Stojí USA (i Západ) před revolucí?

Hrůzný konec renesance

Rozbujelou konzumní společnost lze dobře identifikovat mj. ve fázi zániku obou antických civilizací. Méně se však reflektuje osud středoevropské kultury zvané renesance, jehož mnohé peripetie i podobnosti s dneškem a zvláště poslední fáze této kultury tvoří memento i pro nynější kulturu západní.

Evropské renesanci předcházela poměrně stabilní křesťanská kultura, která se v průběhu staletí – zavedením pestrého repertoárů nejrůznějších obřadů, tradic a svátků, obohacením o vrcholná díla architektonická, výtvarná, hudební i slovesná – vyvinula v sugestivní i flexibilní náboženskou kulturu, skýtající souvěrcům silnou existenciální oporu. Zhruba od Viclefovy doby se sice začala diferencovat i atomizovat, nicméně samotná křesťanská víra, ještě nahlodána nebyla.

Idylický vesmír středověku – s nebeským Rájem osídleným anděly, Kristem a dalšími svatými – však napadrť rozbíjí Mikuláš Koperník: tím, že v Ptolemaiově geocentrické soustavě vyměnil pozice Země a Slunce a navíc podpořil dávné přesvědčení atomistů o nekonečnosti kosmu, otřásl slavný astronom nejen biblickou vizí o stvoření světa, ale zároveň zpochybnil všem dosud nad slunce jasnou lokalizaci onoho Ráje a nebes, na něž Kristus údajně vystoupil...

Další ranou, jež hluboce zasáhla srdce věřících byl zjevně bezbožný život těch, u nichž se to nejméně předpokládalo, tedy kléru. Katolická hierarchie počala masově vyznávat pobuřující i "hříšné“ mravy... a smilstva, prostopášnosti, zhýralost a často dokonce i zločiny "božích služebníků" následně dezorientovaly a demoralizovaly lid světský; bohaté i chudé.

Ke křesťanské víře navíc nebyla alternativa, takže její úpadek nutně vedl k totálnímu ohrožení bytostných existenčních jistot tehdejších lidí a současně nastala ostrá polarizace konzervativních i heretických křesťanských proudů. Pro otevřené křesťanské filosofy, jako např. Bruna Giordana, byla nová koncepce vesmíru zdrojem dalšího úžasu nad schopnostmi Stvořitele i vyšší úcty k němu; takoví však tvořili naprostou a „nebezpečnou“ výjimku.

Přes nebývalé vzepětí lidského ducha v podobě objevů nových kontinentů a bouřlivého rozvoje věd i umění společnost dospívala do své závěrečné konzumní fáze a život kupříkladu v pozdně renesanční Praze, (čerpaný z knihy J. Janáčka, Pád Rudolfa II.) je zcela příznačný. Původní, poměrně asketický křesťanský životní styl se jakoby mávnutím kouzelného proutku změnil ve velice chorobný hédonický přístup se všemi doprovodnými znaky i nutnými kontrasty: bohatstvím i bídou, obžerstvím i smrtí hladem, agresivitou i lhostejností, sexuální anarchií i askezí.

Praha byla dějištěm nekonečných pitek, násilností a vražd i za denního světla a působily zde již i důmyslně organizované bandy městského podsvětí. Soudní orgány takřka nepřetržitě projednávaly případy loupeží, násilí a cizoložství. Souboje urozených i neurozených soků zevšedněly. Všeobecný úpadek víry v křesťanský výklad světa vedl ke specifickým reakcím, které se i mezi vzdělanci projevovaly vírou v nejfantastičtější ideje: ve vliv planet, hvězd i nejrůznějších čarodějných sil na lidský osud. Začala kvést alchymie, magie, objevovali se nejrůznější proroci, šarlatáni apod.

Typický renesanční člověk – náboženskou i světskou elitou počínaje a prostým lidem konče – křesťanské mravy svým životem zcela odmítl; ostatně dobře věděl, proč je opustil. Za to však musel platit příslušnou daň v podobě kocoviny, splínu, nevyslovitelných pocitů úzkosti a prázdnoty a nakonec i pesimistických názorů na život. Masovou nemocí těch časů byla melancholie. Patřila k dobovým projevům tak neodlučitelně, že byla považována téměř za módní záležitost. "Melancholií trpěli čas od času téměř všichni - vážní duchové s vyhraněnými intelektuálními zájmy i prostopášníci a hýřilové, o nich se často předpokládalo, že tímto způsobem účtují se svým svědomím. Bylo možno ji nazvat nemocí doby, avšak s tou výhradou, že se neprojevovala vždy jako skutečná nemoc. V životě myslících lidí až příliš často vyplňovala prázdné místo, které ještě o několik let dříve bylo vyhrazeno citovým náboženským kontemplacím." (J. Janáček).

Éru sice svobodomyslných, leč rozumově i citově zcela dezorientovaných renesančních melancholiků pak zakončila katastrofa v podobě třicetileté války a její kolorit stojí za připomenutí:

"Lidé se rvou o mrchy na mrchovištích, vraždí se o padlé koně, kradou viselce ze šibenic, páčí hroby - ne už aby kradli, ale aby se nasytili. A zařezávají děti a požírají jejich těla," uvádí v úvodu ke Grimmelshausenově trilogii Vojna P. Eisner. Armády se nakonec staly pestrou směsicí žoldáků hovořících nejrůznějšími jazyky a šiky otrlých válečníků, kteří ve své zvrhlosti po míru již ani netoužili, se valily jako pohroma od města k městu a všude, kde se objevily, budily hrůzu a zoufalství, neboť nastávalo rabování, znásilňování, pálení, vraždění. Tuláci, cikáni a bandy lupičů dílo zkázy dokonávali. Pole zůstala neobdělána, řemesla přestala existovat a střední Evropu zasáhl hlad a epidemie. Střední Evropa byla zdecimována způsobem dosud nevídaným. Na začátku třicetileté války měly Čechy 4 miliony obyvatel, na jejím konce sotva milion. Ve Virtembersku poklesl počet obyvatel z 313 000 na 48 000, ve Švábsku na desetinu, v Drážďanech na patnáctinu. Z této děsivé tečky, jíž skončila jedna nadějná evropská kultura, se náš region hmotně i lidsky zotavoval po dlouhá staletí.

Katastrofický scénář

Říká se, že kdo se nepoučí z dějin, bude nucen si je prožít znovu. Na druhé straně středoevropská renesance a nynější euroatlantická západní civilizace se v mnoha směrech podstatně liší; tehdy např. nebyly zbraně hromadného ničení, takže eventuální válka může dokonce ohrozit existenci celé pozemské civilizace. Geniální astrofyzik Stephen Hawking zastává názor, že, .„Je možné, že lidstvo vymře, ale není to nevyhnutelné. Podle mě je skoro jisté, že do tisíce let Zemi zasáhne katastrofa, jako například jaderná válka...“ (Hawking: Přijde pohroma, lidstvo ale může přežít).

Je nepochybné, že Západ ve skutečnosti nejvíce ohrožují jeho vlastní zločinci i šílenci zodpovídající za vývoj, konstrukci, financování a rozmístění útočných zbraní hromadného ničení i agresívní politikové, kteří nutí nezápadní mocnosti k obranným opatřením. Dějiny jasně prokazují, že takovéto zbrojení nakonec vede k válce.

V případě 1. světové války na tyto příčiny upozornil, Sir Edward Grey, který odpovídal za zahraniční politiku Velké Británie v roce 1914. Grey na sklonku svého života napsal: "Morálka je jasná: veliké zbrojení vede nevyhnutelně k válce; zbrojí-li se na jedné straně, musí zbrojit také druhé strany; zbrojí-li jedna země, ostatní země ji uvádějí v pokušení agrese, jestliže zůstávají bez ochrany... Každé opatření provedené jednou zemí je zaznamenáváno a vede k protiopatřením ostatních zemí... Obrovské zvyšování zbrojení v Evropě, pocit nejistoty a strachu vyvolaný zbrojením, učinily válku nevyhnutelnou." (Joliot-Curie F., Výbor z projevů a článků, 1960).

Podobné zbrojní závody odsoudil před 2. světovou válkou, roce 1938 český humanista K. Čapek slovy: "Aby byl zajištěn mír musí se obyčejně zvýšit zbrojení na zemi, ve vzduchu i na moři. Co se dá dělat, je to tak; ale představte si, že by se stejně samozřejmě a běžně říkalo: Aby v našem úřadě bylo zajištěno pokojné soužití, vezmu si s sebou nabitý revolver. Aby byl v naší ulici zajištěn klid, nacpu si do kapes ruční granáty. Byl by to divný svět. Je to divný svět." (K. Čapek, V zajetí slov).

Poučné rovněž je, že nejděsivější války novověkých dějin začínaly zcela nenápadně.

30. letou válku zahájila Vídeň ve snaze potrestat odbojné české stavy za defenestraci jejích místodržících a posléze válčila celá Evropa. I když na počátku celoevropského konfliktu stály nesmiřitelné náboženské rozpory, lidé později válčili prostě na té straně, kde byla šance na "fortunu válečnou", tedy na žold a kořist. "...přechází se z armády do armády... generál, maršál se činí... jeden čas u katolické Ligy, pak u protestantské Unie, netřeba mu ani přestoupit na jinou víru... A tak si po vzoru takovýchto person počíná každý naverbovaný mušketýr nebo rejtar, vidí-li v tom svůj prospěch..." (opět Vojna, P. Eisner).

1. světovou válku zahájil koncem léta1914 za výkřiků – Hurá! „výlet“ rakouské armády do Srbska, k jeho „ztrestání“ za atentát na následníka trůnu. Nadšení agresoři věřili, že Vánoce oslaví doma...

2. světovou válku „zahájil“ N. Chamberlain slovy – Přivezl jsem vám mír! – mávajíc Mnichovskou dohodou, která Hitlerovi předala bez boje české Sudety.

Studená válka mezi kapitalismem a bolševismem v totální konflikt sice nepřešla díky odstrašující funkci jaderného patu, ale i přesto bylo lidstvo v dobách kubánské a Berlínské krize na pokraji jaderné katastrofy.

Po pádu sovětského impéria západní imperialisté, za ideového vedení patologických blouznivců zlatého telete na Wall-Streetu a Kapitolu, zahájili tažení za ovládnutí světových surovinových, energetických, lidských a finančních zdrojů. Americké vojenské výdaje (712 miliard dolarů) přesahují peníze, které na zbrojen vydají Čína, Rusko, Japonsko, Indie a zbytek NATO dohromady; a USA mají více než 700 vojenských základen ve 130 zemích po celém světě. Zbraně hromadného ničení nezmizely, ale dokonce se rozšířily. Dekadentní agresoři, doufající v beztrestnost, budují protiraketové štíty a přenášejí zbrojení do kosmu. Od Berlínské krize svět ještě nikdy nebyl tak blízko jadernému konfliktu jako nyní za „íránské a syrské krize“. A jak vidno, ty nejničivější války začínaly buď „banálními“ taženími za ztrestání drzého „trpaslíka“, a nebo po ústupku agresorovi.

Optimistický scénář

Nemá-li Západ skončit katastrofou podobnou, nebo spíše mnohem děsivější než byla třicetiletá válka (popř. zaniknout po způsobu antického Řecka či Říma), je zcela nezbytné zvládnout dva následující kroky:

1) Je třeba vyřešit ideologický problém, který vznik konzumní společnosti spustil, a kterým je faktický zánik původní náboženské víry.

2) Je nutné Západ společensko-ekonomicky transformovat tak, aby byl schopný dalšího zdravého vývoje včetně odstranění rizika vypuknutí devastující světové války. Problémem je, že nikdo neví, jaká bude dynamika nynějšího zhoubného stavu a kolik času tak Západu vlastně zbývá.

1) Aspekt ideologický

Křesťanská víra převážně evangelického směru, na jejíž základech vykvetla západní civilizace, již evidentně nefunguje, což znamená i absenci jejích pozitivních – zejména existenciálních i civilizačnětvorných – stimulů. Re-evangelizace na způsob pobělohorské rekatolizace je iluzí; ostatně onu pobělohorskou rekatolizaci, nehledě na její vysoce násilnou implementaci, umožnila právě předchozí katastrofa; což mj. dokazuje patos barokní kultury. Přijetí jiného náboženství, nabízí se islám, problém nevyřeší; šlo by o paralelu, kdy mytologii zaniklé helénské civilizace nahradila fakticky od Řeků vypůjčená mytologie římská; k resuscitaci a dalšímu rozvoji řecké kultury to nijak nevedlo. Uvažovat o instalaci jiných – např. východních – náboženství je ještě méně reálné.

Nejpravděpodobnější variantou se zatím jeví, že Západ, který se již nedokáže biologicky reprodukovat, se za několik generací nakonec transformuje v kulturu islámskou (melting pot – tavící kotlík nebude funkční). Pokud by to proběhlo poklidně, pak – C´est la vie! – dějinách se to stalo nejednou. Poklidný průběh však nelze očekávat ani náhodou; ostatně již dnes rýsují na obzoru šílené úvahy o biologických zbraních umožňující vyhlazení vybraných etnických či rasových populací.

Čili naděje na religiózní formu obrody a dalšího rozkvětu Západu, je zcela mizivá. A proč se s ní vůbec zabývat, když A. Einstein, poslal 3. ledna 1954 filozofovi Eriku Gutkindovi dopis, ve kterém píše. „Slovo bůh pro mne není nic víc než označení výtvoru lidské slabosti. Bible je sbírka legend, které jsou sice úctyhodné, ale přesto velice primitivní. Žádná její interpretace, byť by byla sebelepší, nemůže (podle mého názoru) tento fakt změnit..."

Takže ještě zbývá ateismus...

Ateisté se těmito problémy samozřejmě zabývají rovněž. V šedesátých letech minulého století, kdy začala sílit demoralizace české společnosti, uvažoval akademik J. Charvát v knize Člověk a jeho svět takto: "Člověk potřebuje ideologii a musíme tedy náboženství nahradit jinou koncepcí. Život bez ideologie vede ke ztrátě zájmů, k frustraci, k poklesu etických hodnot, nežádoucímu únikovému řešení v agresivitě, omamných látkách, existenčním vakuu, atd. Ateismus nemusí nutně znamenat popření jakéhokoliv vyššího vodítka. Dnes se patrně náboženství častěji nahradí ideologií politickou, kulturní, uměleckou, apod.,.. než filosofickou."

Ateista Lenin si ve Filozofických sešitech podtrhl myšlenky A. Reye (pochybujícího o spiritistech): "Před ubohostí domnělých experimentálních ověření záhrobního života může teorie nesmrtelnosti duše podržet jen tu formu, kterou jí dali již Sokrates a Platón: je to dobrodružství odvahy, v něž je nutno se vrhnout – je to výzva k neznámému, výzva, jež má málo naděje, že kdy bude zodpovězena..."

Od Reyových úvah neuplynulo ani sto let a technologický vývoj lidstva objevil i otevřel úplně nové a dříve netušené perspektivy, před nimiž vize náboženských rájů zcela blednou a do jejichž dobrodružství je přímo potěšením se vrhnout. Otevřely se – zatím ve vzdálené budoucnosti možné (popř. vyloučené) – perspektivy cestování mezi časoprostory, cestování v čase, teleportace atp. A o technologiích jimiž bude lidstvo disponovat za nějaký milion let nejsme schopni ani fantazírovat. Vyžaduje to pouze „maličkost“: lidstvo musí alespoň milion let existovat a pokračovat ve vývoji...

Bohužel, chybí nám nový J. Verne či Karel Čapek a mnohem více takových jako byli S. Lem (Solaris) nebo A. Clarke (2001: Vesmírná odyssea); deficit humanistické sci-fi má za důsledek, že občané nestačí čelit záplavě filozofických, etických i vědeckotechnických absurdit a zvráceností, kterými pokleslí západní bavičové zásobují zmatené západní konzumenty, viz např. Červený trpaslík.

Zde je obrovský dluh západních intelektuálů poněvadž např. i perspektiva kauzálního paradoxu, který přináší možnost cestování v čase, by měla stát až na konci kauzálního vývoje lidstva, po kterém bude takových schopností dosaženo. V tomto smyslu je každá pozemská generace štafetou, jejímž úkolem je svůj „štafetový kolík“, tedy naši planetu, předat dalším generacím v pořádku a v kultivovanějším stavu, než ji přijala.

Žádné náboženství již Západ nespasí. Perspektiva západní společnosti patrně spočívá na odvaze novodobých Platonů a Sokratů, ochotných se v ono dobrodružství odvahy vrhnout.

2) Společensko-ekonomická transformace Západu.

Chce-li se (kapitalistický) Západ vyhnout osudu antických civilizací, musí se transformovat ve společnost perspektivnější; tzn. pokrokovější, humánnější a sociálně spravedlivější, a onou alternativou je logicky socialismus. Primárně to znamená transformaci kapitalistické ekonomiky na socialistickou, jejímž blahodárným efektem bude kultivace konzumní společnosti. Oč jde.

Socialistickým podnikem se stane kapitalistický podnik ve chvíli, kdy se všichni jeho zaměstnanci stanou kapitalisty! Čili budou ho vlastnit formou spravedlivého podílu na zisku (prostřednictvím kladné dividendy v případě prosperity a záporné dividendy v případě ztrátového hospodaření) a současně budou mít právo o svém podniku racionálně a demokraticky rozhodovat.

Takovéto socialistické podniky vznikaly současně s kapitalismem a byla to především výrobní družstva. Družstvo může mít formu zaměstnaneckého družstva, kde je družstevníkem každý zaměstnanec (např. družstevní pekárna), ale i podobu mohutné korporace stovek kooperujících družstev (kde jednotlivá družstva plní výrobní program korporace, ale mohou sama expandovat i horizontálně). Družstvo může mít i formu národní banky, kde je rovnoprávným družstevníkem (podílníkem) každý region nebo dokonce obecní úřad apod. Skutečná demokracie vlastnictví pak vede ke vzniku rozsáhlé solidarity; solidarity mezi zaměstnanci (projevující se mj. sbližováním minimální a maximální mzdy, demokratickým sdílením informací a odborným i všeobecným vzděláváním zaměstnanců), solidaritou mezi podobnými podniky, péčí podniku o rodiny zaměstnanců, o komunitu i o region; tzn. o opak konzumních tendencí.

Je však nanejvýš nezbytné zdůraznit ústřední roli onoho spravedlivého podílu na zisku, jako (socialistického) faktoru který rozhoduje, zda jde o družstvo či o pseudodružstvo. Upozornil na to v roce 1899 Eduard Bernstein, když citoval Marxův text: „Aby se zabránilo, aby společnosti kooperativní nezvrhly se v obyčejné měšťácké společnosti komanditní, měli dostati všichni dělníci od nich zaměstnaní ať akcionáři ať nikoli, podíl rovný. Bylo přiznáno jen jako dočasný prostředek, aby akcionáři dostávali mírný úrok.” (E. Bernstein, Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie). Důležité je to i proto, že přesně na tomto principu bylo v 90 letech důmyslně paralyzováno československé družstevnictví, a to „transformací“ na „družstva“ vlastníků.

Veřejnost fakticky neví nic o tom, že staří socialisté – mj. F. Lassale, E. Bernstein, L. Blanc, Ch. Gidé – byli přesvědčeni, že družstevní typ podnikání v konkurenci s kapitalismem ekonomicky zvítězí a tak se evolučně prosadí socialismus. Charles Gidé pak v roce 1898 vyhlásil stoletý program socializace a vzniku „družstevních republik“. Revoluce v Rusku v roce 1917 a následný vývoj tyto naděje zmařily. Sovětský blok preferoval revoluci a zestátnění ekonomiky a tato hrozba spojila kapitalisty celého světa. Došlo k ekonomickému střetu obou systémů, během něhož se kapitalismus rychle rozvíjel, ekonomicky vítězil a globalizoval. Sovětský blok se zhroutil a jeho státní ekonomika byla rychle privatizována. Družstevní podnikání po téměř stoleté paralyzaci stagnuje – postrádá mj. dostatek elit – a globalizovanému kapitalismu tak chybí jeho přirozený a stejně silný antagonista.

Skutečnost, že dějiny téměř po století bloudily po slepé koleji, znamená hluboký deficit evolučně generované koncentrace družstevních subjektů. nutné pro vznik socialistických společenských vztahů. Družstevní vlastnictví je však natolik logickou a funkční alternativou, že – vzhledem k časové tísni, v níž se Západ ocitl – může nastat i jeho spontánní rozvoj. Důkazem je malá „družstevní revoluce“ v Argentině 2001:

Tamější vláda již nebyla schopna splácet zadlužení a dokonce zablokovala i vklady v bankách (poté, co si bohatí klienti svá konta přelili do zahraničí), přičemž míra nezaměstnanosti činila 25 %. Zaměstnanci obsadili zkrachované továrny, hotely, supermarkety a další subjekty, transformovali je na družstva a úspěšně podnikali. Celkem bylo personálem převzato a na družstva přeměněno 200 subjektů s 15 000 pracovníky; piloti s leteckým personálem dokonce zvažovali přeměnit na družstva i regionální letecké společnosti. Soudy a policie však po několika letech v Argentině znovu obnovily „kapitalistický pořádek“...

Nicméně onen pionýrský čin byl vykonán! A mají dnes např. totálně zadlužení Řekové nějakou jinou možnost než „argentinskou cestu“?

A co Američané? Tamější kapitalismus je již nazýván kapitalismem kriminálním a zdrojem bohatství oligarchie je kriminalita mající podobu korupce, faktické destrukce demokratického systému i válek. Americký ekonom a jeden z duchovních otců reaganomiky, Paul Craig Roberts, na otázku – Proč Kongres tolik utrácí za válčení a neredukuje vojenské a bezpečnostních výdaje, které svou výší 1,2 bilionu dolarů ročně představují 75% provozního deficitu americké vlády? – odpovídá: „Myslím, že je to proto, že Spojené státy jsou řízeny oligarchií. Tady žádná demokracie neexistuje. Je to všechno faleš, přetvářka, show. Amerika je ve skutečnosti řízena Wall Streetem, vojensko-bezpečnostním komplexem, ropnými společnostmi,..

Dnes se v USA mylně nazývá socialismem chování státu sanujícího dluhy bank (které zkrachovaly mj. proto, že jim zákonodárci umožnili poskytovat úvěry v objemu až 40x větším než činil disponibilní kapitál banky). Nicméně se již připouští, že u hypotéčních bank měli být sanováni dlužníci (kteří poctivě hypotéky spláceli a např. přišli o práci). Takto banky shrábly bailout i nemovitosti dlužníků... Pokud by však Bůh chtěl spasit Ameriku, pak by dopustil např. transformaci jejího finančnictví do podoby jediné federální družstevní banky, ve které by byl družstevníkem každý stát Unie, takže dividendy této banky by plynuly do rozpočtů všech amerických států! Toto by byl skutečný bankovní socialismus!

Dnes je mimo jakoukoli pochybnost, že obrovská porce vlastnictví US oligarchie má nejen nelegitimní původ, ale obojí současně představuje hrozbu pro samotné Američany i pro svět. Tento fakt plně legitimizuje americké občany, aby se pokusili o americkou a tentokrát úspěšnou variantu „argentinského tanga 2001“ a vyhlásili USA za družstevní republiku. Jejich revoluce by přinesla blaho celému světu.