Kubánská raketová krize, pokračování

Navíc bilaterální obchod mezi Íránem a Ruskem nebude používat při vypořádávání dolar, ale ruské rubly a íránské rialy, jak uvedla íránská státní agentura Fars News.

Ale na rozdíl od podobně odvážného kroku Saddama Husseina z 30. října 2000 (účinného od 6. listopadu) zbavit Irák amerického dolaru při platbách za iráckou ropu, Írán tvrdí, že nové uspořádání odchodu z dolaru byl nápad Ruska.

„S návrhem přejít na rubly a rialy přišel ruský prezident Dmitrij Medveděv na setkání se svým íránským protějškem, Mahmoudem Ahmadinežadem, v Astaně v Kazachstánu, v rámci Šanghajské organizace spolupráce,“ uvedla Bloomberg.

Takže vrhnou se USA do dalšího Iráku, nebo je situace s Íránem podobná spíše kubánské raketové krizi z října 1962?

Je překvapivé, či spíše není (média ignorovala příběh irácké ropy za euro také), že toto explozivní íránské oznámení odchodu z dolaru zmínila na západě jen hrstka zpravodajských kanálů. Samozřejmě, i když do této hrstky patřil zerohedge.com (a PrisonPlanet.com to přetiskl), uvedl jako zdroj této průlomové zprávy a komentářů o této rusko-íránské dohodě čínské ChinaDaily.com.cn.

Většina obvyklých podezřelých z řad mezinárodních médií však místo toho obracela pozornost k hrozbě uzavření Hormuzské úžiny – což je bezpochyby důležitá záležitost, ale v tento okamžik krize to již není nic nového a zcela jistě to nemůže konkurovat poslednímu vývoji u odchodu z dolaru členy OPEC, ke kterému došlo ve stejný den, kdy ruské lodě zakotvily v Sýrii, severně od Izraele.

Podle China Daily: „Ruské lodě patrolující ve východním Středomoří zakotvily v ruském přístavu v syrském Tartus, uvedla v sobotu soukromá televize Addounia.

Správce přístavu Tartus Imad Naddaf přijal velení lodí a ocenil podporu Ruska Sýrii, uvedla zpráva.

Ruská státní agentura Itar-Tass ocitovala zdroj v ruském námořnictvu, který řekl, že „podle plánu navštíví přístav Tartus velká proti-ponorková loď Severní flotily Admirál Čabaněnko a doprovodná loď Jaroslav Mudrij“.“

Takže se zdá, že Íránci jsou mnohem připravenější na vypořádání se s USA, než byl jejich západní soused Irák.

A ti, kteří jsou obeznámeni s nejpravděpodobnějším důvodem útoku na Irák, mohou znát také Williama R. Clarka, autora Petrodolarové války: Ropa, Irák a budoucnost dolaru.

Samozřejmě, že „zbraně hromadného ničení“ byly pouhým ubohým trikem k vyvolání války s Irákem. Takže jaký byl důvod?

Ve své knize Clarke líčí svět, jehož součástí pravděpodobně v budoucnu bude válka na Středním východě, kdy USA provedou preventivní opatření, aby si zajistily nejen ropu, ale co je důležitější, aby si zajistily pokračování hegemonie dolaru v globálním obchodu, jako prostředek zabránění kolapsu zelených papírků jako prostředku směny a představitele hodnoty.

Jako předmluvu ke své knize Clark uvedl článek z ledna 2003 s titulkem Revidováno – skutečné důvody nadcházející války s Irákem: Makroekonomická a geostrategická analýza nevyslovené pravdy. V tomto pojednání Clark cituje anonymní zdroj, který mu řekl, že newyorský Fed (prostřednictvím ESG min. financí) diktuje zahraniční politiku přes americký dolar, a že jakákoliv hrozba pro umělou podporu dolaru musí zákonitě vést k okamžité reakci na úrovni NSA.

Po přečtení Clarkova pojednání se tento zdroj, anonymní či ne, zdá být velmi, velmi dobrým zdrojem.

Podle anonyma:

Největší noční můrou Federálních rezerv je, že OPEC přejde u svých mezinárodních transakcí z dolarového standardu na eurový standard. Irák tento přechod skutečně v listopadu 2000 provedl (kdy euro stálo asi 82 centů) a stal se z něj darebácký stát, protože dolar se pak začal vůči euro neustále znehodnocovat. (Poznámka: dolar do r. 2002 poklesl vůči euro o 17%).

Skutečným důvodem, proč Bushova vláda chce v Iráku loutkovou vládu – či podstatněji, důvodem, proč korporátní-vojensko-průmyslové síť chce v Iráku loutkovou vládu – je, že ta se vrátí zpět k dolarovému standardu a zůstane u něj. (Zatímco zároveň doufá, že bude vetovat jakýkoliv impulz v OPEC směrem k euro, obzvláště ze strany Íránu – druhého největšího producenta OPEC, který aktivně probíral u svých ropných exportů přechod na euro).

Saddam si svůj osud zpečetil, když rozhodl na konci roku 2000 o přechodu na euro (a později převedl 10 miliard dolarů ve svém rezervním fondu v OSN na euro) – v ten okamžik se další vyrobená válka v Zálivu stala nevyhnutelnou, za Bushe II. Nyní to mohou zastavit pouze ty nejextrémnější okolnosti a silně pochybuji, že je to možné – vyjma toho, že by byl Saddam nahrazen poddajným režimem.

Perspektiva velkého obrázku: vše ostatní, mimo rezervní měnu a otázky saudské/íránské ropy (tj. domácí politické záležitosti a mezinárodní kritika), je okrajové a má pro vládu marginální důsledky. Navíc je hrozba dolar-euro tak silná a dostatečná, že budou klidně riskovat velké ekonomické problémy krátkodobě, aby odvrátili dlouhodobý krach dolaru v důsledku změny zúčtovacího standardu OPEC z dolaru na euro. To vše zapadá do širší Velké hry, která zahrnuje Rusko, Indii a Čínu).

Jak víme, po rozhodnutí Iráku zbavit se dolaru ve prospěch euro, vystoupil o 14 měsíců později americký prezident George W. Bush se svým projevem o „Ose zla“ v rámci své první zprávy o stavu unie 23. ledna 2002. Podle Bushe jsou zeměmi této osy Irák, Írán a Severní Korea.

Poté, co se první obětí Velké hry stal Irák, zůstávají jako cíle Írán a Severní Korea a reakce Ruska a Číny.

Požadavky na cenu zlata ve výši 3,000 dolarů jsou všude. Jak centrální banky tisknou peníze neskutečnou měrou, aniž by o tom cokoliv sdělily, jak se napětí v Perském zálivu začíná podobat kubánské raketové krizi a za volebního roku, ve kterém sílí pozice nejnebezpečnějšího prezidentského kandidáta pro „vládu“ od dob Johna Kennedyho (kongresmana Rona Paula z Texasu), to začíná vypadat, že přežití roku 2012 bez nějaké obrovské události je skutečně silně nepravděpodobné.