Jak jsme nevychutnali návštěvu CN Tower

Pamatoval jsem si z dřívějška, že v základně věže je kinosál na způsob leteckých trenažérů, zažijete tam například divokou jízdu po rozpadajících se kolejích opuštěného dolu (pamatujete Indiana Jones?), při kterém se celý kinosál naklání podle jízdy vozíku, třese s vámi a do tváře vám fouká proud vzduchu. Pocit je velmi realistický. Nahoru do vyhlídkové restaurace jezdí čtyři prosklené výtahy po vnějším obvodu věže, prosklená je i podlaha výtahu, nahoře je restaurace a opět prosklená podlaha, kráčíte po skleněné tabuli a pod vámi je 400 metrů hloubky. Nedávno zavedli další atrakci – Edge Walk. Cesta po vnějším ochozu věže bez zábradlí.

Měl jsem tady návštěvu, přítele z České republiky. Projevil zájem věž navštívit. Nebyl jsem tam už přes deset let, ale proč ne, není to od místa mého bydliště daleko. Netušil jsem, jak velmi se to za deset let změnilo.

Zaplatili jsme vstupné a šli chodbou k výtahům nahoru. Chodba se najednou rozšířila a my se ocitli před řadou kovových rámů s průhlednými dvířky. Tohle tady nebylo! Ty rámy nápadně připomínaly svlékací skenery na letištích. Před rámy se tvořily nevelké hloučky návštěvníků. Jeden po druhém vstupovali návštěvníci lační vyhlídky do kukaně skenerů a po chvíli vystupovali na druhé straně. Bez protestů a oddaně.

Později doma jsem podle fotografie zjistil, že nešlo o „svlékací skenery“. Na CN Tower mají detektory narkotik a bomb, nikoliv detektory pistolí a zbraní. Ionscan Sentinel II, který mají před vstupy do výtahů na CN Tower, šaty neprosvěcuje, pouze na člověka foukne vzduch a pak vyhodnotí pachovou stopu, ale to jsme v této chvíli nevěděli. Mysleli jsme, že jde o rentgenové skenery. Odmítl jsem ti strojkem projít a ani kamarád nebyl ochoten nechat se prosvítit. Nešlo nám o případnou zdravotní závadnost, ale o princip. Co teď? Vrátit se? Kdybych nevěděl, že přítel o ten pohled z výšky stál a opravdu se na něj těšil, vrátil bych se k pokladně, lístek vrátil a ještě bych tam ztropil malou scénu, ale takhle jsem byl ochoten to nějak zkusit.

V rohu místnosti jsem naštěstí uviděl dveře. Zrovna tam tudy procházela žena s kočárkem. „Tady půjdeme,“ ukázal jsem příteli. A šli jsme. A to se vzápětí ukázalo jako chyba. Kdybychom totiž prošli rámem, je pravděpodobné, že by k následujícímu drobnému incidentu patrně vůbec nedošlo.

„Nechceme tím skenerem projít,“ oznámil jsem stráží u dveří. „Dobře, můžete zde,“ řekl muž v uniformě nějaké bezpečnostní firmy. Nejprve projel příručním očichávátkem (nevím, jak se tomu zařízení říká odborně) mě a pak kamaráda.

„Co to tady máte?“ Kamarádovi koukala z kapsy střenka nože.

„Nůž.“

„Ukažte.“ Kamarád podal muži nůž. Strážný nůž otevřel. Přiložil prsty k čepelí. „Tahle zbraň je v Kanadě zakázána,“ oznámil nám po chvíli. „To u sebe vůbec nesmíte mít. Čepel se otevírá příliš rychle.“

„To nosím pro svou bezpečnost,“ začal přítel vysvětlovat. Naštěstí ho strážný přeslechl. Zbraně „pro svou bezpečnost“ totiž v Kanadě nosit nesmíte. Nesmíte mít u sebe nic pro svou bezpečnost, ani pepřový sprej, ani paralyzer a ani ne větší nůž. Oficiálně jsme poučeni, že v případě problémů máme volat policii a ta nás ochrání. My sami se bránit nesmíme. Tuhle praxi zavedla před desetiletími vláda Pierre Trudeaua a současní politikové ji rádi převzali – pro politiky není nic pohodlnějšího než neozbrojení občané a nic více zneklidňujícího než vědomí, že by v každém domě mohla být zbraň.

Rychle jsem přítele opravil. „On tyhle kousky sbírá, je to sběratel nožů a tenhle si zapomněl nechat doma,“ povídám. Opakoval jsem to pro jistotu ještě jednou jinými slovy.

„Dobře, ale na věž s tím nesmíte. Dejte mi jméno a až půjdete zpátky, nůž si vyzvednete.“

Kamarád se divil a mračil, ale nedalo se nic dělat. Strážný si opsal z mého řidičáků jméno i adresu a nůž schoval do šuplíků. Šli jsme.

„Ty vole, já s tím nožem chodím už roky a nikdy to nikomu nevadilo,“ začal nahoře na věží kamarád, sotva jsme se usadili u stolku s nádherným výhledem na jezero Ontario. Byl bílý jako stěna a evidentně naštvaný. Nebo ponížený. Znovu jsem mu vysvětlil, jak to chodí se zbraněmi a právem na vlastní obranu v Kanadě. Nemohl to pochopit.

„Takže kdyby teď tady nahoře na věži číšníka chytil rapl a začal by ohrožovat hosty třeba kuchyňským nožem, tak my máme volat policii? A co když předtím přeruší chod výtahů? Třeba to bude sebevražedný šílenec! Co máme 'oficiálně', aby to bylo podle zákona, dělat, abychom přežili?“ Dal jsem mu za pravdu.

Z návštěvy věže jsme nic neměli, ani on ani já. Otráveně jsme sjeli dolů, kde nám strážný bez větších okolků nůž vrátil. Byl to v podstatě slušný strážný, shodli jsme se. Možná sám věděl, že to je blbé nařízení. Mohl totiž, kdyby byl opravdu agilní, zavolat policii a mohli jsme mít oplétačky za „nedovolené ozbrojování“.

Večer jsme si změřili nůž (viz foto) a pustili si film Grand Torrino s Clint Eastwoodem, sledovali jsme, jak si hlavní postava díky vlastní pistolí a pušce poradil s pouličním gangem a přemítali, jak by to asi Clint natočil, kdyby bydlel v Kanadě.