„Drang nach Osten“ NATO

Expanze NATO na východ a jih se vyznačovala řadou na NATO napojených urychlených členství, označovaných písmenkovým gulášem á la Pentagon, a programy pro přidružené členy, včetně Partnerství za mír (PFP), Istanbulské iniciativy spolupráce (ICI), Členských akčních plánů (MAP), Individuálních partnerských plánů (IPP) a Středozemního dialogu (MD).

Drang nach Osten NATO nacistického stylu „začal ihned poté, co v Čechách narozená americká ministryně zahraničí Madeleine Albright tlačila silně na členství České republiky, Polska a Maďarska v NATO, zatímco v r. 1997 ujišťovala ruské vedení, že taková expanze nebude mít za následek vojenské základny NATO, nebo jeho jednotky, v nových zemích NATO.

Zatvrzelý studenoválečník Zbigniew Brzezinski, rodilý Polák, Albright podporoval a byli hybnou silou za tím, co nazval „dvojitým rozšířením“ NATO. Vliv východoevropských emigrantů, jako Albright (rozená Korbelová) a Brzezinski, s jejich protiruským „batohem“, působil na americkou zahraniční politiku způsobem, který nebyl v nejlepším národním zájmu Spojených států. Jak je patrné na vlivu amerických židů na politiku na Středním východě, amerických Irů na problémy Severního Irska, a kubánských emigrantů na politiku v latinské Americe, americký „tavící kotlík“ obvykle nezabrání generační podjatosti vůči zemím a regionům světa prokousat se do americké zahraniční politiky. Expanze NATO na hranice Ruska je toho názorným příkladem…

Představitelé Clintonovy vlády také naznačovali, že NATO nikdy nepřijme členy u ruských hranic. Všechny sliby byly falešné. 21. května 1998 podepsal prezident Bill Clinton Pakt o rozšíření NATO, kterým byly do NATO začleněny Česká republika, Polsko a Maďarsko. Tyto tři země se staly členy NATO následující rok. O devět let později Spojené státy oznámily plány na vybudování protiraketových základem v Polsku a radarové stanice v České republice.

V r. 2004, tři roky po prvním uplatnění článku 5 charty NATO po útocích 9/11 na Spojené státy, ve kterém se uvádí, že útok na jednoho člena je útokem na všechny, expandovalo NATO k ruským hranicím, když bylo připuštěno členství Estonsku, Lotyšsku a Litvě (mimo rovněž Bulharska, Rumunska, Slovenska a Slovinska). V r. 2009 bylo NATO rozšířeno o Albánii a Chorvatsko. Ve stejném roce se k ozbrojeným složkám NATO opět připojila Francie, která tak zvrátila rozhodnutí Charlese de Gaulle stáhnout se z vojenské složky NATO v r. 1967.

Prostřednictvím MAP se aktivně uvažovalo o členství v NATO Ukrajiny a Gruzie, zemí hluboko v bývalém Sovětském svazu, a bylo prosazováno členství čtyř balkánských států, Makedonie, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny a NATO okupovaného Kosova. NATO také vyslalo signály třem dalším zemím, ve kterých pokud by došlo ke změně politického vedení a následné změně zahraniční politiky, bylo by zvažováno jejich členství v NATO – Moldávii, Bělorusku a Srbsku. Kypr a Malta, členové EU, byly pod silným tlakem, aby se k NATO přidaly, obzvláště v důsledku libyjské války a změny režimu v Egyptě a Tunisu.

Albright a další představitelé zahraniční politiky a ozbrojených složek Clintonovy vlády také vedli jedenáctitýdenní bombardování Jugoslávie NATO. V rámci návratu k nacistické politice znamenal útok NATO první bombardování Bělehradu od doby, kdy toto město přeorala ve druhé světové válce německá Luftwaffe.

V r. 2002 bojovaly jednotky NATO daleko na východě, v Afghánistánu, jako součást USA vedených Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci (ISAF). Během následujících let začaly operace NATO v Afghánistánu přesahovat přes hranice do Pákistánu. Řada zemí NATO poskytla jednotky pro Spojenými státy vedenou invazi a okupaci Iráku. Jednotky NATO se staly také aktivními v „mírotvorných“ operacích v Súdánu, ve stejné době, kdy Spojené státy konsolidovaly své nové Africké velitelství (AFRICOM), což byl velký krok v rozšíření amerického vojenského dosahu v Africe. V podstatě je sídlo AFRICOM drženo pod infrastrukturou velení NATO v německém Stuttgartu. Personál NATO dorazil také do jednotky „technické spolupráce“ v sídle Africké unie v etiopském Addis Abeba.

Během summitu NATO v Bukurešti se otázka expanze NATO na Ukrajinu, do Gruzie a Makedonie setkala s vnitřním odporem. Na čas byla expanze NATO uložena k ledu. Nicméně rozhodnutí v Bukurešti vyústilo jen v další mechanismus pokračování expanze NATO.

Myšlenka „přidruženého členství“ byla nabízena zemím mimo Evropu. Článek 10 charty NATO umožňuje rozšiřovat NATO pouze o evropské země. Navíc článek 6 charty výslovně uvádí, že do geografické „oblasti působnosti“ NATO patří „území jakékoliv strany v Evropě nebo severní Americe, alžírské departmenty Francie, území ostrovů pod jurisdikcí jakékoliv strany v severním Atlantiku v oblasti severně od obratníku Raka“.

Zatímco se nyní vážně zvažuje změna článků 6 a 10, zosnovalo NATO Individuální partnerské plány pod rouškou Středozemního dialogu a Istanbulské iniciativy spolupráce. Prostřednictvím MD byl zahájen Individuální plán spolupráce mezi NATO a Izraelem, první takový, a krok k něčemu, o co Izrael a jeho mocná lobby ve Washingtonu dlouho usilovaly. MD také položil základy pro statut „přidruženého členství“ v NATO Egypta, Jordánska, Mauretánie, Tunisu, Maroka a Alžíru. Pokud bude válka NATO proti vládě Muammara Kaddáfího v Libyi úspěšná a moci v Tripolisu se chopí Přechodná národní rada, do režimu „přidruženého členství“ NATO bude spadat celá severní Afrika. Dokonce i za Kaddáfího byla Libye „pozorovatelem“ v MD.

Na summitu NATO v r. 2004 v Istanbulu byla zahájena ICI, jako způsob, jak dostat NATO na Arabský poloostrov. Kuvajt, Bahrajn, Omán a Spojené arabské emiráty, všechno členové Rady spolupráce v Zálivu (GCC), se k ICI připojily. Dvě další země GCC, Saudská Arábie a Katar, zůstaly mimo ICI. Nicméně Maroko a Jordánsko, členové MD, se nedávno připojily k GCC, o čemž mnozí pozorovatelé v oblasti Zálivu věří, že je zpečetěním nadvlády NATO nad státy Zálivu a konsolidací arabských monarchií pod neformální garancí bezpečnosti zajišťované NATO. Jako polevu na dortu vytvořil nedávno zakladatel Blackwater, Erik Prince, žoldácké jednotky v Abu Dhabi, nazvané Reflex Responses (R2), pod patronací vlády v Abu Dhabi. R2 se skládá z bývalého personálu zvláštních jednotek z Kolumbie, Chile a Jižní Afriky.

Propojení států v Zálivu s NATO bylo realizováno prostřednictvím účasti jednotek Spojených arabských emirátů v silách NATO v Kosovu (KFOR) v severním Kosovu, blízko hranice se Srbskem, a bojové jednotky Kataru a UAE se účastní leteckých útoků na Libyi ze základen NATO ve Středomoří. Navíc lodě pod tuniskou vlajkou byly načapány, jak pašují zbraně NATO libyjským vzbouřencům, jako další známka toho, že MD a ISI se staly výkonnýma rukama NATO mimo článek 6 a 10.

Řada generálních tajemníků NATO, včetně předešlého šéfa NATO Jaapa de Joop Scheffera a současného šéfa Anderse Fogh Rasmussena, oba stálí účastníci konferencí Bilderberg, volala po rozšíření NATO mimo omezení charty NATO. Vynálezy, které se pro to využívají, jsou PFP a IPP. Statut „přidruženého člena“ byl nabídnut Austrálii, Japonsku, Novému Zélandu, Jižní Koreji, Indii, Brazílii a Jižní Africe. Nadšené touto myšlenkou byly pouze Austrálie, Nový Zéland a Japonsko. Nicméně NATO dosáhlo jistého úspěchu expanzí o neutrální skandinávskou zemi. Švédská bojová letadla se účastní války NATO proti Libyi, což je známka toho, že NATO expanzi nezastaví, dokud neobsáhne všechny země v Evropě. NATO dokončuje to, o čem mohl Adolf Hitler jen snít: euro-atlantickou vojenskou alianci, která vládne celému světu…