Všeho s mírou a všeho do času, říká sociolog Jan Keller

Neuvažoval jste, že byste kandidoval na prezidenta? Podle ohlasů čtenářů na vaše články byste šance v přímé volbě určitě měl.

Nezlobte se, ale já mám trochu vyšší cíle. Chtěl bych ještě napsat pár knížek o tom, kam spěje moderní společnost. Všichni víme, jak to dopadá, když někdo sepisuje knížky narychlo a nepořádně, protože musí vykonávat funkci prezidenta. Takhle bych dopadnout opravdu nechtěl.

Jste uznávaný sociolog, environmentalista a tvrdíte, že ochránci životního prostředí mají tři životní stadia - optimismus, pesimismus a alkoholismus. V jakém stádiu se momentálně nacházíte vy a proč?

To není moje původní periodizace. Slyšel jsem ji od jednoho ekologa, který tím zdůvodňoval svůj přechod do třetího stadia. Já jsem hrdý na to, že jsem uvíznul ve stadiu druhém . Na to, abych se posunul zpět do prvého, jsem už moc starý a informovaný. Naštěstí totéž platí i vzhledem ke stadiu třetímu.

Co by se muselo stát, aby se z vás stal v této šílené době optimista?

Musel bych popřít všechno to, co jsme od počátku 90. let prorokoval a musel bych se tvářit, že o tom nic nevím. Mnohem snadnější je být optimisty pro ty, kdo o tom skutečně nic nevědí, dlouhodobé trendy nesledují a vztah příčiny a účinku popírají. Jen ti mohou žít ve světě, ve kterém neplatí fyzikální zákony a společenské pravidelnosti. Někdy jim jejich optimismus závidím, ale neměnil bych. O Václavu Klausovi jsem se ostatně už zmínil.

Novinářka Jana Lorencová nedávno řekla, že arogance těch, kteří vedou tuto zemi, dosáhla vrcholu. Souhlasíte s tím?

Jana Lorencová je dáma, proto to řekla tak jemně. Já bych to vyjádřil podstatně ostravštěji, ale ovládnu se. Nikdo z gaunerů, jejichž jména figurovala za posledních dvacet let v kauzách velké hospodářské kriminality, nebyl potrestán. Někteří z nich utekli až do jižní Afriky. Ti chytřejší z nich ale pochopili, že tady uprostřed Evropy jsou za stávajících poměrů v mnohém větším bezpečí než kdesi v Kapském městě. I Bortswana a Lesotho jsou ve srovnání s jistými zeměmi přímo vzorný právní stát.

Rozkrádání se u nás odhaduje podle různých informovaných zdrojů v rozsahu mezi 30 až 120 miliardami ročně. V čele země jsou po celou tu dobu ti samí lidé. Ať mi někdo logicky vysvětlí, jak je to v právním státu možné.

Existuje podle vás nějaká cesta, jak z té deprese ven?

Je jasné, že to takhle nepůjde donekonečna. Vytunelovat se dnes dá už jenom průběžný penzijní systém, zbytky veřejného zdravotnictví, české lesy a pár drobnějších položek. Protože rozkrádaný stát nemá prostředky ani na udržení svého chodu, bude se teď lidem sahat stále výrazněji do peněženek. Před sedmi lety jsme platili DPH z potravin ve výši pět procent. Dneska prosadili 17,5 procenta, ale už se ví, že to bude 19 procent a mluví se o dvaceti procentech. Jenom hodně naivní člověk by si mohl myslet, že to na těch dvaceti procentech zůstane. Dražba trpělivosti lidí bude pokračovat. Spíše dříve než později to rupne. Obávám se, že ne sametově. Ti, kteří upozorňují na toto nebezpečí dnešní vládce, jsou jimi okřikováni.To znamená, že vládci ztratili už i elementární míru soudnosti.

Co občany této země nejvíce štve? Je to stále se zvětšující propast mezi bohatými a chudými?

Jsem si jistý, že naši lidé nejsou závistiví o nic více než lidé v jiných zemích. Neštve je to, že někdo má miliardy a jiný žije z mála. Všimněte si, že nikdo nezávidí obrovské peníze takovému Lendlovi anebo Jágrovi. Jsou to světové kapacity, podali mimořádné výkony a proslavili naši zemi. Oni ty peníze nikomu neukradli, tvrdě si je zasloužili. A pak tady máte lidi, kteří nedokáží vysvětlit, jak ke svému bohatství přišli, a když jim to vyčtete, „moudří“ politici vás obviní ze závisti. Kdyby někdo takovému politikovi ukradl třeba auto a on se vztekal, poradil bych mu, ať zloději nezávidí. Udělal bych vlastně jen totéž, co denně dělají přímo na kameru naši politici.

Nedávno jste měl přednášku na téma Od nerovnosti k nesouměřitelnosti. Hovoříte o třech sociálních světech. V této souvislosti zmiňujete také pojem trojrychlostní město. Můžete to nějak jednoduše vysvětlit?

Ono to vcelku jednoduché je. Posledních dvacet až třicet let narůstá ve světě socioprostorová segregace. Bohatí odcházejí do opevněných sídel (tzv. gated communities), jiní se stahují do policejně dobře hlídaných center měst (tomu se říká gentrifikace). Chudnoucí část obyvatel žije na chátrajících předměstích. Střední vrstvy utíkají z těchto předměstí, ale nemají peníze, aby se odstěhovali za bohatými. Snaží se izolovat ve svých vilových čtvrtích, kde nesmí chybět hlídací pes a kamery.

Na základě těchto pohybů se sociologové přou o to, zda se města polarizují (chudí versus bohatí), anebo zda střední vrstvy mají šanci se udržet někde mezi oběma póly. Některá města jako například Londýn se výrazně polarizují a střední vrstvy z nich odcházejí. Nemohou zaplatit bydlení v bohatých čtvrtích a mají strach bydlet ve čtvrtích chudých. V jiných městech jako například v Paříži to vypadá jinak. Bohatí žijí ve svých čtvrtích odděleně od zbytku společnosti, ale mezi středními a takzvanými lidovými vrstvami k takovému oddělení nedošlo. Francie prostě není natolik kastovní společnost jako Anglie. U nás máme většinu středních vrstev hodně chudých, takže nemají prostředky vystěhovat se ze sídlišť. Díky tomu v nich nedochází k takové kumulaci bídy a beznaděje jako v bohatších zemích. Naše chudé střední vrstvy prostě působí jako faktor, který paradoxně snižuje míru sociálního napětí. Protože budou čím dál chudší, můžeme být klidní. Z chátrajících sídlišť se ve větším počtu neodstěhují.

Lidé stále častěji hovoří o tom, že za komunistů bylo líp. Při nedávných záběrech na fanatické davy plačících občanů nad smrtí vůdce Severní Koreje se snad musela, kromě šéfa komunistů Vojtěcha Filipa, vrátit paměť všem. Nebo ne?

Za komunistů se měli všichni zhruba stejně. Byli jsme nevíce rovnostářská země Evropy, na což řada schopných lidí doplácela.I když ze mě mluvčí zlodějů rádi dělají kryptokomunistu, pádu minulého režimu vůbec neželím. Nevadilo by mi ani to, pokud by si schopní žili desetkrát lépe než lidé líní. Vadí mi jenom ta drobnost, že mezi těmi, kteří si pomohli opravdu významně, je spousta podvodníků (neříkám, že všichni) a že mezi těmi, kdo žijí skromně, je spousta schopných lidí, kteří by se nikdy nesnížili k podvodům, k machinacím se státními zakázkami, k tunelování. Cítili by se, na rozdíl od těch, kdo nám dnes vládnou, vrcholně trapně.

Co se týče kondolence Vojtěch Filipa, vím, kdo ji psal a vím, jak zněl původní text soustrastného telegramu. Tu totalitní bombastičnost s byzantskými rysy si tam dodali zaměstnanci korejské ambasády, když text překládali do angličtiny, aby ho poté vyvěsili na své internetové stránky. Nevím, proč komunisté původní text nezveřejnili, nebyl zdaleka tak šílený jako to, co z něj Korejci udělali. Ale osobně to nepovažuji za největší problém této planety.

Jaké je vaše životní motto? Co byste přál této zemi a co by se muselo stát, aby se to splnilo?

Když tak nad tím uvažuji, mohlo by to znít třeba: Všeho s mírou a všeho do času. Přání je to dost skromné. Tím více mne udivuje, že právě tak jednoduchou věc naši politici spolu s těmi, které kryjí, vůbec, ale vůbec nepochopili.