Čínská mapa světové politiky (II)

Úkol „bílých“ spočívá v tom, aby „černým“ neumožnili obsadit políčka „velké šachovnice“, na kterých se nachází ropa a plyn. Destabilizace Súdánu a jeho rozdělení narušilo dlouhodobé plány Číny na získání ropy z této země. Destabilizace a vojenský převrat v Libyi „vytlačily“ Čínu z ropného sektoru v severní Africe. Odpovědí „černých“ byl nátlak na bílá pole světových financí kontrolovaných USA.

Tyto obecné úvahy lze lehce ilustrovat na faktech. Jak známo, aktivní přítomnost Číny v Africe trvá již více než dvacet let a za tuto dobu se Čína stala jedním ze základních partnerů Libye, Nigeru, Angoly a dalších zemí. Při posilování svých pozic na africkém kontinentu Čína nejen investuje obrovské částky do těžby nejpotřebnějších strategicky významných zdrojů (ropy, uranu a atd.), ale rozvíjí místní výrobu a zároveň na tento kontinent „vyváží“ svůj „model světa“. Osobitou „asymetrickou odpovědí“ na tyto kroky byly únosy čínských diplomatů, vojenské převraty právě v těch afrických zemích, které velmi aktivně spolupracují s Pekingem, a některé další akce, namířené proti čínským společnostem. Uvedeme příklady. Téměř okamžitě poté, co Niger začal Číně prodávat uran a uzavřel dohodu o rozpracování ropného ložiska na severu země, došlo tam k vojenskému převratu (v únoru 2010). Nová vláda zrušila s Čínou některé kontrakty. Jakmile Čína začala těžit ropu v Súdánu, náhle se v této zemi zostřily mezikmenové spory a skončilo to rozdělením země. Poté, co dceřiná (angolská) ropná společnost Číny začala s těžbou ropy v šelfu Pobřeží slonoviny, začala v této zemi „barevná“ revoluce „afrického stylu“ (v listopadu 2010). Politická krize přerostla v ozbrojený konflikt. Vše skončilo intervencí OSN a řadou „humanitárních“ útoků na rezidence bývalého prezidenta Gbagbo, načež se k moci dostal pro-západní prezident Outtara.

Podle předpovědí analytiků může velmi brzy americký podíl dovozu ropy z Afriky výrazně vzrůst a dosáhnout 25% a Amerika se velmi akutně chystá bránit své zájmy na africkém kontinentu vojenskou silou. Za tímto cílem bylo v r. 2008 vytvořeno „Spojené velitelství amerických ozbrojených sil v Africe“ (AFRICOM). Úkolem této struktury je mimo provádění „humanitárních operací“ na podporu pořádku a potlačení ozbrojených střetů, které destabilizují situaci v regionech, kde pracují americké společnosti, také organizování odvetných akcí proti ekonomické expanzi Číny.

Co se týká střetu USA s Čínou v Asii, tam jsou americké akce zaměřeny především na blokování dopravních a energetických tras. To se týká ropovodu Irán-Pákistán-Indie-Čína, a také dopravní tepny spojující Čínu s přístavy na březích Indického oceánu, přes které do země proudí ropa z Blízkého východu. Značná část těchto tepen prochází přes území Pákistánu. V této souvislosti vyvolávají čínské projekty, jako výstavba hlubokého přístavu v Gwadaru v Pákistánu, určeného pro příjem ropných tankerů s velkým výtlakem a rozšíření námořní základny, nervózní reakci Washingtonu. Došlo to tak daleko, že Američané požadovali po čínské straně vysvětlení (!) ohledně plánů na začlenění letadlové lodi „Varjag“ do flotily čínského námořnictva.

Jednou ze základních příčin podmiňujících přechod USA na strategii „AfPak“ a přenesení boje s Talibanem na pákistánské území je reakce na posílení čínské přítomnosti v Pákistánu. V důsledku toho se situace v této zemi komplikuje každým dnem. Stále více lidí umírá při útocích amerického letectva a zesilují se teroristické aktivity proti pákistánským vojákům. V důsledku toho se stále aktivněji nastoluje (zcela oprávněná) otázka, že jaderné zbraně v takové nestabilní zemi představují velkou hrozbu, protože je pravděpodobné, že tyto zbraně se mohou dostat do rukou teroristů. To vše dohromady vytváří předpoklady pro zahájení kampaně, ospravedlňující vměšování se do vnitřních záležitostí Pákistánu. Zdá se, že v Pekingu vše vyhodnocují zcela adekvátně. V květnu 2011 Čína sdělila, že Pákistán je jejím strategickým partnerem, a jakékoliv kroky namířené proti Pákistánu budou považovány za výzvu Číně.

Velmi podobné události probíhají také na Srí Lance, v Bangladéši, Myanmaru a v dalších státech regionu, kde se realizují čínské projekty. Jakmile (v r. 2010) byla zahájena výstavba plynovodů a ropovodů mezi Čínou a přístavy Myanmaru, náhle se „aktivizovala“ taková nevládní organizace (se sídlem ve Washingtonu), jako Freedom House, jejíž rozpočet ze 70-80% financuje americká vláda. Freedom House dala Myanmar na jedno z vedoucích míst na „seznamu“ zlých porušovatelů lidských práv (vedle KLDR). Pak řada světových médií začala šířit negativní informace o „zločinné juntě“, která se snaží získat vlastní jaderné zbraně.

Nicméně hlavním směrem americké politiky při zadržování Číny je všemožná snaha udržet indicko-čínský konflikt v demonstrativní (blížící se „horké“) fázi, dostat pod svůj vliv jižní sousedy Číny a zajistit si naprostou kontrolu nad úžinou Malacca, přes kterou prochází základní tankerové trasy zásobující Čínu ropou z Blízkého východu.

Americké vedení se svojí konfrontační politiku, směřující ke střetu s Čínou a vytváření proudu hrozeb pro její energetickou bezpečnosti, nesnaží ani zastřít. I když Čínu ještě Amerika potřebuje jako „oddělenou průmyslovou dílnu“, tak poměrně prudký rozvoj čínské ekonomiky, doprovázený růstem vojenské síly, Američany děsí. Takový rozvoj Číny je kvalifikován (dokonce i v oficiálních dokumentech) jako vážná hrozba pro národní bezpečnost USA. V americké vojenské doktríně je uvedeno, že Amerika „je znepokojena rozsahem a strategickými cíly modernizace čínských ozbrojených sil, a aktivitami Číny ve Žlutém, Východočínském a Jihočínském moři“. To determinuje plány USA „aktivizovat spolupráci v oblasti bezpečnosti s jižními sousedy Číny – Vietnamem, Filipínami, Indonésií a Malajsií“.

Co se týká Ruska, které USA spolu s řadou ruských „agentů změn“ vytrvale přesvědčují o hrozící „čínské hrozbě“, tak ho ve Washingtonu považují za důležitý nástroj proti-čínské politiky a připravují podmínky pro to, aby se „skok“ rozzuřeného „čínského tygra“ přesměroval na sever. A nakonec vyvstává otázka: „Je nám toho třeba?“

Ve vztahu k Rusku je jedním z cílů války na světové šachovnici kontrola nad zásobami jeho zemního plynu. Čína („černé“) po Rusku požaduje dodržení strategických dohod o výstavbě dvou plynovodů ze Sibiře do Číny. A USA („bílé“) se pokouší blokovat jak výstavbu těchto dvou plynovodů, tak možnou třetí trasu dodávek plynu do Číny z ostrova Sachalin. Není vyloučeno, že tomuto cíli slouží posuzování projektu výstavby plynovodu ze Sachalinu do Jižní Koreje. A protože s Ruskem nehraničí Jižní Korea, ale Severní, tak je „tah koněm“ nemožný a obejít dohodu s vůdcem Severní Koreje se Američanům nepodaří.

Nejspíše přijel na tyto rozhovory na Sibiř i Kim Jong-Il. Zcela jistě byla základní podmínkou zvýhodněných dodávek plynu z tranzitního plynovodu do Jižní Koreje Severní Koreji pro USA celkem aktuální otázka omezení severokorejského jaderného programu. Přičemž je jasné, že až přijde na lámání chleba, bude Kim Jong-Il souhlasit s podmínkami „bílých“ jen výměnou za bezplatné dodávky plynu Severní Koreji. Přistoupí ruská strana, bez ohledu na silně negativní zkušenosti s tranzitem ruského plynu přes Ukrajinu, na výstavbu tranzitního plynovodu výměnou za ústupky KLDR v jaderných záležitostech?

Čína doposud reaguje na aktivity USA velmi zdrženlivě a omezuje se na dosti liknavou hru proti dolaru. Budí to dojem, že Čína se neustále pokouší vyhnout přímé konfrontaci, zatímco Amerika využívá všechny prostředky pro zvýšení tlaku. USA, opírající se o svoji vojenskou a ekonomickou moc a vliv na světovou politiku, jsou očividně přesvědčeny, že si mohou dovolit aktivní a riskantní proti-čínskou politiku.

Jak poznamenávají ruští specialisté, za daných podmínek může Čína v konfliktním střetu s Amerikou „změnit hru“ a přejít z modelu „šachové partie“ na „karetní hru“. Aby mohly USA vyhrát šachový střet, musí prohrát v kartách Čínu a „mezinárodní finance“.

V této hře, podle názoru analytiků z „Institutu rusko-čínské strategické spolupráce“, rozehraje Čína „bridžovou partii“, kde budou sedět za „karetním stolkem historie“ dva páry hráčů. Za současného rozdání karet si hru objednaly USA. Jejich partnerem je uskupení G-8, které hraje roli „hejla“ s otevřenými kartami a jen přihrává Spojeným státům. Druhý pár tvoří Čína a „mezinárodní finance“. Jejich úkolem je nedovolit Americe a G-8 získat štychy. „Trumfovou barvou“ ve hře s USA je vojenská síla. Nicméně použít trumfy v plném rozsahu se Američanům nepodaří. Z pozice síly zatím dokázaly USA převzít kontrolu jen nad ropou a plynem, ale naprosto se jim nedaří ovládnout silou „světové finance“. V této oblasti ztrácí štychy USA, o čemž svědčí i výsledky návštěvy amerického vice-prezidenta Joe Bidena v Pekingu.

Nicméně „trumfové eso“ USA – velká válka – ještě čeká na své vynesení a může být ve hře použito tehdy, až USA přijdou o ostatní silné karty.

Jak se zdá, pokud USA probíhající „karetní partii“ prohrají, tak spolu s nimi prohrají i jejich partneři z G-8. Nejvíce může ztratit Rusko, jehož přírodní zdroje budou použity na uhrazení karetního dluhu.

Zároveň je nutné poznamenat, že v neposlední řadě se pod vlivem proti-čínské politiky USA v Číně vytvořily a posilují nacionálně orientované síly, které se stávají vlivnou složkou čínské elity. Ty se orientují na nevyhnutelnost tvrdších akci ve vztahu k USA, než na které jsou připraveni „konfuciáni“. Jejich manifestem se stala v první části zmíněná kniha „Čína nespokojena. Velká epocha, velké cíle a naše vnitřní a vnější problémy“.

Politika znamená v tomto případě odpověď na otázku „kdo je nepřítel“ a ve zmíněné knize je odpověď jednoznačná: nepřítelem je západ, a v první řadě USA. Z pohledu autorů knihy musí čínská komunistická strana a celá populace země pochopit, jaké jsou velké cíle Číny.

Takové cíle uvádí dva.

První cíl – zavést pořádek ve světě obecně, tedy eliminovat možnost použití násilí kýmkoliv.

Druhý cíl – zajistit pro Čínu možnost dle svého uvážení disponovat mnohem většími a výrazně různorodějšími přírodními zdroji, než jaké má Čína v současné době; a mimo to ještě „přinést štěstí“ národům celého světa.

To je univerzální rozmach. Předpokládá se zavedení „čínského pořádku“ v celém světě. Na této cestě musí být přírodní zdroje v ostatních státech světa převedeny k dispozici Číně. Metody pro dosažení tohoto cíle mohou být velmi různé. Čína navrhuje lidstvu, aby do jejích rukou předalo rozhodování o přírodních zdrojích (očividně sem budou časem zahrnuty voda a vzduch). Za těchto podmínek bude Čína rozhodovat, komu a kolik vyčlení z existujících zdrojů na Zemi. Všichni to musí vnímat jako přinesení štěstí lidstvu Čínou.

Autoři této práce, obhajující povznesení Číny, vidí cestu k takovému povznesení ve změně současných vzájemných vztahů mezi Čínou a západem. Myslí si, že to musí být „podmíněná roztržka“ nebo „oddělení Číny od západu za určitých podmínek“. Jinými slovy, jedná se o vypracování nových podmínek koexistence Číny a západu, nebo nových podmínek vzájemného přizpůsobení se Číny a západu.

Z pohledu autorů knihy vývoj situace ve světě staví před Čínu otázku, jestli je země připravena na válku. Vychází z toho, že je třeba Čínu urychleně přeorientovat na přípravu na možné ekonomické a skutečné války. Jen v takovém případě přežije a bude se moct v budoucnu zabývat řešením svých ekonomických a sociálních problémů.

A proto o sobě v Číně dávají již aktivně vědět síly, řešící otázku nutnosti provedení změn v zahraniční politice Pekingu a omylu „konfuciánů“. V oblasti zahraniční politiky se navrhuje ustoupení od principů vyhýbání se přímému střetu a poukazuje se na nutnost „být silný; pevně držet v rukou meč, zabývat se ekonomikou a obchodem; neohroženě se západu postavit tváří v tvář; vyhnat z duše pochyby a omyly bránící akcím“.

* * *

Rusko a svět islámu, kde jsou soustředěny základní zdroje uhlovodíků na planetě, jsou dnes fakticky bojištěm finančně-ekonomické války o tato bohatství. Podle některých známek hodlají USA bránit růstu svých konkurentů – Číny a Evropy – prostřednictvím zorganizování velkého regionálního vojenského konfliktu ve střední Asii, a následující blokádou zásobovacích tras surovin a paliva. Severní Afrika je pouhá „rozbuška“, ale „mina“ může bouchnout blíže k Číně, Rusku a Uzbekistánu… Útok na Irán ještě Washington ze stolu, jako základní variantu aktivit, neshodil. Podpůrnou variantou (výhodnější pro Izrael), schopnou vyvolat odvetný úder Iránu, je rozpoutání indicko-pákistánského vojenského konfliktu (čemuž také sloužila provokace v Bombaji), u kterého je možná eskalace až do fáze použití jaderných zbraní. Záložní variantou je zorganizování války přímo ve střední Asii. A nejslabším článkem je zde Turkmenistán, nepatřící k žádnému regionálnímu bloku – který je v podstatě ropnou a plynovou zásobovací stanicí Pákistánu. A odtud se požár jakékoliv „bavlníkové revoluce“ okamžitě přelije k sousedům, a krvavé následky toho budou prostě v porovnání s nepokoji v Andijanu v r. 2005 neporovnatelné. Potřebuje něco takového Rusko, Uzbekistán a další státy střední Asie? Odpověď je nasnadě.