Čínská mapa světové politiky (I)

Bez ohledu na to, že třetí světová („studená“) válka mezi světovým hegemonem – USA, a novým uchazečem o vůdčí pozici – SSSR (kteréžto země stály v čele odpovídajících politických bloků, západního a východního), skončila porážkou Sovětského svazu a zdánlivě vedla k nesporné nadvládě liberálně-tržního modelu světového uspořádání (podle F. Fukuyami „konci historie“), právě v této době začal liberálně-tržní model vykazovat systémové chyby.

Stabilita liberálně-tržní ekonomiky, postavené na konkurenci, je možná pouze v podmínkách jejího neustálého doplňování dodatečnými zdroji. Právě získání dodatečných zdrojů je cílem politiky globalizace, uplatňované západem. Nicméně pokud bude realizována, brání globalizace růstu, založenému na vnější expanzi. Po dokončení globalizace je nevyhnutelný přechod na „hru s nulovým součtem“, což zároveň povede k nutnosti zásadní reorganizace světového systému.

Období extenzivního růstu na planetě skončí. O tom svědčí i v r. 2008 vypuknuvší finančně-ekonomická krize, která je pokračováním krize z r. 2000. Na řadě je další, závažnější fáze krize, která bude mít již nejen ekonomický, ale i politický charakter.

Výzkumy provedené Ruskou akademií věd v rámci projektu „Komplexní systémová analýza a modelování světové dynamiky“ ukazují, že v nejbližších deseti letech čeká svět řada velkých změn:

• Globální demografický skok (stabilizace počtu obyvatel Země);
• Radikální změna stávajícího ekonomického systému a ekonomických vztahů (především v oblasti financí), omezení ekonomického růstu;
• Radikální změna stávajícího politického systému, v jehož rámci bude po dokončení globalizace nutný přechod na přídělový systém, ke globální regulaci;
• Nevyhnutelné vyostření otázky, na jakém základě bude globální regulace prováděna. Odpověď na tuto otázku se stane základním „kamenem úrazu“ světové politiky, budoucím zdrojem válečných, politických a ekonomických střetů.

V nejbližších letech může světu hrozit válka o zdroje. Abychom se katastrofě vyhnuli, je třeba zásadní posun v etice konzumního chování. Spolu s tím bude chtít nejspíše finanční elita západu řešit všechny problémy podle scénáře odzkoušeného 11. září 2001 s oporou ve vojenské moci. Co v souvislosti s tím může v blízké budoucnosti čekat Rusko, Evropu, USA a Čínu?

* * *

USA budou postupně ztrácet pozici a do značné míry půjdou ve stopách Velké Británie před sto lety. Jejich síla spočívá ve „třech pilířích“, technologickém, finančním a vojenském.

Technologické vedení USA je zajišťováno:

1. vytvářením prostředí vhodného pro inovace a jejich vznik,
2. přílivem vědců ze zahraničí (což se prudce oslabí, až se v souvislosti s krizí seškrtá financování).

Finanční hegemonie USA je zajišťována rozvinutými finančními institucemi, ale především tím, že FED tiskne dolary – rezervní měnu, kterou zatím potřebují všichni. Objektivní potřeba světa zvýšit dolarovou monetizaci se Spojeným státům zle vymstila: v posledních deseti letech si zvykly žít na dluh, placený zbytkem světa, a odvykly si žít podle vlastní kapsy. Až dolar zkolabuje, „hostina“ skončí. Je těžké říct, jak se zachová americká populace, až příjmy poklesnou na polovinu, ale je nanejvýš jasné, že sociální napětí v této multikulturní zemi prudce vzroste a nechvalně známý „tavící kotlík amerického národa“ bouchne.

Americké vojenské vedení je zajištěné velkými vojenskými výdaji, ale až dolar zkolabuje, budou muset být vojenské programy ořezány (nebo bude třeba rozpoutat velkou válku).

Je zde ještě jeden faktor současné hegemonie USA – kontrola nad informačním prostorem a úspěšně šířená gloriola „bašty demokracie a svobody“. Nicméně kontrola informačního prostředí je v epoše sítí stále náročnější a gloriola již bledne (seznam neúspěchů je delší, než seznam vítězství).

Pro vzkříšení potřebují Spojené státy nutně nadšení lidí a vnějšího nepřítele, ale vnější nepřítel neexistuje a nadšení je čím dál menší (což je pro konzumní společnost zákonité).

Obecně čekají Ameriku nelehké časy.

Rusko se nyní nachází „v pasti surovinových zemí“, což časem může vést k rozkladu země. V podmínkách demografického poklesu a vylidňování je potřeba maximálního úsilí, aby se situace překonala, a zároveň s tím je také zapotřebí neobyčejné politické vůle.

Čína zatím na vzestupu není. Nepotřebuje silnou světovou krizi (ta Čínu připraví o kupující), ale zato je pro ni užitečná malá krize (oslabuje geopolitické konkurenty; chudnoucí spotřebitelé na západě jsou ochotnější vzdát se svých drahých výrobků ve prospěch levnějších čínských). Pravda, vzestup Číny je pouze přechodným obdobím, které dříve či později skončí. V Číně narůstají problémy: roste podíl staré populace; pro posílení vnitřní poptávky je třeba zvýšit mzdy, ale to zvyšuje výrobní náklady a snižuje konkurenceschopnost; rostoucí životní úroveň zvyšuje požadavky a může vést ke snížení ideologického vlivu komunistické strany. Nicméně díky vysoké demografické setrvačnosti může Čína udržet situaci vzestupu ještě relativně dlouho. Zatím čínská komunistická strana dělá vše velmi rozumně a zavčas.

Situace v Evropě je dosti komplikovaná. Dluhová krize nevyhnutelně hrozí. Víra ve sjednocenou Evropu podstatně klesá. Nabízí se historická paralela: na začátku 20. století také hodně mluvili o „Spojených státech evropských“ a vše skončilo dvěma světovými válkami. Dnes je válka v Evropě samozřejmě málo pravděpodobná (i když Evropany čeká výrazné zesílení sociální nestability), ale odklon od myšlenek evropské integrace je nevyhnutelný. Evropa si bude muset „utáhnout opasky“ a tomu odvykla.

Největší vliv na dynamiku globálních procesů v krátko- a střednědobé perspektivě budou mít čínsko-americké vztahy. Přičemž úroveň intenzity mezistátního konfliktu, ve kterém se Čína a USA nachází, je určována působením faktorů s různými vektory.

Na jednu stranu, kdy Čína rychle zmenšuje „geopolitický odstup“ za Amerikou, je Američany považována za základní potenciální hrozbu. Giulietto Chiesa nedávno poznamenal: „…pokud začne jíst miliarda Číňanů maso a pít mléko, jak to děláme my, tak za deset let nezbude pro nás všechny na této planetě místo. A když nebude místo, co to bude znamenat? Již v r. 1998 byl v USA zveřejněn dokument „Project for the New American Century“. V tomto dokumentu prorocky napsali, že v r. 2017 se Čína stane největší hrozbou pro bezpečnost USA. Vše se vyplňuje. Jsme v r. 2011 a zbývá ještě 6 let.“

Dokonce i povrchní analýza zahraničně-politických aktivit USA ukáže, že v poslední době je hlavním bolehlavem Washingtonu a hlavním stimulem jeho činnosti na světové scéně Čína. V nedávné zprávě MMF se uvádí, že „éra Ameriky končí“ a do pěti let čínská ekonomika překoná americkou a vytlačí USA na druhé místo. Z toho plyne snaha USA zastavit růst čínské ekonomiky prostřednictvím blokování přístupu k energetickým zdrojům.

Na druhou stranu globalizace do jisté míry západní (a především americkou) ekonomiku stabilizuje tím, že přesouvá mnohé nestabilní druhy průmyslové výroby z Ameriky a Evropy do Číny. To učinilo vyspělé země o něco méně náchylnými k cyklickým výkyvům, souvisejícím s doplňováním surovinových zásob a investicemi do základního vybavení. Čína je fakticky „průmyslovou dílnou“ USA a jako taková má v současnosti pro Ameriku velký význam.

V principu jsou možné dva základní (podstatně odlišné) scénáře vývoje budoucích vzájemných vztahů Číny a USA.

První, „měkký“ scénář („plazivý tygr“).

Podle tohoto scénáře Čína nebude aktivně „podrážet“ USA během rozvíjející se ekonomické krize. Bude postupně zaujímat stále výhodnější pozici a Ameriku dotahovat. Čína potřebuje pro úspěch čas a mezinárodní stabilitu, a proto si bude postupně vytvářet nejlepší podmínky a nebude při tom (zatím) dělat velký rozruch. Rusko Čína potřebuje hlavně jako dodavatele surovin, nic víc. Spojovat se s Rusy (například pro protiakci proti Spojeným státům) se Čína nejspíš nebude – nepotřebuje to. Ale ani Rusko, pokud je ochotno ustupovat západu, si v očích čínského vedení nevede pro roli strategického spojence příliš dobře. Se Spojenými stát se Čína bude domlouvat o vymezení sfér vlivu ve světě.

Možnost realizace daného scénáře je podmíněna přítomností velmi vlivné vrstvy úředníků a politiků v rámci čínské vládnoucí elity – tak zvaných „konfuciánců“ (čínský výraz), kteří se v zahraniční politice drží přístupu orientovaného na dosažení konsensu.

Při hodnocení návštěvy čínského premiéra v USA v lednu 2011 ruští specialisté poznamenali, že jejím hlavním obsahem bylo dát najevo charakter vztahů USA a Číny: „Vzájemná úcta k základním zájmům druhé strany.“ To znamená, že dané strany si vzájemně uznaly oprávněnost vymezení zájmů a nehodlají porušovat domluvenou vymezenou linii. Znamená to také, že Čína zaujala místo Sovětského svazu coby mocného jaderně vyzbrojeného partnera USA v globálním bipolárním schématu, ve kterém je motorem pokroku soupeření dvou sil…

Při vyhodnocování pravděpodobnosti „měkkého scénáře“ nelze zároveň nepoznamenat následující:

Zaprvé, dosažené dohody Číny a USA nemají statut mezinárodních dohod. Jsou to záměry vlády B. Obamy a není žádný důvod se domnívat, že v podmínkách krize se nové vlády budou těmito záměry řídit. Poslední události v Africe, včetně Libye, ukazují, že již nyní USA aktivně vytlačují Čínu z Afriky. O tom také nepokrytě mluví vysoce postavení američtí představitelé, když vysvětlují roli USA v libyjských událostech. Bývalý náměstek amerického ministra financí Paul Craig Roberts v komentáři postoje Washingtonu k Libyi řekl, že cílem Ameriky je vytlačit Čínu ze Středozemí. Podle jeho slov Čína na východě Libye silně investovala do energetického sektoru a dnes, v důsledku vojenských operací v této zemi, přicházejí čínské společnosti o stovky milionů dolarů: „Mají tam 50 obrovských investičních projektů, a všechny jdou do hajzlu, a v Pekingu velmi dobře chápou, že tato vojenská intervence je hrou proti Číně.“ Zároveň Roberts přiznal, že „nejde jen o ropu, ale i o politiku čínského pronikání do Afriky a o to, jak si Čína zajišťuje dodávky pro krytí svých energetických potřeb“.

Zadruhé, i když Čína zatím silně nepřátelské akce USA „trpí“, včetně poškozování svých životně důležitých zájmů, není jasné, jak dlouho v tom bude pokračovat. „Strategie tygra“, které se zřejmě Čína drží, předpokládá v první etapě přiblížení se k cíli plazivě (hlavní je, aby si toho nevšimli) a pak skok. Nicméně je těžké nepoznamenat, že „plazivý tygr“ (Čína) si již začíná celkem silně „dřít břicho“ o různé překážky, vytvářené Američany. To ho v podmínkách rychle se měnící situace ve světě může velmi snadno vyprovokovat ke „skoku“. A proto je za současných podmínek velmi pravděpodobný také druhý („tvrdý“) scénář („čínský šprýmař“).

V takovém případě konfliktní působení dvou základních stran mezinárodního konfliktu (Ameriky a Číny) přejde z latentní fáze do otevřené, která může velmi snadno skončit novou „studenou válkou“, která vede, jak je známo, k „horké“ fázi lokálního (regionálního) vojenského konfliktu, nebo i k „velké válce“.

Čína již západu (konkrétně Americe) „ukázala žlutou kartu“. V březnu 2009 vyšla v Číně (na Taiwanu) masovým nákladem kniha s názvem „Nespokojená Čína. Velká epocha, velké cíle a naše vnitřní a vnější potíže“. Tato kniha měla velký mezinárodní ohlas. Je v ní navržena odpověď na otázky, jaké mají být vztahy Číňanů k vnějšímu světu, především k USA, ale také k Rusku.

Autoři staví otázku tak, že mezi velkou částí čínské společnosti a vojenských kruhů narůstá nespokojenost s politikou západu ve vztahu k Číně. Autoři knihy požadují tvrdší kurz a žádají „pevně držet v rukou meč a zabývat se záležitostmi ekonomiky a zahraničního obchodu“. Přičemž obyvatelstvo země orientují na to, že na jednu stranu vládní struktury Číny hluboce chápou problémy obyčejných lidí, ale na druhou stranu je vnitřními a vnějšími strastmi vinen západ, který bude „donucen zodpovídat se za urážky a ponižovaní čínského národa a budou naplněny oprávněné potřeby Číny“.

Do zahraničí posílají vzkaz, že v současné době díky politice západu ve vztahu k Číně, uplatňované více než 20 let, „dozrálo u Číňanů pochopení, že tato politika je nespravedlivá a protest proti ní může mít různé formy, včetně ozbrojené ochrany vlastních ekonomických a jiných zájmů“.

V přípravné fázi prosazení se Číny ve světovém systému byla čínským symbolem moudrosti pověstná opice sedící na hoře, která shora shlíží na bitvu dole mezi dvěma tygry. V aktivní fázi bude symbolem pán vodního živlu, drak, který se probudil, vzlétl a je schopen smést všechny, kteří mu stojí v cestě. Právě drak je v současné době národním symbolem Číny. Probouzet se začal od r. 1979 (začátek reforem) a vzlétne v r. 2012 – v roce „Černého draka“…