Debakl!

Teprve když Iráčané prostě odmítli zaručit těmto jednotkám imunitu před místním právem, začali poslední Američané překračovat hranice do Kuvajtu. Teprve tehdy začali naši vrcholoví představitelé vítat něco, co nikdy nechtěli, a to konec americké vojenské přítomnosti v Iráku, jako milník éry „završení“. Začali také vítat vlastní „rozhodnutí“ odejít jako triumf a prohlašovali, že jednotky odjíždí – jak řekl prezident – „se vztyčenou hlavou“.

V závěrečném obřadu svěšování vlajky v Bagdádu, jasně určeného pro domácí spotřebu, jehož se hojně zúčastnily americké tiskové týmy, avšak nikoliv iráčtí představitelé nebo místní média, ministr obrany Leon Panetta vášnivě mluvil o dosažení „skvělého úspěchu“. Odjíždějící jednotky ujišťoval, že byly „hnací silou pozoruhodného pokroku“ a že mohou hrdě opustit zemi a zanechat ji „bezpečnou, u vědomí, že naše oběti pomohly Iráčanům začít novou kapitolu historie, bez diktatury a plnou nadějí na prosperitu a mír“. Později během své návštěvy Středního východu, když mluvil o lidských nákladech války, dodal: „Myslím, že zaplacená cena za to stála.“

A pak se poslední z těchto jednotek skutečně „vrátily domů“ – pokud „domov“ definujete dostatečně široce, aby obsáhl nejen základny v USA, ale také kasárna v Kuvajtu, jinde v Perském zálivu, a dříve či později v Afghánistánu.

14. prosince ve Fort Bragg v Severní Karolíně prezident a jeho žena vracející se veterány z 82. výsadkové divize a z dalších jednotek vzletně přivítali. Někteří s malebnými červenými barety pitoreskně provolali slávu muži, který kdysi nazval jejich válku „hloupou“. Maje bezpochyby na paměti svoji volební kampaň 2012 také prezident Obama nyní dojemně mluvil o „úspěchu“ v Iráku, o „ziscích“, o své hrdosti na jednotky, o „vděčnosti“ země, o úžasných úspěších, jakož i o těžkých časech, které prodělaly „nejlepší bojové síly v historii světa“, a o obětech našich „zraněných válečníků“ a „padlých hrdinů“.

Velebil „mimořádné úspěchy během těchto devíti let“ a jejich odchod zasadil do tohoto rámce: „Skutečně, vše, co americké jednotky v Iráku učinily – všechny ty boje a všechno to umírání, krvácení a budování, a výcvik a přátelení se – to vše vedlo k tomuto okamžiku úspěchu… Zanecháváme po sobě suverénní, stabilní a samostatný Irák, se zastupitelskou vládou, která byla zvolena lidmi.“

A těchto témat – včetně „zisků“ a „úspěchů“, jakož i hrdosti a vděčnosti, kterou mají údajně Američané cítit k jednotkám – se chopila média a různí pisálkové. Zároveň další zprávy poukazovaly na možnost, že Irák upadá do nového sektářského pekla, vytvářeného Američany vybudovanou převážně šíitskou armádou, v zemi, ve které ropné příjmy jen stěží přesahují úroveň éry Saddama Husseina, s hlavním městem, ve kterém je elektřina jen několik hodin denně a které bylo urychleně zasaženo bombovými atentáty a sebevražednými útoky provedenými na Al-Kaidu napojenými skupinami (které před invazí v r. 2003 neexistovaly), kde vzrostl dokonce i vliv Íránu a vliv Washingtonu v tichosti vyhnil.

Konzumní společnost ve válce

Je pravda, když hledáte laciná vítězství ve válce téměř za bilion dolarů, že tentokrát, jak poukázali různí reportéři a pisálkové, američtí diplomaté neutíkali k poslednímu vrtulníku ze střechy velvyslanectví, uprostřed chaosu a hořících barelů s dolary. Jinými slovy, nebyl to Vietnam, kde to byla, jak všichni vědí, porážka. V podstatě, jak poukázaly další články, naše – a protože pro to nebylo vymyšleno žádné vhodné slovo, nechme to tak – stažení bylo velkolepým výkonem reverzního inženýrství, hodné síly nemající na planetě obdoby.

Dokonce i prezident to zmínil. Nakonec, když jsme zdánlivě přesunuli do Iráku velkou část USA, odchod nebyl zanedbatelnou věcí. Když americké ozbrojené síly začaly demontovat 505 základen, které tam vybudovaly za neznámý počet miliard z peněz daňových poplatníků, zanechali tam Iráčanům již nepotřebné vybavení v hodnotě 580 milionů dolarů. A přesto dokázaly odeslat do Kuvajtu, dalších posádek v Perském zálivu, Afghánistánu a dokonce i do malých měst v USA další dva miliony položek, počínaje kevlarovými vestami a konče přenosným vybavením. Mluvíme zde o ekvivalentu 20,000 náklaďáků materiálu.

Není překvapivé, vzhledem k tomu, z jaké společnosti to vychází, že americká armáda bojuje spotřebně náročnou válku, a tak, z čistě komerčního pohledu, bylo stažení z Iráku odchodem na hodně dlouho. Neměli bychom přehlížet ani trofeje, které si sebou armáda odnesla domů, včetně rozsáhlé databáze Pentagonu s otisky prstů a očí přibližně 10% irácké populace. (Podobný program začne brzy v Afghánistánu).

Když přišlo na „úspěch“, šlo Washingtonu o mnohem víc, než jen o jeho dosažení. Nakonec, má v plánu udržet si v Bagdádu velvyslanectví tak obrovské, že velvyslanectví v Saigonu v r. 1973 proti tomu vypadá jako chatrč. S osazenstvem 16,000 až 18,000 lidí, včetně zřejmě až 5,000 žoldáků (poskytnutých soukromými bezpečnostními kontraktory, jako Triple Canopy s jejím kontraktem s ministerstvem zahraničí ve výši 1,5 miliardy dolarů), činí tato „mise“ jakoukoliv normální definici „velvyslanectví“ nebo „diplomacie“ absurdní.

Jen v r. 2012 se má utratit 3,8 miliard dolarů, z čehož miliarda za mnoho kritizovaný výcvikový program policie, kdy ve skutečnosti půjde irácké policii pouhých 12% z těchto zdrojů. Zůstat zde v „poválečné éře“ bude jinými slovy něco nového pod sluncem.

Přesto, když necháme stranou eufemismy a vznosnou rétoriku, a pokud chcete změřit hloubku amerického debaklu v ropném srdci planety, podívejte se, jak poslední jednotka amerických sil opustila Irák. Podle Tima Arango a Michaela Schmidta z New York Times se stáhla uprostřed noci, ve 2:30. Žádné vrtulníky na střechách, ale 110 vozidel odjíždějících v temnotě z operační základny Zmije. Den před odjezdem, podle reportérů Times, bylo tlumočníkům jednotky nařízeno zavolat místní irácké představitele a šejky, se kterými měli Američané úzké vztahy, a dohodnout plány pro budoucnost, jako by vše mělo v dalším týdnu pokračovat jako obvykle.

Jinými slovy, Iráčané se měli ráno probudit a zjistit, že jejich zahraniční kamarádi jsou pryč, bez rozloučení. Tak moc poslední americká jednotka svým nejbližším místním spojencům věřila. Po Šoku a hrůze, obsazení Bagdádu, okamžiku „mise dokončena“ a po zajetí, odsouzení a popravě Saddama Husseina, po Abu Ghraib a krvavé občanské válce, po povstání a okamžiku sunitského probuzení, po krvavých prstech a ukradených penězích na rekonstrukci, po všem tom zabíjení a umírání, zmizela americká armáda do noci bez jediného slova.

Nicméně pokud byste hledali pro charakterizování celé aféry jedno či dvě slůvka, něco slušnějšího, než koluje nyní, mohly by se hodit výrazy „debakl“ a „porážka“. Ozbrojené síly samozvané jediné nejskvělejší mocnosti na planetě Zemi, jejíž vůdci kdysi považovali okupaci Středního východu za klíč k budoucí globální politice a plánovali pobyt v Iráku na mnoho generací, byly nuceny si sbalit.

Postavte se tomu, co se stalo v Iráku, zpříma a poznáte, že jste na nové planetě.

Zdvojnásobení debaklu

Samozřejmě, že Irák byl pouze jednou z našich invazí, které se přeměnily na katastrofu. Druhá, která začala nejdříve a stále probíhá, se může ukázat jako ještě větší debakl. Ačkoliv je doposud méně nákladná, jak co se týká počtu amerických životů, tak nákladů, hrozí, že se stane z těchto dvou porážek významnější, ačkoliv síly stojící proti americkým ozbrojeným silám v Afghánistánu zůstávají špatně vyzbrojeny, relativně slabé a jde o řadu menších odbojů.

Jakkoliv bylo vybudování infrastruktury pro vojenskou okupaci a válku v Iráku, a následné vybavování a zásobování tam přítomných vojenských jednotek rok za rokem velkým počinem, nebylo to nic v porovnání s tím, co musely USA udělat v Afghánistánu. Jednoho dne bude rozhodnutí provést do této země invazi, okupovat ji, vybudovat přes 400 základen, poslat tam dalších 60,000 či více vojáků, hromady kontraktorů, agentů CIA, diplomatů a dalších civilních představitelů, a pak tlačit na slabou místní vládu, aby Washingtonu zaručila právo zůstat tam více méně do nekonečna, považováno za přitroublou akci Washingtonu, neschopného rozpoznat limit své moci ve světě.

Když mluvíme o poučení: když viděli, jak jejich země katastrofálně selhala ve velké válce na asijské pevnině vedené o třicet let dříve, američtí vůdci nějak sami sebe přesvědčili, že neexistuje nic, co by bylo mimo rámec vojenských schopností „jediné velmoci“. Takže poslali dalších 250,000 amerických vojáků (spolu se všemi těmi Burger Kingy, Subways a Cinnabons) do dvou pozemních válek v Euroasii. Výsledkem byla další kapitola v historii amerických porážek – tentokrát porážka mocnosti, která navzdory svému sebevědomí byla nejen slabší, než v éře Vietnamu, ale také mnohem slabší, než si její vůdci byli schopni představit.

Člověk by si myslel, že po deseti letech sledování průběhu tohoto dvojitého debaklu bude u vycouvání na spěch. Přesto však snížení počtu amerických „bojových“ jednotek v Afghánistánu nemá být dokončeno před 31. prosincem 2014 (kdy tam zůstanou tisíce poradců, školitelů a příslušníků zvláštních jednotek); Obamova vláda stále horečnatě vyjednává s vládou afghánského prezidenta Hamida Karzai o dohodě, která by – bez ohledu na zvolený eufemismus – umožnila americkým posádkám zůstat tam i v následujících letech; a, stejně jako v Iráku v letech 2010 a 2011, američtí velitelé otevřeně lobbují za ještě pomalejší stahování.

A opět stejně jako v Iráku, tváří v tvář zjevnému, by oficiální slova nemohla být růžovější. V polovině prosince ministr obrany Leon Panetta frontovým americkým jednotkám v zemi řekl, že válku „vyhrávají“. Naši velitelé tam také podobným způsobem hlásají „pokrok“ a „zisky“, jakož i oslabení moci Talibanu a paštúnské oblasti na jihu Afghánistánu, díky tomu, že tato oblast byla zaplavena dalšími americkými jednotkami, a díky nepřetržitým zničujícím nočním nájezdům amerických zvláštních jednotek.

Nicméně skutečný příběh v Afghánistánu zůstává pro kroutící se bývalou velmoc pochmurný – protože od počátku okupace Taliban oživovala a posilovala. Typickým způsobem nedávno OSN vypočítala, že „události související s bezpečnostní“ vzrostly během prvních 11 měsíců r. 2011 o 21%, oproti stejnému období v r. 2010 (něco, co NATO popírá). A podobné je to i u nekonečného úsilí vybudovat a vycvičit afghánské bezpečnostní síly, do čehož je naléváno stále více zdrojů. Téměř 12 miliard dolarů šlo na tento projekt v r. 2011 a podobná částka je vyčleněna i pro r. 2012, přesto však tyto síly nejsou schopné operovat samostatně, ani příliš účinně bojovat (ačkoliv jejich protějšky z Talibanu mají takových problémů méně).

Afghánští policisté a vojáci nadále dezertují ve velkém a americký generál pověřený výcvikem vloni navrhl, že pokud má existovat aspoň nepatrná šance na úspěch, měl by být program prodloužen nejméně do r. 2016 nebo 2017. (Zapomeňte na okamžik, že ožebračená afghánská vláda nebude schopná pro ni vytvořené jednotky podporovat nebo financovat).

Paštúnský Taliban, stejně jako jakákoliv klasická partyzánská síla, se před silnou armádou velmoci s jasnou převahou stáhl, přesto však má výraznou kontrolu nad jihem země, a vloni se jeho násilné akce rozšířily ještě hlouběji do nepaštúnského severu. A pokud americké jednotky v Iráku nevěřily svým místním partnerům v okamžiku odchodu, mají Američané v Afghánistánu všechny důvody být mnohem nervóznější. Afgánci v uniformách policie a armády – někteří vycvičení Američany nebo NATO, někteří zřejmě členové partyzánů Talibanu oblečení do uniforem, které si sehnali na černém trhu – pravidelně obraceli své zbraně proti svým údajným spojencům v rámci toho, co bylo nazváno „zeleno-modré násilí“. Například na konci roku 2011 zastřelil afghánský voják dva francouzské vojáky. Před nedávnem bylo několik vojáků NATO zraněno, když muž v uniformě afghánské armády na ně zahájil palbu.

Mezitím začíná síla amerických jednotek klesat; spojenci z NATO vypadají skutečně nestabilně; a Taliban, přes veškeré problémy a protivenství, nepochybně cítí, že čas je na jeho straně.

Závilost na laskavosti cizinců

Jakkoliv může být těch několik skupin, které tvoří Taliban, slabých, není pochyb o tom, že se připravují na úspěšné přestání akcí největší vojenské síly naší doby. A vězte, že toto vše se jen letmo dotýká debaklu, kterým by se válka v Afghánistánu mohla stát. Pokud chcete posoudit pošetilost americké války v plné míře (a určit míru úpadku americké moci globálně), nemusíte se ani dívat na Afghánistán. Stačí se podívat na zásobovací linie, které do něj vedou.

Nakonec, Afghánistán je vnitrozemskou zemí ve střední Asii. USA jsou tisíce mil daleko. Žádné obří námořní základny, jako v zálivu Cam Ranh v Jižním Vietnamu v 60. letech, pro zásobování dostupné nejsou. Pokud partyzáni, kterým čelí, chodí válčit jen s něčím víc, než oblečením na zádech, je pro Washington jeho armáda zcela jinou záležitostí. Od jídel po osobní brnění, od zásobování po munici, pro to vše potřebuje obrovský – a obrovský drahý – zásobovací systém. Žere to také palivo stylem, jakým do sebe ožrala v ráži obrací panáky, a v Afghánistánu a Iráku se ročně utratí jen za klimatizaci přes 20 miliard dolarů.

Aby se udrželi v dobrém stavu, musí se spoléhat na klikaté zásobovací trasy dlouhé tisíce mil. Kvůli tomu o svém osudu v Afghánistánu nerozhodují, ačkoliv se může zdát, že to v posledních letech procházelo téměř bez povšimnutí.

Ze všech nepraktických válek, které upadající říše mohla vést, může být ta v Afghánistánu ze všech nejnepraktičtější. Přenechejte to Sovětskému svazu, aspoň jeho „krvácející zranění“ – výraz, kterým sovětský vůdce Michail Gorbačev označil afghánský debakl v 80. letech – byl po ruce. Nyní je v této zemi téměř 91,000 amerických vojáků, 40,000 jejich kolegů z NATO a tisíce soukromých kontraktorů, a dodávky, které tuto válku umožňují, mohou do Afghánistánu vstupovat pouze třemi způsoby: asi 20% přichází vzduchem za neskutečných nákladů; více než třetina přichází nejkratší a nejlevnější cestou – přes pákistánský přístav Karáčí, pak náklaďáky nebo vlakem na sever, a pak náklaďáky přes úzké horské soutěsky; a zhruba 40% (povoleny jsou pouze dodávky „nesmrtících položek“) jde přes Severní distribuční síť (NDN).

NDN byla plně rozvinuta až na počátku r. 2009, kdy se opožděně stalo Washingtonu jasným, že Pákistán má americké válečné úsilí potenciálně v hrsti. Je do ní zapojeno nejméně 16 zemí a všechny možné představitelné typy dopravy a NDN jsou v podstatě tři trasy, dvě z nich přes Rusko, které směřuje téměř vše přes úzké hrdlo zkorumpovaného autokratického Uzbekistánu.

Jinými slovy, aby mohl Washington tuto válku vést, prostě se učinil závislým na laskavosti cizinců – v tomto případě Pákistánu a Ruska. Jedna věc je, když se velmoc nebo velká mocnost na vzestupu dělí o zátěž se zeměmi, které nemusí být přirozenými spojenci; ale je to zcela jiný příběh, když tak činí upadající velmoc. Ruští vůdci již začínají mluvit o dostupnosti severní cesty, pokud budou USA pokračovat v rozmisťování svého evropského protiraketového deštníku.

Ale bezprostřednějším psychodramatem afghánské války je Pákistán. Tam je obrovská zásobovací operace již nyní velkým skandálem. Bylo například odhadnuto, že v r. 2008 se 12% veškerých amerických zásob směřujících z Karáčí na leteckou základnu Bagram někde cestou ztratilo. V rámci toho, co šéf policie v Karáčí nazval „matkou všech podvodů“, zmizelo po vyložení v tomto přístavu 29,000 nákladů amerických dodávek.

V podstatě celý zásobovací systém – spolu s místní bezpečností a dohodami o ochraně a úplatky různým skupinám, které jsou jeho součástí – evidentně pomohl financovat a zásobovat Taliban, jakož i každý bazar na cestě, a podpořil místní válečné magnáty a lumpy všeho druhu.

Nedávno, v reakci na americký nálet, při kterém bylo zabito 24 pohraničníků, donutilo pákistánské vedení Američany opustit leteckou základnu Shamsi, kde CIA prováděla některé své operace s bezpilotními letouny, úspěšně dotlačilo Washington aspoň k dočasnému zastavení operací dronů v příhraničních oblastech Pákistánu, a uzavřelo hraniční přechody, přes které musí celý americký zásobovací systém vést. Zůstávají zavřené i téměř dva měsíce poté. Bez těchto tras nebude možné z dlouhodobějšího hlediska americkou válku vést.

Ačkoliv tyto přechody budou pravděpodobně po závažném znovuprojednání americko-pákistánských vztahů opět otevřeny, zpráva nemohla být jasnější. Válka v Iráku a Afghánistánu, jakož i válka v pákistánských pohraničních oblastech, nejen vysušila americkou pokladnu, ale odhalila relativní bezmocnost „jediné velmoci“. Před deseti (či dokonce pěti) lety by se Pákistánci prostě nikdy neodvážili něco podobného provést.

Jak se ukázalo, síla amerických ozbrojených sil byla hrozivě impozantní, ale jen dokud George W. Bush nezmáčkl spoušť dvakrát. Tím světu odhalil, že USA nedokážou vyhrát války ve vzdálených zemích proti minimalistickým nepřátelům, nebo vnutit svoji vůli dvěma slabým zemím na Velkém Středním východě. Byla odhalena rovněž další realita, ačkoliv chvíli trvalo, než se to provalilo: již nežijeme na planetě, kde je zjevné, jak přeměnit obrovské výhody ve vojenské technologii na jiný typ moci.

V tomto procesu mohl celý svět vidět, co jsou Spojené státy zač: další upadající mocnost éry studené války. Závislost Washingtonu na euroasijské pevnině je nyní dostatečně jasná, což znamená, že ať budou s afghánskou vládou dosaženy jakékoliv „dohody“, budoucnost v této zemi nepatří Američanům.

Během posledních deseti let dostaly USA, co se týká válek na euroasijské pevnině, opakovanou lekci: nezačínejte je. Debakl přicházející dvojité porážky nemohl být tentokrát zjevnější. Jedinou zůstávající otázkou je, jak ponižující nadcházející stažení z Afghánistánu bude. Čím déle tam USA zůstanou, tím ničivější ranou pro jejich moc to bude.

Toto vše není třeba příliš zmiňovat, a přesto, jak začíná r. 2012, kdy další politická sezóna již začala, je neméně bolestně jasným, že Washington nebude schopen skoncovat s válkou v Afghanistánu nijak brzy.

Na vrcholu toho, co vypadalo jako úspěch v Iráku a Afghánistánu, američtí představitelé bez přestání žvanili o tom, jak v rámci blahosklonné fráze okamžiku dát americkým válkám „afghánskou tvář“ nebo „iráckou tvář“. Nyní, v krušném okamžiku Velkého Středního východu, je možná konečně na čase dát americkým válkám americkou tvář, aby mohly být jasně spatřeny jako imperiální debakly, kterými byly – a mohlo se podle toho jednat.