„Supí kapitalismus“: Nová bankovní katastrofa Islandu

Odpověď bude z velké části záviset na míře, v jaké vlády podporují nároky věřitelů. Právní definice toho, kolik lze vyždímat, se stává politickou otázkou, zatahující národní vlády, MMF, ECB a další finanční instituce do konfliktu a stavějící banky, supí fondy a dluhy zatíženou populaci proti sobě navzájem.

Tato polarizující záležitost se nyní rozhořela především na Islandu. Tato země nyní trpí druhým kolem ekonomických a finančních problémů, plynoucích z kolapsu jejího bankovního systému v říjnu 2008. Tato krize způsobila obrovské ztráty úspor nejen domácích občanů, ale také mezinárodních věřitelů, jako Deutsche Bank, Barclay’s a jejich institucionálních klientů.

S hromadou nebonitních úvěrů a dluhopisů zbankrotovaných emitentů prodali zahraniční investoři do starých bank své dluhopisy a ostatní pohledávky za drobné, kupujícím, kteří se na vlastních internetových stránkách popisovali jako „specialisté na problematická aktiva“, známým běžně jako supí fondy. (Neutuchající zvěsti naznačují, že některé z nich spolupracují s předešlými vlastníky zkrachovalých islandských bank a působí ze zahraničních bankovních a daňových rájů, a v současné době je vyšetřuje Zvláštní žalobce (asi se někdo inspiroval Českou konsolidační agenturou – p.p.).

V době, kdy byly tyto dluhopisy prodány na trhu, vlastnila islandská vláda 100% všech tří nových bank. Jako zástupce národních zájmů měla v úmyslu, aby banky přenesly odpisy, za které diskontovali aktiva, která koupily od starých bank, na dlužníky. To mělo být „spravedlivou hodnotou“: nízké tržní ohodnocení té doby. Úmyslem bylo zohlednit rozumnou schopnost domácností a firem splácet půjčky, které se staly nesplatitelné, když měna zkolabovala a importní ceny vzrostly.

MMF vstoupil na scénu v listopadu 2008 a radil vládě, aby přebudovala bankovní systém tak, aby jeho součástí byla „opatření s cílem zajistit spravedlivé ohodnocování aktiv a maximalizaci výtěžnosti aktiv“. Vláda vytvořila tři „dobré“ nové banky z ruin zkrachovalých bank a převedla aktiva ze starých na nové banky za diskont 70%, aby to odráželo jejich hodnotu, založenou na ohodnocení nezávislé třetí strany.

Supi se stali vlastníky dvou ze tří nových islandských bank. Na radu MMF vyjednala vláda dohodu tak volně, že jim poskytla volný lovecký lístek na islandské domácnosti a firmy. Nové banky jednaly v podstatě stejně, jako americké výběrčí agentury, když kupují špatné dluhy z kreditních karet nebo nezaplacené účty prodejců, za 30% nominální hodnoty, a pak nahánějí dlužníky, aby z nich vyždímaly maximum, právem či neprávem.

Tito mrchožrouti finančního systému jsou kletbou mnoha států. Ale nyní existuje nebezpečí, že se dostanou na vrchol mezinárodní právní pyramidy, na místo, kde budou schopni ničit celé národní ekonomiky.

Případ Islandu má zvláštní zápletku. Podle zákona jsou islandské hypotéky a mnoho dalších spotřebitelských půjček navázány na rostoucí index spotřebitelských cen země. Vlastníci těchto půjček mohou nejen požadovat 100% nominální hodnoty, ale také navýšit jistinu na základě indexování. Tisíce domácností čelí chudobě a ztrátě majetku, protože dlužné částky se v důsledku pádu měny a následné cenové inflace až zdvojnásobily. Ale MMF a islandská vláda a nejvyšší soud cenovou indexaci dlužné jistiny a lichvářské úrokové sazby potvrdily, aby restrukturalizovaný bankovní systém nepadl.

Toto očekáváno nebylo. V r. 2009 „levicová“ vláda dojednala s věřiteli dohodu, že platby úvěrů budou navázány na diskontovanou převodní hodnotu. Na radu MMF vláda předala kontrolní balík v nových bankách věřitelům starých bank. Cílem bylo minimalizovat refinanční náklady bankovního systému – ale nezničit ekonomiku. Úvěry byly po krachu v r. 2008 převedeny ze starých bank na nové za 70% diskont, aby to odráželo jejich nižší tržní hodnotu. Tento diskont měl být přenesen na dlužníky (domácnosti a malé firmy), které čelily nafukujícím se jistinám a platbám, v důsledku indexace úvěrů na CPI.

Ale přežití ekonomiky není zvláštním zájmem agresivních hedge fondů, které nahradily banky, které původně islandským bankám půjčily. Místo aby převedly odpisy na domácnosti a další dlužníky, nové banky přehodnocují tyto dlužné jistiny směrem nahoru. Jejich požadavky drží ekonomiku ve svěrací kazajce. Místo aby docházelo k restrukturalizaci dluhů, jak se původně doufalo, je půda připravována pro novou bankovní krizi.

Někdo musí tratit. Ale zatím je to islandská ekonomika, ne supí fondy. V situaci, kdy MMF trvá na tom, aby vláda nezasahovala, popularita vlády klesla na pouhých 10%, protože Islanďané mají obrovské problémy, zatímco noví vlastníci určují pravidla hry.

Nové banky odepsaly pohledávky za velkými korporátními dlužníky, jejichž setrvání nad vodou jim zajistilo roli dojné krávy nových supích vlastníků bank. Ale dluhy domácností získané za 30-50% nominální hodnoty byly přehodnoceny až na 100%. Hodnota akcií vlastníků vzrostla. Vláda nezasáhla a akceptovala ujištění bank, že nemají dostatek zdrojů, aby mohly zaručit smysluplné zmírnění dluhové zátěže domácností. Takže nesplatitelné vysoké dluhy jsou drženy v účetnictví za převodní ceny, což znamená ziskový ráj pro finanční predátory, ale dlužníky to odsuzuje k deseti či více letům negativního majetku.

Když byly přípravné práce udělány, přišel čas, aby se supi napakovali, prostřednictvím přeprodeje akcií nových bank na konci roku. Nové banky udržovaly své dojné krávy nad vodou, zatímco iluzorně držely majetek vlastníků na nerealistických ohodnoceních spotřebitelských úvěrů, které nelze splatit, vyjma za cenu zbankrotování ekonomiky.

Panuje pocit, že islandská vláda byla ochromena, aby nemohla fungovat jako upřímný zprostředkovatel, protože bankovní lobbyisté spolupracovali s insidery z Althing – nyní podporovaných MMF – na zajištění napakování se věřitelů.

Problém se stává globálním. Mnoho evropských zemí a Spojené státy čelí kolapsu bank a vykolejení bankovního systému. Jak budou MMF a ECB reagovat? Předepíšou islandský model spolupráce mezi vládou a hedge fondy? Nebo by mělo být vládám dáno oprávnění odolat tlaku supích fondů snažících se napakovat v mezinárodním měřítku, podporovaných mezinárodními sankcemi proti jejich kořistím?

Politické nebezpečí, kterému nyní čelí Evropa

Ekonomická krize je finanční ekvivalent vojenského dobývání. Je to příležitost pro finanční elitu zmocnit se majetku, jak nadchází čas zabavování aktiv. Stává se to také politickým kořistěním, aby bylo možné vznášet skutečné finanční nároky plynoucí z věcí, které se staly nedobytnými, a tudíž z velké části fiktivním účetnictvím „oceňování podle modelu“. Je používána populistická rétorika, aby se z široce rozšířených finančních problémů a obecné nespokojenosti vytvořila příležitost pro postavení zbídačelých lidí proti sobě navzájem, a ne proti věřitelům.

Toto je okamžik, kdy se všechny ty roky finanční propagandy zaplatí. Neoliberálové přesvědčovali veřejnost, aby uvěřila, že banky jsou potřeba pro „promazávání soukolí podnikání“ – tedy poskytování úvěrové krve, která přináší výživu pohyblivým částem ekonomiky. Pouze za takových krizových podmínek mohou banky inkasovat to, co se stalo fiktivním nahromaděním dluhových závazků. Bující růst hypotéčních dluhů, korporátních dluhů, studentských půjček, dluhů z kreditních karet a ostatních dluh je fiktivní, protože za normálních podmínek neexistuje žádný způsob, jak by mohly být splaceny.

Zabavování nestačí, protože většina majetku spadla do teritoria negativní hodnoty – asi čtvrtina amerických nemovitostí. A v Irsku kryje tržní hodnota nemovitostí pouze asi 30% nominální hodnoty hypoték. Takže se stává nezbytností čas nouzových vyplácení. Banky převedou své špatné úvěry na vládu, výměnou za státní dluh. Federální rezervy zajistily provedení takových k bankám přátelských swapů ve výši přes 2 biliony dolarů. Banky dostávají státní dluhopisy nebo depozita v centrální bance, výměnou za jejich špatné dluhy, akceptované za nominální hodnotu, místo cen na základě „tržního ocenění“.

Minimálně ve Spojených státech a Británii může centrální banka tisknout tolik domácí měny, kolik je nezbytné pro zaplacení úroků a udržení těchto státních dluhopisů likvidními. Veřejné agentury pak zaujímají pozici věřitele dlužníků, kteří nemohou zaplatit.

Tyto veřejné agentury pak mají na výběr. Buď se mohou snažit zinkasovat celou částku (nebo aspoň kolik mohou dostat), jako v případě Fannie Mae a Freddie Mac ve Spojených státech. Nebo může vláda prodat špatné dluhy supím fondům, za zlomek jejich nominální hodnoty.

Po krachu v září 2008 převzala islandská vláda staré, zkolabované banky a vytvořila místo nich nové. Původní držitelé dluhopisů starých bank hodili dluhopisy islandských bank na trh za drobné. Kupujícími byli supí fondy. Tito držitelé dluhopisů se stali majiteli starých bank, protože všichni akcionáři byli zlikvidováni. V říjnu vládní monetární autorita jmenovala nová představenstva, aby banky kontrolovala. Byly založeny tři nové banky a všechny vklady, hypotéky a další bankovní úvěry byly převedeny na tyto nové zdravější banky – za silný diskont. Tyto nové banky dostaly 80% aktiv, staré banky 20%.

Pak vlastníci starých bank dostali kontrolu nad dvěma novými bankami (87% a 95%). Vlastníci těchto nových bank byli nazváni supi nejen kvůli vysokým diskontům, za které byla finanční aktiva a pohledávky starých bank převedeny, ale především proto, že si již koupili kontrolu nad starými bankami za pár šupů.

Výsledkem je, že místo aby si vláda banky podržela a prostě je zlikvidovala v bankrotu, vláda ustoupila stranou a nechala supí investory se napakovat – to nyní hrozí tím, že islandská ekonomika bude zatažena do chronických úsporných finančních opatření. Při zpětném pohledu nebylo nic z toho nutné. Otázkou je, co může vláda udělat, aby vyčistila bordel, který vytvořila tím, že tak důvěřivě přijímala špatné rady MMF.

Ve Spojených státech banky, které dostaly peníze z nouzového vyplacení TARP, měly vyjednat s hypotéčními věřiteli odepsání dluhů a jejich snížení na tržní hodnotu, nebo schopnost je splatit. To uděláno nebylo. A podobně i na Islandu supí fondy, které koupily špatné úvěry „starých bank“, měly převést odepsání dluhů na věřitele. Ani to nebylo uděláno. Prakticky byly dlužné jistiny neustále přehodnocovány směrem nahoru, v souladu s jedinečným islandským indexováním, určeným k zabránění ztrát bank – tedy k zajištění, že ekonomika jako celek trpí, dokonce je i pod fatálním útokem úsporných opatření, aby bankéři „dostali své“. To znamená obrovské napakování se supů, kteří kupují levně špatné úvěry.

Je toto i budoucností Evropy? Pokud ano, současná finanční krize se stane obrovským zdrojem zisků supích bank a bank obecně. Zatímco v posledních několika staletích docházelo k tomu, že finanční krachy zlikvidovaly úspory a pohledávky věřitelů (dluhopisy, bankovní úvěry atd.), které představují protějšek špatných dluhů, dnes jsme svědky, že jsou špatné dluhy drženy v účetnictví, ale banky a držitelé dluhopisů, kteří špatné úvěry poskytli, se pakují na úkor daňových poplatníků.

Takto ekonomická demokracie neměla během snahy v 19. století o parlamentní reformu fungovat. A na počátku 20. století se měly vedení v rámci převedení bankovní, úvěrové a další základní infrastruktury do veřejné domény ujmout sociálně-demokratické strany. Ale dnes, od Řecka po Island, fungují vlády jako vynucovatelé, či dokonce výběrčí finančního sektoru – jak to vyjadřuje hnutí Okupuj Wall Street, pro horní 1%, ne pro dolních 99%.

Island je generální zkouškou tohoto usurpování moci. MMF a islandská vláda uspořádali 27. října v Reykjavíku konferenci, aby oslavily zdánlivý úspěch své rekonstrukce islandské ekonomiky a bankovního systému.

Ve Spojených státech bude krize, kterou šéf Obamova štábu Rahm Emanuel oslavoval jako „příliš dobrou na to, aby se promarnila“, završena osekáním sociálního a zdravotního pojištění, jakmile hodiny soudného dne na podzim dotikají a kongresový super výbor 12 (kde má prezident Obama 13. hlas v případě remízy) odsouhlasí, že pracující populace zaplatí špatné úvěry Wall Street. Řecký plán úsporných opatření tudíž slouží jako generální zkouška pro USA – kde bude hrát Demokratická strana roli Socialistické strany v Řecku, a bude podporovat úsporné akce a vyhazovat ze svých řad vůdce odborů, pokud budou proti velkému podfuku něco namítat.

Olafur Arnarson je autorem a sloupkařem Pressan.is. Michael Hudson je profesorem ekonomie na UMKC. Gunnar Tomasson je penzionovaný poradce MMF.