Je nacionalismus skutečně škodlivý?

Je nesmírně obtížné nacionalismus přesněji definovat; není místo zde rozebírat, kritizovat a komparovat jednotlivá pojetí nacionalismu, proto se čtenář musí spokojit s pojetím autorovým, které si nevyhrazuje být jediné správné, přesto z jeho pohledu poměrně přesně vystihuje skutečný obsah pojmu. Domnívám se, že je třeba rozlišovat přinejmenším dva typy nacionalismu: nacionalismus, který právě skrze zdůrazňování hodnoty vlastního národa uznává i relativní hodnotu národů jiných, který tedy netenduje k netoleranci či šovinismu; svou povahou se blíží vlastenectví (patriotismu). A nacionalismus druhý, jenž upírá svobodu jiným národům, jenž klade na první místo vlastní národ, zbožšťuje ho. Takový nacionalismus nemá v demokratické společnosti místo, neboť je nástrojem totalitářských snah jednoho národa či snad přesněji řečeno národního státu.

Nacionalismus se rozvinul při procesu vzniku moderních národů v době průmyslové revoluce a často byl nedílnou součástí emancipačních snah, jejichž cílem bylo nahrazení zpravidla absolutistického stavovského ancien regimé demokratickou občanskou společností, jejíž základní jednotkou je národ jakožto společenství sobě rovných lidí téhož jazyka, téže kultury, zvyků, tradic. „Myšlenka o suverenitě národa jako politické entity, na jehož základech nějaká politická elita formuluje své požadavky, je základní formulí moderního státu do dnešních dnů.“ (Hanák, 2007) F. Palacký se domníval, že svoboda národa je zárukou svobody každého jednotlivce a toho, že každý z nás dokáže v celém mechanismu nalézt to pravé místo. Tato idea jistě vychází z konceptu moderní demokratické společnosti, jež pokládá národy za základní organizační jednotky (oproti řecké demokracii, jež odvozovala svoji legitimitu od plnoprávného obyvatelstva daného městského státu; po dlouhá desetiletí v novověku probíhaly diskuse o tom, zda je možné demokracii pozvednout na úroveň národního státu, nikoli pouze polis; kupříkladu J.-J. Rousseau byl přesvědčen, že nikoli. Podobně je dnes aktuální otázka, zda proces evropské integrace alespoň zachovává stejnou míru demokracie a jejích mechanismů.)

„Pekař [přední český historik] vnímá nacionalitu jako přirozenou entitu. Definuje ji jako spojení krve a místních sídel, i když, jak říká, spíše místních sídel a jazyka než pokrevní spřízněnosti.“ (Hanák, 2007) Je-li něco přirozené, pak se nejedná o myšlenkový konstrukt člověka, nýbrž daná skutečnost zrodila se bez ohledu na jeho záměr, pod silou nutnosti, tedy objektivních okolností. Zde se Pekař dostává do antagonistického rozporu například s E. Gellnerem, známým židovským filosofem, sociologem a antropologem, který tvrdil, že nacionalismus nebyl produktem probouzejících se národů, nýbrž naopak že národy byly nacionalismem zkonstruovány jako cosi nepřirozeného. Pekař jde dokonce ještě dál, když označuje myšlenku češství (tj. uvědomělost toho, že jsem Čech a že jsem součástí širšího národního společenství, které sdílí týž osud) za smysl českých dějin. Bez národního uvědomění by nebylo českých dějin, ba nebylo by ani samotného národa, který by v takovém případě musel dříve či později podlehnout cizím vlivům. Na Pekařově příkladě vidíme, jak nezastupitelnou roli nacionalismu (národnímu vědomí) přikládal.

Jakým způsobem ale zajistit, že nacionalismus zůstane „zdravý“, že nezačne sklouzávat k šovinismu a nedemokratičnosti? Vycházejme z následujícího axiomu: Je-li druhý typ nacionalismu zbožštěním národa, národ je mu měřítkem všech hodnot a činů a prospěch národa konečným cílem, pak se prvý, zdravý typ nacionalismu musí vyhnout podobné mytizaci. Takový nacionalismus musí být nerozlučně spjat s křesťanskou vírou, která je zase silně prolnuta s demokracií. Právě křesťanství, přesněji katolictví, jež utvářelo podobu našeho národa po staletí, je garancií, že se nacionalismus nestane ideologií, že se nestane – slovy dalšího významného konzervativce V. Čermáka – tzv. ideologickým surgofátem v rukou státu, který by se touto cestou snažil uspokojit a ovládnout jednu ze tří základních lidských potřeb, a sice potřebu transcendence, kdy je člověk nucen vyrovnat se s rozporem mezi vlastní nedokonalostí a ideálem. Tato oblast byla v dějinách vyhrazena náboženství; minulé století však ukázalo, kam vedlo jeho vytlačení (neboť proti křesťanství, právě proto, že je předpokladem demokracie, bojovaly oba totalitní režimy). Pokud jde o vztah svobody a náboženství, jen připomenu – jelikož tato problematika není tématem článku – náhled staročechů, kteří byli ve druhé polovině 19. století představiteli liberálního konzervatismu: „Náboženství a svoboda pro Riegra [jednoho z představitelů Národní strany] není v žádném rozporu, naopak, skutečně věřící člověk je svobodným a skutečná svoboda je možná pouze u člověka vnitřně věřícího.“ (Hanák, 2007) A u člověka věřícího nebo alespoň uznávajícího křesťanskou morálku zůstane nacionalismus právě proto vždy zdravý.

Překvapivé výsledky přinesl nedávný výzkum nizozemských psychologů z Amsterodamské univerzity. Tým, vedený doktorem De Dreuem, na základě zkoumání hormonu oxytocinu došel k závěru, že je biologicky podmíněno upřednostňování vlastní skupiny (tj. etnika či národa) před ostatními. Etnocentrismus (a s ním spojený nacionalismus) je tedy přirozený a všem lidem vlastní, což zásadním způsobem odporuje na Západě prosazované ideologii multikulturalismu, který tak jakožto umělý konstrukt stojí v opozici vůči přirozenosti. „Láska a důvěra, jež jsou důsledky jeho působení, nejsou zaměřené vůči světu jako celku, nýbrž pouze vůči příslušníkům vlastní skupiny. Ukázalo se, že oxytocin je hormonem klanu, nikoliv univerzálního bratrství,“ píše se v článku, uveřejněném v listu The New York Times, který představuje výsledky výzkumu. „Výsledky práce Dr. De Dreua naznačují, že zastánci multietnicismu sedlají mrtvého koně, neboť lidé všech ras jej odmítnou na podvědomé úrovni chemických procesů. Expandující masy menšinových skupin způsobují zmenšení altruismu, nárůst všeobecné nedůvěry a přispívají k hlubšímu a permanentnějšímu společenskému rozkolu.“ (Citováno z textu, jejž si můžete přečíst zde.) Tato skutečnost zapadá do mozaiky, o které pojednává také tento článek.

Tedy závěrem, nacionalismus není a ani nemůže být škodlivý, je-li pevně zasazen do celku, jejž tvoří křesťanská víra a z ní plynoucí svobodomyslnost a demokratičnost, nestane-li se jinými slovy ideologickým surgofátem. Takový celek tvoří konzervativní doktrínu, která je zcela legitimní alternativou vůči (neo)marxistickým idejím a modernímu liberalismu, předkládaje namísto vykořeněného, víry a tradic předků zbaveného kosmopolitismu společenství suverénních států vycházejících z vlastních osobitých národních tradic. Bylo-li cílem republikánů v roce 1938, v době ohrožení existence samotného českého národa, skutečné vlastenectví a jednota národa v duchu svobody, pak dnes, kdy je naše svébytnost stále více omezována bruselskou nomenklaturou, jistě máme být čím inspirováni a máme nač navazovat.