Evropu čeká výměna vládnoucích skupin

Již 23. října proběhne významné hlasování v parlamentních volbách ve Švýcarsku. V nich se očekává triumf krajně pravicové Švýcarské národní strany, která poprvé v historii podobných politických sil v Evropě získá přes 30% hlasů. Jak zdůrazňují místní experti, takový výsledek je schopen ohrozit existenci dlouholeté dohody hlavních politických stran o rozdělení mocenských pravomocí. Neboť socialisté, zaujímající druhé místo, zatím získali méně než 20% hlasů. Představitel Švýcarské národní strany Toni Brunner již informoval o připravenosti vytvořit koaliční vládu.

Nárůst obliby švýcarské krajní pravice pramení v obdobných procesech v dalších evropských zemích. Protože její hesla – zákaz výstavby mešit, nutnost okamžité deportace přistěhovalců, kteří spáchali zločin, ze země, obhajoba politické a ekonomické suverenity země a její kulturní identity – jsou zákonitou reakcí na všechny problémy, které stále evidentněji v evropském prostoru dozrávají. Švýcarský analytik Pasqual Sciarini považuje jednostranné charakterizování Národní strany a podobných sil za nacionalistickou nebo xenofobní za mylné, protože takové síly lze „klasifikovat velmi obtížně“. „Jde o stranu pravého křídla. Z ekonomického hlediska jde o liberální stranu, a z hlediska hodnot a kultury o stranu národně-konzervativní. Je to strana, která bojuje za zachování švýcarské suverenity a švýcarských tradic,“ zdůrazňuje (1).

Hesla požadující od úřadů přijetí okamžitých opatření proti přílivu nelegálních přistěhovalců, především Albánců z Kosova, získávají ve Švýcarsku stále větší oblibu, protože podle oficiálních údajů tvoří jeho obyvatelstvo již z 22,9% cizinci. Hlavním požadavkem stoupenců Toni Brunnera je okamžitá revize dohod země s Evropskou unií o volném pohybu osob a zavedení přísné kontroly u přistěhovalectví. A jako základ pro takový krok se tato strana chystá uspořádat celonárodní referendum, pod heslem „Zastavte hromadné přistěhovalectví“.

Při pokusu zabránit volebnímu triumfu Švýcarské národní strany začaly soudní orgány s horečnatým hledáním důvodu, aby ji zamezily kandidovat aspoň v těchto volbách. Jako záminka byl vybrán volební plakát s nadpisem „Kosované zařezávají Švýcara“, který je věnovaný incidentu, kdy imigrant z Kosova zavraždil ředitelku místní sociální služby za to, že mu „byla poskytnuta velmi malá finanční pomoc“. Podle názorů právníků, kteří podali petici na prokuratuře Curychu, takový plakát „diskriminuje celou etnickou skupinu“. Nicméně představitelé Švýcarské národní strany jsou přesvědčeni, že „odráží skutečnou situaci“… (2)

Když v r. 2009 zuřila ve světě finanční krize, světová média byla plná strašících titulků. Předpovídala brzký krach dolaru a světových finančních institucí, jako MMF nebo Světová banka. Nejradikálnější anti-globalisté začali mluvit o nadcházejícím rozpadu USA.

Nicméně velmi brzy se ukázalo, že pokud Amerika neutrpí v důsledku krize obrovské finanční ztráty, tak ji může při nejmenším přežít relativně bezbolestně. Vystrašení investoři hlasovali svým kapitálem za dolar coby hlavní měnu. Čína, místo aby k radosti mnohých americkou ekonomiku potopila, si pospíšila s novými nákupy amerických dluhopisů. A zdánlivé ostré spory Demokratů a Republikánů kolem parametrů rozpočtu vnitropolitickou krizi nenatahují a nenaznačují porážku prezidenta Baracka Obamy v nadcházejících prezidentských volbách v r. 2012.

Když vlny finančně-ekonomické krize zachvátily prostor Evropské unie a v její jižní a jihovýchodní části propukly boje pod heslem „demokracie s islámskou tváří“, doprovázené přílivem utečenců do Evropy, ukázal se hlavní postižený velmi jasně. Je jím „sjednocená Evropa“, která tak pracně dosáhla Lisabonské smlouvy o reformách, ale která nebyla schopná dosáhnout na jejím základě ani skutečného ekonomického růstu, ani finanční stability, dokonce ani jednotné zahraničně-politické a obranné politiky. A spolu s institucionálními mechanismy se začaly zákonitě otřásat i za nimi stojící státní elity, které svůj politický osud spojují s osudem evropské integrace.

První „vlaštovkou“ byly letos v březnu volby ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Ty znamenaly porážku 58 let vládnoucí Křesťansko-demokratické unie Angely Merkel a zároveň úspěch opoziční strany „Zelených“. V listopadu proběhnou mimořádné parlamentní volby v krizí zmítaném Španělsku, a tam jsou stovky tisíc lidí, kteří v posledních dnech stávkují, schopny dostat k moci opoziční síly. V každém případě místní volby v květnu znamenaly zdrcující porážku vládnoucích socialistů. A na Slovensku, poslední z členských zemí EU, která schvalovala navýšení Evropského fondu finanční stability, je změna vlády hotovým faktem.

Nicméně pro „sjednocenou Evropu“ se hlavní bitvy očekávají v letech 2012-2013, kdy se budou konat volby ve Francii, Německu a Itálii. A tam se opozice pokusí na své straně použít celou řadu faktorů: neschopnost staré elity zabránit vzniku krize a operativně se jí postavit, krach myšlenky „multikulturalismu“ zároveň se ztrátou vlastní identity Evropy, a, nakonec, i neexistence jasné a srozumitelné politiky ve vztahu k sousedům – od Libye a Balkán po Rusko a Ukrajinu. A pokud každý z těchto faktorů sám o sobě ještě neznamená nevyhnutelnou výměnu moci ve Francii, Německu, Itálii nebo Španělsku, tak souhrnně jsou schopny učinit to nevyhnutelným celkem snadno. Mimochodem, již v předešlých německých volbách v září 2009 se opoziční Strana levých dokázala v Berlíně dostat na druhé místo, kdy za CDU zaostala jen o 3%, a v Braniborsku a Sasku-Anhaltsku zvítězila. Co se týká Francie, tak podle posledních sociologických průzkumů ze 17. října má Nicolas Sarkozy podporu 25% voličů a potenciální kandidát socialistů Francois Hollande 35%. Vůdce radikální „Národní fronty“ Marine Le Pen získává v průzkumech 16% hlasů. V druhém kole se převaha Hollande předpovídá ještě výraznější – 56%, proti 44% u Sarkozyho (3).

Pokles obliby vládnoucích západoevropských elit souvisí s jejich neadekvátním pochopením příčin a podstaty probíhající krize. Pařížské noviny „Le Monde“ uvedly ukázkové výroky dvou klíčových postav Evropské unie – předsedy Evropské unie Hermana van Rompuy a šéfa Evropské komise Jose Manuela Barroso – pronesené na společné tiskové konferenci v Bruselu. A pokud van Rompuy aspoň přiznal existenci ostrých sociálních problémů v evropských zemích, tak Barroso spatřuje podstatu krize v tom, že finanční sektor nechápe „nevyhnutelnost dodržování aspoň minimálních etických kritérií“ (4). Je jasné, že naděje vkládané do bankovní etiky jako prostředku zabránění hlubší krize jen sotva uspokojí stovky tisíc manifestujících, chystajících se zopakovat své akce po celé Evropě.

Již na konci 90. let Zbigniew Brzezinski předvídal jako jeden z možných scénářů rozvoje Evropy po přijetí většiny zemí střední a východní Evropu do EU přeměnu formálně jediného kontinentu na „Evropu mezi sebou se hádajících států a národů“ (5). A tato prognóza se nepochybně naplňuje: stačí vzpomenout spory Paříže a Říma kvůli utečencům, nebo historické vzájemné národnostní spory mezi Maďarskem, Slovenskem nebo Rumunskem. Nicméně dnes se neméně ostré spory rozhořívají již i uvnitř jednotlivých států, přičemž jejich hybnými silami jsou nejaktivnější vrstvy populace a jejich prostředkem jsou sociální sítě, které byly úspěšně odzkoušeny na takových zdánlivě patriarchálních místech, jako káhirské náměstí Tahrir. Znepokojivé tendence se objevily již v červnu 2009 při volbách do Evropského parlamentu. Tehdy došlo k poklesu počtu voličů a k nárůstu protestních nálad, a bezprecedentního úspěchu dosáhly radikální síly vystupující proti „sjednocené Evropě“. Od té doby proběhnuvší volby do národních parlamentů, především ve skandinávských zemích, radikalizaci nálad v Evropě potvrdily.

Je příznačné, že sotva se vzpamatovala z masových nepokojů, zažila Evropa nový finanční šok. Přičemž ne kvůli Řecku, Španělsku nebo Irsku, dokonce ani kvůli mezinárodním ratingovým agenturám, ale osobně kvůli Angele Merkel. Protože se nemohla dočkat summitu Evropské unie věnovanému záchraně finančního systému Evropy, naplánovaného na 23. října, kancléřka si pospíšila s ochlazením nadměrných očekávání a označila je za „sny“, které „se, obávám se, nesplní“. Nový propad trhů – nejdříve v Asii, a pak v Evropě – na sebe nenechal dlouho čekat.

Merkel se domnívá, že hledání cesty z krize „bude v příštím roce pokračovat“. Ale je možné, že se tímto hledáním budou zabývat již nové vlády, nespoutané předešlými závazky.

Odkazy

1. AFP 190741 GMT OCT 11
2. AFP 190949 GMT OCT 11
3. www.sondages-en-france.fr...
4. Le Monde, 18.10.2011
5. Бжезинский З. Великая шахматная доска. М., 2009. C.116