500 milionů otroků dluhu: Evropská unie je neofeudální kleptokracií

Toto není ten pěkný obrázek, jenž je nám předkládán prostřednictvím vrchnosti EU. Jedná se o prosperitu, která nejen, že je vybudována na dluhu, ale řeší problem dluhu ještě větším dluhem. Toto je skutečnost za falešnou fasádou ekonomické ¨svobody¨ v rámci eurozóny.

Jak jinak lze nazvat tuto naprostou nadvládu velkých bank než neofeudalismus? Tím či oním způsobem je každý z občanů 27 členských zemí ve vzájemném vztahu s velkými mezinárodními bankami, které jsou v ohrožení. Většina z těchto bank se nachází v Evropě.

Za matoucími vrstvami hlasů a programů lze ve skutečnosti vysledovat pouze jednu jedinou agendu: záchranu evropských bank. Vše ostatní je pouze mechanismus. Banky jsou novými feudálními sídly, bankéři novými feudálními pány a politici EU, jakož i vlivné členské země jsou jejich servilními vazaly, kteří vymáhají “zákonné normy” na nevolnících.

Toto je fundamentální skutečnost: existují trilióny dluhů eura, které nebude nikdy možné splatit. V rámci neofeudálního systému, v němž by banky nebyly pány by tato skutečnost byla rozpoznána a bylo by postupováno takovýmto způsobem: přibližně 50% dluhu by bylo odepsáno najednou. Všechny banky, které by tímto krokem byly zničeny, by byly prohlášeny insolventní a byly by likvidovány. Zbývající dluh by byl přidán k ekonomickému přebytku každé ze zadlužených zemí a byl by zaveden nový, decentralizovaný bankovní sektor s pomocí většího množství bank, které by podléhaly přísným omezením.

Vzhledem k tomu, že toto uskutečnit je „nemožné“, není Evropa ničím jiným než neofeudální kleptokracií, která slouží svým bankovním pánům.

Řecký pracující, jehož plat byl snížen díky „škrtům“, které požadovaly banky slouží bankovním pánům. Stejným pánům slouží rovněž i německý pracující, který bude platit vyšší daně proto, aby vyplatil německé a francouzské bankovní pány. Ačkoliv se Němcům neustále opakuje, že zachraňují Řecko, skutečností je, že Řecko je pouze průchodištěm: Němci ve skutečnosti zachraňují bankovní pány.

Můžeme vyjasnit mnoho ze záměrných zatemnění pokud se zeptáme: jaká přesně tragédie by se odehrála v Evropě, pokud by byl celkový dluh EU najednou vymazán z účetních knih? Jedinou „tragédií“ by byla destrukce bank“ příliš velkých na to, aby padly“ (too big to fail) nejen v Evropě, ale na celém světě. Pokud by velké evropské banky implodovaly, pak by jejich schopnost dostát závazkům vůči svým věřitelům, např. protřednictvím různých derivátů jiným velkým bankám, tyto věřitele rovněž položila.

Političtí vazalové tuto možnost nazývají katastrofou, ale ve skutečnosti by to znamenalo svobodu pro 500 milionů nevolníků dluhu v Evropě. Ze vznosných výšin feudálního panství by ztráta enormní koncentrace moci a bohatství skutečně byla pro pány a jejich politické lokaje katastrofou, ale pro nevolníky dluhu, kteří mají před sebou generace služby v poddanství za nulovou odměnu by destrukce bank znamenala něco skvělého – odstranění tyranie.

Jen pro osvěžení, zde je definice kleptokracie:

Výraz kleptokracie byl v antickém Řecku používán pro „zloděje“ a „vládu.“ Tento termín, pokud je aplikován na vlády se používá tehdy, pokud vláda provádí kontrolovaný podvod, který těží z vládní korupce, aby rozšířila svůj osobní majetek a politickou moc vládních činitelů a vládnoucí třídy (kolektivně klaptokratů) prostřednictvím kolektivní zpronevěry státních fondů na úkor širší veřejnosti, někdy dokonce aniž by předstírala, že slouží poctivě občanům. Termín znamená „vláda zlodějů“.

Extrakce bohatství 500 milionů lidí prostřednictvím centrálního vládnutí mašinerie EU, která slouží hrstce velkých bank je zcela jistě forma systematické zpronevěry. Co se týče korupce: kde jsou ti politici, kteří by se vyjádřili k tomu jakým nesmírným přínosem by bylo odepsání dluhů a zničení moci velkých bank? Kde jsou ti politici, kteří by řekli, že toto je jediná cesta pro osvobození lidí z otroctví dluhu?

Jestliže Evropská centrální banka (ECB) a oblíbená forma útlaku Záchranný fond finanční stability (EFSF) tisknou a půjčují stále více eur, aby byla prodloužena iluze solventnosti, mrazivou realitou je skutečnost, že jedinou cestou jak zaplatit triliony stále se zvyšujícího dluhu je sesbírat přebytek z práce nevolníků dluhu.

Protože političtí vazalové kontrolují hlavní zdroje daní, je jejich povinností, aby vymačkali miliardy eur z práce otroků dluhu v jejich dané zemi.

Toto celé schéma evropského feudalismu má však jednu fatální slabost, kterou se nyní snaží lokajové EU odstranit pod hlavičkou ‚integrace‘. Fatálním nedostatkem je to, že politická unie EU nezahrnuje unii fiskální, kdy by EU mohla uvalit a kontrolovat daně v rámci všech členských zemí.

Tento nedostatek znamená, že bankovním pánům chybí nezbytné prostředky pro uvalení nevolnictví přímo prostřednictvím „zákonů“ EU samotné. Místo toho musí nutit vazalskou a politickou třídu uvnitř každé z členských zemí, aby tato třída sama uvalila nevolnictví na své občany.

Toto se ukázalo být nešikovné, protože někteří nevolníci dluhu v jednotlivých zemích nevolnictví odmítají. Takováto rebelie by mohla samozřejmě strhnout celý domeček z karet, jímž je dnes neofeudální Evropa. Proto se lokajové v Bruselu a jinde snaží horečně prodat „fiskální integraci“ jako „nezbytný krok“ pro centralizaci moci bankovních pánů nad občany všech 27 členských zemí.

Euro mělo být donucovacím mechanismem, ale požadavek dobrovolného souhlasu není solidním základem pro neofeudalismus.

Hlavním posláním eura bylo vždy to, aby tato měna byla Velkým Arbitrem pro evropské banky. Banky tak mohou půjčovat v podstatě neomezené částky občanům a jednotlivým členským státům ve stabilní měně a je jim garantováno, že tyto částky budou následně ve stejné měně spláceny bez ohledu na slabosti věřitele.

To byl velmi výhodný obchod. Banky v podstatě dostaly licenci na to, aby mohly generovat monumentální profit a to vše bylo odsouhlaseno/garantováno prostřednictvím EU a ECB.

Ve starém, velmi riskantním systému nezávislých států a měn jakákoliv banka, která by byla natolik bláznivá, aby půjčila větší finanční částky slabým státům a jejich občanům by brzy zjistila, že měna, v níž jsou tyto půjčky spláceny je natolik slabá, že i v případě, že by došlo k úplnému splacení půjčky, ztráty banky by byly obrovské.

Řekněme například, že by nějaká banka půjčila Řecku 1 miliardu drachem, když by drachma byla ve své hodnotě totožná vůči dolaru. Půjčka by měla hodnotu 1 miliardu. Nyní řekněme, že by drachma v okamžiku kdy by mělo dojít ke splacení dluhu oslabila na 50 centů. V dolarech by banka tedy utrpěla ztrátu 50% i v případě, že by byl dluh splacen v plné výši.

Euro toto nepěkné riziko odstranilo a vytvořilo masivní vazalskou třídu byrokratů EU, jejichž cílem je vynucovat pravidla a umožnit vyrovnání jakéhokoliv odepřeného dluhu prostřednictvím Evropské centrální banky (ECB), nadnárodního věřitele, který slouží velkým bankám jako garant. ECB byla v podstatě založena z peněz daňových poplatníků členských zemí, které rozdělily náklady na arbitráž na takové množství občanů, že se zdálo být nemožné, aby tato garance nebyla dodržena. Ale bankovní pánové byli chamtiví a přehnali únosnou kapacitu ekonomiky EU o triliony eur. Dluhová zátěž je nyní taková, že zisk posbíraný prostřednictvím nevolníků dluhu není dostačující.

Toto je hlavní dilema bankovních pánů a jejich politických vazalů. Vzhledem k tomu, že pánům bankéřům chybí legální mechanismus pro uvalení nových daní prostřednictvím EU, musejí spoléhat na nešikovné procesy vytváření iluze a propagandy ve smyslu „rozšiř a předstírej“, tedy navýšení dluhu a drsná „úsporná opatření“ proto, aby bylo možné sesbírat co nejvíce smetany.

Plášť zahalení byl odstraněn a zkrvavený bič je nyní viditelně v ruce. V analogii pro domácnosti to znamená: vaše hypotéka byla upravena do nové podoby nevolnictví a vaše platy sníženy ve stejné době kdy došlo ke zvýšení daní, aby mohl být uhrazen dluh bankovním pánům. Vazalové se sklánějí až k zemi před svými pány, kteří slibují více škrtů a vyšší daně: ano, pane, budeme poslušní.

Ale toto samozřejmě nestačí. Páni požadují prsteny z prstů svých nevolníků dluhu a právo na vlastnění jejich majetků; se zalíbením rovněž sledují půvabnou dceru nevolníka a jistě můžeme očekávat diskrétní požadavek na vykonání droit du seigneur*, práva které náleží pánům v rámci nového feudalismu.

[*droit du seigneur – právo pána je termín, jímž bývá v dnešní době označován údajný právně uzákoněný nárok pána středověké usedlosti na zbavení panenství dcer jemu sloužících poddaných – pozn.překl.]