Výpočty a početní chyby „technické vlády“ Montiho

Problém není jen v obtížích záchrany modelu „sociálního trhu“, kterým se EU pyšnila třicet let. Nepromyšlené rozšíření EU na o řadu post-socialistických a post-sovětských států zlomilo finančně-ekonomickou páteř sjednocení a uvrhlo na mělčinu ty staré členy, kteří ani předtím nevynikali obzvláštní hospodářskou imunitou…

Faktický krach prožívá Řecko. I když ho nadále označují za technický, pro valnou většinu občanů této země to problémy nijak nezmenšuje. A po Řecku se rýsují větší země.

„Řecko může potřebovat ještě jednu restrukturalizaci; její potřeba se může objevit také v Portugalsku a Irsku. Brzy se mohou začít objevovat problémy u Španělska a Itálie,“ říká Nouriel Roubini, který současnou krizi předpověděl. Lepší by v současné situaci byl, myslí si Roubini, „rozvod eurozóny“. Podle jeho názoru „by bylo ideální, kdyby z eurozóny odešlo, po dohodě o krátkodobém financování, pět zemí periferie – Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko.“

Na čem je postaven postoj Nouriela Roubini, konkrétně co se týká Itálie, kterou bez váhání řadí k „periférii“ Evropské unie?

Státní dluh Itálie dosáhl v lednu 2012 rekordní výše 1,936 bilionů euro, sdělila 15. března italská centrální banka. Oproti prosinci 2011 se dluh zvýšil o 37,9 miliard euro. Poznamenejme, že podle údajů za r. 2011 představoval státní dluh Itálie 120,1% GDP, či 1,898 bilionů euro. Úměrně nárůstu dluhu, sdělila centrální banka, rostou i náklady na jeho obsluhu.

Jak známo, na konci loňského roku evropské trhy téměř zcela ztratily důvěru ve schopnost italského vedení řešit naléhavý problém suverénních dluhových závazků, což vedlo i k odvolání vlády Silvia Berlusconiho.

V listopadu 2011 spread mezi italskými desetiletými dluhopisy a německými dluhopisy poprvé v historii překročil psychologickou hranici 500 bodů. Přičemž výnosy italských státních dluhopisů vzrostly na 6,9%, a byly třikrát vyšší, než výnosy německých cenných papírů.

Nikdo nehodlá předpovídat, co se může stát již zítra. Obzvláště s ohledem na to, že již v polovině února přestala Itálie dostávat ropu z Iránu. Sankce EU proti Iránu předpokládaly zákaz íránské ropy od 1. července, ale Irán, který ví, že Čína, Indie a Japonsko se jeho ropy vzdát nemohou, se rozhodl Evropskou unii předejít. V důsledku toho se řada zemí, včetně Itálie, ocitla ve složité situaci. Podíl íránské ropy na celkovém dovozu Itálie činí podle odhadů 30%. V důsledku toho se průměrná cena litru benzínu již v březnu vyšplhala v této zemi na 1,96 euro. Cena litru nafty je 1,8 euro. A v prosinci, s blížícími se vánocemi, překročila cena litru benzínu psychologickou hranici 2 euro.

Zdražení paliv má dramatické následky pro dopravní sektor, vzhledem k tomu, že 88% komerční přepravy probíhá po silnicích. Zle se vede i soukromým zemědělcům, kterým rostou výrobní náklady kvůli růstu nákladů na palivo pro zemědělskou techniku – od počátku tohoto roku v průměru o 19%.

Mimo toho je růst cen paliv základním faktorem růstu inflace na Apeninách. Cena minimálního spotřebního koše v Itálii v únoru vzrostla o 4,5%, oproti průměrnému ukazateli. I toto je rekord posledních pěti let, stejně jako ukazatel celkové inflace, která činí 3,3%.

Nebude nijak překvapivé, jestli na tomto pozadí za měsíc výnos italských dluhopisů opět vzroste, na 7%. To bude v podmínkách rostoucího státního dluhu znamenat finanční kolaps, protože úvěrové trhy se pro Itálii prostě zavřou. Kdo by uvěřil, že Itálie může i nadále obsluhovat dluhy za takových sazeb, nemluvě o jejich splacení?

Mezitím, podle výpočtů expertů, si musí Itálie v r. 2012 půjčit dalších 200 miliard euro. Do konce dubna je také nutné splatit dřívější dluhy ve výši 91 mld euro.

Vypadá to, že protikrizová opatření „technické vlády“ Mario Montiho, která v prosinci nahradila vládu Silvio Berlusconiho, nejen nepřinesla pozitivní výsledky, ale naopak situaci ještě zhoršila.

Pokračuje krize, tedy ekonomika se mění na zvláštní „svraštělou kůži“, zmenšující své rozměry. 12. března 2012 Italský národní statistický institut (ISTAT) sdělil, že GDP země ve 4. čtvrtletí 2011 pokles o 0,7%, oproti 3. čtvrtletí, a meziročně o 0,4%. K poklesu přispívá i pokles vnitřní poptávky. Spotřebitelské výdaje ve 4. čtvrtletí poklesly mezičtvrtletně o 0,7%, a meziročně o 1,2%. Poklesl i příliv investic do italské ekonomiky – o 2,4%, resp. o 3,1%. Nic dobrého nevěstí ani prognóza na rok 2012 – Evropská komise předpokládá propad italské ekonomiky o 1,3%.

„Finanční manévr“ proti společnosti

Opatření vlády Mario Monti, kterým se dostalo označení „finanční manévr“ a která mají v příštích třech letech ušetřit 33 mld euro, mají jasný a evidentní antisociální charakter. Kritici „finančního manévru“ okamžitě poznamenali, že ještě více zvyšuje daňové zatížení všech občanů a minimálně stimuluje ekonomický růst.

Konkrétně byla opět zavedena v r. 2008 zrušená daň z bydlení, která činí 0,4% hodnoty první nemovitosti, a 0,75% u ostatních bytů nebo domů Italů. Jedinou úlevou je sleva 50 euro za každé dítě do 26 let.

Mimo to se objevila daň ve výši 0,76% hodnoty nemovitého majetku, který Italové vlastní v zahraničí, a také daň z luxusních aut, jachet a soukromých letadel. Zvýšeny byly také spotřební daně u tabákových výrobků a DPH.

Při hodnocení Montiho „novinek“ noviny Il Legno Storto před velikonocemi napsaly: „V tomto roce nelze pokojně slavit v rodině, která se sešla kolem plných stolů, při vědomí, že stále větší část obyvatel se nachází v zoufalé situaci, a někteří občané si dokonce berou život a páchají sebevraždu. Když o tom člověk mluví, bere ho vztek. Vztek, protože ti, kteří nám vládnou, se domnívají, že útrapy uvalené na národ jsou tím nejmenším zlem, nutné nenadálé následky, abychom se vyhnuli ještě větší mizérii. Tak tomu rozhodně není, pokouší se nás opít rohlíkem, podvádí nás, či ještě hůř, již nás podvedli.“

Jednou z nejbolestivějších záležitostí se stalo zvýšení důchodového věku mužů a žen. Podle plánů vlády mohou počínaje rokem 2012 odcházet muži do důchodu v 66 letech, a ženy v 62 letech. Přičemž od r. 2018 bude věková hranice zvýšena na 66 let i pro ženy. Při výpočtu penze budou brány v úvahu odpracované roky, u mužů nejméně 42 let a jeden měsíc, a u žen 41 let a jeden měsíc. Pro ty důchodce, jejichž celková penze za rok přesahuje 200,000 euro, bude do konce r. 2014 zavedena tak zvaná „solidární daň“ ve výši 15%.

Mimo to se Montiho vláda pokusila zlikvidovat článek 18 zákoníku práce, který byl posledních čtyřicet let považován za hlavní sociální výdobytek občanů. Tento článek omezuje práva zaměstnavatele u propouštění pracovníka, majícího smlouvu na dobu neurčitou, a zaručuje zachování pracovního místa. Monti a jeho ministři to považují za brzdu rozvoje pracovního trhu, bránící výměně a najímání mládeže.

Zaměstnávat mládež je koneckonců zdravé. Ale co s pracovníky ve věku 40-60 let, kteří musí živit své rodiny?! O tom Mario Monti a jeho „kompetentní“ ministři nepřemýšlí.

Protestní nálady rostou

„Finanční manévr“ se jak v okamžik přijetí, tak nyní setkává s tvrdým, i když roztříštěným, odporem velké části společnosti. Koncem ledna více než týden stávkovali řidiči nákladní dopravy, a zablokovali řadu hlavních silnic a tím paralyzovali celou zemi. Zastavily se tak továrny Fiat, kterým došly díly, opět to vedlo k hromadění odpadu v ulicích Neapole, a na Sicílii to způsobilo nedostatek zboží v obchodech. Ostrov zůstal také bez benzínu, na čemž se neopomněla přiživit místní mafie.

Pak hromadnou stávku zorganizovali řidiči taxíků, kvůli čemuž trpěli turisté. Brzy nato zorganizovali celostátní stávku zaměstnanci římských letišť Fiumicino a Ciampino, železničáři a zaměstnanci regionálních leteckých společností Alitalia-CAI a Meridiana Fly. Hned po nich stávkovali lékárníci, advokáti a notáři, a také pracovníci čerpacích stanic.

Ve skutečnou tragédii se 29. února změnila řádná manifestace hnutí No Tav, vystupujícímu proti výstavbě rychlostní železnice na větvi Turín-Lion. Vystoupení protestujících v Piemontu (na severu Itálie), kteří blokovali silnice a podpalovali auta, skončilo střetem s policí, která byla nucena použít slzný plyn a vodní děla. Jak sdělila italská média, pět lidí bylo zraněno. Formálně byla důvodem protestů ochrana životního prostředí, ale ve skutečnosti to byly jak barbarské podmínky na stavbě, tak obecná nespokojenost s ekonomickou situací.

Nezaměstnanost, vinící a hříšníci

Situace se nadále zhoršuje. Nezaměstnanost roste a vyhlídky na její snížení v podmínkách krize nikde. Míra nezaměstnanosti v Itálii v lednu vzrostla na 9,2% -- maximum za posledních 11 let, jak dokládají čísla Istat. V prosinci 2011 činila nezaměstnanost 8,9%, a v lednu loňského roku 8,1%. Počet nezaměstnaných stoupl na 2,29 milionů lidí.

A zřejmě nejnebezpečnějším pro tuto zemi je rychlý nárůst nezaměstnanosti mezi mládeží – na 31,1%. Takže prakticky každý třetí mladý člověk je v Itálii bez práce. Z toho plyne, že nemůže opustit rodný dům a založit si vlastní rodinu. Do 35 let je jich celkem 1,1 milionu. To se již týká národní bezpečnosti země a spoléhat se na sociální smír v Itálii se v nejbližších letech nelze.

Je zajímavé, že k protestujícím v Itálii patří i malá a střední třída. V honbě za výběrem daní vláda nařídila, aby každý, dokonce i ten nejmenší obchodníček, vypisoval účtenku šek. Co se tím získá?

Odpověď poskytly tytéž Il Legno Storto: „Hlavní sdělovací prostředky, nekonečné televizní programy… slouží k tomu, aby se odvedla nespokojenost veřejného mínění od skutečných viníků naší mizérie – politiků, byrokratů, správců – a aby se vyvolala válka mezi chudými. Trhovec a pekař – to jsou naši nepřátelé. A existují tací, kteří uvěřili, a zakládají na internetu a na Facebooku stránky, aby odhalili ty, kteří nevystaví účtenku. A vědí vůberc, proč tito trhovci nevypisují stvrzenky? Myslí si, že tito trhovci musí zaplatit své čtvrté auto, zatímco se možná jen pokouší vyhnout se tomu, aby si museli vzít v bance úvěr (který nikdo nechce poskytovat), aby zaplatili daň, dosahující 70% z příjmů firmy. Probíhá boj o přežití všemi prostředky, protože mimo vlastní práce neznají nic jiného. A pokud jde o jachty, tak zjistit jejich majitele není podle všeho nijak těžké. Přepych je z definice jasný všem. Aby byl odhalen tam, kde není oprávněný, k tomu není potřeba detektivní kancelář…“

A přesto, bez ohledu na velkou frekvenci a rozsah protestů v Itálii, Montiho politiku to zatím nijak vážně neohrožuje. Problém je v tom, že protesty organizují téměř výhradně jen oborové odbory. Po krachu kdysi nejsilnější komunistické strany v Evropě, italské, neexistuje politická síla, která by se pokusila spojit všechny potůčky a říčky protestů v jednu velkou řeku.

Další osud Itálie se očividně nebude určovat v Římě. Závisí více na charakteru procesů odvíjejících se v eurozóně a v Evropské unii jako takové. Pokud nastane čas „euromarky“, bude Itálie ponechána svému osudu, a možná dokáže najít odpovědi na výzvy, které před ní postavila globalizace ve své konkrétní evropské formě. Pokud bude Berlín i nadále usilovat o záchranu eura, čeká Itálii nezáviděníhodný osud evropské periferie, s novými dluhy, Montim a roztříštěnými protesty.