestu, svetr i triko. Bylo něco kolem nuly. Nakonec jsme se rozhodli, že nejsme srabi a pomaloučku jsme se šourali dál. Dobelhali jsme se na kraj kráteru, jenže mrak se navalil dovnitř a tak jsme do něj neviděli. Kráter je hluboký 700 metrů. Škoda, že jsme si ho nemohli prohlédnout, ale aspoň jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži, co to je vylézt do nadmořské výšky 4 675 metrů nad mořem. Cesta dolů už tak hrozná na dýchání není a hlavně je to stále lepší a lepší.

Naše bolavé nohy jsme si úspěšně léčili v termálních lázních Papallalta, kde jsme se celý den váleli ve vodě. Je to 12 bazénů ve výšce 3 300 metrů nad mořem, některé bazény jsou napouštěny horkou vodou, která vyvěrá z hloubky a některé ledovou vodou, která přitéká z povrchové horské říčky, je to moc hezké místo. Po této kůře jsme zase byli schopni šlapat a tak jsme dojeli dolů pod Andy na pokraj deštného pralesa do města Tena, odtud jsme si udělali jeden den výlet do jednoho městečka, kde končí silnice a dál už pokračuje prales, zašli jsme se podívat do dvou domorodých vesnic, kde žijí lidé napůl postaru a napůl v naší civilizaci, trochu jsme zašli i do pralesa, podívat se na jeden prastarý obrovitánský strom, místní nám sdělili, že je hodně starý, jeden domorodec říkal, že má 120 let a jeden, že má 40 let, další, který má představu o tom, co je to čas, říkal, že má 500 až 800 let, což asi nejspíš odpovídá pravdě, protože něco tak obrovského se jen tak nevidí, jmenuje se ceiba.

Při návratu do městečka jsme měli štěstí, že se tlupa malých opic vypravila do města na výlet rabovat odpadkové koše, dávali jsme jim kousky mandarinky, brali nám je z ruky, pak jsem se s jednou opicí přetahovala o můj klobouk, snažila se mi ho vzít rukama a zuby, ale naštěstí jsem vyhrála. Cestou zpátky jsme se zastavili na vodopádech a koupání v příjemné chladné vodě uprostřed pralesa bylo pro naše upocená těla jako životabudič.

Včera jsme se vypravili do jiného městečka na pokraji džungle a chtěli jet lodí po řece. V autobuse jsme potkali pár mladých lidí, on Čech, ona Slovenka, měli zaplacený výlet po řece i s průvodcem po pralese a my místo na náš plánovaný výlet jsme jeli s nimi. Po přistání loďky jsme šlapali 4,5 km po uzoučkých cestičkách pralesem, průvodce toho o pralese věděl hodně a ukazoval nám různé léčivé rostliny, různé jedlé i nejedlé plody, korkovník, palmu, která má okvětí tak velké, že když květ uvadne, tak se dá okvětí použít jako malá lehká lodička pro jednu osobu, viděli jsme největší vosu na světě, je černá a skoro 20 cm velká, cestička vedla nahoru a dolů, přes kořeny a balvany, přes potůčky a bláto a trvala 2,5 hodiny svižným krokem. Když jsme došli do vesničky, kde žije asi deset rodin domorodců v dřevěných domcích na dřevěných pilotách, tak ve vesničce nebyl nikdo jiný, než děti ve škole. Dospělí někde sbírali banány, jutu, pracovali na políčkách a káceli dřevo pro vlastní potřebu.

Ve škole bylo 12 dětí od první do páté třídy s učitelem, který bydlí v Tene, tráví týden ve vesničce a domů jezdí na víkend. Průvodce nás zavedl dovnitř školy, což je dřevěný domek s jednou místnosti kde je tabule a pár školních lavic. Děti nejsou moc zvyklé na cizince a tak se stydí, hlavně holky, ty se schovávaly pod lavice nebo si přikrývaly hlavu sešity. Škola jim zrovna končila a my jsme odtud pokračovali k místnímu vodopádku se vykoupat. Vitto jim řekl, "pojďte s náma". Vydali jsme se na asi 600 m dlouhou cestu k vodě, za chvíli nás dohonil pes, který kolem nás radostně tancoval a za ním následovali všichni kluci, kteří uposlechli vyzvání, převlečení do plavek a bosí. My jsme se trmáceli přes kořeny a bláto a bosí kluci ani nekoukali kam šlapou a za chvíli byli daleko před námi. U vody blbli jako všichni jiní kluci a už tak stydlivě nevypadali. Když viděli, že se chystáme na cestu zpátky, tak se vytratili, jen jejich pes zůstal s námi. Byli jsme pěkně hladoví, připravení sníst cokoliv nám ve vesničce dají, jedí hady, červy, morčata, no ale nám dali normální běžné jídlo. Otevřeli kvůli nám i krámek, jestli si nechceme něco koupit. Měli tam svíčky, vajíčka, vodu, coca-colu, rýži, čočku, mouku a sušenky.

To jsem vyjmenovala skutečně celý sortiment. Tak jsme koupili sušenky a každé dítě si vzalo, naštěstí jsme měli s sebou žvýkačky, tak měly děti taky něco jiného, než je v jejich krámě. Když jsme jedli, tak kolem nás běhaly slepice s kuřaty. Vesnice je naprosto soběstačná, vodu používají dešťovou, prádlo se pere v potoce a na poličkách si vypěstují kukuřici, zeleninu, banány, kakao i kávu na prodej. Svítí se svíčkami, vaří se nad ohněm.

Ta poklidná vesnička v deštném pralese je určena k zániku, stejně tak jako všechny vesničky v dosahu řek a silnic. Nadnárodní ropné společnosti odvádějí 10 % ze zisku z každého vytěženého barelu ekvádorské vládě a tyto peníze jsou určeny pouze pro místní indiány, jejich účelem je naučit je zacházet s penězi, zvyknout si na ně a chtít jich víc.

Celá vesnička, kde jsme byli, byla lemovaná novými záchodky se septiky. Voda zatím nebyla přivedena, je v plánu. Rovněž na nezpevněné cestě, která povede do blízkosti vesničky se pracuje. Každý turista, který sem přijde musí zaplatit 2 dolary za to, že sem může přijít. Po našem příchodu ihned přinesli korále ze semen a provázků v ceně dvakrát větší než se dají koupit ve městě.

Ty stydlivé děti po dosažení 5 let školní docházky půjdou do školy ve městě Tena, kde budou celý týden na internátě a vracet domů se budou jen na víkendy, náklady na jejich pobyt platí ropné společnosti. Takže si zvyknou na jiný způsob života, ztratí spojení se svou kulturou a budou ochotni vesničku opustit. Pro tento případ vláda vyvlastňuje indiánům žijícím v dosahu naší civilizace část jejich půdy a přidělí ji novým osadníkům, přicházejícím z pralesa. Takže se opět uvolní spousta nových ropných nalezišť. Nadnárodní ropné společnosti mají tento postup ověřen lety praxe a vědí, že to je bezpečný způsob jak zmenšovat plochu pralesa a zvětšovat plochu na těžbu ropy.

Postupně naše civilizace stále ukrajuje prales a pouze indiáni hluboko v pralese, kteří nepřipustí žádný kontakt s bělochy si udržují svou kulturu. Ti kteří žijí na kraji, stojí jednou nohou v jejich tradiční civilizaci a jednou v naší. Většina z nich však již svou identitu ztratila dávno. Na okraji pralesa jsme viděli obrovské staveniště, když jsme se ptali co se to tady, tak daleko od jakéhokoliv města staví, bylo nám řečeno, že ropné společnosti začaly na kraji deštného pralesa budovat velké mezinárodní letiště. Z praxe vědí, že svého cíle dosáhnou.

Teď jsme v městečku Baňos, které leží na úpatí 5 tisíc metrů vysoké sopky a má opět horké prameny ohřáté sopkou a studenou vodu z hor, takže se každý den válíme v minerální vodě s nádherným výhledem na hory. Lidé mají na úpatí políčka a ve větší výšce pastviny. Ve výšce asi 3 600 až 3 800 metrů nad mořem už nic kulturního neroste a od výše někde nad 4 tisíce už leží celoročně sníh. Není tu jaro, léto, podzim ani zima, je tu jen období sucha a dešťů. Tahle sopka je pokryta sněhem a je činná, poslední erupce byla v roce 2006, ale láva nezasáhla město, protože mezi sopkou a městem je kopec, který město chrání. Pro evakuaci je tu vybudován most – lehká kovová zavěšená konstrukce, která je sestavena z pohyblivých části, takže při každém přejezdu auta se houpe. Je to proto, že při případných otřesech se most pouze rozkývá, ale nespadne.

Jdeme teď na tržnici dát si grilované morče, přece si nenechám ujít místní delikatesu.

Základní potravinou v Ekvádoru je rýže, servírují ji ke všemu, třeba i ke špagetám. Často je na ulici vidět grilované prase, to se před barák postaví velký gril a na tom se rožní celé prase, včetně hlavy a kůže, vepřová kůže je obvyklou delikatesou, jí se grilovaná nebo dušená. Na morčeti jsme si pochutnali, je to jemné maso, něco jako králík, jen hlavu jsme ani jeden neměli sílu obrat, vypadá jak krysí hlava.

Je tu spousta krámků s místními cukrovinkami, které se dělají z třtinové šťávy a taky se dá běžně koupit našlehaný bílek s ovocem, servírovaný v kournoutech na zmrzlinu. Mají tu dobré pečivo, samozřejmě ne bochník českého chleba, ale zato moc dobrý chleba dělaný z juky. To se vymačká šťáva z juky, usuší a že získaného škrobu se dělá těsto na malé bochánky. Všude je spousta krámků se šťávou z ovoce, buď čistá šťáva, nebo s vodou, nebo s mlékem.

Je tu spousta ovoce, některé neznám ani z Mexika, například stromová rajčata. Je to strom velký jak jabloň a na něm visí červenooranžové plody podobné rajčatům, chutnají vzdáleně podobně a jsou sladké.

Jsme zpátky v Quitu a měli jsme dneska zajímavou příhodu. Zastavila nás paní našeho věku a perfektní angličtinou s americkým přízvukem nám líčila jak ji právě o všechno okradli, a že potřebuje alespoň trochu peněz aby mohla dát najíst své dceři. Já byla vyděšená tím, co se jí chudince stalo a Vitto ji nechal povídat a když skončila tak ji řekl, že stejnou historku mu vyprávěla před třemi měsíci. Nato se paní otočila a rychle upalovala pryč. Když jsme tu historku vyprávěli místním, tak jsme se dozvěděli, že to je paní z Kolumbie, která žila mnoho let v USA a takhle si na turistech slušně vydělává na drogy.