ČR: Příběh rasového extrémismu

Specifická pak byla situace v Praze, kde se koncem osmdesátých let mimo jiné i ve vinárně Orlík, scházela komunita lidí, z nichž někteří se angažovali na hudební scéně. Nejznámější skupiny vzešlé z této oblíbené zastávky v noční Praze byly kapely Orlík, Bráník a Tři sestry.

Fenomén Orlík

Právě skupina Orlík (členy byli mimo jiné zpěvák Daniel Landa a herec David Matásek) se svými texty a přímočarou hudbou se trefily do nálady široké části populace a Orlík stala se jednou z nejpopulárnějších hudebních skupin první poloviny devadesátých let. Díky jejich popularitě se vlastenecky, ale i rasisticky orientované postoje, stejně jako typické oblečení skinheads (letecké bundy bomber, vysoké boty), během pár měsíců staly módou napříč tehdejší republikou. Jasně identifikovatelná subkultura přitáhla tisíce mladých lidí. Velmi silné ohlasy mělo toto hnutí samozřejmě zejména v oblastech, které dnes považujeme za sociálně a společensky nestabilní. Specifická komunita se vytvořila ale také třeba na Brněnsku.

Již v zimě a na jaře 1990 měla silová rétorika rasisticky orientovaných, a Orlíkem inspirovaných, skinheads i své bezpečnostní následky. V Praze to byly zejména útoky na obyvatele ubytoven vietnamských dělníků, v jiných částech ČR (zejména sever) útoky na příslušníky jiných menšin.

Násilnosti tehdy nebyly ničím neobvyklým ani v centru velkých měst, legendárním se stal útok skupiny mladých skinheadů na kanadského diplomata a jeho rodinu přímo na Václavském náměstí na jaře 1990, který proběhl po koncertě skupiny Orlík v žižkovském hotelu Tichý. Ačkoliv členové skupiny vždy veřejně odmítali jakoukoliv souvislost s incidentem, útočníci ale „vyčistit město“ vyrazili přímo z koncertu. Daniel Landa se fyzického útoku přímo nezúčastnil, ale měl být jedním z jeho iniciátorů a měl se pohybovat nedaleko (zdroj: autorovy rozhovory s několika účastníky incidentu).

„Zlatá devadesátá“

Záhy se staly populárními i další formace vznikající na skinheadské scéně a white-power hudební skupiny začaly vznikat po celé republice. Některé z nich se během devadesátých let staly respektovanými i na zahraniční úrovni (např. Excalibur). Zajímavostí bylo, že státní moc v začátku a v průběhu 90. let byla v přístupu k řešení rasistických násilností a projevů, až na výjimky, více než opatrná.

Probíhaly koncerty, které jak svojí velikostí, tak obsahem, by už v dnešní době byly zcela nemyslitelné a to aniž by tehdy státní správa projevila jakékoliv viditelné snahy o řešení. Devadesátá léta byla bez nadsázky zlatou érou tuzemského radikálního rasismu, a to hned v několika ohledech. Prvním z nich byly násilné aktivity. V celku pravidelně se odehrávaly útoky, výjimečně střety, jak proti příslušníkům menšin, tak proti osobám a skupinám které přináležely, nebo to o nich bylo předpokládáno, k levicové části politického spektra. Bez nadsázky je možné říci, že v začátcích a polovině devadesátých let proběhlo po celé republice leckdy za jeden víkend tolik rasově a ideologicky orientovaného násilí, jako v dnešní době za celý jeden rok.

Leckdy, zejména v některých oblastech severních Čech, šlo také o střety s představiteli rodících se kriminálních skupin participujících například na distribuci drog či obchodu s bílým masem (zejména z řad Albánců a Romů). Tyto střety byly přitom tvrdé, užívaly se například i tyče, či nože. Zranění, a to i velmi vážná, nebývala ničím neobvyklým. Rodící se organizované zločinecké skupiny, které v některých lokalitách fakticky přejímaly i důležité mocenské postavení v rámci měst a obcí, byly často zdrojem frustrací části místních příslušníků policie. Ti, kteří se do rodících se kriminálních aktivit sami nezapojili, pociťovali často zoufalství ze své bezmoci. A tak těžko očekávat, že by trpěli nesympatiemi vůči místním skinheadským aktivistům, kteří byli v dané lokalitě jedinou silou, která se proti vzrůstající síle místního organizovaného zločinu fyzicky stavěla.

Právě tato éra poloviny devadesátých let se stala zrodem argumentů, které média zpravidla nepřímo (a různí nevládní a levicoví aktivisté přímo) celé další desetiletí používala směrem k policii. Zjednodušeně to je tvrzení, že policie zůstává vůči rasistickým trestným činům vágní.

„Zlatá éra“ devadesátých let se projevila i rozsáhlou publikační činností. Jelikož věk internetu se teprve chystal, vydávaly se tiskové materiály na papíře. V každém kraji vycházela samizdatem různá periodika, tzv. ziny, leckde i několik, jejichž úroveň byla proměnlivá. Jejich spolčeným rysem vesměs byla xenofobie, rasismus, antisemitismu a různé formy výzev k obrození bílé rasy. Důležitá část byla orientována neonacisticky, či alespoň zahleděna do symboliky Třetí říše.

V této souvislosti je třeba definovat pojmy, které v dalších letech začaly hrát čím dále větší důležitost. Zvláště v první půli 90. let se nemalá (ale rozhodně ne celá) část rasistické scény více či méně orientovala a inspirovala érou německé Třetí říše a jejím nacionálním socialismem, a můžeme tedy v tomto případě bez nadsázky hovořit o neonacismu. S koncem „zlatých devadesátých“ se ale zejména nastupující generace zbavuje příklonu k (neo)nacistickým modelům a orientuje se spíše nacionalisticky či národovecky, u části můžeme hovořit i spíše o jakémsi vyhroceném patriotismu. Samozřejmě despekt k jiným rasám a kulturám zůstává zachován, ale dost výrazně klesá jeho militantnost. Hákové kříže a návrhy řešení v podobě plynových komor a masových deportací jsou nemalou částí generace nového milénia odsunuty a nastupuje jistý politický i prostředkový realismus.

Nutno podotknout, že i když komunita okolo zmiňované skupiny Orlík byla nepochybně jiskrou, která zažehla zdatný plamen rasistického aktivismu devadesátých let, Landa a spol. nebyli neonacisté, ale výrazně národně orientovaní. Zahledění nemalé části generace 90. let do nacismu vzrůstalo a kulminovalo dlouho po skončení existence Orlíku.

Na rozdíl od převládající představy, že co skinhead to podporovatel tehdy nejznámějšího oficiálního extrémistického subjektu, tedy strany SPR-RSČ Miroslava Sládka (1992-98 ve Federálním shromáždění a Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR), realita byla jiná. Postoje nezanedbatelné části skinheadů a politických aktivistů byly ke Sládkovi rezervované a dodnes skutečnost, že některý z aktivistů byl aktivním „Sládkovcem“ (např. někteří současní předáci DSSS), není něco, co by bylo všeobecně na této scéně kvitováno s nadšením, leckdy spíše s despektem.

Pokřivený pohled

Než se více zaměříme na období změn, tedy přelom tisíciletí, podívejme se ještě na to, jak se daná problematika odrazila v médiích. Stručně řečeno, z extrému do extrému. Zatímco v době největších excesů a akcí začátku a první půlky devadesátých let média v pod-statě mlčela, postupně, po přelomu milénia, přešla do zcela neobjektivního, až dezinformačního aktivismu.

Proč tomu tak bylo? To by byl námět na další text, ale jeden fenomén si pozornost zaslouží. Pokud v éře posledního desetiletí na mediální scéně figurují autoři, kteří výrazně vystupují proti rasově nekorektnímu politickému aktivismu, lze o nich kupodivu prohlásit, že právě oni s tímto děním mají spojenu svoji vlastní minulost.

Asi nejvýznačnějším mediálním „náckobijcem“, který se na mediální scéně pohybuje dvě desetiletí, je nepochybně Jiří X. Doležal. Pozoruhodné je ovšem to, že v počátku 90. let to byl právě on, kdo poskytoval skinheadskému nekritickou publicitu v článcích. Například v týdeníku Reflex (36/1991) se můžeme o hnutí skinheads z jeho pera dočíst že: „Tahle organizace by byla užitečná i státu – s kriminalitou, a nejen barevnejch, je potíží dost. Ale nikdo nemá odvahu se toho ujmout. Tedy nikdo z vlády. Přitom lidí, kteří by v tý organizaci byli, je dost…“ svěřil se tehdy Doležal čtenářům. Tím spíše, že sám byl aktivním účastníkem tohoto dění a staří členové skinheadské scény vzpomínají na doby, kdy se v bomberu účastnil tehdejších běžných aktivit. Upoutal na sebe pozornost mimo jiné i tím, že propagoval myšlenku jakýchsi výcvikových táborů a „frekventanty“ sháněl i daleko od Prahy. Ať už byly důvody jeho pozdějšího odchodu, či spíše vyobcování, ze skinheadské komunity jakékoliv, zůstává faktem, že záhy své pero obrátil právě proti svým bývalým přátelům. A to způsobem, který dává velký prostor pochybnostem o objektivitě jeho aktivistických textů.

V mladší generaci aktivistických žur-nalistů, kteří hojně popisují „pravicové“ extrémisty a napomáhají tak kampaňovitosti mediálního obrazu této problematiky, patří nepochybně Pavel Eichler z MF Dnes. Tento mladý autor původem ze severních Čech se v regionu aktivně zapojoval do dění mezi místními skinheady a rasistickými aktivisty. Jeho snímek, jak v národoveckém tričku hajluje při jedné oslavě v Jílovém u Děčína, není fotomontáží a svědků jeho činnosti je dostatek. Pavel Eichler si však důvěru důležitých osob na místní scéně tak zcela nezískal. A po přestěhování do Prahy se stal novinářem, který s nemalou vehemencí začal, stejně jako zmíněný Doležal, publikovat texty proti komunitě svých bývalých souvěrců.

Objektivitě informovanosti o rasistické extremistické scéně také nepřispívá to, že většina mainstreamových médií informace víceméně přejímá zejména z webových stránek levicově extrémistické iniciativy Antifa.cz., od některých levicových nevládních aktivistů a od policie, popřípadě jiných bezpečnostních složek.

Přitvrzuje se

Ale vraťme se zpět na přelom 90. let a začátek tisíciletí. Policie se začala rasově extrémistické scéně věnovat s větší pozorností. Zda za tím stála skutečnost, že aktivity i násilnosti poloviny devadesátých let už nešlo přehlížet (včetně tři mrtvých dle oficiálních statistik v roce 1998), nebo zda je možné důvod hledat ve volebním vítězství ČSSD (1998), a tedy jejím převzetí bezpečnostního aparátu, může být tématem dohadů. Faktem ale je, že stát svůj tlak začal zvyšovat. Avšak směr, kterým se tuzemské agentury vymáhání práva vydaly, je více než diskutabilní.

Postupem času začalo přibývat trestních stíhání představitelů různých „frakcí“ rasisticky extrémistické scény. Jejich stíhání a odsouzení však zpravidla nebylo důsledkem pečlivé policejní práce při mapování násilných excesů. Policie se zaměřila jiným směrem, kterého se, víceméně, drží dodnes: Namísto stíhání zejména násilností se vrhla na stíhání „ideozločinů“ – tedy zejména symbolů, znaků a projevů. Přitom u hodnocení a kvalifikace těchto kauz postupem času dochází až k absurdní „nacifikaci“ všeho, co daná zájmová osoba řekla, či třeba měla na sobě.

Policie si nechala zpracovat řadu posudků a publikací na téma, jaký symbol může být závadovým (propagujícím) a jak chápat užívání symbolu coby trestný čin, za který pak bude možné stíhat. Za stejný symbol, včetně starogermánských run, které může člověk běžně spatřit na veřejnosti či v knihkupectvích, lidé končili a končí před soudem. To, co před několika lety nebylo problémem, se náhle začalo posuzovat jako trestný čin. Pro policii z toho byly a jsou velmi laciné body v objasněnosti, ale bez reálného dopadu například na zlepšení bezpečnosti před násilnými incidenty.

Bohužel, stát svým účelovým postupem, který trvá dodnes, zcela popřel jednu ze základních zásad ústavního pořádku, tedy předvídatelnost práva. To, co nebylo trestné v roce 1995, už v roce 2002 stačilo na kriminál. To, co ještě v roce 2002 bylo akceptováno, už je v dnešní době projevem „neonacismu“ se všemi důsledky. A vše se odehrává vesměs v rovině obsahu znaleckých posudků, které říkají, co je a co není neonacismem. Tato progrese trvá a nabývá čím dál absurdnějších podob, kdy za projev neonacismu je dnes soudním znalcem běžně označováno třeba ozubené kolo či slova, ve kterých se mluvčí hlásí ke stranickému zaměření se stoletou tradicí v naší zemi, tedy když prohlásí: „My národní socialisté“ (kauza Lucie Šlégrové, vystoupení soudního znalce Michala Mazla před okresním soudem v Mostě, říjen 2011), nebo stejně absurdní odsouzení několika osob za trestný čin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, kterého se měli dopustit tím, že na demonstraci (1.5.2011 v Brně) nesli transparent s nápisem: „Evropo, povstaň!“.

Ale zpět k dění na přelomu milénia. Krom toho, že policie začala stíhat za symboly a projevy, došlo také k několika kauzám, které naznačují snahu účelově kriminalizovat osoby považované za členy rasistické scény. Jedním z nejkřiklavějších je případ vraždy svitavského Roma Oty Absolona z roku 2001. Za jeho smrt byl odsouzen tehdy čelný svitavský skinhead Vlastimil Pechanec a to za okolností, kdy o jeho nevině a o neobjektivitě soudního líčení byl přesvědčen dokonce i zmocněnec rodiny zavražděného, známý anarchista Jakub Polák. Pechanec byl však přesto v nepřesvědčivém procesu odsouzen na na sedmnáct let a nyní je stále ve výkonu trestu. Za případem stála zejména tehdejší ambiciozní krajská státní zástupkyně Renáta Vesecká. Podobných kauz ale bylo více.

Mladá krev

Začátek nového tisíciletí se však neprojevil jen zvýšenou aktivitou policie, ale také změnami v rasisticky orientovaných komunitách. V prvé řadě ubývá skinheadů. Nastupující generace rasově nekorektních politických aktivistů se na ně začíná dívat jako na zastaralý, poněkud primitivní a navíc zbytečně nápadný přežitek. Typické oblečení, obuv a zástřih tradičních skinů nahrazuje běžné, často sportovní oblečení a nenápadný vzhled. To má ovšem i jeden bezpečnostní dopad na okolí: dříve skinheada a tím spíše jejich skupinu na ulici včas rozpoznal i nepříliš vnímavý pozorovatel. To už napříště přestává platit.

Skinheadský aktivismus minulého desetiletí, často limitovaný vnitřní etikou některých skupin, je postupně střídán politicky pragmatičtějšími postoji. Aktivitu přejímají různé nové neformální spolky a skupiny, nejznámější z nich je díky hojnému mediálnímu zájmu Národní odpor (NO). Ten je orientován výrazně antisemitsky a během desetiletí má pobočky v několika městech. Někteří aktivisté NO čerpají podle mnoha signálů inspiraci i v sousedním Německu a období nacismu. Aktivisté, kterým je přisuzováno členství v NO, čas od času pořádají demonstrace a nevyhýbají se ani násilným incidentům. Ty ale policie vesměs neřeší a dále sleduje snadnější cestu, tedy stíhání za symboliku. Tímto postupem se na rasistické scéně postupně začíná, ne zcela neoprávněně, vytvářet pocit disidentství, neboť lidé jsou kriminalizováni za své osobní názory a postoje.

Noví lidé ve hře

S přežíváním, skoro úpadkem, komunity skinheadů však naopak nastupuje nový fenomén. Totiž angažmá fotbalových chuligánů v rasistickém aktivismu. Zatímco skinheadská komunita byla, zejména v některých regionech, svazována jistými vnitřními etickými mantinely a požadavky, chuligáni byli a jsou podstatně otevřenější platforma. Navíc nemají problém se setkáváním, policie jejich komunitní život nemůže zdaleka tak rušit jako v případě skinheadů. Velmi patrné bylo počátkem desetiletí toto dění například na brněnsku (cca roky 2000-2003), kdy členové jednoho z místních chuligánských gangů napadali podniky, kde očekávali, že zastihnou levicové aktivisty. V reakci na to se konsoliduje z levicové části spektra protistrana a v centru nočního Brna proběhne několik hromadných pouličních rvaček, kde policie je často v roli sekundantů.

Chuligánské skupiny se, pokud jde o angažmá v politickém či rasistickém aktivismu, příliš nezatěžují nějakými složitými ideologickými koncepty, zato jsou výrazně přímočařejší. Nemají problém s násilnými střety, v čemž mají ostatně praxi. Vše je prohlubováno tím, že v posledních letech mediální aktivismus vyzývá policii k tvrdým zásahům proti chuligánům, můžeme (a nejen v jejich případě) mluvit o vytváření „mediální objednávky“. Jenže tyto zásahy mají často jen pochybnou oporu v zákonech. Což ale ještě více prohlubuje zmíněný antagonismus radikálních fanoušků k policii a logicky zvyšuje riziko jejich účasti na konfliktních situacích – je to totiž příležitost vypořádat si s policií účty.

V tomto desetiletí vznikají i další politicky orientované komunity, jednou z nich jsou například Autonomní nacionalisté (AN). Také oni mají skupiny v různých částech republiky, přičemž velikost či aktivita je v rámci regionů nevyrovnaná. Jde vesměs o mladé lidi, jejichž snaha o politickou angažovanost často naráží na politickou a právní nezkušenost až naivitu. Často se snaží upozornit na reálné palčivé místní společenské, sociální a bezpečnostní problémy. V kontrastu se „skinheadskými“ 90. roky dávají vesměs přednost politické činnosti a aktivitám před násilím. Jejich aktivity a snahy o veřejnou debatu a politickou angažovanost jsou však policií a v médiích prezentovány jako projevy „neonacismu“ a ti aktivnější z nich jsou často kriminalizováni za ideozločiny. Zejména v této skupině relativně mladých politických aktivistů roste frustrace a deziluze ze současné situace a toho, co jim nabízí současný systém (který se prezentuje jako „demokracie“) tím více, čím jim je médii a policií účast na veřejném politickém životě a diskusi odepírána. Tato situace má a v budoucnu ještě bude mít své důsledky zejména v sociálně a etnicky výbušných oblastech. Jak řekl jeden z kdysi významných lídrů na extrémní scéně, který byl v rámci kriminalizace policií držen dva roky ve vyšetřovací vazbě: „Pokud chcete z extrémisty vyrobit fanatika, tak ho zavřete do vězení.“

V souvislosti s Autonomními nacionalisty je vhodné také zmínit, že pochod do litvínovského Janova, který v roce 2008 skončil střety s policií, byl organizován a nahlášen právě aktivisty AN a nikoliv Dělnickou stranou, jak opakovaně (a nepravdivě) uváděla média.

Fenomén Janov

Ačkoliv si to dodnes nebyla veřejnost ochotná či schopná připustit, události v litvínovském Janově roku 2008 byly kvalitativním zlomem, a to nejen v problematice extrémismu, ale i z hlediska státu a problematiky soužití menšin. Navíc, o málokteré události bylo tak hustě fabulováno a její veřejný obrázek byl tak vzdálený od reality, jako dění v Litvínově 17. listopadu 2008.

Stručně zkusme vyjmenovat, v čem výjimečnost situace spočívala. Severní Čechy a mostecká oblast zvláště má v problematice soužití majority s Romy zkušenost, nebo spíš problém, o jehož měřítku nemá většina obyvatel republiky ani ponětí. Za této již beztak kritické situace se na sídliště Janov začali přistěhovávat další, často problémoví, Romové. Z hlediska majority došlo k dalšímu zásadnímu zhoršení bezpečnosti a pořádku, a to nejen přímo v Janově, ale negativní změny zaznamenávali obyvatelé celého města. Výzvy a žádosti majoritní části obyvatel sídliště narážely na zavřené dveře úřadů. Situaci velmi dobře vnímali i místní aktivisté Dělnické strany a Autonomních nacionalistů, tím spíš, že situace v oblasti znamenala zhoršené bezpečnostní podmínky. Za této situace se rozhodli aktivisté DS a AN na dění v Janově upozornit. Řádně ohlášený pochod sídlištěm 4. října 2008 znemožnila svým vulgárním a rasistickým extempore (za trapné neschopnosti policie zasáhnout) skupinka agresivních Romů (příznačně nežijících na sídlišti). V reakci na to svolala Dělnická strana na 17. 11. shromáždění na litvínovské náměstí a AN ohlásili a zorganizovali následný pochod Janovem.

Nemalá část obyvatel Litvínova akci uvítala, neboť doufala, že bude impulsem k nějakým změnám. Důležitá byla frustrace lidí ze zhoršující se bezpečnostní situace. Skutečnost, že celá věc nápadně připomíná současné dění ve Šluknově, není jen shodou okolností. Svědčí to o tom, že již v roce 2008 bylo jasno, podle jakého scénáře se situace na severu Čech bude odvíjet. Jenže státní orgány a média místo toho, aby reálně analyzovaly dění, zametly celou situaci pod koberec kampaní, která stála na klišé o diskriminovaných Romech a zlých „neonacistech“.

Novinky na každém kroku

V čem spočívala ta „janovská“ radikální změna oproti předchozím akcím a pochodům extrémistů předchozího dvacetiletí? Například v masivní podpoře demonstrantů místními obyvateli. Samotný průvod do Janova čítal nej-méně 1500 lidí a z nich byla nejméně polovina místních obyvatel. Poté, co proti (řádně ohlášenému) průvodu zasáhla policie, místní byli překvapeni a šokováni. A jsme u dalšího zlomu: S takovým jednoznačným a velmi přímočaře tlumočeným zavržením ze strany běžných obyvatel, s jakým se policisté setkali v Janově, nezažili od listopadu 1989. A extrémisté se naopak za celou dvacetiletou éru nesetkali s takovou podporou ze strany veřejnosti. Místní obyvatelé nejen že se netajili svým odporem a pohrdáním k postupu policie, ale během pouličních střetů poskytovali extrémistům nepřehlédnutelnou morální i taktickou podporu, a to včetně třeba i ukrývání policií pronásledovaných aktivistů ve vchodech i přímo v bytech. To byl pro všechny zúčastněné zcela nový fenomén.

Další zajímavostí akce bylo, že nejdůležitější „bojovou“ silou v řadách demonstrantů byli fotbaloví chuligáni. A to chuligáni z různých měst, kteří se jinak rozhodně příliš nemilují. Skutečnost, že zde policisté narazili na chuligány, kteří byli schopni a ochotni angažovat se takto sjednoceně, masivně a účinně ve zcela nefotbalové aktivitě, byla také na úrovni ČR novinkou. Pokud v rozhovoru s autorem tohoto textu jeden z aktivních účastníků janovského střetu celou věc shrnul do věty: „Bez chuligánů by nebyl Janov“, nepochybně věděl, o čem hovoří.

Dalším zásadním okamžikem janovského dění bylo neuvěřitelné selhání a ideologičnost médií, která fabulovala třeba i v počtu účastníků (např. ČRo uváděl ve zprávách třikrát menší číslo, než odpovídalo realitě, cca 500 osob). Média ihned převzala rétoriku levicových nevládních organizací a problém prezentovala jako akci „neonacistů“. Místní obyvatelé pak byli představeni jako rasisté a podporovatele „neonacistů“. Média odmítla reflektovat existující situaci, že akce a její průběh je důsledkem stavu, kdy se majorita v lokalitě cítí v reálném vážném ohrožení a stát nekoná. Co se však naopak počínaje Janovem naplno konalo, byla „neonacistická“ hysterie v médiích. A také skutečnost, že státní aparát v násle-dujících měsících, jak bylo jasně opakovaně anoncováno zejména prohlášeními ministra vnitra Martina Peciny v roce 2009, vyhlásil válku, do které angažoval policii a BIS, proti části populace – a to na základě jejich (údajného) politického názoru a přesvědčení.

Média odmítají reflektovat, že akce a její průběh je důsledkem stavu, kdy majorita se v lokalitě cítí ve vážném ohrožení a stát nekoná.

V dalších měsících následovaly velké zatýkací akce, hojně sledované v médiích. V návaznosti na ně došlo také k několika zásadním nálezům Ústavního sudu, které vyšly vstříc policii a pomohly prolomit zásadní prvky ústavních práv občanů (např. odepření přístupu obhajoby k policejnm odposlechům obžalovaných atd.).

Dvě kauzy

Pokud jde o kauzy, které v souvislosti stojí za pozornost, bylo jich několik, ale zmiňme dvě odlišné.

Zhruba půl roku po Janově došlo na severní Moravě k útoku zápalnou lahví na dům, ve kterém přebývala romská rodina a bylo při něm vážně popáleno malé dítě. Po několika měsících byli spektakulárně zadrženi a poté neméně spektakulárně souzeni účastníci akce. Byli odsouzeni k exemplárním trestům. Není zde prostor rozebírat právní aspekty věci, které také našly dostatek kritiků. Co je na celé situaci pozoruhodné, to je právě ona spektakulárnost medializace případu, a to včetně přímého přenosu soudního líčení v televizi, v našich podmínkách naprosto ojedinělého.

Pokud smyslem bylo zastrašení případných dalších pachatelů, těžko hodnotit účinek, neboť v dalších měsících podobných akcí proběhlo hned několik, nejznámější z nich mezi Romy, kde však zdaleka takové tresty nezazněly.

Masivní medializace a kampaňovitost Vítkovské kauzy však kromě propagace „know-how“ zápalných lahví měla ještě jeden, doufejme nezamýšlený, důledek: V problémových regionech ještě více vyostřila situaci. Romové si ještě více potvrdili statut diskriminovaných oběti a naopak, nemalá část v problémových oblastech žijících příslušníků majority okamžitě vzpomněla neméně drastické případy opačného rasismu a násilí, které zdaleka tak medializovány nebyly a tresty nebyly exemplární.

Je otázkou, jaký důvod vedl vedoucí pracovníky tuzemských médií i soudce k takové medializaci a vyvolávání emocí. Je ale jisté, že důsledek toho byl více než kontraproduktivní.

Druhá pozoruhodná kauza se odehrála na podzim roku 2009. Tehdy policie (UOOZ) s velkým ohlasem v médiích ohlásila na jihu Čech rozkrytí „Krajně pravicové organizace White Justice“, která se na Táborsku údajně připravovala na teroristické útoky. Podle titulní strany deníku MF Dnes a dalších médií měli být cílem útoků 'ideoví nepřátelé', vysoce postavení Židé, včetně rodiny tehdejšího premiéra Jana Fišera. Cílem útoků měly být i průmyslové objekty jako například elektrárny. Členy White Justice cvičil profesionální voják. Tyto informace pocházející přmo z UOOZ několik dnů plnily hlavní zprávy tuzemských médií.

S překvapením ale zjistíme, že nikdo z „teroristické skupiny“ odhalené detektivy z UOOZ neskončil ani ve vazbě! A celá kauza víceméně v tichosti vyšuměla do ztracena, když zcela v tichosti proběhl před nedávnem soud, při němž byli účastníci tohoto teroristického spiknutí odsouzeni k podmíněným trestům! Naopak ale ve vazbě (a to na déle než rok) ve stejnou dobu skončil aktivista Dělnické strany Patrik Vondrák a jeho bývalá přítelkyně za to, že po Praze měli rozlepovat politicky nekorektní nálepky! Postup policie, státních složek a médií, jeho úměrnost a zejména motivace v těchto kauzách rozhodně vyvolávají mnoho různých otázek.

Dělníci v akci

Nemůžeme zde opomenout zmínku o Dělnické straně sociální spravedlnosti. Ta je nástupnickým subjektem soudně rozpuštěné Dělnické strany. Debaty nad právní relevancí argumentů, které k rozpuštění DS vedly, nechme protentokrát právníkům. Stejně tak jako úvahy, zda-li bylo její rozpuštění úměrné ve srovnání s činností například KSČM. Zajímavý je možná ten aspekt, že samotným zákazem a jeho průběhem se subjektu poskytovala reklama, na kterou by jinak v médiích těžko dosáhl.

V současnosti strana zatím nedisponuje příliš schopným vedením, zažívá vnitřní spory a navíc nepožívá ani příliš velké úcty a respektu ze strany mnoha lidí na rasově nekorektní scéně. Je možné konstatovat, že pokud by stát zcela nesmyslně neperzekuoval její členy či aktivisty za různé symboly či verbální projevy obviňováním z „neonacismu“, strana by si žila svým životem zcela okrajového subjektu, který se zatím uplatňuje pouze nepatrně v komunální politice. Jedna z mála mož-ností, jak by strana mohla vyrůst, jsou neřešené bezpečnostní a etnické problémy, jako vidíme na severu Čech. Pokud se však pozornost státních složek upne více na perzekuci členů strany, než na řešení reálných otázek, strana si pro sebe prostor dokáže vytvořit – neboť problémů nás zřejmě čeká ještě více než dost.

A lidé, kteří budou mít punc politických vězňů, neboť jsou stíháni za své politické postoje, budou mít pro frustrované obyvatelstvo nepochybně větší autenticitu, než od jejich reality odtržený politik ve svém audi, který čas od času z metropole zavítá na místní radnici.

Quo vadis?

Příběh rasově nekorektního extrémismu v naší zemi zdaleka nekončí. Naopak, je čím dál pozoruhodnější. Zřejmě žádná skupina obyvatelstva totiž nezaznamenala po roce 1989 takový výkyv, kdy se z početného a populárního hnutí dostala do situace uskupení intenzivně dehonestovaného ze strany médií a perzekuovaného ze strany státu. V současnosti je pod tímto tlakem v defenzivě. Jenže dějiny nám říkají, že intenzivní tlak může vyvolat nečekané reakce. A některé z nich mohou být toho druhu, kterých se nikdo z nás nechce dočkat.

A problematika rasistického extrémismu v naší zemi má ještě jeden aspekt, možná ten nejdůležitější. Stručně jej formuloval jeden ze známých aktivistů ze severních Čech, když v rozhovoru s autorem prohlásil: „Stát využívá ohromné a čím dál protiprávnější prostředky, aby nás, v dnešní době v podstatě jen nějakých pár stovek lidí, perzekuoval. Dělají to místo toho, aby řešili opravdové problémy.“ To říká muž, s nímž zaměstnavatel ukončil pracovní smlouvu na základě toho, že jej média označila jako „předního neonacistu“. A pokračuje: „Dobře. Jenže ono už stačí jen čekat. Je to totiž jen otázka času. Až tady v té zemi proběhne nějaký opravdový pogrom, nebudou u toho žádní extrémisté. Nebudeme k tomu ani potřeba. Stačí klidně sedět doma u počítače. Budou to obyčejní místní lidi zoufalí z toho, co se kolem nich děje a jak na ně stát kašle.“

Bohužel, vývoj v posledních letech nám ukazuje, že tato prognóza může být více než reálná.

V tištěné verzi byly i dvě tabulky: Tabulka 1 a tabulka 2 (formát pdf).

Autor je novinář, pracoval mimo jiné v Lidových novinách, MF Dnes a České televizi. Dlouhodobě se specializuje mimo jiné na bezpečnostní problematiku a politický radikalismus.