Váleční psi

Všechny naše televizní stanice o nich dlouze informovaly a velebily jejich účinnost a zanícenost.

To vše v rámci příprav na „září“.

Září není jen názvem měsíce, podle starého římského kalendáře sedmého. Je to symbol strašlivého nebezpečí, nevýslovné existenční hrozby.

V příštích několika týdnech požádají Palestinci OSN o uznání státu Palestina. Již si zajistili velkou většinu ve Valném shromáždění. Pak, podle oficiálních tvrzení naší armády, vypukne peklo. Bezpočet Palestinců povstane, zaútočí na „dělící“ zeď, napadne osady, napadne armádu, vytvoří chaos.

„Palestinské úřady plánují krveprolití,“ radostně tvrdil Avigdor Lieberman. A když Lieberman předpovídá násilí, nebylo by moudré ho ignorovat.

Již několik měsíců se naše armáda na takovou možnost připravuje. Tento týden oznámila, že cvičí také osadníky a říká jim, kdy přesně smějí zabíjet. Takže to potvrzuje to, co všichni víme: že se nijak nerozlišuje mezi armádou a osadníky – mnoho osadníků je důstojníky armády, a mnoho důstojníků žije v osadách. „Armáda brání všechny Izraelce, ať jsou kdekoliv,“ zní oficiální linie.

Jedním ze scénářů, na který se armáda připravuje, jak bylo uvedeno, je, že Palestinci střílí na vojáky a osadníky „z davu masových demonstrací“. To je zlověstný výrok. Byl jsem na stovkách demonstrací a nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by někdo střílel „z davu demonstrace“. Takový člověk by musel být šíleně nezodpovědný, protože by všechny lidi kolem sebe vystavil smrtící odvetě. Ale je to šikovná záminka pro střílení do nenásilných demonstrujících.

Zní to tak zlověstně proto, že se to již v minulosti stalo. Po první intrádě, která byla považována za palestinský úspěch (a přinesla dohodu z Osla), se naše armáda pilně připravovala na druhou. Zvoleným nástrojem byli ostrostřelci.

Druhá intráda („al-Aqsa“) začala po selhání konference v Camp David a záměrné provokativní „návštěvě“ Ariela Sharona na Chrámové hoře. Palestinci uspořádali nenásilné hromadné demonstrace. Armáda zareagovala selektivním zabíjením. Ostrostřelec doprovázený důstojníkem zaujal pozici na trase protestů, a důstojník mu ukazoval na vybrané cíle – na protestující, kteří vypadali jako „vůdci“. Ti byli zabiti.

Bylo to vysoce účinné. Nenásilné demonstrace brzy ustaly a byly nahrazeny velmi násilnými („teroristickými“) akcemi. A tak se armáda dostala opět na známé území.

Celkem bylo během druhé intrády zabito 4546 Palestinců, z nichž 882 byly děti, oproti 1044 Izraelcům, z nichž bylo 716 civilistů, včetně 124 dětí.

Obávám se, že přípravy na třetí intrádu, jejíž začátek je předjímán na příští měsíc, postupují podle stejných linií. Ale okolnosti se budou velmi lišit. Po událostech v Egyptě a Sýrii mohou palestinští protestující reagovat tentokrát jinak, a „krveprolití“ může být mnohem horší. A stejně tak mezinárodní a arabská reakce. Vybavují se mi plakáty odsuzující Binyamina al-Assada a Bashara Netanyahu.

Ale většina Izraelců se neobává. Věří, že celý tento scénář byl vymyšlen Netanyahu, jako trik s cílem skoncovat s obrovskými sociálními protesty, které hýbou Izraelem. „Mladí protestující požadují sociální spravedlnost a sociální stát, stejně jako se děti dožadují zmrzliny, zatímco za rohem čeká katastrofa,“ řekl jeden z plukovníků (na penzi).

Osadníci a jejich psi v nadcházejících scénářích nabývají na velikosti.

To je celkem logické, protože osadníci nyní hrají v konfliktu klíčovou roli. Jsou to oni, kdo zabrání jakékoliv mírové dohodě, nebo dokonce smysluplným mírovým vyjednáváním.

Je to celkem jednoduché: jakýkoliv mír mezi Izraelem a Palestinci bude muset být založen na postoupení Západního břehu, východního Jeruzaléma a pásma Gazy budoucímu Palestinskému státu. Celosvětový konsensus v této věci panuje. Jedinou otázkou je, kudy přesně budou probíhat hranice, protože existuje také konsensus ohledně menších vzájemných výměn území.

To znamená, že součástí míru by nezbytně bylo odstranění velkého počtu osad a evakuace osadníků z celého Západního břehu.

Osadníci a jejich spojenci ovládají současnou izraelskou vládní koalici. Odmítají se vzdát jediného centimetru okupovaného území země, kterou nám zaslíbil bůh. (Dokonce i osadníci, kteří v boha nevěří, věří, že bůh nám tuto zemi zaslíbil). Díky tomu neexistují žádná mírová vyjednávání, žádné zmrazení stavebních aktivit v osadách, naprosto žádný krok směrem k míru.

Osadníci odešli na svá místa na Západním břehu právě z tohoto důvodu: aby vytvořili „fakta na zemi“, která by zabránila jakékoliv možnosti ustavení životaschopného palestinského státu. Proto je celkem nepodstatným, jestli jsou to osadníci, kteří brání návratu okupovaných území a dosažení míru, nebo jestli je to vláda, která používá osadníky ke stejnému účelu. Vyjde to nastejno: osadníci blokují jakékoliv mírové snahy.

Jak by řekli Američané: Jsou to osadníci, blbče.

Někteří milí Izraelci si skutečně hrají na blbé, nebo blbými opravdu jsou.

V jistých kruzích je nyní módou „zastávat“ se osadníků ve jménu národní jednoty. Židé by se mezi sebou hádat neměli, říkají, kdy čerpají z moudrosti ghett. Osadníci jsou lidé jako my.

Prominentkou mezi těmi, kteří to říkají, je Shelly Yachimovitch, členka parlamentu a jedna ze šestice kandidátů na předsednické křeslo skomírající Strany práce. Roky odváděla dobrou práci jako obhájkyně sociální spravedlnosti, nikdy nezmínila slova mír, okupace, osady, Palestina a podobné prkotiny. Nyní, jako součást své kampaně, všemožně podporuje osadníky. Jak řekla: „Zcela jistě nepovažuji osadnictví za hřích a zločin. V tom panuje naprostá shoda. Byla to Strana práce, kdo prosazoval osady v teritoriích. To je fakt, historický fakt.“

Někteří věří, že Yachimovitch to jen předstírá, aby získala většinové hlasy pro převzetí strany, a že má v úmyslu spojit to, co ze strany zbylo, s Kadima, kde by se pokusila nahradit Tzipi Livni a možná se stala i premiérkou.

Možná. Ale mám takové tušení, že opravdu věří tomu, co říká – a je ošklivé říct takovou věc o nějakém politikovi, bez rozdílu pohlaví, samozřejmě.

Ale vážně, neexistuje žádný způsob, jak se zastat osadníků a bojovat zároveň za sociální spravedlnost. Prostě to nelze udělat, dokonce přesto, že to někteří vůdci sociálního protestního hnutí obhajují na taktickém základě.

Když probíhá válka, nemůže existovat žádný sociální izraelský stát. Hraniční incidenty minulých dvou týdnů ukazují, jak snadné je odvést pozornost veřejnosti a umlčet protesty, když je vyvěšen prapor bezpečnosti. A jak je pro vládu snadné prodloužit jakýkoliv incident.

Zasévání strachu ze „září“ je jen dalším příkladem.

Ale důvody, proč je nemožné oddělit sociální spravedlnost a bezpečnost, sahají hlouběji.

Vážné sociální reformy potřebují peníze, spoustu peněz. Dokonce i po reformě daňového systému – za „progresivnějších“ přímých daní, méně „regresivních“ nepřímých daní – a rozbití kartelů „magnátů“ budou pro záchranu našich škol, našich nemocnic a našich sociálních služeb potřeba desítky miliard dolarů.

Tyto miliardy mohou přijít pouze z vojenského rozpočtu a z osad. Do osad jsou investovány obrovské sumy – nejen do silných dotací bydlení pro osadníky, vládních platů pro mnoho osadníků (jejichž podíl je mnohem vyšší, než v obecné populaci), ale také do infrastruktury (silnic, elektrických rozvodů a vodovodů atd.), a do velkého počtu jednotek potřebných na jejich ochranu. Přípravy na „září“ opět ukazují, kolik to vše stojí.

Ale dokonce ani toto není celý příběh. Mimo všech těchto faktů existuje pro deformaci Izraele hlavní důvod: samotný konflikt.

Díky konfliktu jsme povinni vydržovat obrovskou vojenskou elitu, platíme za ozbrojené síly, na hlavu, mnohem více, než občané jakékoliv západní země (chtěl snad říct, že USA a další platí – p.p.). Izrael, země s pouhými 7,5 miliony obyvateli, vydržuje čtvrtou nebo pátou největší armádu na světě. Americká armáda platí jen za malou část toho všeho.

A proto je skoncování s válkou nutnou podmínkou jakékoliv skutečné snahy přeměnit Izrael na „skandinávský“ sociální stát, s maximem sociální spravedlnosti. Konflikt není jen jednou z mnoha položek, kterou je třeba vzít do úvahy, je hlavní položkou.

Můžete osadníky milovat, nebo je nenávidět, stavět se proti nim, nebo je bránit, jakkoliv chcete – faktem však zůstává, že osady jsou zdaleka největší překážkou pro mír a sociální stát. Ne kvůli nákladům na ně, ne kvůli pogromům, které jejich obyvatelé čas od času provádí, nejen kvůli způsobu, jakým ovládají politický systém. Ale kvůli samotné jejich existenci.

Na rozdíl od psa baskervilského štěkají psi osad hlasitě. Je to zvuk války.