Kaddáfí je v Libyi silnější, než kdy předtím

„Probíhá nová diplomatická snaha pokusit se skončit krvavou občanskou válku v Libyi, kdy zvláštní vyslanec OSN odletěl do Tripolisu na jednání, poté, co Británie následovala Francii a akceptovala, že Muammara Kaddáfího nelze vybombardovat do exilu.

Změna postoje dvou nejaktivnějších zemí mezinárodní koalice je přijetím reality na zemi. Navzdory více než čtyři měsíce trvajícímu bombardování NATO se vzbouřencům nepodařilo dosáhnout žádné vojenské výhody. Plukovní Kaddáfí přežil to, co pozorovatelé vnímají jako pokusy ho zlikvidovat, a navzdory zběhnutí řady vysokých velitelů neexistuje žádná známka, že bude svržen v palácovém puči.

Režim kontroluje asi o 20% větší území, než tomu bylo bezprostředně po vzpouře 17. února.

Pokud nyní Kaddáfího režim kontroluje větší část Libye, než předtím, pak to zcela podkopává zjednodušený pohled stoupenců války – a bohužel i některých prvků vzpoury – že situace byla jednoduše taková, že se nenáviděný diktátor spoléhal na násilnosti žoldáků. Samozřejmě, že používá všechny zdroje, které má k dispozici, ale a) zdá se, že zapojení imperialismu přivedlo některé Libyjce zpět do Kaddáfího tábora, protože je nepravděpodobné, že by si udržel kontrolu bez jisté míry podpory, a b) víme, že vzbouřenecké sektory se začaly ke Kaddáfímu vracet pouze několik týdnů poté, co vzpoura začala, což částečně znamená, že jeho zdroje legitimizace jeho režimu nebyly vyčerpány dokonce ani před USA vedenou intervencí. Navzdory sběhnutím svůj režim zkonsolidoval způsobem, který se zdál v počátečních týdnech vzpoury nepravděpodobným.

Je důležité mít na paměti, co to znamená. Jak Ben Ali, tak Mubarak měli podporu USA a jejich hlavních spojenců – obzvláště Mubarak. Měli velké zdroje pro represi a byla jim poskytována finanční pomoc, byly vedeny rozhovory s cílem nabídnout opozici reformy… a nakonec se ukázali být příliš křehkými, s příliš malou základnou, než aby mohli zůstat u moci.

Státní aparát se začal tříšti a rozpadat. Protesty se šířily a přestály krveprolití. Nic, co mohli nabídnout nebo čím mohli pohrozit, nestačilo. Kaddáfí se na druhou stranu udržel tváří v tvář nejen neexistenci podpory ze strany svých bývalých imperialistických spojenců, ale za existence aktivní politické, diplomatické a vojenské opozice. Že tak učinil do značné míry prostřednictvím naprosté vojenské převahy neznamená, že jeho režim neměl skutečnou sociální základnu.

Možná stejně důležitou byla slabost vzpoury. Tvrdil jsem, že hlavním problémem, kterému vzpoura čelila, bylo, že začala dříve, než byla vybudována jakákoliv společenská infrastruktura, která by opozici udržovala. To znamenalo, že nereprezentativní prvky bývalého režimu byly dobře situovány, aby přikročily k půtkám a převzaly účinnou kontrolu. V důsledku porážek, kterým čelily, ti, kteří prosazovali alianci s NATO, sílili a získávali více kontroly. Není pochyb, že pokud by NATO opravdu chtělo, mohli by Kaddáfího porazit. Nicméně by si to vyžadovalo nasazení (silné pozemní síly), ke kterému nejsou ochotni přistoupit. Myslím, že je to proto, že zdaleka nešlo o předem naplánovanou vlnu expansionismu USA, ale rozhodnutí provést letecké útoky představovalo zoufalý akt krizového řízení, ze kterého „realisté“ ve vládě neměli nikdy obzvláštní radost. Pouze fanatici „humanitární intervence“ mohli uvažovat o typu vleklé krvavé války v Libyi, kterou by bylo nutné vyhrát. Takže se nyní zdá, že sázka na alianci s NATO byla odsouzena k neúspěchu od samého začátku, dokonce i za vlastních podmínek – dokonce i kdyby nejlepším požadovaným výsledkem nebylo nic více, než o trochu liberálnější režim začleněný do imperialistického tábora.

Co může nyní Libye očekávat? Hlavní válčící mocnosti znovu mluví o vyjednávání, ale s jakým koncem? Kaddáfí může být přesvědčen, aby upustil od přímé kontroly, v kterémžto případě bude výsledkem pravděpodobně mírně zreformovaná kontinuita režimu, kdy budou vazby na evropský a americký kapitál plně obnoveny.

Zdá se, že jsou jen malé vyhlídky na to, že půjde do exilu. Ale to není vše. Přechodná rada vedená prvky bývalého režimu nadále tvrdí, že je jedinou legitimní autoritou v Libyi. Byla za ní mezinárodně uznána řadou klíčových mocností. Ale to je čistý cynismus. Imperialistické mocnosti vědí, že Přechodná rada nemůže kontrolovat celou Libyi. Zcela jistě nyní nepodnikají žádné kroky, aby ji daly vojenské prostředky, aby tak mohla učinit. Takže to znamená, že tendence k rozdělení země zesílily.

Existují známky toho, že takové řešení je nabízeno jako „dočasné“ opatření, aby se zajistil mír a umožnil určitý proces národního usmíření (povšimněte si, že tento konflikt byl stále více popisován jako občanská válka). To by ekonomicky paralyzovalo celou Libyi, včetně území kontrolovaných vzbouřenci. Bylo by to také nebezpečné v tom smyslu, který zde myslím nemusím zmiňovat.

Konečným ospravedlněním tohoto debaklu bude rychlá intervence, nicméně polovičatá, která měla zabránit masakru. Kdysi mohl existovat důvod tomu věřit. Ale již ne.

Kaddáfí má na svých rukou dostatek krve, a zasloužil by si prohru se vzbouřenci, ale neexistuje žádný důvod podlehnout válečné propagandě. Ve skutečnosti, jak uvedla Amnesty, „neexistují zde žádné důkazy hromadného zabíjení civilistů v měřítku jako v Sýrii nebo Jemenu“. Což je zajímavý způsob sdělení. Není žádným tajemstvím, že koalice, která měla údajně zabránit genocidní krvavé lázni v Libyi, ve skutečnosti za takovou krvavou lázní stála v Jemenu. To zcela ničí poslední nohu morálních důvodů k válce. „Humanitární intervence“ 90. let zanechaly USA v silnější pozici, jak geopoliticky, tak ideologicky. Nejsem přesvědčen, že toto bude výsledkem bombardování Libye. V podstatě pokud existoval nějaký názor, že USA by mohly populaci Středního východu nabídnout alternativní model rozvoje, nyní je v troskách. Je více než nešťastné, že Libye musela být rozmlácena, aby se to stalo zjevným.