Nový Mandela

Jeho zpráva se může docela dobře stát novým programem hnutí za osvobození Palestiny.

Poprvé jsem se setkal s Marwanem v době vrcholu optimismu po Oslo. Vynořil se jako vůdce nové palestinské generace, doma vyrostlých mladých aktivistů, mužů a žen, kteří dospěli za první intifády.

Fyzicky je malé postavy, ale osobnost je to velká. Když jsem se s ním setkal, již byl vůdcem Tanzim („organizace“), mládežnické skupiny hnutí Fatah.

Tehdy byly předmětem naší rozmluvy demonstrace a další nenásilné akce, založené výhradně na spolupráci mezi palestinskými a izraelskými mírovými organizacemi. Cílem byl mír mezi Izraelem a novým státem Palestina.

Když proces s Oslo zemřel spolu se zavražděným Yitzhakem Rabinem a Yasserem Arafatem, stal se cílem Marwan a jeho organizace. Následní izraelští vůdci – Benjamin Netanyahu, Ehud Barak a Ariel Sharon – se rozhodli s agendou dvou států skoncovat. V brutální operaci „Obranný štít“ (provedené ministrem obrany Shaulem Mofazem, novým vůdcem strany Kadima) byla napadena Palestinská samospráva, její kanceláře zničeny a mnoho aktivistů zatčeno.

Marwan Barghouti byl souzen. Byl obviněn, že jako vůdce Tanzim byl zodpovědný za několik „teroristických“ útoků v Izraeli. Jeho soud byla fraška, připomínající více římskou gladiátorskou arénu, než nestranný soudní proces. Sál byl plný řvoucích pravičáků, vydávajících se za „oběti terorismu“. Členové Gush Shalom protestovali proti procesu v soudní budově, ale nebylo jim umožněno výrazněji se přiblížit k obviněným.

Marwan byl odsouzen k pěti letům vězení. Obrázek, jak zdvihá spoutané ruce nad hlavu, se stal palestinským národním symbolem. Když jsem navštívil jeho rodinu v Ramallah, visel v obýváku.

Ve vězení byl Marwan Barghouti okamžitě uznán za vůdce všech vězňů z řad Fatah. Je respektován rovněž aktivisty Hamasu. Uvěznění vůdci Fatahu a Hamasu společně vydali několik prohlášení, vyzývajících k palestinské jednotě a usmíření. Ta byla distribuována široce venku a dostalo se jim obdivu a respektu.

(Příslušníci širší Barghoutiho rodiny hrají, mimochodem, velkou roli v palestinských záležitostech v celém spektru, od umírněných po extremisty. Jedním z nich je Mustapha Barghouti, lékař, který vede umírněnou palestinskou stranu se značným napojením do zahraničí, se kterým se pravidelně setkávám na demonstracích v Bilin a jinde. Jednou jsem žertoval, že vždy, když se potkáme, tak pláčeme – ze slzného plynu. Tato rodina má kořeny ve skupině vesnic severně od Jeruzaléma).

Dnes je Marwan považován za vynikajícího kandidáta na vůdce Fatah a prezidenta Palestinské samosprávy, po Mahmoudu Abbasovi. Je jedním z několika málo existujících osobností, kolem kterých se mohou všichni Palestinci, Fatah i Hamas, sjednotit.

Po zajetí izraelského vojáka Gilada Shalita, když se probírala výměna vězňů, dal Hamas Marwana Barghouti na vrchol seznamu palestinských vězňů, jejichž propuštění bylo požadováno. To bylo velmi neobvyklé gesto, protože Marwan příslušel ke konkurenční – a spílané – frakci.

Izraelská vláda Marwana ze seznamu škrtla okamžitě a zůstala neústupná. Když byl Shalit konečně propuštěn, zůstal Marwan ve vězení. Byl očividně považován za nebezpečnějšího, než stovky „teroristů“ Hamasu, s „krví na rukou“.

Proč?

Cynici by řekli: protože chce mír. Protože trvá na řešení dvou států. Protože může sjednotit Palestince za tímto účelem. Tedy všechny dobré důvody pro to, aby ho Netanyahu držel za mřížemi.

Takže co Marwan řekl svým lidem tento týden?

Je jasné, že jeho přístup se přitvrdil. Takže člověk musí předpokládat, že k tomu došlo i u Palestinců obecně.

Volá po třetí intifádě, nenásilném masovém povstání v duchu arabského jara.

Jeho manifest je jasným odmítnutím politiky Mahmouda Abbase, který udržuje omezenou, ale nanejvýš důležitou spolupráci s izraelskými okupačními úřady. Marwan vyzývá k naprostému zrušení všech forem spolupráce, ať již ekonomické, vojenské nebo jiné.

Ústředním bodem této spolupráce je každodenní spolupráce Američany vycvičených palestinských bezpečnostních jednotek s izraelskými okupačními silami. Toto uspořádání účinně zastavilo násilné palestinské útoky na okupovaných územích a v Izraeli. V praxi zaručuje bezpečnost rozrůstajících se izraelských osad na Západním břehu.

Marwan také vyzývá k totálnímu bojkotu Izraele, izraelských institucí a produktů na palestinských územích a na celém světě. Izraelské produkty by měly zmizet z obchodů na Západním břehu, měly by být propagovány palestinské výrobky.

Zároveň Marwan obhajuje oficiální ukončení šarády zvané „mírové rozhovory“. Mimochodem tento výraz již v Izraeli neslyšíte. Nejdříve byl nahrazen „mírovým procesem“, pak „politickým procesem“ a nakonec, zatím, „politickou záležitostí“. Prosté slovo „mír“ se stalo mezi pravičáky, jakož i většinou „levičáků“ tabu. Je to politický jed.

Marwan navrhuje učinit neexistenci mírových vyjednávání oficiální. Již žádné mezinárodní rozhovory o „oživení mírového procesu“, již žádné poletování kolem směšných lidí jak Tony Blair, již žádná prázdná oznámení Hitlary Clinton a Catherine Ashton, již žádné prázdné deklarace „kvarteta“. Protože izraelská vláda evidentně upustila od řešení dvou států – které ani nikdy nepřijala, to v první řadě – pokračování v předstírání boji Palestinců jen škodí.

Místo tohoto pokrytectví Marwan navrhuje obnovení bitvy v OSN. Zaprvé opětovně požádat Radu bezpečnosti o přijetí Palestiny jako členského státu, zpochybnit používání svého osamoceného veto USA, proti prakticky celému světu. Po očekávaném odmítnutí palestinského požadavku Radou, v důsledku onoho veto, požadovat rozhodnutí po Valném shromáždění, kde bude převážná většina hlasovat pro. Ačkoliv toto by nebylo závazné, demonstrovalo by to, že svoboda Palestinců má podporu převážné části zemí, a izolovalo by to Izrael ještě více.

Souběžně s těmito akcemi Marwan trvá na palestinské jednotě, kdy chce použít svoji značnou morální sílu k tlaku jak na Fatah, tak Hamas.

Abychom to shrnuli,Marwan Barghouti se vzdal veškerých nadějí na dosažení svobody Palestinců prostřednictvím spolupráce s Izraelem, či dokonce s izraelskými opozičními silami. Izraelské mírové hnutí již zmiňováno není. „Normalizace“ se stala sprostým slovem.

Tyto myšlenky nejsou nové, ale přichází od palestinského vězně č. 1, hlavního kandidáta na nástupnictví po Mahmoudovi Abbasovi, hrdiny palestinských mas, a znamenají obrat k militantnější linii, jak podstatou, tak vyzněním.

Marwan zůstává orientován na mír – jak dal jasně najevo během svého vzácného objevení se u soudu, kde volal na izraelské novináře, že nadále podporuje řešení dvou států. Také je nadále oddán nenásilným akcím, kdy došel k závěru, že násilné útoky včerejška palestinskou věc poškozovaly, místo aby ji prosazovaly.

Chce vyzvat k zastavení postupného a nežádoucího sklouzávání Palestinské samosprávy do vichistické kolaborace, zatímco expanze „podnikání s osadami“ pokračuje nerušeně.

Ne náhodou zveřejnil Marwan svůj manifest v předvečer „dne půdy“, celosvětového dne protestu proti okupaci.

„Den půdy“ se slaví na výročí události, ke které došlo v r. 1976, na protest proti rozhodnutí izraelské vlády vyvlastnit obrovské rozlohy Araby vlastněné půdy v Galilei a dalších částech Izraele. Izraelská armáda a policie střílely na protestující a šest jich bylo zabito. (Den poté jsem se svými dvěma přáteli položil věnce na hroby obětí, akt, který mi vynesl nenávist a ostouzení, které jsem zažil jen zřídka).

Den půdy je pro arabské občany Izraele bodem zvratu, a stal se symbolem pro Araby kdekoliv. Letos vláda Netanyahu vyhrožovala, že zastřelí všechny, kdo se jen přiblíží k našim hranicím. To může být docela dobře předzvěstí třetí intifády ohlášené Marwanem.

Již nějaký čas není toto slovo v Palestině příliš zajímavé. Vše vypadá klidně. Netanyahu uspěl u odvedení pozornosti světa od Palestiny směrem k Iránu. Ale v této zemi není nikdy nic statické. I když se zdá, že se nic neděje, osady se neustále rozrůstají, a stejně tak roste hluboká zlost Palestinců, kteří vidí, jak se to vše odehrává před jejich očima.

Manifest Marwana Barghouti vyjadřuje téměř jednotné pocity Palestinců na Západním břehu a jinde. Stejně jako Nelson Mandela v apartheidu Jižní Afriky, může být i zde člověk ve vězení důležitější, než vůdci venku.