Zánik eura: Součást dlouhodobého plánu na globální „super měnu“ kontrolovanou bankstery

V řecké mytologii byl Procrustes synem Poseidona, boha moří. Vyrobil železnou postel, která mu vyhovovala, a pak nutil všechny kolemjdoucí, aby si na ni lehli. Pokud byl kolemjdoucí menší, než jeho postel, tak ho Procrustes natáhl, lámal mu kosti, šlachy a končetiny, dokud neměla oběť „správnou“ velikost. Byl-li kolemjdoucí naopak větší, Procrustes mu osekával nohy tak dlouho, až se vešel.

Tento starodávný příběh „jedna velikost pasuje všem“ zaznamenal, jak se zdá, v 21. století svůj comeback, když byli Evropané umluveni, aby se nechali sešněrovat protimluvem; zjevným a koncepčním protimluvem, kterému říkají „euro“.

Tato společná nadnárodní měna vymyšlená Francouzi a Němci, bojkotovaná Británií, ignorovaná Švýcary, řízená Němci a akceptovaná zbytkem Evropy ve slastné nevědomosti, nakonec strhla svoji masku a odhalila svoji ošklivou tvář: že jde o nemožný mechanismus, který slouží pouze elitním bankéřům, ale ne pracujícím lidem.

Zakrývala hrubé rozpory, stejně velké, dalekosáhlé a různorodé, jako relativní velikosti, síla, profily, styly, historie, ekonometriky, pracovní politiky, penzijní systémy, průmysl a lidské a přírodní zdroje 17 zemí eurozóny, počínaje Německem a Francií na jednom konci spektra, a konče Řeckem, Portugalskem a Irském na druhém.

Jak jsem uvedl v nedávném článku, Má Evropská unie nastaveno datum "spotřebovat do"? možná, že eurokrati, kteří byli před deseti lety jeho porodními bábami, očekávali, že bude žít trochu déle, možná, že dokonce zestárne… Ale zcela jistě věděli, že dříve nebo později euro zemře; že je úmyslem, aby zemřelo.

Protože euro nepředstavuje samo o sobě konec, ale spíše přechod, most, experiment s nadnárodní měnou, určenou k tomu, aby byla nahrazena mnohem ambicióznější a vlivnější globální měnou, vydávanou globální centrální bankou, kontrolovanou kabalou globálních soukromých bankéřů, řídícími se plánem na nový světový řád zplozený soukromou globální mocenskou elitou.

Problémem dnes je, že to, co dopadlo na Evropu jako finanční dominový efekt v r. 2008, nyní přerostlo do skutečné finanční tsunami, hrozící, že smete celý eurosystém… A čekají nás další velké problémy!

V podstatě dnešní problémy euro nejsou nic víc, než jedna z mnohých variací problémů suverenity. Protože když vůdci zemí nezodpovědně předávali část nebo veškerou suverenitu – ať již monetární, politickou, finanční, ekonomickou, soudní nebo vojenskou – měli se dobře podívat na to, co to udělá a jaké dopady to bude mít středně- a dlouhodobě.

Předání národní suverenity znamená, že rozhodování bude dělat někdo jiný, někde jinde, na základě zájmů jiných lidí. Dokud jsou zájmy všech společné, je to v pořádku. Ale jakmile se zájmy tak různorodých stran rozejdou, pak jste konfrontováni s mocenským bojem. A mocenský boj je charakteristický jednou prostou věcí: mocnější vyhrává, slabší prohrává.

Nyní probíhá v eurozóně obrovský mocenský boj. Kdo si myslíte, že vyhraje? Kdo vnutí novou politiku – Německo nebo Řecko? Francie nebo Portugalsko? Británie nebo Španělsko? Německo nebo Itálie?

A to je jen na veřejné scéně. Musíte se také podívat na jemnější, méně mediálně osvětlenou soukromou scénu, kde se dělají skutečná globální mocenská rozhodnutí.

Bude se nový italský premiér Mario Monti starat o potřeby Italů, nebo o zájmy lóže mega bankéřů, sedících v mocné Trilaterální komisi, jejímž je sám evropským předsedou? Stejná otázka platí i u řeckého premiéra Lucase Papademose, také člena Trilaterální komise. Stejná otázka je relevantní u všech vlád členských zemí EU, kde skutečnými mocnými jsou velcí bankéři, průmyslníci a mediální magnáti z Trilaterální komise, Bilderberg, mozkových trustů Světové ekonomické fórum a Chatham House a soukromých lobby.

Globální elita udělá cokoliv, aby udržela euro na jeho přechodné trajektorii ke globální měně, která nakonec nahradí jak euro, tak americký dolar. To si vyžaduje zosnování řízeného kolapsu obou měn, zatímco se připravuje cesta ze žlutých cihel pro „globální dolar“, nebo nějaký jiný nový takový protimluv.

Americký dolar bude snadné zkolabovat: stačí, aby oficiální média vyřvávala „dolar je stižen hyperinflací“, a dolar – nahý císař – rychle padne. Euro se pak jednoduše složí, až se členské země vrátí ke starým dnům pesety, liry, franku, escudo a drachmy…

Nazrál pro to čas? Možná ne… zatím. Takže není pochyb, že budeme i nadále svědky dalších „nouzových kroků“, další „finanční chemoterapie“, aby se „nouzově vyplatilo euro“, stejně jako jsme byli svědky, když „nouzově vypláceli banky“, ačkoliv většinu bank a protimluv euro nelze zachránit, jen uměle udržet dočasně naživu, jako „živoucí mrtvolu“…

Takže zde je otázka pro Řeky, Italy, Španěle, Portugalce, Iry, dokonce i pro Francouze a Němce: přijmete pozvání svých bruselských Procrustů, abyste si lehli do jejich postele?