Tajemství zmrtvýchvstání češtiny

Když jsem byl v mládí konfrontován s řadou světových jazyků, které bych přes svoje nevalné jazykové nadání měl zvládnout, často mi v mysli vyvstávala otázka, proč se naši předkové v době tzv. národního obrození rozhodli pro bezvýznamný umírající jazyk namísto světové němčiny. Zejména tehdy. Nechápal jsem je. Vždyť čeština kolem roku 1800 byla jazykem asi dvou milionů venkovanů bez vlastní inteligence a šlechty. Jejich jedinou předností byla intuice, získaná ze styku s přírodou. Josef Dobrovský sepisoval mluvnici češtiny proto, aby zadokumentoval zanikající jazyk.

Čeština byla v té době zhruba ve stejné situaci, jako asi dvacet jiných evropských jazyků. Od skotštiny, welsštiny, irštiny, baskitštiny, katalánštiny na západě Evropy po lužickosrbštinu a kašubštinu na východě. Dnes potomci těchto národů mluví jazykem místní kulturní a mocenské převahy. Tyto národy v sobě nenašly onu jakousi podivnou vnitřní sílu k procesu, kterému říkáme národní obrození. A v souvislosti s odlišným jazykovým a státním vývojem musí každého přemýšlivého napadnout, že se u nás v době národního obrození odehrálo něco anomálního! A ještě tak silného, že tento proces "s sebou do vzkříšení vzal" v maďarské záplavě zanikající Slováky. Kdyby jejich "buditelé" nebrali energii u Čechů, nacházeli by se dnes v Uhersku rovněž v pozici Basků nebo Lužických Srbů. Proč vlastně tedy u nás k zmrtvýchvstání češtiny a Čechů jako národa došlo? Vždyť to vlastně bylo a stále je hospodářsky nevýhodné?

Podle oficiálního vědeckého zdůvodnění, které se vyučuje ve školách, mělo k českému národnímu obrození dojít proto, že po začátku industrializace Rakouské monarchie začaly do německých mluvících měst proudit masy česky mluvících venkovanů za prací. Jejich zaměstnavatelé, pokud se s nimi chtěli domluvit, museli se češtinu naučit. Asi to nebylo s těmi vládnoucími Habsburky "tak protičeské", jak se později vyučovalo, protože poslední tři rakouští císařové uměli dobře česky. Právě z důvodu jejího překvapivého rozmachu.

Ekonomicky postavené vysvětlení vzkříšení češtiny evidentně nesedí! Každého by v této souvislosti měla napadnout otázka, že snad v jiných evropských lokalitách, osídlených také ovládanými národy, se místní vládcové nemuseli s dělníky domluvit? Což tam stěhování jinak mluvících venkovanů do měst neprobíhalo? Je zřejmé, že při použití pouze materialistického vysvětlení příčiny vzniku a úspěšnosti českého národního obrození zůstává nějaký rozměr reality skryt.

Ne náhodou najdeme stejnou mezeru ve vysvětlování několik století staré anomálie, kterou byla husitská vojenská vítězství! Když pohlédneme do celé historie světových dějin, tak tam nenajdeme případ, kdy by vzbouření vojenští neprofesionálové opakovaně poráželi profesionální armády! Které byly navíc v čtyřnásobné početní převaze! Pohleďme např. na průběh války židovské, kde necelých sto tisíc Římanů doslova zrubalo asi 1 milion fanaticky bojujících židovských povstalců (v roce 70 n.l.). Nebo jak hladce byli poraženi Pugačev, Maďaři a sedláci od Chlumce či francouzského Vendeé. A nakonec i profesionální bojovník Spartakus. Člověka, který uvažuje v kategorii "není kouře bez ohně", musí napadnout, že v pozadí těchto a jiných netypických historických procesů musí působit i jiná, než rozumem vypočitatelná síla.

Na to, že tímto pohonem konání lidí je síla duchovního vedení, jak u jednotlivců, tak u národů, jsem přišel až v souvislosti s pronikáním do tajů tzv. esoteriky. Celá její existence je opřena o jevy, jejichž podstatou je anomální průběh fyziologických nebo psychologických dějů.

Pozorováním jsem se přesvědčil, že na člověka působí jakési jiné energie, než ty fyzikálně a biologicky definované. Tak jsem se dostal až na působení "magických" míst, předmětů, ale i osob. Největší silové pole jsem pociťoval zejména kolem magické Prahy a české královské koruny. Tak silné, že to ovlivňovalo i myšlení lidí kolem. Právě tyto duchovní energie dělají z milionového města mocensky bezvýznamného státu jedno z duchovních center světa.

"Magické" působení Prahy a řady míst v českých zemích nepostřehli jen Karel IV., Rudolf II., Bismark a Hitler, ale "podepsalo se" na každém, kdo se v nich pohyboval. Je možné pozorovat, jak poutník životem je Prahou a těmito místy "nakmitáván" k nekonvenčnímu myšlení, k převratnému řešení v oblasti svého působení, také k "herezi" a "revizionizmu". Nekonvenční byl způsob boje husitů, nekonvenční byl způsob myšlení náboženských reformátorů, politických "revizionistů" všech odstínů, kteří prošli pražskou a českou společenskou vibrací. Včetně Prahou prošlých vědeckých "revizionistů" typu Tesly a Einsteina! Není možné pominout ani zvraty osobního národního cítění. Copak Tyrš, Němcová nebo Masaryk byli geneticky Češi? Masaryk o tom v České otázce píše, že jsou Češi dvojího druhu. Zrozením a volbou! Volbou ti, kteří se po seznámení se s duchem místa a národa začnou cítit Čechy!

K vnímání ducha místa a národa se stačí při pobytu v Praze a v Česku oprostit od vládnoucích a módních vlivů době poplatného myšlení. Tímto oproštěním se člověk otevře duchovním vibracím míst a osobností kolem a začne se v něm probouzet nečekaná inspirace. Odkud? Od sil, které "ducha místa" vytvářejí a které i místní nenápadné lidi formují. Lze je identifikovat jako tvarové zářiče, rozkmitávané vůdčími duchy českého národa a království. A také "magnetické" stopy ostatků. Lid obecný tyto síly kdysi pojmenoval jako "blanické rytíře" a tuší od nich zázračnou pomoc při průchodu těžkými dobami. Méně vrozeným nadáním disponovaní jedinci se jejich působením stanou samostatně myslícími osobnostmi. U více nadáním obdařených se začne probouzet genialita.

Aby se působení duchovních vůdců a sil země mohlo plně projevit, je nutné, aby myšlení k osvícení směřujících bylo prosto pout materialistické indoktrinace. Materialistická paradigmata myšlení blokují působení duchovních sil, svazují intuici a abstrakci člověka. Činí tak z člověka živočišně myslící bytost. Teprve po odpoutání se od indoktrinace materialismem musí každý přijít na to, tak jako já, že žije v úžasné zemi a že se pohybuje v okruhu působnosti "vyzařování" velkých duchů lidstva!

A jak to souvisí se zmrtvýchvstáním češtiny? Velmi! Duchovní vedení národa dávalo onu nezměrnou energii buditelům, aby byli v úsilí o vzkříšení češtiny úspěšní. Z hlediska budoucího dění v Evropě bylo zřejmě žádoucí uchovat oddělení typu myšlení duchovního jádra českého národa od poněkud jednostranného německého vlivu. Tedy vytvořit ve středu Evropy autonomní kulturní okruh a vpustit do něj, jako ochranu před německým, vlivy jiných světových kulturních okruhů. Vytvoření takového ostrova autonomního myšlení není možné bez zachování těžkého, cizincům nepochopitelného jazyka! Každý jazyk si totiž udržuje svůj svérázný způsob myšlení a jazyková solidarita je nakloněna vzniku solidarity chudých. Jazyk je svým způsobem takovou šifrou, takovým kryptogramem "jen pro zvané". Já jsem tuto funkci jazyka pochopil v souvislosti s tzv. brněnštinou. Rodilí Brňáci, tzv. "plotna", si pod tlakem masy venkovských poválečných přistěhovalců do Brna vytvořili pro uchování autonomie myšlení onen legrační brněnský slang. Aby jim nikdo nerozuměl a aby se i v záplavě jiných Čechů ihned poznali. Brněnština byla svého času takovým dorozumívacím signálem k solidaritě v převažující mase jinak myslících lidí.

Podobným interním dorozumívacím kódem se v německé záplavě stala znovuzrozená čeština. Charakter jazyka je dodnes takový, že kdo není rodilý Čech, není schopen rozeznat její jemné nuance. Tyto významové náznaky a odstíny jsou dány nejen pro jazyk typickými mnoha pády a zdrobnělinami, dvojitými zápory (typu nic není), ale zejména proměnlivostí slovosledu a řečové intonace. Neznám jinou řeč (ze světových), která by umožňovala takové jinotaje a skrytý sarkasmus a vtip jako čeština! Aniž by to nerodilý překladatel či dotyčný postřehl! Z možností češtiny pochází půvab českých veseloher i smysl pro humor. Němci, a nejen Němci, kvůli těmto jinotajům vnímali vždy Čechy jako zákeřné a neprůhledné. Z této nemožnosti vcítění se vzniklo německé slovní spojení "česká vesnice", které označuje neprůhledný stav věcí. (U nás "španělská vesnice".)

Vzpomínám si, jak jsem na přednášce výborného francouzského jogína Michaela Doffeho pronesl česky větu, na kterou celá tělocvična reagovala spontánním bouřlivým smíchem. Měl u sebe vynikajícího překladatele a podle tváří přítomných chtěl mermomocí vědět, co jsem řekl, že posluchači tak reagovali. Překladatel mu to nějakou dobu vysvětloval, ale pak kapituloval. Řekl mi, že mu musel říci, že to není do francouzštiny přeložitelné! Jsem přesvědčen, že mimo češtinu skutečně nebylo!

Konec konců se může o skrytých kontextech a náznacích, které nejsou přeložitelné do jiného jazyka, přesvědčit každý čtenář mých článků. Měl by si všimnout mého osobitého "nespisovného" slovosledu a skladby vět. Zpočátku to redakce Phoenixu "češtinářsky" upravovala. Byl jsem nespokojen. Nakonec paní Čechová byla tak laskavá, že redaktorce zakázala "češtinářskou" úpravu mých článků. Poznala, tak jak to může poznat i čtenář, že se "zespisovněním" mění vyznění i kontext obsahu! Takže je velkou výhodou, že články je možné číst, jak mi to jedna čtenářka pojmenovala, "nevykastrované".

Promyšlením tohoto aspektu zmrtvýchvstání češtiny se nám pozadí národního obrození stane jasným. Tento jazyk se stal šifrou, pomocí které se naši předkové dorozumívali, aniž by říkanému vrchnost příliš rozuměla. Neboli jazyk propůjčil obyvatelům českých zemí myšlenkovou autonomii, země se staly svébytným ostrovem samostatného myšlení. Aniž by od ostatních evropských národů byli fyzicky odděleni. Třeba jako Novozélanďané. Domnívám se, že se tak stalo proto, že v době výstupu západní civilizace na vyšší civilizační máme sehrát nějakou samostatnou roli. Třeba ostrova nekonvenčního myšlení. Proto nám sem lidé "s černou nitkou" nyní prostřednictvím "TV stok" valí ty americké programy. Chtějí nacisty a komunisty oslabené duchovní jádro národa zblbnout. Doufám, že se jim to nezdaří dříve, než je krize celé civilizace smete. Právě nyní je třeba očistit mysl od egoismu a materialismu šířeného jeho falešnými proroky a naslouchat duchovnímu vedení. Všichni, kteří mu zůstanou věrni, vyjdou posíleni. Kteří naskočí na současný západní konzumní a rozumářský hec, dopadnou bledě. Podle stále platného přísloví: opustíš-li mne, nezahynu! Opustíš-li mne, zahyneš! Přesto, že budeš mít vystudované tři Harvardy, skončíš v davu vykořeněných konzumních brojlerů, posunujících se do záhuby se systémem, který je rodí!