Havel

Kdyby psal dnes Mňačko znovu svou knihu Jak chutná moc, klidně by mohl nahradit Klementa Gottwalda Václavem Havlem, aniž by děj příliš utrpěl. Proti Gottwaldovi je na tom ovšem Havel smutně lépe. Gottwalda oslavovali povinně jen v Československu, Havla paradoxně uznává celý rozpadající se a potápějící západní svět. Havel je ikonkou Západu pro jakýsi „boj za demokracii“ nebo jak tomu říkají.

Havel byl nedílnou součástí podivné neviditelné, ale o to citelnější struktury moci, byl zřejmě chráněncem jistých velmi vysokých kruhů, o jejichž existenci se jen šeptá. Nikdy se patrně nedozvíme pravdu o jeho vzestupu k moci.

Bylo pro mě osvěžující číst občas vzpomínky chartistů, kteří Havla znali osobně. Naposledy jsem takovou vzpomínku četl před měsícem v knize Terezy Boučkové Indiánský běh:

Luna si vezme Alfu k sobě do Švýcarska. Ale léčení je strašlivě drahé. Musíme za každou cenu sehnat někoho, kdo by na ně mohl přispět.

Luna s Paprskem sháněli Monologa. Poslali mu telegram, nechali vzkaz v kanceláři. Stal se slavným a milovaným hrdinou revolučních dnů. A svět mu za jeho statečný postoj uděluje ceny. A ceny, to jsou také peníze. Kdyby dal něco na Alfino léčení, kdyby dal kousíček z těch částek za vzpomínku na bláznivou lásku

… Neozval se.

Nedobrý prezident, mizerný spisovatel a dramatik, po lidské stránce někdo, komu bych nejspíše nepodal ruku.

Dalo by se ještě psát, ale to jistě v následujících týdnech udělá placená klaka jeho obdivovatelů v takové míře, že nám z toho bude zle. Havel odešel. Podivná pachuť pokřivených, dříve ušlechtilých hodnot po něm ještě dlouho zůstane.