„Velký Blízký východ“ a „Velký Izrael“ – druhá část

V souvislosti s geopolitickým přeuspořádáváním arabského východu bude význam Izraele jako permanentního „dráždiče“ napomáhajícího destabilizaci situace a růstu arabského extremismu pouze vzrůstat. V důsledku tak zvaných „arabských revolucí“ dosadí západní finanční kruhy k moci absolutně poslušné a na nich závislé politiky. V těchto podmínkách je aktivní kritika Izraele a rozněcování proti-izraelských nálad svým způsobem faktorem legitimizace „nové elity“ v očích širokých vrstev arabské populace. Izrael se svojí expanzionistickou politikou působí jako katalyzátor islámského radikalismu, který je v rukou západní elity a je hlavním nástrojem reorganizace arabského světa…

Zároveň jakékoliv přitvrzení postoje ze strany islámských států ve vztahu k Izraeli, jakož i projevy nepřátelství, pouze napomáhají vnitřní konsolidaci izraelské společnosti a upevnění vlivu pravičáků, kteří zastávají nesmiřitelné postoje v otázce území, nacházejících se pod kontrolou Izraele. Jak napsal badatel Goldenberg, „mýtus“ o „arabské hrozbě“ je jedním z nejdůležitějších prostředků určených ke „sjednocení Izraelců“, protože bez napětí ve vzájemných vztazích se sousedy může být Izrael uvržen do chaosu.

Zároveň s tím islamismus napomáhá také k posílení náboženských principů v izraelské společnosti, což má principiálně podstatný charakter. Jde o to, že stát Izrael byl vytvořen jako politický projekt, kdy náboženský faktor hrál významnou, ale ne určující roli. Nicméně dnes v podmínkách totální reorganizace řízení světa a demontáže národní suverenity, kdy je mezinárodní právo hlavní překážkou realizace globálních strategických projektů, se náboženství mění na základní pilíř, ospravedlňující samotnou existenci Izraele. Nicméně náboženský projekt Izraele není slučitelný s tím politickým projektem, který tvořil základ vytvoření tohoto státu, a právě to přimělo mnoho pozorovatelů mluvit dnes o „krizi“ nebo „smrti“ sionismu. Nicméně nejde o umírání sionismu, ale o přechod na realizaci jeho skutečných úmyslů.

V období formování sionismu jako ideologie a hnutí bylo jako jeho hlavní cíl uváděno vytvoření židovského státu. Nicméně zpočátku se sionismus vyznačoval různotvárností a nehomogenitou, vyčleňovaly se v něm různá hnutí, která pak přetrvala jako samostatné ideové směry. K hlavním patřil náboženský, praktický a politický sionismu.

Náboženský sionismus, který se zformoval nejdříve, již v polovině 19. století, se pokoušel zapsat nutnost vytvoření státu do učení ortodoxního judaismu, který spojoval návrat židů do staré vlasti výhradně s příchodem mesiáše. Vycházel z představy, že příchod mesiáše sestává ze dvou fází – skutečné a zázračné. První fáze byla chápána jako samostatný návrat židů do Palestiny (Sion) kvůli znovuzrození populace Izraele a obnově země ve všech aspektech jejího života, což mělo přiblížit druhou fázi – příchod mesiáše, který spásu dokončí. Stát Izrael byl považován jen za začátek realizace poslání židů.

Praktický sionismus, vzniklý v 80. letech 19. století, se zaměřil na myšlenku přesídlení židů do Palestiny, kvůli zajištění „návratu ke svým kořenům“, které bylo aktivně realizováno emigranty z východní Evropy na konci 19. a začátku 20. století a mělo smíšený nábožensko-světský charakter. A nakonec, v r. 1897, se formuje všem známý politický sionismus, jehož zakladatelem byl Theodor Hertzl, který si vytkl za cíl vytvořit bezpečné „právně chráněné útočiště“ pro židy, které by bylo uznáno mezinárodním právem. Dosáhl úpravy sionismu na židovské politické hnutí, protože pouze v této formě ho mohl přijmout západní svět. Kromě toho považoval Hertzl vytvoření státu ne za vlastní cíl, ale pouze za prostředek řešení židovské otázky, vše ostatní bylo jen podružné (1).

Nicméně základní záměr sionismu dalece přesahoval hranice deklarovaných cílů. Vyjádřil ho Hertzelův odpůrce, šéf „duchovního“ či „tajného“ sionismu, Achad-Ha’am (A. Ginzberg), původem z hasidské rodiny a stoupenec názorů skety Chabad, se kterou byl spojen přes svoji ženu, vnučku chabadského rabína Menachima Mendela. Achad-Ha’am tvrdil: "Židé potřebují stát ne proto, aby se tam soustředili všichni židé, ale proto, aby posílili jednotu ducha a cílů. Z tohoto centra se duch judaismu rozšíří do celé obrovské periferie.“ Když převzal nietscheovskou myšlenku „nadčlověka“ a spojil ji s židovským dogmatem o boží vyvolenosti židů, přeměnil ji Achad-Ha’am na myšlenku „nadřazeného národa“. Napsal: „Pokud souhlasíme s tím, že nadčlověk je cílem všech věcí, tak musíme souhlasit s tím, že nutným předpokladem pro dosažení tohoto cíle je nadřazený národ. To znamená, že musí existovat jeden národ, který je lépe než ostatní díky svým vnitřním vlastnostem uzpůsoben k morálnímu rozvoji a zorganizování svého života v souladu s morálním zákonem, který je nad morálkou obyčejného typu.“ Takový nadřazeným národem se měl stát „exteritoriální celosvětový židovský duchovní národ“ a „země Izrael měla ovládnout všechny země na Zemi, aby ze světa učinila království boží“ (2). V podstatě se jednalo o přeměnu celého světa na „stát pro židy“, ve kterém bude Izrael duchovním centrem a který zajistí židovské elitě světovou nadvládu.

V r. 1948 vytvořený stát Izrael se stal ovocem společných aktivit sionistického hnutí, podporujícího své židovské finanční kruhy (Rothschildy, Lehmany, bratry Lazary, Dreyfusy, Spencery, Kuhny, Loeby, Goldmany, Sachse, Oppenheimery a další) a na ně napojené západní politiky (Sovětský svaz podpořil vytvoření nového státu proto, že ho považoval za budoucí baštu svého vlivu v tomto regionu, nicméně události se vydaly jinou cestou). Zpočátku hrál Izrael dvojakou roli. Na jednu stranu byl myšlen jako ideové a organizační centrum židovského světa, na druhou stranu, protože byl vytvořen v podmínkách tvrdého střetu velmocí, se přeměnil na důležitý nástroj zahraniční politiky USA, které ho využívaly ve svém strategickém zájmu. Ve výsledku se Izrael stal do značné míry realizací myšlenek politického sionismu, tedy projektem, jehož účinnost byla zachována, dokud pokračoval boj dvou systémů, během kterého upevnil svoji pozici coby nutné zbraně antikomunismu, pracující na podkopání SSSR. Tato zvláštní ideově-politická role Izraele se tak dostala do popředí a náboženské a duchovní poslání se dostalo do ústraní.

V prvních desetiletích existence státu „jednotnost ducha a cílů“ židů uskutečňovali sionističtí socialisté, světští činitelé a emigranti z východní Evropy, kteří se díky praktickému sionismu dostali v zemi na vedoucí pozice. Soustředili se na úkoly spojení národa a státu a realizovali program „socialistického židovského státu“ (státní ekonomika, kibuce, odborové svazy), vytvářeli instituce, které si udržely svoji hegemonii až do konce 70. let a které zanechaly hlubokou stopu ve všech oblastech společnosti. V této době byla vytvořena odpovídající rétorika – „etatismus“, „socialismus“, „nacionalismus“; za těmito pojmy se ukrýval proces vytváření velkého izraelského kapitálu, který se etabloval v politické sféře v r. 1977, kdy se k moci dostali pravičáci, trvající na návratu židů ke „skutečnému židovskému životu“. Ale i tehdy zůstával světský nacionalismus dominantní silou.

Izrael se stal symbolem sionismu a spolu s tím byl, a nadále je, jen součástí celosvětové sionistické korporace, vedené představiteli největšího židovského finančního kapitálu, řídícího se vlastními zájmy a sledujícího globální cíle. Když vnutila svojí vůli vládnoucím kruhům Izraele a přeměnila Izrael na centrum systému řízení diaspory, získala tato finanční elita kontrolu nad židy – občany různých zemí světa (v samotném Izraeli představovali židé v r. 2009 jen 42% z jejich celkového počtu na světě). Přičemž „mozek“ sionismu se nachází v USA, vedle Federálních rezerv a sekty Chabad. Proto i když se Izrael stal základním místem sídla řady velkých sionistických organizací a na svém území pořádá velké sionistické sjezdy, o veškerých otázkách rozhodují ty kruhy, jejichž představitelé se nachází mimo jeho území – v New Yorku, Londýně a Paříži. Je třeba zdůraznit, že i samotná izraelská ekonomika je řízena mezinárodní sionistickou korporací, a jejím prostřednictví – americkými, evropskými a dalšími nadnárodními společnostmi. Takže mezinárodní sionismus vždy považoval Izrael nejen za své dítko, ale i za svůj majetek.

Upevnění světových sionistických struktur Izrael napomáhal i jako hlavní spojenec USA na Blízkém východu, kdy ho tyto využívaly pro realizaci svých ekonomických, politických a vojenských zájmů nejen v tomto regionu, ale i v dalších částech světa, díky spolupráci CIA a Mossadu. Za vojenské pomoci USA se Izrael přeměnil na jejich atomové předmostí na Blízkém východě. Co se týká celkové pomoci poskytované Izraeli po druhé světové válce, tak dosáhla 140 miliard dolarů. Od r. 2007 činí každoroční americké dotace 3 miliardy dolarů, z nichž jde převážná část na nákupy americké zbrojní produkce a služeb.

Strategické zájmy USA determinovaly spolehlivou americko-izraelskou alianci a zájmy sionistické komponenty amerického vedení poskytly této alianci obzvláštní pevnost. Po vytvoření mocného systému lobbování v zájmu Izraele, jehož základ tvoří AIPAC (Americko-izraelský výbor pro veřejné vztahy), vytvořený v r. 1954, sionistický kapitál jen posílil své politické pozice v USA, a to tak, že fakticky dostal pod kontrolu státní mašinérii a donutil ji pracovat v jeho zájmu. Americký stát představuje pilíř sionismu, a spojení USA-sionistická lobby-Izrael je natolik pevné, že žádná kritika Izraele v americké společnosti ho nemůže zničit.

Odkazy

1) Polonskij P., Vývoj ideologie sionismu (19. a 20. st.),

2) Achad-Ha‘am. Sebrané spisy, Tom 1, M., 1919. Str. 136

Pokračování...