Co média vynechávají při informování o Američanech propuštěných Íránem

Fattal začal vzpomínáním na strašlivé podmínky ve vězení, ve kterém byli drženi, včetně toho, že byli prakticky celý den drženi v malé cele o samotě a slyšeli, jak byli ostatní vězni biti; vysvětlil, že ze všeho, co jim bylo uděláno, „bylo držení na samotce ta nejhorší zkušenost celého našeho života“. Bauer pak poznamenal, že byli uvězněni výhradně kvůli tomu, co nazvali „32 let vzájemného nepřátelství mezi Amerikou a Íránem“, a řekl: „Ironií je, že my jsme proti americké politice vůči Íránu, která toto nepřátelství udržuje.“ Poté, co si postěžovali, že první dvě soudní slyšení, kterých se zúčastnili, byla „naprostou fraškou“ a že „byli drženi téměř v naprosté izolaci – připraveni o svá práva a svobody“, vysvětlil:

Ve vězení nám pokaždé, když jsme si stěžovali na své podmínky, stráže připomněly srovnatelné podmínky na Guantanamu; připomínali nám vězení CIA v dalších částech světa; a podmínky, které Íránci a další zažívají ve vězeních v USA.

Nevěříme, že takové porušování lidských práv ze strany naší vlády ospravedlňuje to, co nám bylo uděláno: ani na chvíli. Nicméně věříme, že tyto činy ze strany USA poskytují ospravedlnění ostatním vládám – včetně vlády Íránu – jednat stejně.

(Skutečně, jakkoliv bylo jejich uvěznění trýznivé a nespravedlivé, měli Bauer a Fattal na jisté úrovni štěstí, že neskončili v pařátech vězeňského systému americké války proti terorismu, kde vězni zůstávají o mnoho let déle, bez toho, aby se aspoň předstíral řádný proces – navíc nemluvě o mučení, kterému byly stovky lidí (minimálně) vystaveni.)

Fattal pak vyjádřil „velké poděkování světovým vůdcům a jedincům“, kteří pracovali na jejich propuštění, včetně Hugo Chaveze, vlády Turecka a Brazílie, Seana Penna, Noama Chomskyho, Mohammada Ali, Cindy Sheehan, Desmonda Tutu, jakož i muslimů z celého světa a „prvků v íránské vládě“, a amerických představitelů.

Bez nějakého překvapení hledá člověk tato fakta a poznámky o jejich propuštění a následné tiskové konferenci v amerických médiích marně. Místo toho je typická tato historka ABC News, která vykresluje plačtivé a oslavné reakce jejich rodin, podrobně popisuje podmínky a bolest a strach, kterým jejich rodiny trpěly, a melodramatické komentáře o tom, jak jejich „dlouhé vyčerpávající uvěznění skončilo“ po „781 dnech v proslulém íránském vězení“. Tento článek ABC News o jejich tiskové konferenci přináší mnoho jejich vět o íránské nespravedlnosti – „Horolezci se vrací do USA: „Byli jsme rukojmími““; „slyšeli jsme křik ostatních bitých vězňů“ – ale nijak se nezmiňuje kritika Fattala a Bauera vyjádřená na adresu americké politiky, které poskytla záminku pro špatné zacházení s nimi a pro podobné zacházení, které USA dopřávají jak vězňům ve válce proti terorismu na celém světě, tak dokonce vězňům ve vězeních doma.

Jejich příběh si zaslouží pozornost, která se mu dostává, a Írán si zaslouží kritiku. Ale první povinností amerických „médií – hlídacích psů“ by mělo být zdůraznění špatného zacházení ze strany americké vlády, nikoliv špatné zacházení ostatních, již nenáviděných režimů na druhé straně světa. Místo toho jsou špatná zacházení doma běžně tutlána, zatímco ta, ke kterým dochází v nenáviděných zemích, jsou do nekonečna propagována. Existují tisíce lidí, kteří byli propuštěni poté, co byli dlouhé roky drženi v amerických věznicích, i když neudělali nic špatného. Mnozí byli mučeni a mnozí byli drženi ve vězení navzdory tomu, že americká vláda věděla o jejich nevině. Slyšeli jste někdy něco aspoň trochu připomínajícího, a s touto úrovní mediální pozornosti, co by bylo věnováno jejich výpovědím, o tom, jak je americký bezprávný zadržovací systém držel roky – často na cizím ostrově, tisíce mil od všeho, co znají – a o systematickém odpírání jakékoliv právní nápravy, jejich zničených rodinách a zničených životech?

Je to opakování toho, co se dělo za zuřivosti fanatických amerických médií kolem zatčení a uvěznění americké novinářky íránského původu Roxany Saberi Íránem, která byla usvědčena ze špionáže, odsouzena k osmi letům vězení, ale pak bylo po čtyřech měsících nařízeno její propuštění íránským odvolacím soudem. Případ Saberi se stal mezi americkými novináři skutečným opěvovaným případem, kdy převážná část z nich odsuzovala Írán a požadovala její propuštění. Ale když jejich vlastní vláda uvěznila řadu novinářů na mnoho let bez sdělení jakéhokoliv obvinění – Sami al-Haj z Al Jazeera na Guantanamo, Bilala Husseina z Associated Press na více než dva roky v Iráku, fotografa Reuters Ibrahima Jassana, dokonce i poté, co ho irácký soud zprostil viny, a doslova desítek dalších novinářů bez jakéhokoliv obvinění – bylo velmi těžké najít v amerických médiích vůbec nějakou zmínku o jejich případech.

Zde opět vidíme, že vládě sloužící americká média si pochutnávají na příležitosti informovat negativně o nepřátelích a dalších protivnících americké vlády (jde o stejné smýšlení, které je zodpovědné za předvídatelnou otřepanou blahosklonnost New York Times ve vztahu k protestům na Wall Street, kdy stejným způsobem neustále bagatelizovaly protesty proti irácké válce). Ale v naprosto stejném rozsahu, v jakém milují vykreslování nepřátel Ameriky za zloduchy, nenávidí informovat o faktech, díky kterým americká vláda vypadá stejně.

To je důvod, proč se Fattalovi a Bauerovi dostává takové pozornosti, zatímco oběti amerického bezprávného vězeňského systému jsou ignorovány. Je to důvod, proč mediální hvězdy statečně odsuzují podmínky v ¨“proslulých věznicích“ Íránu, zatímco ignorují vlastní nelidský vězeňský režim Ameriky, jak na cizí, tak na vlastní půdě. Je to důvod, proč uvěznění prostřednictvím pochybných procesů v Íránu vyvolává takové pobouření, zatímco uvěznění bez jakéhokoliv procesu (a zavraždění) ze strany USA proběhnou v takovém poklidu. A je to důvod, proč tolik Američanů zná Roxanu Saberi, ale tak málo jich zná Sami al-Haje.

Skutečný tisk – hlídací pes je především chtivý odhalit korupci a pochybení vlastní vlády. V kontrastu s tím je vládně-propagandistický tisk chtivý to ututlat, a neexistuje žádný lepší způsob, jak to udělat, než být posedlý hříchy zemí na druhém konci světa, zatímco doma se ignorují. Kéž by vládní média projevila jen zlomek statečnosti a integrity Joshe Fattala a Shane Bauera, kteří měli dobrou omluvu soustředit se výhradně na hříchy Íránu, ale – jen pár dní pro propuštění z nespravedlivého utrpení – si zvolili vylíčit celý obrázek.