Trojúhelník Sýrie-Írán-Turecko: Nový válečný scénář na Středním východě, 1. část

Zatímco před pouhým rokem bylo mezi Sýrií a Tureckem dobré spojení a vztahy, dnes začínáme mluvit o jiných scénářích týkajících se intervence NATO proti Sýrii, vedené Tureckem.

Ačkoliv postoj Turecka je ve světových médiích vykreslován jako obrana utlačovaných Syřanů, jsou některé otázky, které nelze zodpovědět nezávisle na válečných scénářích proti Íránu, v jejichž čele stojí USA.

Dnes se pokusíme podívat na kořeny postoje Turecka k událostem v Sýrii a jeho souvislost s plány globálních hráčů pro Střední východ a s válečnými scénáři pro tento region.

Pohled na případ Sýrie z různých hledisek…

V této analýze nebudeme mluvit o útlaku Assadova režimu. Je pravda, že Bashar al-Assad je diktátor a utlačovatelský prezident a že Syřané potřebují žít v lepších podmínkách. Navíc není možné schvalovat jakýkoliv tlak a utlačování Syřanů. Všechny věci vyřčené v tomto směru jsou pravda…

Ale chceme se podívat na velký obrázek případu Sýrie, ve světle nových plánů pro Střední východ. Jak říká Michel Chossudovsky z Centra výzkumu globalizace: „Zatímco syrský režim není zdaleka demokratický, cílem vojenské aliance USA-NATO-Izrael není prosazovat demokracii. Právě naopak, záměrem Washingtonu je nakonec dosadit loutkový režim.“

Ve „Vítězení v moderních válkách“ generál Wesley Clarke uvádí následující:

„Když jsem v listopadu 2001 procházel Pentagonem, jeden z vysokých důstojníků měl čas na rozmluvu. Ano, stále jsme se připravovali na akci proti Iráku, řekl. Ale bylo toho více. Bylo to probíráno jako součást pětiletého plánu kampaně, řekl, a šlo celkem o sedm zemí, počínaje Irákem, pak Sýrie, Libanon, Libye, Írán, Somálsko a Súdán.“

Když jsme si tyto věty přečetli, musíme se opět zamyslet nad vývojem a událostmi na Středním východě. Případ Sýrie není výjimkou…

Podle Mahdi Daria Nazemroyi z Centra pro výzkum globalizace: „Byl Damašek pod tlakem, aby se podvolil nařízením Washingtonu a Evropské unie. To bylo součástí dlouhodobého projektu. Cílem je změna režimu nebo dobrovolné podrobení se syrského režimu. Patří sem i podřízení syrské zahraniční politiky a stažení Sýrie ze strategické aliance s Íránem a její členství v bloku odporu.“

„Válečné přípravy na útok na Sýrii a Írán byly „v pokročilém stavu připravenosti“ již několik let,“ říká Michel Chossudovsky. „Bombardování Libanonu v červenci 2006 bylo součástí pečlivě naplánované „vojenské cestovní mapy“. Rozšíření „červencové války“ z Libanonu do Sýrie vymysleli vojenští plánovači USA a Izraele. Upustilo se od toho po porážce izraelských pozemních jednotek Hizballahem.“

Na druhou stranu, podle Chossudovskyho, „cesta do Teheránu vede přes Damašek. USA-NATO řízená válka proti Íránu má jako první krok destabilizační kampaň („změnu režimu“), včetně tajných výzvědných operací na podporu vzbouřeneckých sil proti syrské vládě“. Mahdi Darius Nazemroya Chossudovského tvrzení také podporuje, podrobněji. Nazemroya říká:

„Událostí v Sýrii souvisí také s Íránem, dlouhodobým strategickým spojencem Damašku. Není náhoda, že senátor Lieberman veřejně požadoval, aby Obamova vláda a NATO zaútočily na Sýrii a Írán stejně, jako na Libyi. Náhodou rovněž není, že Írán byl začleněn do sankcí proti Sýrii. Ruce syrské armády a vlády byly nyní svázány vnitřně, jak se připravuje nová a širší ofenziva, jejímž cílem bude jak Sýrie, tak Írán.“

Mimo toho je užitečný také přístup Stephena Lendmama, abychom pochopili skutečný obrázek Středního východu:

Izrael chce odstranit regionální rivaly. Washington a klíčoví partneři v NATO chtějí sesazení nezávislých režimů a jejich nahrazení poslušnými loutkami.

Jde o nastolení regionální nadvlády. Nové cíle lze pak konfrontovat politicky, ekonomicky nebo vojensky.

Vymyšlené dokumenty IAEA o Íránu napětí vyeskalovaly. Rétorické ohánění se klackem následovalo. Vyhrožuje se přísnějšími sankcemi a možnou válkou.

Sýrie byla cílem několik měsíců. Scénář s libyjskými vzbouřenci byl zopakován. Pouliční boje zuří denně. Zemi zaplavilo násilí. Assadova vláda je nespravedlivě obviňována. Na vině jsou špinavé ruce Washingtonu. A stejně tak Izraele a dalších konspirujících spojenců.

Podle bývalého britského představitele Alastaira Crowleyho jde u Sýrie a Íránu o „velkou hru“. „Změna režimu v Sýrii je strategickou cenou, která převyšuje Libyi – což je důvod, proč Saudská Arábie a západ hrají svoji roli,“ řekl. „Rychle se připravují podmínky pro prohlášení přechodné rady za jediného zástupce Syřanů, bez ohledu na její legitimnost; vozí se tam ozbrojení žoldáci ze sousedních zemí; uvalují se sankce, které poškodí střední třídu; stupňuje se mediální kampaň na očernění jakýchkoliv snah Sýrie o reformu; probíhají pokusy vyvolat rozkol v řadách armády a elity; a nakonec prezident Assad padne – na tom iniciátoři komplotu trvají.“

Navíc, „pokud by šlo o posuzování hollywoodského scénáře a museli byste vyjádřit zápletku 10 či méně slovy, je to film o Sýrii. Stejně jako film Kathryn Hurt Locker Bigelow o útoku na Osamu bin Ladena byl líčen jako „hodní hoši likvidují Osamu v Pákistánu“, syrská epopej by mohla být označena jako „bitva sunitů a šíitů o arabskou republiku“, říká Pepe Escobar. „Ano, opět je to celé o fikci „šíitského půlměsíce“, o izolování Íránu a o podjatosti sunitů vůči šíitům.“

Poslední vývoj/události v Sýrii a turecké hledisko…

„Washington a EU tlačily Turecko, aby bylo v arabském světě aktivnější. Z toho se zrodila neo-osmanská politika Ankary. To je důvod, proč se Turecko stavělo do role ochránce Palestiny a spustilo kanál v arabštině, stejně jako Írán a Rusko,“ říká Mahdi Darius Nazemroya. Dodává: „Nicméně Ankara hrála zlověstnou roli. Turecko je partnerem NATO v Libyi. Postoj turecké vlády se stal jasným po její zradě v Tripolisu. Ankara také spolupracovala s Katarem na přitlačení syrského režimu ke zdi. Turecká vláda tlačila Damašek, aby změnil svoji politiku a potěšil Washington, a zdá se, že má také svoji roli dokonce i v protestech v Sýrii, spolu s Al-Saudy, menšinovým táborem Haririho v Libanonu a Katarem. Turecko dokonce pořádá setkání opozice a poskytuje ji podporu.“

Opět, jak zdůrazňuje M. D. Nazemroya: „Násilnosti v Sýrii jsou podporovány zvenčí, s vyhlídkami na využití vnitřního napětí a vzteku v Sýrii. Mimo násilné reakce syrské armády byly použity mediální lži a odvysílány zfalšované záběry. Zbraně, finance a různé formy podpory byly dodány elementům v syrské opozici USA, EU, Aliancí 14. března, Jordánskem a Khaliji. Finance byly poskytovány temným a nepopulárním v zahraničí sídlícím opozičním postavám, zatímco zbraně byly do Sýrie pašovány z Jordánska a Libanonu.“

Postupně jsme byli svědky změny postoje Turecka k Sýrii. Dnes je mnoho syrských oponentů organizováno v Turecku. Dokonce i náměstek syrského ministra zahraničí Faisal al-Mikdad tvrdil, že Ankara pomohla ustavit opoziční Syrskou národní radu (SNC) a Svobodnou syrskou armádu (FSA). Uznání SNC proběhlo spolu se zrušením Sýrie.

Na druhou stranu, jak říká Tony Karon: „Současná turecká vláda se považuje za most mezi západem a arabským světem, a dokonce mezi západem a Íránem. A podporuje také arabskou demokracii a princip, že konflikty musí být řešeny politicky tak, aby to odráželo vůli lidí. V Libyi, navzdory svým dlouhodobým vztahům s plukovníkem Kaddáfím, který prosazoval demokratické politické řešení, byla aktivně zapletena s v Benghází sídlící opozicí a podporovala ji, zatímco zároveň udržovala s režimem dobré oficiální vztahy. Totéž udělala v Sýrii, kde vyzývala režim k demokratickým reformám a kritizovala použití síly proti demonstrantům – ale umožnila syrským opozičním skupinám používat Istanbul jako základnu, na které se organizovala.“

Zatímco Robert W. Meryy povzbuzuje Turecko a jeho roli na Středním východě tím, že říká, že „Turecko by se mělo ujmout role islámského mluvčího, možná dokonce jakési role kořenového státu islámu. Může pomoct provést Střední východ současnými úskalími a problémy mnohem lépe, než Spojené státy. To proto, že žijeme v éře střetu civilizací“; M. D. Nazemroya novou roli Turecka v regionu kritizuje:

Turecko je Washingtonem a Bruselem považováno za klíč ke srovnání Íránců a Arabů do latě. Turecká vláda se líčí jako člen bloku odporu za podpory Íránu a Sýrie. Američtí stratégové plánují, že to bude Turecko, kdo zkrotí pro Washington Írán a Sýrii. Turecko také slouží jako prostředek integrace íránské a arabských ekonomik do ekonomiky Evropské unie. V tomto ohledu Ankara tlačila na zónu volného obchodu v jihovýchodní Asii a snažila se přimět Íránce a Syřany k otevření svých ekonomik.

Ve skutečnosti turecká vláda nejen prohlubovala své ekonomické vazby na Teherán a Damašek, ale pracovala také na potlačení íránského vlivu. Ankara se pokoušela zaklínit mezi Írán a Sýrii a omezit íránský vliv v Iráku, Libanonu, na Kavkaze a ve střední Asii. Turecko se také pokoušelo založit trojspolek spolu se Sýrií a Katarem, aby odtlačilo Sýrii od Teheránu. To je důvod, proč bylo Turecko řečnicky velmi aktivní proti Izraeli, ale ve skutečnosti udržovalo s Tel Avivem svoji alianci a vojenské kontrakty. Nicméně v Turecku zuří také vnitřní boj o moc, který by jednoho dne mohl zažehnout občanskou válku, s mnoha hráči.

Tento projekt s cílem manipulovat s islámem a muslimy a přetvořit je se snaží podřídit islám kapitalistickým zájmům, prostřednictvím nové vlny politických islamistů, jako JDP/AKP. Nová odnož islámu je formována prostřednictvím toho, co bylo nazváno „kalvinistický islám“ či „muslimská verze protestantské pracovní etiky“. Je to model, který je pěstován v Turecku, a nyní je Washingtonem a Bruselem předkládán Egyptu a Arabům.

Tento „kalvinistický islám“ nemá problém s „reba“ či systémem úroků, který je v islámu zakázán. Je to právě tento systém, který je používán pro zotročení jedinců a společností okovy dluhu vůči globálnímu kapitalismu.

Dnes je cílem libyjského modelu Sýrie. Podle izraelské na Mossad napojené DEBKA, plánují NATO a Turecko intervenci v Sýrii pomocí armády tisíců žoldáckých vzbouřenců. Saudská Arábie, Haririho libanonská Aliance 14. března, Jordánsko a Izrael jsou do toho zapojeny. Vede to a organizuje Washington.

Na druhou stranu Michel Chossudovsky tvrdí, že „Turecko je členem NATO a má silnou armádu. Navíc mají Izrael a Turecko dlouhodobou smlouvu o vojenské rozvědce, která je výslovně namířená proti Sýrii“. Dodává:

„Memorandum o porozumění z r. 1993 vedlo k vytvoření (izraelsko-tureckých) „společných výborů“ pro řešení tak zvaných regionálních hrozeb. Podle podmínek Memoranda se Turecko a Izrael dohodly na „spolupráci při shromažďování výzvědných informací o Sýrii, Íránu a Iráku, a na pravidelných setkáních, na kterých se budou sdílet hodnocení v oblasti terorismu a vojenských možností těchto zemí“.

Turecko souhlasilo, že umožní IDF a izraelským bezpečnostním silám shromažďovat elektronické informace o Sýrii a Íránu z Turecka. Výměnou za to Izrael pomohl vybavit a vycvičit turecké jednotky v protiteroristických praktikách na hranicích se Sýrií, Irákem a Íránem.

Jako podpůrné informace k tomuto tvrzení Tony Karon uvádí: „Někteří analytici tvrdí, že již existuje tichá dohoda mezi USA a Saudy, že Turecko povede formování mezinárodní reakce na krizi v Sýrii. Izraelská média tvrdila, že někteří ve Washingtonu považují rozkol mezi Tureckem a Íránem kvůli Sýrii za příležitost, jako zatáhnout Ankaru zpět do americko-izraelského tábora při vypořádávání se s Íránem.

Navíc „se stále více mluví o vojenském tlaku, prostřednictvím vyzbrojení opozice syrského režimu – pokud by setrval ve své zarputilosti a krvavých represích – což by mohlo vést ke vzpouře a rozkolu v syrské armádě,“ říká Raghida Dergham. „Zatímco NATO se nezapojí do náletů na Damašek – jako v operaci v Libyi – může aliance poskytnout finanční podporu a výzbroj disidentům prostřednictvím Turecka a podpořit pozemní operace, místo náletů, pokud by režim nadále pokračoval ve svém vojenském přístupu. Země Rady spolupráce Zálivu (GCC) se mohou zapojit také. Minulý týden země GCC sdělily, že jim dochází se syrským režimem trpělivost, a začaly rozšiřovat aktivity, v úzké spolupráci s Tureckem. To Írán velmi znepokojilo, možná dokonce naštvalo – něco, kde nyní všichni bedlivě pozorují, jak se to projeví na zemi v Sýrii, Libanonu a Iráku.“

Rivalita Íránu a Turecka na Středním východě a případ Sýrie…

„S „arabským jarem“ začal Írán považovat Turecko za hlavní překážku/rivala své regionální politiky,“ říká docent Mehmet Sahin. „Hlavním důvodem faktu, že Írán je znepokojen Tureckem, je, že Turecko zvyšuje svůj vliv v regionu. Nemělo by se přehlížet, že Írán byl jednou z prvních zemí, které sledovaly návštěvu premiéra Erdogana v Egyptě, Tunisu A Libyi v rámci turné „Arabské jaro“. Dokud je Turecko v regionu činné, Írán se z regionu stahuje.“

Jako paralelní komentář Tony Karon uvedl: „Ačkoliv se Turecko distancovalo od americké strategie izolace a nátlaku na Írán kvůli jeho jadernému programu, Teherán a Ankara soupeří také o vliv na širším Středním východě.“

Tuto rivalitu mezi Tureckem a Íránem můžeme opět vidět na případě Sýrie. V komentáři tureckých novin Hurriyet Daily News se říká: „Není tajemstvím, že Turecko a Írán mají různý přístup k arabskému jaru, a obzvláště k jeho důsledkům pro Sýrii. Po Iráku a Afghánistánu se Sýrie stala další regionální otázkou, kde Ankara a Teherán mají odlišnou politiku.“

Na druhou stranu, podle Tony Karona: „Turecko a Írán jsou klíčovými zahraničními spojenci Sýrie, ale mají s Damaškem odlišné vztahy – Teherán je etablovaným dlouhodobým spojencem, zatímco spojenectví Ankary se zakládá na tom, že se v poslední době vynořila jako klíčový zdroj obchodu a investic, důležitých pro vyhlídky Sýrie – a velmi odlišné názory na to, jak by se Assadův režim měl vypořádat s politickou krizí.“

Dnes víme, že Írán je zhoubnou politikou Turecka na Středním východě znepokojen. Předtím byl Írán s Tureckem spokojen, takže co se změnilo? Podle Economist „Rozmazlování mullahů Tureckem naštvalo Ameriku, třeba když vláda pana Erdogana hlasovala vloni v OSN proti uvalení dalších sankcí na Írán. Od té doby se to Turecko pokoušelo napravit. Souhlasilo s plány NATO na protiraketový deštník, který je jasně namířen proti Íránu. A po určitém zakolísání nyní spolupracuje s aliancí na vojenských operacích v Libyi.“

V důsledku této reality Írán varuje Turecko pravidelně. Docent Mehmet Sahin kritiku Ankary ze strany íránských úřadů člení takto:

Podle íránských úřadů:

1. Turecko chce zaslat Íránu a Ruské federaci jasnou zprávu tím, že nechává rozmístit protiraketový deštník NATO s jeho radarem na svém území.

2. Fakt, že Turecko navrhuje zemím jako Egypt, Tunis a Libye nový model režimu, založený na „sekulárním systému“, je neočekávanou a neúnosnou situací, protože lidé tohoto regionu jsou muslimy.

3. Turecko, které je pod tlakem USA, Izraele a Saudské Arábie, udělalo svoji třetí strategickou chybu tím, že se pokusilo oživit protestní demonstrace v Sýrii.

Protože íránské úřady přišly s výše uvedenými výroky, nemohly ani přestat Turecko obviňovat. V tomto kontextu tvrdí, že Turecko řídí svoji zahraniční politiku „podle příkazů USA, a také tak, aby ochránilo zájmy USA a chránilo Izrael“. Tvrdí, že hlavním cílem protiraketového deštníku je ochrana Izraele. Íránské úřady také zároveň zdůrazňují, že Turecko bude čelit novým problémům v regionu, obzvláště v oblasti komerčních záležitostí s Íránem, pokud bude pokračovat ve své současné zahraniční politice.