Muslimské země s ropou: Připravte se na operaci rozděl a panuj a „rozdrť a pumpuj“

Arabové mají rčení, že je Alláh požehnal, když jim dal 70% světové ropy. Přidejte si k tomu nejlidnatější muslimskou zemi na světě, na ropu bohatou Indonésii, a množství ropy vlastněné muslimskými zeměmi ještě vzroste. A to je přesně ten fakt, proč jsou arabské země a země s velkým podílem muslimské populace, včetně Indonésie a Nigérie, rozpalovány západem – do kterého patří i sionistický Izrael – plameny secese, etnického násilí a vzpour v celém muslimském světě.

Proto se země jako Indonésie, kde nezávislost již získal Východní Timor, kam Indonésie provedla invazi a anektovala ho v r. 1975 se souhlasem ministra zahraničí Henryho Kissingera, zajímá o to, co má západ pro tuto nejlidnatější muslimskou zemi na světě na skladě. Indonésie byla svědkem okupace a faktického rozparcelování Iráku na šíitské, sunitské a kurdské státečky západem; útoku NATO na Libyi a faktického rozdělení této země na východní a západní Libyi; odtržení nearabského jihu Súdánu od převážně arabského severního Súdánu; revoluce proti Basharovi al Assadovi v Sýrii, kde kurdská menšina hraje ve vzpouře velkou roli; vzpoury šíitů a jihu v Jemenu; a neustálé podpory západu íránským vzbouřeneckým etnickým skupinám, jako Balučové, Kurdové, Azerové a Arabové.

Indonésie, bohatá na ropu a zemní plyn, se skládá ze 1700 ostrovů a má pouze tři pozemní hranice s dalšími zeměmi: Malajsií, Východním Timorem a Papuou Novou Guineou. Schopnost Indonésie chránit se před zvenčí vyvolanou nestabilitou, kterou lze nyní pozorovat v Libyi, Sýrii, Súdánu, Iráku, Somálsku, Iránu, jakož i v z hlediska ropovodů klíčovém Pákistánu a Afghánistánu, ji nyní dělá starosti, kdy se obává, že hlučné islamistické extremistické skupiny a secesionistická hnutí od severní Sumatry po západní Papuu mohou dostat rozkaz od stejných globalistických zájmů, které přivodily nestabilitu v severní Africe, na Středním východě a v Pákistánu.

Když Indonésii vedl proti-imperialistický prezident Sukarno, CIA proti němu zosnovala řadu secesionistických vzpour, než se jí podařilo ho sesadit v krvavém zářijovém puči v r. 1965, vedeném šéfem armády Suhartem. Suharto a jeho páni ze CIA založili falešnou Komunistickou stranu Indonésie (PKI), jako skupinu zodpovědnou za popravu šesti indonéských generálů, nicméně tato operace „pod falešnou vlajkou“ byla pouhým úskokem, jak spustit puč proti Sukarnovi. V 50. letech CIA podporovala secesionistická hnutí na Sumatře, Moluccas, Celebes (Sulawesi) a indonéském Borneu. Prezident John Kennedy zmařil operace CIA tím, že nastolil přátelské vztahy s Jakartou. Nicméně zavraždění Kennedyho v r. 1963 otevřelo CIA cestu, aby obnovila své tajné operace proti Sukarnovi, kdy konečně uspěla koncem roku 1965.

Je třeba zmínit, že jedním z těch, kteří puči a čistícím operacím namířeným proti PKI v následných měsících pomáhali, byl podplukovník Lolo Soetro, povolaný zpět z výcviku CIA na East-West Center univerzity na Havaji, který se oženil s matkou Baracka Obamy, Stanley Ann Dunham, než byl povolán do služby a pomáhal Suhartovu puči v květnu 1965. Soetoro adoptoval Baracka Obamu ml. za svého nevlastního syna poté, co se s jeho matkou přestěhoval v r. 1967 do Jakarty.

Muslimské radikální skupiny získávají v Indonésii stále více vlivu, v zemi, která historicky přijala za svoji základní ideologii pět principů známých jako „Pancasila“:

1. Víra v jednoho a jediného boha.

2. Spravedlivé a civilizované lidstvo.

3. Jednota Indonésie.

4. Demokracie vedená vnitřní moudrostí, jednoznačně vyplývající z diskuse zastupitelů.

5. Sociální spravedlnost pro všechny lidi Indonésie.

Tyto principy jsou spíše svoji povahou hinduistické, než islámské. Indonésie byla zemí, kde muslimové, hinduisté, buddhisté, katolíci a protestanti žili v dobrém po desítky let po získání nezávislosti. Nicméně je tam na vzestupu islámský fundamentalismus, stavící se proti indonéské sekulární společnosti, a zároveň se tam objevují secesionistické aktivity v Aceh na Sumatře a západní Papui, které, zdá se, napodobují destabilizační aktivity prováděné na CIA navázanými nevládními organizacemi (NGO) od Iránu přes Pákistán, po Libyi a Súdán. Z tohoto důvodu má Jakarta dobré důvody být znepokojena.

Stejně jako v Turecku, Tunisu a Egyptě, pracuje Obamova vláda, za koordinace amerického velvyslance, Scota Marciela, v Indonésii na protlačování názoru, že umírněná islamistická strana v Indonésii, Strana prosperity a spravedlnosti (PKS) je odhodlána nastolit v Indonésii islámský stát. Teorií, kterou prosazují američtí intervencionisté, je, že radikální islamistické a v současné době umírněné strany, směřující k radikalismu, mají za konečný cíl přeměnit Indonésii na radikální islámský stát.

Vazby Obamy a jeho rodiny z minulosti na CIA a její tajné operace v Indonésii s cílem svrhnout Sukarnovu vládu, která podle víry Washingtonu měla přeměnit Indonésii na „komunistický“ stát, mají dnes děsivou ozvěnu v obviněních, že islamisté chtějí přeměnit Indonésii na „islámský“ stát. Je to stejná stará hra CIA, jen byl změněn název hrozby. Obamova vláda a její neokonzervativní aparátčíci v zahraniční politice přišli se stejnými tvrzeními o „islamistické“ hrozbě u islámsky orientované Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v Turecku, u strany Ennahda v Tunisu, a u strany Svoboda a spravedlnost v Egyptě. Mnohá obvinění ohledně islamistické „hrozby“ vycházejí z Izraelem a americkými židy financovaných mozkových trustů a z dalších špinavých politických operací ve Washingtonu. V Indonésii tito pro-izraelští přisluhovači pomáhají otrávit americko-indonéské vztahy, které nebyly nikdy založeny na přílišné důvěře, v důsledku CIA zorganizovaného puče proti Sukarnovi v r. 1965.

Je jasné, jaký druh hry Obama ve své staré domovině hraje. Obamovi představitelé národní bezpečnosti světu vnucují, že se v Indonésii, thajské části regionu Pattani a v Mindanao na Filipínách brzy objeví „nová Al-Kejda“, která má být údajně ještě větší a horší než „stará Al-Kejda verze 1“, a která bude stejně tak kontrolována a řízena CIA a jejím spojencem – Mossadem. Hranice všech těchto zemí tvoří Jihočínské moře, ve kterém země tohoto regionu, obzvláště Čína, soupeří o kontrolu nad energetickými zdroji ve sporných námořních zónách. Jaký by mohly USA najít lepší způsob, jak se vložit do záležitostí tohoto regionu, než znovu objevit hrozbu „Al-Kejdy“? Jde o stejný scénář, který byl rozehrán v Iráku, Afghánistánu, Libyi a Súdánu – nejdříve přijde destabilizace a pak západní ropné společnosti, aby využily vakua v politické moci.

Pro lidi v jihovýchodní Asii, kteří byli v minulosti svědky amerických zločinů spáchaných na Vietnamu, Kambodže, Laosu, Filipínách, Východním Timoru a Indonésii, jsou scény v televizi z Tripolisu, Damašku, Aleppa, Kábulu, Káhiry, Mogadišu, Sana’a a Bagdádu jen stěží uklidňující.