Zločiny neoliberalismu

Do té doby vládl v Británii Welfare State (stát blahobytu), který zajišťoval poměrně vysokou životní úroveň obyvatelstva. Základem státu blahobytu byly daně ve výši 40 až 60%. Já si pamatuji, že v USA byla daň z příjmu jednoho milionu dolarů 82%. Náš profesor Šik nám v době pražského jara říkal: kapitalisté na západě mají na výběr. Buď dají peníze na mzdách svým lidem, nebo státu na daních. Že dát peníze lidem, je pro kapitalistu výhodnější, je jasné každému. Podporuje to loajalitu zaměstnanců k zaměstnavatelům. Podobná situace byla v celé západní Evropě.

To se však nelíbilo mnoha lidem, hlavně těm, co z pozadí vládnou tomuto světu. Jejich mluvčím byla Nová pravice, hnutí, které propagovalo individuální svobodu, trh a soukromé vlastnictví. Nová pravice odmítá vládní intervence a propaguje volný trh jako vůdčí sílu ve společnosti. Neviditelnou rukou trhu se u nás nechal oblouznit i Václav Klaus. Podle nich by stát měl obstarávat pouze vnitřní a vnější bezpečnost, právo a pořádek. Volná ruka pro hráče na volném trhu a bezpečnostní složky, udržující obyvatelstvo v područí. Ideální stav, ale jen pro někoho. Jak vypadá v praxi, můžeme vidět okolo nás.

Rok 1973 by se mohl nazvat kolébkou  neoliberalismu. Toho roku se k vládě dostali dva politici – Margaret Thatcherová a Augusto Pinochet. Ta prvá ve volbách, druhý vojenským pučem. Pinochet v režii amerických tajných služeb svrhl presidenta zvoleného ve svobodných volbách. 11. září (to není hezké datum) 1973 převzala v Chile vládu vojenská junta a režim, který začal zavádět byl celosvětově nazván fašistickým.  Zavraždili Salvadora Allende a zahájili vojenskou diktaturu, ve které bylo povražděno 40 018 jejich odpůrců. Jako ekonomický model zvolil Pinochet neoliberalismus. Pozval si z USA ekonomy z tzv. Chicagské školy, kteří začali zavádět  režim, který byl v úplném rozporu s přáním Chilanů. V chilském provedení se tato politika projevila v celé své nahotě. Neoliberalismus a fašismus. Fašismus je ideální režim, ve kterém neoliberalismus profituje bez jakékoli kritiky. Po třiceti letech byl ten režim svržen a dnes se Chile pomalu vrací k politice presidenta svrženého před čtyřiceti lety.

Po svém zvolení v roce 1973 se Margaret Thatcherová rozhodla realizovat principy Nové pravice do praxe. Nejprve musela eliminovat případné odpůrce. Proto byl jejím prvním krokem útok na práva pracujících, který zahájila útokem na odbory. To mělo zaručit klid pro její další ekonomické reformy. Její hlavní prioritou byla daňová reforma. Ta upřednostňovala nepřímé daně před přímými.  S hesly, že nesmíme brát peníze úspěšným a pilným (velkým podnikatelům – malých se to netýká, ty je zapotřebí vzít hezky u huby) se snižují daně bohatým a zvyšují chudým. Důraz se klade na nepřímé daně jako je DPH.

Její politika vyvolala skokový růst inflace. Nezaměstnanost se oproti labouristické vládě zvýšila z jednoho milionu na dva, v roce 1983 dosáhla vrcholu (3 miliony nezaměstnaných).

Vrcholem její politiky mělo být zavedení tzv. daně z hlavy. Jednalo se o jednotnou daň pro všechny osoby podle sčítání lidu. Podle ní by lidé platili jednotnou daň, stejnou pro všechny – stejná daň pro milionáře jako pro dělníky. Je nepochopitelné, že si – při její inteligenci – neuvědomila, že něco takového nemůže projít. Nepokoje propukly ve všech městech  a vyvrcholily 31. března 1990 v Londýně v 11 hodin dopoledne a skončily ve 3 hodiny ráno. Tyto nepokoje jsou nazývány jako „bitva na Trafalgaru“, jelikož se hlavní střety odehrály na Trafalgarském náměstí. Nepokoje způsobily pád vlády Margaret Thatcherové, která rezignovala v listopadu téhož roku. Její nástupce John Major poté daň zrušil. Je zajímavé, že o těchto událostech už tenkrát nás naše média neinformovala.

Obdobně „pracoval“ i Reagan v USA. Ten během období své vlády zaváděním neoliberálních principů v ekonomice ztrojnásobil státní dluh USA.  V té době slavil v USA úspěch outsourcing – všechna výroba se z USA stěhovala do Číny za nízkými platy. V 80. letech vyhlásil president Reagan tzv. ekonomiku služeb. O co šlo? Byla uměle vytvořena pracovní místa ve sféře služeb a ta byla zaplňována nezaměstnanými z výroby. Reagan nepochopil, že tím, když si všichni budou navzájem prát prádlo, půjčovat videokazety, hlídat děti se stát neuživí !

Ve Spojených státech byla už v roce 1973 založena ALEC (American Legislative Exchange Council),  která pracuje na změnách legislativy ve prospěch korporací. Začínají u legislativy jednotlivých států Unie, kam implantují zákony, jejichž cílem je odstraňovat regulaci korporací a znesnadňovat volání ekonomických a politických elit k zodpovědnosti za jejich činy. Omezují vládní kompetence. Že je tato instituce štědře dotována americkými miliardáři, asi nikoho nepřekvapí. ALEC na zmanipulování a přepsání demokraticky schválené legislativy Spojených států usilovně pracuje už takřka čtyřicet let... Pro letošní rok jsou prioritami privatizace školství, zničení odborů, deregulace hlavních hospodářských odvětví a ještě některé další věci.

Důsledkem toho je, že občané si musí utahovat opasky. Jak je možné, že produktivita práce roste a materiální podmínky lidí práce se zhoršují? V desetiletích před krizí za vlády Reagana byl v USA závratný hospodářský růst, ale životní úroveň Američanů klesala, počty chudobných rostly. Ve Spojených státech, v té zemi kam všichni vzhlíželi, je 45,1 milionů lidí závislých na  potravinových lístcích. 25 % dětí hladoví a nemají tři jídla denně. Je tam oficielně 14 milionů nezaměstnaných, ale 25 milionů nemá práci (rozdíl jsou dlouhodobě nezaměstnaní, kteří vypadli ze statistik – to je stejný podvod jaký praktikuje i naše vláda).

Kam zmizel celý přírůstek hodnoty? Ten inkasovalo výhradně pár procent superbohatých. Je to ještě demokracie? A především, chceme je následovat, chceme si utahovat opasky, aby bohatí měli z čeho bohatnout?

Do tohoto kolotoče jsme spadli i my po sametové revoluci. Nová vláda pod taktovkou Václava Klause tady začala zavádět neoliberální praktiky. Začalo to divokou privatizací. Kupónová privatizace měla být předání podniků do rukou lidí. Ale byl to jen zastírací manévr pro rozkradení podniků. Následovalo tunelování těchto podniků manažmentem, aby na konci  byly podniky prodány za babku zahraničním firmám. Většina z nich rychle zkrachovala. Mezi nimi vlajkové lodi čs. průmyslu – Škoda, ČKD, Poldi a další. Výsledek je, že dneska je u nás 80% podniků v rukou zahraničních firem. Vrcholem zlodějin byla privatizace bank. Např. Česká spořitelna byla prodána za 10 miliard, ale zisk z ní byl jen za první rok 7 miliard. Takovým způsobem byl zašantročen majetek v řádu bilionů korun.

Podle  nových zákonů neoliberalismu jsme museli snížit daně. Zatímco před padesáti lety byly daně podniků na západě 40 až 60 %, dnes je to patnáct až dvacet. Museli jsme podepsat smlouvy o dvojím zdanění. Takže cizí firmy tady neplatí daně. Tyto firmy podnikají na našem území, platí našim dělníkům žebrácké mzdy, ale neplatí tady daně. I některé naše firmy se „stěhují“ do daňových rájů. Tedy ony se nestěhují – jen sídlo firmy se stěhuje. Není proto žádný div, že stát nemá peníze.

Náš stát je zadlužen. Naše vláda hledá peníze, kde se dá – tedy ne, kde se dá, ale kde může. Jako neoliberální vláda má jedinou možnost. Musí ožebračit národ. Proto – jak říká – šetří. Šetří na platech státních zaměstnanců. Snižuje platy hasičům, policistům, saniťákům a podobným lidem. Šetří na investicích. Nejsou peníze na údržbu silnic a dálnic. Nejsou peníze na kulturu. Nejsou peníze na nic. Ovšem, naše vláda přišla na geniální myšlenku  - zvyšuje lidem DPH. To je jediná spravedlivá daň pro neoliberály (zatím ještě nezkoušejí daň z hlavy). Je to daň, ve které všichni platí stejně. Koupíš si rohlík a zaplatíš 20% daň. Ne jako přímé daně, kde se platí procentem z příjmů. Taková nespravedlnost!! Jak k tomu přijdou ti pilní a úspěšní, kteří si své miliardy naspořili korunku ke korunce.

Výsledkem takové politiky je, že lidé nemají peníze. I podprůměrně inteligentní člověk pochopí, že když lidé nemají peníze, nemohou kupovat. Když nebudou kupovat, musí se snižovat výroba, propouštět lidi. Nezaměstnaní zase nemají peníze, tak nemohou kupovat. Zase se bude muset snižovat produkce a zase se bude propouštět. Jak to, že naši ministři to ještě nepochopili? Chtějí tenhle stát přivést na buben a potom výhodně (pro sebe) prodat? Politika rozpočtové odpovědnosti, různé škrty, snižování platů je dobré jen k tomu, aby poklesl hospodářský rozvoj a zbylo dost peněz pro ty, kteří státní rozpočet rozkrádají. 

To všechno naše politiky nezajímá. Ti jen poslouchají rozkazy. A ti v pozadí mají své plány. Ano, lidé nemají peníze. Proč? Protože je jich moc. Proto se připravují plány na depopulaci. Ptáte se, co to je? To je plán na likvidaci 6 miliard lidí. Podle protagonistů tohoto plánu jim stačí cca 500 milionů lidí, kteří jim zajistí (při žebráckých mzdách) dostatek všeho, co tito lidé potřebují. Hlavní propagátor tohoto plánu je Bill Gates, jehož majetek se odhaduje na sto miliard dolarů. A jak to bude probíhat? Významnou roli v tom bude hrát politika způsobující neplodnost. Firma Monsanto vyrábí geneticky modifikované obiloviny. Kromě toho, že semena jejich rostlin jsou neplodná a proto si musí zemědělci každoročně kupovat jejich produkty, tak tyto plodiny  způsobují neplodnost lidí. Další zdroj jsou vakcíny. Lidé se očkují proti nemocem. Jenže v těch vakcínách jsou látky způsobující neplodnost. Již delší dobu se mluví o tom, že plodnost mladých mužů klesá. To může být způsobeno právě vakcinací.  

Trochu přemýšlivý člověk by řekl – když nejsou peníze, tak musíme hledat, jak zvednout příjmy. Jenže jediným příjmem  států jsou daně. A zvedat daně se nesmí. Vždyť to není tak dlouho, co jsme snížili daň z příjmu na 15%. To bylo slávy, když ODS představovala svou Modrou šanci. Všichni se na to chytli. Dneska sklízíme plody jejich rozhodnutí.

Nadarmo se neříká, že neoliberalismus je „miliardářský puč“. Skutečně nám vládne pár miliardářů. Prostřednictvím svých slouhů a jejich přicmrndávačů ve vládách. Lidi mají vládu, jakou si zvolili. Takže by si neměli stěžovat. Musí proto držet hubu a krok. A do kroku si mohou zpívat : Teď už máme co jsme chtěli….