Konfrontace mezi vojenskými bloky: Euroasijská „trojitá aliance“
Strategický význam Íránu pro Rusko a Čínu
30.1.2012 Komentáře Témata: Střední východ, Analýza 1566 slov
Navzdory určitým neshodám a rivalitě mezi Moskvou a Teheránem se vztahy mezi těmito dvěma zeměmi, založené na společných zájmech, výrazně rozvinuly.
Jak Rusko, tak Írán jsou velkými energetickými vývozci a mají hluboce zakořeněné zájmy na jižním Kavkaze. Obě země se pevně staví proti protiraketovému deštníku NATO a snaží se zabránit USA a EU získat kontrolu nad energetickými koridory kolem bazénu Kaspiku.
Bilaterální vztahy Moskvy a Teheránu jsou také součástí širší a přesahující aliance, do které patří Arménie, Tádžikistán, Bělorusko, Sýrie a Venezuela. Avšak především jsou tyto dvě republiky hlavním geostrategickým cílem Washingtonu.
Euroasijská trojitá aliance: Strategický význam Íránu pro Rusko a Čínu
Čína, Ruská federace a Írán jsou široce považovány za spojence a partnery. Společně tvoří Ruská federace, Čínská lidová republika a Islámská republika Írán strategickou bariéru americkému expanzionismu. Tyto tři země tvoří „trojitou alianci“, která představuje jádro euroasijské koalice namířené proti pronikání USA do Euroasie a jejich snaze o globální nadvládu.
Zatímco Čína se staví proti americkému pronikání ve východní Asii a Pacifiku, Írán a Rusko se staví proti USA vedené koalici v jihovýchodní Asii a východní Evropě. Všechny tři země jsou ohroženy ve střední Asii a jsou obezřetné u vojenské přítomnosti USA a NATO v Afghánistánu.
Írán lze charakterizovat jako geostrategický střed. Geopolitická rovnice v Euroasii z velké části závisí na struktuře politických aliancí Íránu. Pokud by se Írán stal spojencem Spojených států, vážně by to ohrozilo, či dokonce destabilizovalo Rusko a Čínu. To se týká také íránských etnicko-kulturních, jazykových, ekonomických, náboženských a geopolitických vazeb na Kavkaz a střední Asii.
Navíc pokud by se struktura politické aliance posunula ve prospěch USA, Írán by se také mohl stát největším kanálem pro pronikání amerického vlivu a expanzi na Kavkaz a do střední Asie. To má co dělat s faktem, že Írán je branou do měkkého jižního podbřišku Ruska (či „blízkého zahraničí“) na Kavkaze a ve střední Asii.
V takovém scénáři by bylo Rusko jako energetický koridor oslabeno, protože Washington by „odemkl“ potenciál Íránu coby primárního energetického koridoru bazénu Kaspiku, což by fakticky znamenalo geopolitickou kontrolu USA nad íránskými produktovody. V tomto ohledu byla součástí úspěchu Ruska coby energetické tranzitní trasy americká snaha oslabit Írán tím, že mu zabrání přepravovat energii přes jeho území.
Pokud by Írán „změnil tábor“ a vstoupil do americké sféry vlivu, čínská ekonomika a národní bezpečnost by se staly rukojmím ve dvou ohledech. Čínská energetická bezpečnost by byla ohrožena přímo, protože íránské energetické rezervy by již nebyly jisté a staly by se předmětem amerických geopolitických hrátek. Navíc by střední Asie mohla také přeorientovat svoji oběžnou dráhu, pokud by Washington otevřel přímý a vynucený kanál z moří přes Írán.
Takže jak Rusko, tak Čína chtějí strategickou alianci s Íránem jako prostředek svého odstínění od geopolitického pronikání USA. „Pevnost Euroasie“ by byla bez Íránu nekrytá. To je důvod, proč ani Rusko, ani Čína nebudou nikdy akceptovat válku proti Íránu. pokud by Washington přeměnil Írán na svůj loutkový stát, pak by byly Rusko a Čína ohroženy.
Chybná interpretace podpory Číny a Ruska sankcím Rady bezpečnosti OSN
Je rozšířená chybná interpretace ruské a čínské podporu sankcím OSN proti Íránu v minulosti. Ačkoliv Peking a Moskva umožnily, aby sankce Rady bezpečnosti OSN proti jejich íránskému spojenci prošly, učinily ze strategických důvodů, konkrétně s cílem udržet Írán mimo orbitu Washingtonu.
Ve skutečnosti by Spojené státy mnohem raději Teherán kooptovaly jako spojence nebo podřízeného partnera, než aby zbytečně riskovaly a hazardovaly s totální válkou s Íránci. Ruská a čínská podpora u minulých sankcí umožnila vznik širší trhliny mezi Teheránem a Washingtonem. V tomto ohledu se hraje reálpolitika. Jak se americko-íránské napětí zvyšuje, íránské vztahu s Ruskem a Čínou se stávají užšími a Írán je stále více etablován do vztahů s Moskvou a Pekingem.
Rusko a Čína by však nikdy nepodpořily ochromující sankce, nebo jakoukoliv formu ekonomického embarga, které by ohrozilo národní bezpečnost Íránu. To je důvod, proč jak Čína, tak Rusko odmítly nechat se Washingtonem vydírat a donutit k připojení se k novým jednostranným sankcím v r. 2012. Rusové také varovali Evropskou unii, aby přestala být loutkou a pěšákem Washingtonu, protože si sama ubližuje, když hraje podle not a plánu Spojených států. V tomto směru Rusko okomentovalo plány EU na ropné embargo proti Íránu jako nepraktické a prakticky neproveditelné. Teherán podobným způsobem varoval rovněž a označil ropné embargo EU za psychologickou taktiku, odsouzenou k neúspěchu.
Rusko-íránská bezpečnostní spolupráce a strategická koordinace
V srpnu 2011 se šéf Nejvyšší národně-bezpečnostní rady Íránu, generální tajemník Saaed (Said) Jalili, a šéf Národně-bezpečnostní rady ruské federace, ministr Nikolaj Platonovič Patrušev, setkali v Teheránu, aby probrali íránský program jaderné energetiky a bilaterální spolupráci. Rusko chtělo pomoct Íránu odrazit novou vlnu obviňování ze strany Washingtonu. Brzy poté, co Patrušev a jeho tým dorazili do Teheránu, odletěl íránský ministr zahraničí Ali Akbar Salehi do Moskvy.
Jalili a Patrušev se opětovně setkali v září 2011, ale tentokrát v Rusku. Jalili odletěl nejdříve do Moskvy a pak překročil Ural a odjel do Jekatěrinburgu.
Íránsko-ruské setkání v Jekatěrinburgu se odehrálo v rámci summitu o mezinárodní bezpečnosti. Navíc zde bylo oznámeno, že nejvyšší orgány národní bezpečnosti v Moskvě a Teheránu budou od tohoto okamžiku koordinovat činnost v rámci pravidelných setkání. V Jekatěrinburgu byl podepsán protokol mezi těmito dvěma zeměmi.
Během tohoto důležitého shromáždění se jak Jalili, tak Patrušev setkali se svým čínským protějškem Meng Jianzhu. Po tomto setkání byl mezi národně-bezpečnostní radou Íránu a Číny ustaven podobný proces bilaterálních konzultací. Navíc bylo také projednáno vytvoření nadnárodní bezpečnostní rady v rámci SCO, pro čelení hrozbám namířeným proti Pekingu, Teheránu, Moskvě a jejich euroasijským spojencům.
Rovněž v září 2011 ruský vyslanec u NATO Dmitrij Rogozin oznámil, že v blízké budoucnosti navštíví Teherán, aby tam probral projekt protiraketového štítu NATO, proti kterému se staví jak Moskva, tak Teherán.
Začaly se vynořovat zprávy tvrdící, že Rusko, Írán a Čína plánují vytvoření společného protiraketového štítu. Rogozin, který v srpnu 2011 varoval, že Sýrie a Jemen budou napadeny jako „odrazové můstky“ v rámci širší konfrontace namířené proti Teheránu, reagoval tím, že veřejně odmítl zprávy týkající se spuštění společného čínsko-rusko-íránského projektu protiraketového štítu.
Následující měsíc, v říjnu 2011, Rusko a Írán oznámily, že rozšíří styky ve všech oblastech. Brzy poté, v listopadu 2011, podepsaly Írán a Rusko dohodu o strategické spolupráci a partnerství mezi svými nejvyššími bezpečnostními orgány, zahrnující oblast ekonomiky, politiky, bezpečnosti a rozvědky. Byl to dlouho předjímaný dokument, na kterém jak Rusko, tak Írán pracovaly. Tato dohoda byla podepsána v Moskvě náměstkem generálního tajemníka Nejvyšší bezpečnostní rady Íránu Ali Bagherim a náměstkem tajemníka Národně-bezpečnostní rady Ruska Jevgenijem Lukjanovem.
V listopadu 2011 šéf Výboru pro mezinárodní záležitosti ruské Dumy Konstantin Kozačev také oznámil, že Rusko musí učinit vše, co je v jeho silách, aby zabránilo útoku na sousední Írán. Na konci listopadu 2011 bylo oznámeno, že Dmitrij Rogozin jak Teherán, tak Peking v r. 2012 určitě navštíví, spolu s týmem ruských představitelů, aby vedl strategické rozhovory o kolektivní strategii proti společným hrozbám.
Ruská národní bezpečnost a íránská národní bezpečnost jsou spojené
12. ledna 2012 řekl Nikolaj Patrušev Interfax, že hrozí velká válka a že Tel Aviv tlačí USA do útoku na Írán. Odmítl tvrzení, že Írán tajně vyrábí jaderné zbraně, a řekl, že roky svět nepřetržitě do omrzení slýchal, že Írán bude mít příští týden atomovou bombu. Jeho komentář následovalo tvrdé varování Dmitrije Rogozina.
13. ledna 2012 Rogozin, který byl jmenován zástupcem premiéra, prohlásil, žer jakýkoliv pokus o vojenskou intervenci proti Íránu bude představovat hrozbu pro národní bezpečnost Ruska. Jinými slovy, útok na Teherán je útokem na Moskvu. V r. 2007 Vladimir Putin v zásadě zmínil totéž, když byl v Teheránu na summitu Kaspického moře, který měl za následek varování George W. Bushe ml., že kvůli Íránu by mohla vypuknout třetí světová válka. Rogozinův výrok je pouhou deklarací toho, co bylo postojem Ruska celou dobu: pokud by Írán padl, bylo by Rusko v nebezpečí.
Írán je cílem nepřátelství USA nejen kvůli svým rozsáhlým energetickým zásobám a přírodním zdrojům, ale kvůli velkému geostrategickému významu, který z něj činí odrazový můstek proti Rusku a Číně. Cesty do Moskvy a Pekingu vedou také přes Teherán, stejně jako cesta do Teheránu vede přes Damašek, Bagdád a Bejrút. Stejně tak USA nechtějí jen kontrolovat íránskou ropu a zemní plyn kvůli spotřebě nebo z ekonomických důvodů. Washington chce stáhnout smyčku kolem Číny tím, že bude kontrolovat čínskou energetickou bezpečnost, a chce, aby byl íránský ropný vývoz obchodován v dolarech, aby si zajistil další používání dolaru v mezinárodních transakcích.
Navíc Írán uzavřel dohody s několika obchodními partnery, včetně Číny a Indie, že obchodní transakce nebudou prováděny v dolarech nebo euro. V lednu 2012 jak Rusko, tak Írán nahradily ve svém vzájemném obchodu dolar svými národními měnami, rublem a rialem. To byla pro Spojené státy ekonomická a finanční rána.
Sýrie a národně-bezpečnostní obavy Íránu a Ruska
Rusko a Čína s Íránem pevně podporují Sýrii. Diplomatický a ekonomický útok na Sýrii souvisí s geopolitickými sázkami ve snaze kontrolovat Euroasii. Nestabilita v Sýrii souvis s cílem porazit Írán a nakonec ho přeměnit na amerického partnera proti Rusku a Číně.
Zrušené nebo odložené nasazení tisíců amerických vojáků v Izraeli kvůli cvičení „Tvrdá výzva 2012“ souviselo se stupňováním tlaku proti Sýrii. Na základě zprávy Hlasu Ruska část ruských médií chybně oznámila, že „Tvrdá výzva 2012“ se bude konat v Perském zálivu, čehož se mylně chopily i další média ve zbytku světa. To pomohlo osvětlit souvislost s Íránem, na úkor souvislosti se Sýrií a Libanonem. Nasazení amerických jednotek bylo zacíleno především na Sýrii, jako prostředek izolování a boje proti Íránu. „Zrušené“ či „odložené“ izraelsko-americké raketové cvičení mělo s největší pravděpodobností za cíl přípravu na raketové útoky nejen z Íránu, ale také ze Sýrie, Libanonu a palestinských území.
Mimo svého přístavu v Sýrii Rusko nechce, aby byla Sýrie použita k přesměrování energetických koridorů v bazénu Kaspiku a Středozemního moře. Pokud by Sýrie padla, tyto trasy by byly přetvořeny tak, aby odpovídaly nové geopolitické realitě. Na úkor Íránu by energie z Perského zálivu byla také přesměrována do Středomoří, jak přes Libanon, tak Sýrii.