V západních demokraciích bylo pro-nacistických lobbistů dost již za války

Bývalí členové protihitlerovské koalice se dívají jinam dokonce i tehdy, když je k odsouzení činů, ospravedlňujících fašistickou agresi a špinících památku milionů obětí nacismu, přímo vyzývá Moskva. „Civilizovaná Evropa“ (stejně jako Washington) mlčela, když ruský ministr zahraničí v červnu vyzval k adekvátnímu vyhodnocení „nestoudného tvrzení“ rumunského prezidenta Traiana Besescu, který řekl, že rozkaz válečného zločince maršála Antonescu k překročení rumunsko-sovětských hranic na řece Prut, vydaný 22. června 1941, byl zcela správný a že on, Besescu, by postupoval naprosto stejně, pokud by byl u moci „v tento historický okamžik“. Stejně mlčenlivými byla ústa atlantistů i tehdy, když ruský ministr zahraničí vystoupil ohledně zjevného faktu, že dochází k heroizaci nacismu v Estonsku – na každoročním sjezdu bývalých vojáků estonské 20. divize SS na počátku srpna a na „vojensko-sportovních“ hrách „Pochod Erna“, jehož trasu tvoří trasa diverzní skupiny Abwehru, která působila v týlu Rudé armády. Naděje, vyjádřené ruskou diplomacií, že trestuhodná shovívavost estonských úřadů k organizování takových podniků nezůstane „bez povšimnutí a zásadního ohodnocení ze strany estonských partnerů z Evropské unie a NATO a předních mezinárodních organizací“, očividně uvízly ve vzduchoprázdnu.

Jaképak odsuzování bývalých pomahačů nacistů! Dokonce i Evropský parlament přichází s rozhodnutími téměř opačnými. 23. srpna pod jeho záštitou evropští demokraté poprvé oslavili den památky obětí totality. Těmi se samozřejmě myslí oběti dvou „totalit“ – nacismu a komunismu, které se Evropa již nějaký ten rok snaží postavit na roveň a na které by ráda shodila všechny hříchy poslední světové války. Přitom aktivní účast nejdemokratičtějších zemí Evropy a evropských kolaborantů na hitlerovských zločinech je do základů opomíjena. Přiznat se k vlastní zodpovědnosti za světovou tragédii se příliš nechce.

Nicméně šídlo v pytli neutajíš. Není to tak dlouho, co historici získali další svědectví o tom, kolik obdivovatelů hitlerovského nacismu bylo ve Washingtonu a Londýně již v době, kdy se druhá světová válka stala tvrdou realitou. Jde o vzpomínky generála (následně pak maršála Sovětského svazu) F. I. Golikova, který byl v červnu 1941 J. V. Stalinem vyslán do Londýna, a pak do Washingtonu, aby tam upevnil spojenecké vztahy a zajistil poskytnutí pomoci v boji se společným nepřítelem.

Oficiální kontakty s britskou stranou začaly přijetím u ministra zahraničí A. Edena. Ten Golikova a doprovázejícího ho vyslance I. M. Majského uvítal vlídně. Eden se kladně vyjádřil k návrhům zorganizovat společné vojenské akce za polárním kruhem a také k myšlence otevření druhé fronty na severu Francie, ale přímým odpovědím se vyhnul a navrhl posoudit tyto záležitosti se šéfy vojenských orgánů.

Golikov se náhle přesvědčil o tom, že tito lidé nevěří schopnosti SSSR dlouho odolávat německé invazi a nemají chuť poskytnout Rudé armádě rychlou a účinnou pomoc. Například ministr války H. Morgenson, kterého členové mise navštívili, podle vzpomínek Golikovova zástupce admirála N. M. Charlamova, odmítl „zuřivým protivníkům spolupráci… neviděl v aglo-sovětské vojenské alianci naprosto žádny smysl „.

Nové rozčarování čekalo na sovětské představitele na setkání s náčelníky štábů – generálního, hlavní štábu vzdušných sil a hlavního štábu námořnictva. Členové sovětské mise počítali s profesionálními rozhovory – jako mezi vojáky. „Přistupovali jsme k nim s úmyslem přímo a upřímně posoudit naše záležitosti,“ vzpomíná Golikov. „Nicméně na žádný konstruktivní dialog nedošlo. Říct, že chování našich partnerů během celé diskuse bylo vyloženě formální, je velmi mírné. Věci probíhaly mnohem hůř: pociťovali jsme z jejich strany absenci jakéhokoliv přání vyjít našim návrhům vstříc.“

Pouze na úrovni zástupců náčelníků štábu se podařilo v praktické rovině řešit některé otázky, které Golikova a jeho kolegy znepokojovaly: pomoc při evakuaci sovětských horníků ze Špicberků a účast několika lodí britského námořnictva ve vojenských operacích na arktických námořních trasách (kotviště v Kolském zálivu poskytla sovětská strana). Avšak návrh na obsazení souostroví Špicberky a ostrova Medvěžij, náležejících Norsku, Angličany, aby se zabránilo jejich obsazení Němci, se s podporou nesetkal.

Aby přiměla partnery ke vstřícným krokům, sovětská strana souhlasila, v případě operací na severu, vzít na sebe zajišťování jejich vojsk a sil námořnictva palivem, vyjádřila ochotu podělit se o výzvědné informace o letectvu nepřítele a dodat Angličanům leteckou techniku a zajišťovat přední linie.

Ze všech britských vojenských představitelů se ke spojeneckým povinnostem nejpoctivěji postavil ministr námořnictva A. Alexander. Z velké části díky jeho podpoře odeslala 20 července 1941 britská admiralita do Sovětského svazu první „vlaštovku“ – minolovku „Adventure“ s nákladem hlubinných bomb, magnetických min, padáků a některých dalších vojenských materiálů. Pravda, v červenci nebylo vyhověno jediné prosbě o dodání letadel, protiletadlových zbraní, vysokokaliberních kulometů a řady dalších typů zbraní a materiálu, o kterých se jednalo při rozhovorech Golikova v Londýně.

V druhé polovině července F. I. Golikov odjel do USA. Ve Washingtonu šéf sovětské vojenské mise plnou silou pocítil vliv izolacionistických kruhů na reálnou politiku, a to i ze strany otevřeně pro-nacistických lobbistů. Bylo například známo, že americký ministr námořnictva F. Fox uzavřel v červenci s americkým ministrem financí H. Morgentau sázku, že do září 1941 dobijí Němci Leningrad, Moskvu, Kyjev a Oděsu. Stálo za takových podmínek pomáhat Rusům?

Golikov strávil v USA měsíc. Podařilo se mu setkat se a vést rozhovory prakticky se všemi aspoň trochu významnými politickými postavami politiky a byznysu. Golikov a jeho doprovod byli také přijati náčelníkem štábu americké armády, generálem J. Marshallem, jedním z hlavních autorů vojensko-strategických plánů USA a Velké Británie za druhé světové války. Když naši představitelé zavedli řeč na nutnost okamžité a vážné pomoci Rudé armádě ze strany USA, byl Marshall krajně zdrženlivý. Odvolával se na zaostalost vlastní armády, zaostávání vojenské výroby, nezatajoval ani sílu izolacionistů v kongresu, jejichž odporu prezident a jeho vláda dokázal čelit jen s obtížemi.

Sovětské vojenské představitele přijal také prezident F. Roosevelt. Podle výpovědi Golikova se on ani velvyslanec K. A. Umanksij nijak nezdráhali a tvrdě mluvili o malých výsledcích kontaktů s americkými veřejnými představiteli. Pán Bílého domu přiznal, že i on má dost nekonečných debat, kterými je podmiňováno poskytování pomoci spojenci, a vyjádřil podporu.

Ale dokonce ani za intervence prezidenta nebylo byrokracii, upřednostňující Hitlerovi stoupence, snadné zdolat. Za režimu v Sovětském svazu byly Stalinovy pokyny přijímány jako zákon a vedly k okamžité reakci, na což byl Golikov zvyklý, ale ne tak v Americe. Sovětští představitelé museli, abychom se vyjádřili slovy Filippa Ivanoviče, „zuby rvát“ to, co bylo přislíbeno americkou vládou na pokrytí potřeb Rudé armády. Na zoufalou situaci na sovětsko-německé frontě se přitom vůbec nebral zřetel. Generál Golikov to spojoval s tím, že ve vládnoucích strukturách byli lidé, kteří se řídili jediným – politickým nepřátelstvím k Sovětskému svazu.

Západní spojenci se odvolávali na geografickou vzdálenost SSSR, nespolehlivost dopravních tras, nedostatečné možnosti vlastních ekonomik. Ale průtahy v poskytování účinné pomoci byly vysvětlovány i dalšími důvody: skepsí vojenských představitelů a diplomatů obou západních zemí ve vztahu ke schopnosti SSSR déle vzdorovat, tradičním anti-sovětismem velké části britského vedení a silou izolacionistických kruhů, a to i ze strany otevřených Hitlerových lobbistů v USA. To, co bylo pro SSSR otázkou života a smrti, představovalo pro západní demokracie pouze novou variantu strategické situace, která se pro ně po 22. červenci 1941 očividně zlepšila, protože se fašistická agrese obrátila na východ.

Pro charakterizování nálady v nejvyšších kruzích té doby nelze použít lepších slov, než těch, která zazněla v červnu 1941 z úst senátora, a za tři roky vice-prezidenta USA H. Trumana: „Pokud uvidíme, že Německo vítězí, jsme povinni pomoct Rusku, a jestli bude vítězit Rusko, jsme povinni pomoct Německu. Je třeba jim dát co největší možnost se vzájemně vraždit…“

Otázkou, u které je riziko, že bude jen řečnickou, je: Opravdu se od postojů iniciátorů „studené války“ nějak liší současní milovníci liberálních hodnot ve Washingtonu, Londýně, Bruselu a Štrasburku, když je pro ně dávání SSSR a fašistického Německa u zodpovědnosti za rozpoutání války na roveň a vnucování obecné koncepce „dvou totalit“ závažnější, než boj s hlavu zvedajícím neonacismem a xenofobií?