Strach a nenávist na dluhovém festivalu v Cannes

Zjevným hlavním párem tohoto podivného porna byl pár, který někteří Pařížané nazvali Merkozy – nevzhledný kříženec německé kancléřky Angely „drahé moudrosti“ Merkel a nového Napoleona, francouzského prezidenta Nicolase Sarkozy.

V počátečních scénách, jako přímo z epizody mizerného seriálu Přátelé, je Merkozy v naprosté panice; (neviditelný) bůh trhu je zlostnější než Zeus a hrozí, že vrhne blesk, aby uvrhl pevnost Evropa do subsaharské chudoby – bez dobrodiní bezletové zóny uvalené NATO.

Fotogenický velký Barack Obama – vůdce svobodného světa – má do Cannes sestoupit a Merkozy musí udělat vše, aby ukázal, že jeho skromný příbytek – Evropa – je v pořádku, a dluhové lejno aspoň zakopnuto pod koberec, vyrobený v Číně.

A co hůř, všemocný čínský prezident Hu (Jintao) – vůdce vesmíru – se ukáže také, a oni musí použít veškerý svůj šarm Brangeliny, aby čínského všemohoucího ošálili a ten věnoval trochu drobných ze svých rezerv ve výši 3,2 bilionů dolarů na charitu.

Ale pak zasáhnou Fúrie – nepříjemná forma řeckého premiéra George Papandreu, který je ve větším obležení, než Leonidas u Thermopyl. Ten se rozhoduje rituálně uplatnit demokracii, prostřednictvím referenda, aby řecká populace rozhodla o své dluhy sužované budoucnosti. Celá eurozóna, jako sbor Harpií, hrůzou vříská.

Merkozy pak zosnovuje komplot, aby vinu hodili na Aeschyla. Nařídí, že Řekům nesmí být dovoleno rozhodnout o nouzovém vyplacení Merkozyho – či jeho francouzských a německých bank; chudáci Řekové mohou rozhodnout pouze o tom, jestli Řecko zůstane v eurozóně. Aby tuto ránu a urážku ještě prohloubili, byrokratičtí supové z Evropské komise hřímají, že Řecko by mělo být vyhnáno z Evropské unie, pokud opustí euro.

Nový Napoleon Sarkozy nakonec najde důvod pro vyřčení osudových slov – „nemůžeme rozpad euro akceptovat, znamenal by rozpad Evropy“.

Takže minimálně v rámci vedlejší zápletky Merkozy a evropské Harpie donutily vydíráním řecké masy k poslušnosti. Koho z pánů zajímá, jestli Řekové žijí de facto v protektorátu a přichází o 50% své životní úrovně, aby mohly být zahraniční banky vyplaceny? Koho zajímá, jestli bude Řecko pohřbeno pod – neudržitelným – dluhem ve výši 120% jeho GDP ještě v r. 2021?

Zcela jistě ne Maria Draghi, nového prezidenta Evropské centrální banky (ECB), nástupce Jean-Claude Tricheta. Drak Draghi byl partnerem Goldman Sachs, když tento americký obr „pomáhal“ tehdejší pravicové řecké vládě zamaskovat její dluhy. Vše je v rodině (příliš velké na krach).

Takže Merkozy nad demokracií vítězí – a „Evropa“, jak jsme ji znali, již neexistuje. Zbyl z ní jen béčkový film o obrovském vězení, kde pány jsou Merkozy a zombie jako Draghi, šéf Evropské komise Joao Manuel Barroso, prezident Evropské rady Herman van Rompuy afrancouzsko-německé banky, a otroky jsou prakticky všichni obyvatelé zemí Římského klubu.

Ta věc nazvaná EFSF

Zápletka houstne. V katastrofické části filmu (neviditelný) zuřivý bůh trhu musí být usmířen, i kdyby měla země flirtovat s nesplacením svých dluhů. Příchodem svaté Marie – řešením poslední instance – je podle teorie palebná síla Mezinárodního měnového fondu, v současné době ve výši pouhých 380 miliard dolarů.

Takže film sice začal jako svárlivý summit eurozóny, ale náhle se mění na ještě svárlivější zdlouhavé setkání akcionářů Mezinárodního měnového fondu ve stylu Olivera Stonea. MMF sponzorované vedlejší mini horory se již odehrávají nejméně v 53 zemích – včetně tří zemí „PIGS“, Portugalsku, Irsku a Řecku. MMF nemůže „potřebujeme peníze“ říct nahlas. Takže si mezi sebou šeptají, nakolik tento monstrózní „firewall“ ve Washingtonu potřebují, pokud by nouzové vyplacení eurozóny selhalo (a selže).

Čas povolat Alfreda Hitchcocka. V domě je McGuffin, pod orwellovským jménem Evropský fond finanční stability (ESFS). Ten má být „firewallem“ – v případě Itálie například záchrannou vestou – a bude následovat osud Titaniku. V EFSF by mělo být 1,4 bilionu dolarů. Ale kde k čertu ty peníze jsou?

Publiku je promíjeno, že je vyjeveno. Žádný euro-scénárista by nemohl EFSF vysvětlit bez toho, aby děj nezatáhl do bahna. Takže je zde velmi nefilmová retrospektiva. Čas na dočepování limonády.

Německo neoblomně odmítá použít ECB pro pomoc potápějícím se zemím. Takže „Evropa“ (Merkozy a jejich vybraní poskoci) vymýšlí EFSF. Jak provozovat fond bez peněz? Jednoduché – vydáte se cestou Goldman Sachs (výpalnictví).

EFSF je skořápkovou společností sídlící v onom nudném finančním nebi – v Lucembursku. Nejsou tam žádné peníze – jen „garance“. Nejdříve to byla garance ve výši 440 miliard euro, většinou francouzsko-německá. Můžeme to rozepsat: Německo zaručilo 211 miliard euro a Francie 158 miliard. To je spousta (neexistujících) euro, ale nestačí to na to, aby to ohrozilo rating AAA Francie. Pamatujte, žádné peníze neexistují, jsou to jen kecy. Takže když jsou tyto kecy zajištěny, žádají Evropané ratingové agentury o hodnocení. EFSF dostává okamžitě AAA. Pak vyráží na trh, aby si odtud odvezli trakaře půjčených peněz. To znamená více dluhů. Tento nový dluh je pak použit na pomoc super zadluženým – jako Řecku nebo Irsku.

Ale skutečný problém nastane, když není dostatek zdrojů na záchranu Itálie (1,8 bilionu euro), pokud půjde Itálie ke dnu (výnosy italských dluhopisů letí do nebe). Takže potřebují „firewall“ nejméně ve výši 1 bilionu euro. Je opravdu těžké odsát více půjček za použití stejných garancí; bude to stát víc. Když jde do tuhého, koho zavoláte?

Všemohoucího Hu, samozřejmě. Nebo, jako zálohu, ony vzory demokracie – monarchie Perského zálivu.

Stále to nejsou skutečné peníze. Je to dluh. A vše závisí na přesvědčení Číny – a v nejhorším scénáři petro-monarchií – že pokud pomůže svými ne tak virtuálním penězi, trochu na tom vydělá.

Ale je všemohoucí Hu – a Čína – přesvědčen? Ne.

Již žádné žluté nebezpečí

Když přijde na lámání chleba, je „globální“ ekonomika jen o národním protekcionismu. Životaschopným plánem B, jak čelit všemožným krizím, by byla Tobinova daň, známá také jako FTT (daň z finančních transakcí), daň Robina Hooda, či dokonce daň Wall Street – v podstatě obratová daň u obchodů s akciemi, dluhopisy, deriváty a dalšími „produkty“. Klíčovými cíly jsou mega banky, které způsobily současnou a nikdy nekončící ekonomickou krizi.

Je celkem poučné sledovat, kdo je proti tomu. Obamova vláda, americký ministr financí Tim Geithner – příslušník 1% z Wall Street – který zuřivě prosazoval, aby s tím Evropané přestali. Britové (protože by kvůli obrovskému objemu obchodů v londýnské City zaplatili mnohem více).

Poučné je také sledovat, kdo to podporuje. Bill Gates, který ve zprávě pro G-20 uvedl, že tato daň je „jasně technicky schůdná“. Sarkozy („technicky proveditelná“). Vláda Německa, Brazílie a Argentiny.

Co se týká všemohoucího Hu, ten byl ohledně této záležitosti tajemný. Tajemnost je prakticky jeho druhé jméno. Po příjezdu do Cannes všemohoucí Hu tajemně řekl, že podporuje „stabilitu eurozóny a eura“. A to bylo vše.

Všichni si pamatují na předešlý film, kdy vynořující se mocnosti BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) dumaly, jestli eurozónu zachránit nákupem eurobondů. To nevedlo nikam. Nyní je hlavním tématem řečí vstup Číny do EFSF.

Číňané velmi dobře vědí, že rozpolcené evropské vlády si prostě nemohou boha trhu usmířit. Čínský premiér Wen Jiabao vlastně van Rompuyovi řekl, že Evropa potřebuje strukturální reformu. Před dvěma týdny byl čínský náměstek ministra financí Zhu Guangyao mírnější a řekl, že vysolení hotovosti Čínou „se diskutuje“, ale že Peking chce vědět, co má EU skutečně v úmyslu.

Ale pak, nyní ve čtvrtek, Guangyao řekl, že je „příliš brzy“, aby Čína probírala EFSF. A Zhang Tao, generální ředitel Bank of China, v podstatě řekl, že nikdo zatím netuší, co se děje.

Jak se tyto vedlejší zápletky bez vodítek vyvíjí, dostáváme se na konec filmu. Tehdy publikum konečně zjistí, nakolik neskutečně schizofrenní Merkozy skutečně je. Merkel – která nebyla nikdy obviněna z toho, že je Cameron Diaz – zastává mentalitu pod levným heslem „peníze v matraci“; to je důvod, proč otvírá dveře Číňanům, aby mohli vstoupit do Evropy prostřednictvím EFSF.

Co se týká Sarkozyho – který si myslí, že je atraktivní jako Alain Delon – jeho megalomanie předčí Napoleonovu. Více než dva roky nepřetržitě sliboval „znovu nalezení kapitalismu“. Poté, co se představil jako velký osvoboditel Libye, si myslel, že Cannes bude korunou – přinese mu dokonalé PR pro volby příští rok. Ale zasáhlo nestoudné sebevědomí – přímo z Řecka, a ze všech míst.

A tak nám zůstávají skutečné hvězdy tohoto příběhu – všemohoucí Hu a premiér Wen. To, co opravdu chtějí, je zakryto slovy, která nejsou jako hory. „Vzájemnou výhodnost“. Situaci „výhra-výhra“. Překlad: Čína na fintu s EFSF přistoupí, pokud dostane „statut tržní ekonomiky“ – něco, co ji umožní se vyhnout přísné antidumpingové legislativě Evropské unie. Byrokratičtí supi v Evropské komisi to odmítají – protože tvrdí, že EU je zaplavena produkty vyrobenými v Číně. Podle Světové obchodní organizace dostane Čína tento statut až v r. 2016.

Čína také chce skoncovat s embargem EU u prodeje zbraní. A ze všeho nejvíce Čína chce mnohem větší rozhodovací pravomoc v MMF a Světové bance, něco, o co mají další členové BRICS Brazílie a Indie.

Takže míč je na evropské straně hřiště. Podstatné je, že pokud se Peking rozhodne EU pomoct – jakýžto průlomový historický zvrat – může to být více symbolickou, než skutečnou záležitostí. Nikdo nenahromadí rezervy ve výši 3,2 bilionů dolarů, aby se choval jako emírova žena v Harrods.

Zároveň, protože Peking v podstatě financuje spotřebu v USA, ví, že nijak neškodí podpořit pevnost Evropa dostatečně na to, aby mohla nadále spotřebovávat. Dává také smysl vložit část rezerv do euro; geostrategicky je to nedocenitelné PR.

Takže to hlavní v celém filmu Pomalí a zuřiví – jak přesvědčit všemohoucího Hu, aby vysolil nějaké prachy – zůstává otevřené. Čas na pokračování. Jen kdybychom měli místo Merkozy Brangelinu.