Družstevnictví a socialismus

Na družstevnictví lze pohlížet z  různých úhlů. Někdo preferuje aspekt ekonomický. Zde je příkladem španělské družstvo Ulgor, založené v roce 1956 katolickým knězem Arizmendiarrietou a celkem 24 družstevníky vyrábějícími naftové ohřívače. K nim se postupně přidávala další družstva a nakonec expandovali v mohutnou korporaci stovek družstev, jež v roce 2008 vlastnila majetek v hodnotě téměř 1 bilión korun a měla obrat půl bilionu. MCC zvládá široké spektrum výroby: staví mrakodrapy, vyrábí ledničky a podniká i v nanotechnologiích. V roce 2004 navštívil mondragonské družstevníky král Juan Carlos a prohlásil: „Mondragonská družstevní korporace je dobrodiním pro Baskicko, pro Španělsko a pro pracující. Bylo by báječné, kdyby ve Španělsku bylo takových korporací mnohem více.“ (1)

O tom, že česká družstva dokázala kdysi vybudovat náročné projekty jako Petřínskou rozhlednu či Posázavský pacifik česká veřejnost fakticky neví. Tehdy však družstevničil celý národ a příkladem budiž založení Pražské ZOO: V roce 1919 byla na schůzi matematicko-přírodovědeckého poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty zvolena komise, která se ujala přípravných prací k založení pražské zoologické zahrady. V roce 1922 věnoval velkostatkář Alois Svoboda pozemky v Troji s tím, že na nich má být vybudována také zoo a profesor Jiří Janda byl po roce zmíněným ministerstvem pověřen, aby zahájil přípravné práce. V roce 1926 pak vzniklo Hospodářské, nákupní a stavební družstvo Zoologická zahrada a začalo se oplocovat a stavět..

Česká veřejnost rovněž neví, že československá velkokapacitní JZD byla koncem 80. let zcela konkurence schopná svým západním protějškům; a kdyby nebyl násilně zlikvidován Agrokombinát Slušovice, měl by dnes obrat 150 miliard korun.

Jiným aspektem je přirozená spoluúčast družstev na rozvoji svého regionu. Mondragonští zřídili mj. vlastní univerzitu a v krizovém roce 2010 vydali na sociální účely téměř 500 milionů korun.

Další hledisko: v družstevní pekárně na ulici Alvarado v kalifornské Patalumě zaměstnanci pobírají 60 tisíc dolarů ročně. V privátních pracují za minimální mzdu... (2)

Takže na úvodní otázku – Proč by se měli družstevníci stát blanickými rytíři české ekonomiky? – lze odpovědět parafrází výroku španělského krále: Protože to bude dobrodiní, pro Českou republiku, pro její regiony a pro pracující.

Co to je družstvo?

Družstvo je autonomním sdružením osob, dobrovolně sdružených za účelem naplňování jejich společných ekonomických zájmů, sociálních a kulturních potřeb formou společně vlastněného a demokraticky řízeného podniku.

Ať již družstvo podniká v zemědělství nebo v průmyslu může mít formu zaměstnaneckého družstva, např. družstevní pekárna, ale i formu mohutné korporace stovek spolupracujících družstev. „Družstevníkem“ může být dokonce i subjekt: jako v případě španělské banky Caja Laboral, kde jsou „družstevníky“ mondragonská družstva; podobně si lze představit i družstevní banku, založenou regiony, kde by byl „družstevníkem“ a podílníkem každý region nebo dokonce obecní úřad.

Družstvo je zásadně identifikováno tím, že funguje na základě družstevních principů, definovaných v Prohlášení družstevní identity, přijatém ICA v roce 1995, a kterými jsou svépomoc, solidárnost, čestnost, demokracie, rovnost a vlastní zodpovědnost. Ve Světové deklaraci o výrobních družstvech, přijaté ICA v roce 2005, byly tyto principy aplikovány pro výrobní družstva následovně: každý pracovník v družstvu pobírá spravedlivou mzdu, má spravedlivý podíl na zisku i na růstu majetku, demokraticky spolurozhoduje při řízení podniku a je kvalifikovaně informován, školen i vzděláván.

Prosazováním etických hodnot, jako sociální zodpovědnost a zájem o ostatní, by se pak měla posilovat solidarita (projevující se mj. sbližováním maximální a minimální mzdy v družstvu) a spolupráce mezi družstevníky i mezi družstvy a také zájem a péče o pracovníky a jejich rodiny, o komunitu i o region.

Zmíněné družstevní principy hrají významnou roli při rozlišení družstva a pseudodružstva. Mohou totiž existovat obchodní společnosti mající statut družstva, ale chovající se fakticky jako komanditní společnosti a také naopak. A právě této dvojznačnosti bylo po Sametové revoluci využito na důmyslnou destrukci českého družstevnictví a mezi významné důvody této akce patřil i motiv ideologický.

Aspekt ideologický

Problémem opět je, že zatímco pravicové elity naprosto přesně vědí o co se hraje, česká veřejnost vůbec nic netuší a tak zvané levicové elity tyto ideologické aspekty buď nevnímají a nebo s pravicí vědomě kolaborují. A přitom se hraje o hodnoty vskutku epochální...

Veřejnost fakticky neví nic o tom, že staří socialisté již od poloviny 19. století – především F. Lassale, E. Bernstein, L. Blanc, Ch. Gidé, ale částečně i Marx a Engels – vnímali družstvo jako socialistický subjekt, kde je každý družstevník kapitalistou, který pobírá dividendu ze zisku a tudíž zde nedochází ke kapitalistickému vykořisťování; a zastávali názor, že družstevní podnikání v konkurenci s kapitalismem ekonomicky zvítězí, a tak se evolučně prosadí socialismus.

Byla to pionýrská doba plná kvasu, nadějí i zklamání. Tzv. společenstva, dělnické asociace, kooperativní společnosti či společenské dílny čili družstva spotřební, nákupní, spořitelní, úvěrová a výrobní živelně vznikala, ale i beznadějně zanikala. Nejméně zisková byla právě družstva výrobní, jejichž výrobky nebyly konkurence schopné produktům privátní výroby a pokud dosáhla rozměru družstevní továrny, beznadějně hynula na demoralizaci či nefunkčnost demokracie. Hledala se různá vysvětlení těchto selhání a viněn byl dokonce i znemravňující vliv kapitalistického světa v němž podnikali.

Zajímavý postřeh přináší E. Bernstein v knize Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie, který cituje Marxovo doporučení: „Aby se zabránilo, aby společnosti kooperativní nezvrhly se v obyčejné měšťácké společnosti komanditní, měli dostati všichni dělníci od nich zaměstnaní ať akcionáři ať nikoli, podíl rovný. Bylo přiznáno jen jako dočasný prostředek, aby akcionáři dostávali mírný úrok.”

Co zjevně chybělo byly družstevní manažerské elity i organizační zkušenosti; nicméně se ukazovalo, že nejlépe se dařilo (opět Bernstein) „oněm výrobním společenstvům, která, financována odborovými jednotami a konsumními spolky, nevyráběla povýtečně pro zisk zřízenců, nýbrž pro zisk širší obecnosti, k níž zřízenci jako členové přináleželi anebo mohli slušeti, chtěli-li tak — tedy vždy forma, která se blíží socialistické myšlénce.“ Koncem století byla již některá družstva natolik zdatná, že donutila místní kapitalistické konkurenty, aby zlepšili pracovní podmínky svých zaměstnanců. Charles Gidé pak v roce 1898 vyhlásil stoletý program socializace a vzniku „družstevních republik“.

Revoluce v Rusku v roce 1917 a následný vývoj tyto naděje zmařily. Sovětský blok preferoval revoluci a zestátnění ekonomiky a tato hrozba spojila kapitalisty celého světa. Došlo k ekonomickému střetu obou systémů, během něhož se kapitalismus rychle rozvíjel, ekonomicky vítězil a globalizoval. Sovětský blok se zhroutil a jeho státní ekonomika byla rychle privatizována. Družstevní podnikání po téměř stoleté paralyzaci stagnuje a globalizovanému kapitalismu tak chybí jeho přirozený a stejně silný antagonista.

Skutečnost, že dějiny téměř po století bloudily po slepé koleji, znamená hluboký nedostatek družstevních elit i deficit evolučně generované koncentrace družstevních subjektů. nutné pro vznik socialistických společenských vztahů.

Nicméně vizi družstevního socialismu si — uprostřed bolševicko-kapitalistické vřavy — podržela předválečná sociální demokracie. Všechny její aspekty vyjádřil v geniální zkratce předseda ČSSD A. Hampl, když na sjezdu v roce 1930 řekl: „Když se mluví o socialisaci, je nutno tento požadavek definovati jako snahu o právní a hospodářskou změnu majetkového a výrobního procesu, tak, aby každý, i ten poslední dělník, měl vědomí, že pracuje na svém – ať již tato kolektivita je vyjádřena jakoukoli formou družstevní. Když si uvědomujeme, že socialisace je naším heslem, tedy onou nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice, pak si musíme uvědomit, že ne závist, ne nevraživost musí býti hnací silou, nýbrž hluboké přesvědčení, že dosavadní mzdový systém je v nesouhlasu s demokracií, s kulturní a mravní úrovní dělnické třídy.“ (3)

Zamění-li se v Hamplově projevu slovo dělník slovem pracovník, pak je jeho aktuálnost zcela evidentní. Hamplovi i idejím prvorepublikové ČSSD přišla zajímavá satisfakce v 80. letech ze Španělska. Tehdy Baskicko získalo autonomii a jeho vláda dumala, kam mondragonské družstevníky ideologicky zařadit. Oficiální názor byl, že nikam, neb je to v souladu s družstevní demokracií. Neoficiálně však bylo uznáno, že vzhledem k  demokratičnosti vlastnictví, rozhodování i sdílení informací, jsou družstevníci socialisté, a to v tom nejhlubším a nejušlechtilejším významu slova socialistický...

Družstevnictví jako nebezpečná cesta

Z Hamplova výroku je zřejmé, že prvorepubliková sociální demokracie vnímala všechny aspekty i rizika související s podporou družstevního hnutí a stavěla se k tomu zcela statečně a otevřeně.

Diktátor Franko se pokusil mondragonské družstevníky zlikvidovat již v počátku tak, že je prohlásil za kapitalistické podnikatele a vyňal je státního systému sociálního zabezpečení. Mondragonští se nedali a založili si sociální pojišťovnu vlastní a posléze i vlastní banku a prošli úspěšně i několika ekonomickými krizemi.

Druhý případ je z roku 2001, z doby hluboké ekonomické krize v Argentině. Tamější vláda již nebyla schopna splácet zadlužení a dokonce zablokovala i vklady v bankách (poté, co si bohatí klienti svá konta přelili do zahraničí), přičemž míra nezaměstnanosti činila 25 %. Zaměstnanci obsadili zkrachované továrny, hotely, supermarkety a další objekty, transformovali je na družstva a úspěšně podnikali. Celkem bylo personálem převzato a na družstva přeměněno 200 subjektů s 15 000 pracovníky; piloti s leteckým personálem dokonce zvažovali přeměnit na družstva i regionální letecké společnosti. Tamější vývoj dokumentárně zpracovala ve filmu The Take kanadská aktivistka Naomi Kleinová a příkladem je osud keramičky Zanon.

Luigi Zanon, majitel továrny na keramické dlaždice v provincii Neuquén vyhlásil bankrot a továrnu zavřel. Zaměstnanci nesouhlasili. Argumentovali, že firma musí fungovat už proto, že byla postavena na obecní půdě a subvencována z národních i provinčních zdrojů penězi, které nesplatila. Ustavili se jako výrobní družstvo a rychle zvýšili výrobu o 300% i přesto, že vedení provincie jim zdražilo energie o 80% a nekoupilo od nich ani dlaždici. Když to nepomohlo, kdosi najat gang několika desítek rowdies z fotbalového klubu Cipolleti: družstevníci byli zastrašováni, terorizováni, jedna ze zaměstnankyň byla dokonce unesena a mučena. A zatímco obyvatelé chudé čtvrti Nueva Espaňa celých 20 let marně žádali provinční vládu, aby zde postavila zdravotní kliniku, družstvo jim ji v roce 2005 postavilo za pouhé 3 měsíce. I přesto se 14. srpna 2009 provinční legislativa (26 hlasy proti 9) usnesla zanonské družstvo natrvalo vyvlastnit a původním věřitelům, mj. i Světové bance, zaplatit 7 milionů dolarů. Družstvo marně vzdorovalo argumenty, že tyto peníze si vyinkasoval pan Zanon, aniž je do továrny investoval...

Malá „družstevní revoluce“ v Argentině 2001 sice neskončila happy-endem, ale onen pionýrský čin byl vykonán a byl podán důkaz, že družstevní podnikání je zcela logickou a funkční alternativou kapitalismu, která se může spontánně zopakovat kdekoli. Dnes jsou podobně zadluženi Řekové...

České nesametové reálie

21. srpna 1990 na Václavském náměstí prezident Havel zahřímal: „Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím... Znovu a znovu se tím potvrzuje, že naše revoluce není dokončena. Naopak to hlavní se musí teprve stát,“

„Sametová revoluce“, ztělesněná 500 kontrolory a tajnými agenty, vtrhla do Slušovic; uvažovalo se dokonce o přepadu družstva speciální jednotkou z vrtulníků! Proti předsedovi, Čubovi, byla rozpoutána doslova štvanice! Vedení bylo prověřováno, vyslýcháno, sledováno; sám Čuba byl 66x policejně vyslýchán a jeho výslech trval i 30 hodin nonstop! Zlínsko křižovali informátoři shánějící na Čubu jakoukoli kompromitující informaci. Agrokombinát byl paralyzován, systematicky rozbit a během několika měsíců z něj nezbylo vůbec nic..

Prosperující slušovické družstvo bylo tak slavné, že kolovalo rčení, že Praha je jakýmsi městem poblíž Slušovic. Zmatený Čuba si nechal vypracovat studii, proč byl agrokombinát vlastně zlikvidován. Její autor, profesor Tvrdoň, mu ji dal třikrát přečíst a pak ji skartoval. Měl strach, že by mohl mít problémy... Čuba se na téměř 20 let odmlčel a až 28. října 2010 v iDNES prozradil : „Stálo tam, že Slušovice vybudovaly skutečný socialismus..“ (4) A otec kupónové privatizace, D. Tříska, tento motiv potvrdil slovy: „Čuba sehrál mimořádně zajímavou a určitě pozitivní roli, ale v tu chvíli, co se to změnilo, patřil mezi naše největší nepřátele...“ (5)

O tom, jak rizikové byly v tehdejší době pokusy stát se „jejich nepřítelem“ svědčí slova prof. Waltra Komárka: „Země, která měla ČKD, Plzeň, závody potravinářského průmyslu atd…Tato  země si zničila totálně celý svůj průmysl... Já jsem z toho byl špatný a nevěděl jsem si s tím rady. Proto jsem odešel velmi brzy. Možná proto tady i ještě jsem. Je to složitá historie... Já jsem to považoval za ztracenou partii, protože to bylo tak mezinárodně rozehrané za vedoucí úlohy Ameriky, jejich služeb, sovětologů, kteří byli ohromná ideologická síla. Všimněte si, že všude to proběhlo stejně akorát nám nekradli naftový pole .... Všude se to rozkradlo, to bylo tak rozehraný... A ti dospělí se báli, stahovali se, vyloženě se báli. Já jsem došel k závěru, že je to ztracená partie, že nebudu u něčeho, s čím nesouhlasím a čestně jsem od toho šel.“ (6)

Hůře dopadl německý sociální demokrat Detlev Rohwedder který stál v 90. letech v čele úřadu, jehož úkolem byla privatizace státních podniků tehdejší NDR. Privatizováno mělo být celkem 8 500 firem s více než 4 miliony zaměstnanců. Rohwedder – tam kde to bylo možné – preferoval formu zaměstnanecké privatizace. 1. dubna 1991 byl zavražděn odstřelovačem. Jeho nástupkyně, Birgit Breuelová z KDU, již preferovala rychlou privatizaci soukromými investory. Německo sice za Rohweddera drželo den smutku, ale jeho vrahové nebyli nikdy dopadeni.

V roce 1992 navíc proběhla transformace tehdy autentických družstev (kdy měl 1 družstevník 1 hlas) na družstva vlastníků, ve kterých o podstatných věcech, jako je volba představenstva či schvalování účetní uzávěrky, mívá každý člen tolik hlasů, kolik vlastní podílů; tím mizí demokracie i družstevní solidarita a nastává stagnace popř. úpadek. Český Obchodní zákoník navíc umožňuje družstevní statut i “družstvu“, kde např. 6 majitelů podílů zaměstnává 80 smluvních pracovníků. Takováto „družstva“, jejichž zaměstnanci mají místo práva na dividendu spíše statut nevolníků, ideje družstevnictví jen poškozují...

Není divu, že za celých 20 let po „sametové revoluci“ v ČR nevznikl  družstevní komplex, který by se slušovickému agrokombinátu alespoň vzdáleně podobal. České družstevnictví, které by mělo být významným segmentem české ekonomiky, je pouze segmentem ekonomiky sociální. Podobně je zablokována i tvorba lidského kapitálu. Zatímco mondragonskou univerzitu ročně opouští 2 500 příslušníků budoucí družstevní elity, v ČR jde prakticky o jedince a družstevnímu podnikání zcela chybí i nezbytná společenská a politická podpora.

Jde o důsledek naprostého selhání levicových politických stran. V podstatě platí slova někdejšího poradce prezidenta Clintona, Lestera Thurowa, který před více než 10 lety prohlásil: „Z našich velkých snů zůstalo jen jedno: vyzískat co nejvíc věcí a mít svatý pokoj... Pravice privatizuje, omezuje stát, hlásá kult individualismu a svobodného trhu, a levice, dokonce i když sedí ve vládě, se odvažuje tento proces jen tlumit. Přitom programové rozdíly jsou v podstatě bezvýznamné... Teď, když levice úplně ztratila vědomí historické mise, kapitalisté se nemusejí z této strany ničeho obávat...“ (7)

České družstevní socialisty tudíž čeká doslova buditelská i rozsáhlá organizační práce. Jejich faktickými spojenci jsou ICA a rovněž OSN, které suplují činnost ideologicky impotentních západních socialistických stran.

Z diskuze:

XXX: Jak přispívají k rozvoji družstevního hnutí Mezinárodní družstevní svaz (ICA) a OSN?

ICA na svém kolumbijském kongresu přijala v roce 2005 Světovou deklaraci o výrobních družstvech, která je dokumentem mimořádného historického významu. Například nabádá vlády celého světa, že „Vlastnictví výrobních a zaměstnaneckých družstev by mělo být více podporováno, jako možný alternativní proces při restrukturalizacích, „start-up“ programech, privatizaci, přeměně podniků v krizi a převodech podniků bez dědiců...,“ přičemž, „Vlády by měly zabezpečit přístup k přiměřeným finančním podmínkám pro podnikatelské projekty zahájené družstvy tvorbou zvláštních veřejných fondů, nebo úvěrových záruk, nebo veřejnými přísliby pro přístupy k finančním zdrojům a podporou ekonomických aliancí s družstevním hnutím...“ (8)

OSN k rozvoji družstevního hnutí mimořádně přispěla nejen tím, že vyhlásila rok 2012 Mezinárodním rokem družstev. Také svou rezoluci VS OSN z 19. prosince 2001, kde vyzvala vlády všech zemí, aby pro družstva vytvořily výhodné prostředí, v němž by se mohla účastnit hospodářského života na rovném základě s jinými formami společností. V důsledku toho byl statut evropské společnosti, přijatý Radou EU v roce 2001 v souladu s obecnými zásadami platnými pro akciové společnosti, který však neodpovídal zvláštnostem Družstev, přehodnocen a Rada EU 22. července 2003 vydala nařízení o statutu evropské družstevní společnosti (SCE); které družstva nejenže fakticky zrovnoprávnilo s jinými formami obchodních společností (tím, že jim umožnilo přeshraniční rozvoj a tak zajistilo rovné podmínky hospodářské soutěže), a mimo to současně potvrdilo, že k hlavnímu účelu SCE patří i rozvoj jejich hospodářské činnosti. (9)

Pro ČR a její společnost je charakteristické, že média a politické strany „oslavují“ rok družstev hlubokým mlčením; o tom, že by byla nějak plněna výzva ze Světové deklarace o výrobních družstvech vůbec nemluvě.

V. Hábová: struktura průmyslu se mění; mizí velké továrny a přibývá OSVČ (svářeči, unikátní výroba např. oděvů zavedením kybernetiky apod.).

Stočes: V diskuzi na blogu iDnes jeden americký lékař internista (pod nickem StaryFafa) ironizoval mé levičáctví. Nabídl jsem mu svůj článek na téma družstevnictví a socialismus v Britských listech ( Lidový dům nemá skutečnou vizi– a není divu!) a on překvapeně reagoval: „Nikdy mne nenapadlo, že jako doktor v privátní praxi ve Státech se téměř blížím ideálu socialistického družstevnictví. A to myslím zcela vážně.“ Po poznámce, že mondragonští udržovali rozdíl mezi minimální a maximální čistou mzdou 1/3 (později, při zavedení progresívní daně ze mzdy se tento poměr přizpůsobil a mírně zvětšil), reagoval následovně: „Proc? Co je spatne na tom, kdyz lide za podstatne rodilnou praci pobiraji podstatne odlisne platy? V extremnim pripade, proc by se mel sblizovat plat pana Jagra a plat uklizecky, ktera uklizi kabinu Omsku?“ Po vysvětlení, že mondragonští sbližování maximální a minimální mzdy chápou jako projev i důkaz solidarity, přišla následující reakce: Takze treba nase sekretarka by se po jednom roce stala clenkou druzstva a jeji mzda nesmi byt nizsi nez 25 procent mzdy nejlepe placeneho partnera?  To mi pripada ponekud zvlastni, 20neco leta slecna zcela jasne nema na volnem trhu cenu 25% 50neco leteho internisty. Pokud bychom fungovali podle Vaseho navrhu, tak bychom po 11 mesicich museli vyhazovat vsechny zamestnance..." ZDE

XXX: Velké podniky, těžbu surovin apod. by měl vlastnit stát a družstevní vlastnictví by mělo hrát roli v malých podnicích.

Stočes: Družstevní podnikání by mělo být schopné konkurovat privátnímu podnikání ve všech oblastech, ve kterých podniká a funguje privátní sektor, a to je mj. i těžba surovin (stát by měl spíše objektivně diferencovat daň ze zisku dle výnosnosti daného sektoru (zemědělství kontra bankovnictví apos. . Obchodní zákoník vznik velkodružstev umožňuje dikcí, že „Družstvo je společenstvím neuzavřeného počtu osob založeným za účelem podnikání...“, a dále (aby valná hromada nepřipomínala tábor lidu), možností volit delegáty. Družstvo v podobě ocelárny či aerolinií zatím musí prodělat svůj křest ohněm. Nicméně u velkých podniků připadá životaschopnější forma korporace mnoha spolupracujících družstev, plnících jednak korporátní zadání ale i s možností i horizontálního rozvoje každého družstva. Korporátní forma se zdá vhodnější proto, že korporace má (na rozdíl od koncernu-holdingu) právní subjektivitu a s každým družstvem mohutní proto, že každé družstvo přispívá ze zisku (je.li v daném roce ziskové) zákonem vymezeným procentem do společně sdíleného kapitálu korporace (v případě MCC je to 7,5%).

Výše uvedený materiál je referátem s názvem Družstevnictví a socialismus, se kterým vystoupil koordinátor družstevní skupiny Alternativy zdola František Stočes na semináři s názvem Stanou se družstevníci blanickými rytíři české ekonomiky?

který pořádala Pražská škola alternativ 27. 2. 2012. Text tohoto materiálu však zcela neodpovídá původně připravenému i přednesenému textu, poněvadž předřečník některá témata vyčerpal. Proto byl autorem doplněn i upgradován, aby čtenářům poskytl více potřebných a konzistentních informací, (a podobně jsou zpracovány i informace z následné diskuse),

Videozáznam ze semináře:

• Úvod dr. Silný
• Referát Ing. Magdalena Hunčová
• Referát František Stočes
• Z diskuse

Odkazy

1. 1956-2008 The MONDRAGON Co-operative Experiencie
2. Mira Luna How to Start A Worker Co-op
3. Český Godesberg/Obsah programové diskuse na XV. Sjezdu , dr. Jiří Malínský, Masarykova demokratická akademie
4. Slušovice by dnes vydělávaly 150 miliard, tvrdí Čuba. Užívá si důchodu.
5. Video „Retro JZD Slušovice Část 2“
6. Revoluce s lidskou tváří? - debata k výročí 17. listopadu 1989. Masarykova demokratická akadenie
7. Lester G. Thurow, Přijde nová revoluce a po ní nový středověk, Lidové noviny 19. 11. 1998.
8. Světová deklarace o výrobních družstvech
9. NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 1435/2003 ze dne 22. července 2003 o statutu evropské družstevní společnosti (SCE) .