Berlín a euro

Účastníci jednání říkají, že přibližně polovina dodatečných požadavků Řecka u vnějšího financování by mohla být pokryta nikoliv novými úvěry, ale privatizací a změnou lhůt splatnosti dluhopisů. Dalších 30-35 miliard euro by mohl dodatečně poskytnout MMF a Evropská unie. Přičemž Evropská centrální banka je kategoricky proti restrukturalizaci řeckých dluhů, protože právně se to bude kvalifikovat jako bankrot.

V nejbližších dnech dokončí společná mise MMF a ECB práce na zprávě o stavu řeckých financí. Do 20. června má by dohodnuta úvěrová transakce, kde se vezme v úvahu, že Atény nesplnily program rozpočtových škrtů, který byl podmínkou předešlého úvěru. V plánu je hrubější vměšování se do vnitřních záležitostí Řecka, včetně účasti věřitelů na vybírání daní, ale Atény nemohou proti tomu nic dělat. Premiér Georgios Papandreu se může domluvit s opozicí na dalších rozpočtových škrtech, ale sociální situace v zemi se rozpaluje. Stávky a protesty probíhají nepřetržitě. Vláda je prakticky zahnána do kouta…

Dluhová krize nebo krize euro?

Situace v Řecku, stejně jako v Irsku a Portugalsku, svědčí o tom, že opatření přijímaná v eurozóně na vyřešení krize se ukázala být neúčinnými. Výdaje neustále rostou, ale situace se jen zhoršuje. Eurozóna se rozšiřuje. Stále více lidí je dalším osudem euro znepokojeno.

Nedávno byl v rakouských novinách Standard zveřejněn rozhovor s finančním expertem Walterem Wittmannem, jehož kniha „Finanční krize. Kde se berou, kam vedou a jak se jim vyhnout“ se stala v r. 2009 bestsellerem. Wittmann soudí, že Američané mají mnohem více důvodů být znepokojeni osudem vlastní měny, než evropské, a rovněž označuje americký dolar za toaletní papír. Říká, že tak zvaná „krize euro“, vzniklá v důsledku situace v řecké ekonomice, je ve své podstatě dluhovou krizí. „Samotné euro není nikterak ohroženo. Došlo k záměně pojmů,“ říká Wittmann.

„Za příčinu všeho zla“, obrovského státního dluhu celé řady evropských zemí, považuje tento expert „všeobecný sociální stát“. Východisko ze současné situace vidí v bezbřehém liberalismu. Podle jeho názoru je třeba skoncovat s praxí, kdy stát dotuje, prý, všechno a všechny. Jako příklad použil situaci u zdravotního pojištění a tento expert tvrdí, že státní pomoc musí být poskytována jen těm, kteří si kvůli nízkému příjmu nemohou platit pojištění, atd.

Možná, že Wittmann má pravdu u toaletní podstaty dolary. Nicméně se „záměnou pojmů“ ve vztahu k euro není vše tak jednoduché. Například výsledky květnových průzkumů sociologického institutu Emnid, provedených v Německu, ukázaly, že: Občané Německa stále více ztrácí důvěru v jednotnou měnu. 58% Němců má k euro důvěru „velmi malou“ nebo „spíše malou“. Od prosince 2010 množství „skeptiků“ vzrostlo o 4%. „Velmi velkou důvěru“ v euro má pouze 5% Němců. 37% jednotné měně „spíše důvěřuje“. A prakticky polovina Němců (49%) vyjadřuje ohledně stability euro znepokojení.

Takový stav veřejného mínění v hlavní zemi Evropské unie opět vypovídá o tom, že dluhová krize přerůstá do krize samotného euro. Pokud této měně nevěří, jsou šance na její pokojný a dlouhý život malé. Proto některé státy, členské země EU, kterým se do začátku krize nepodařilo vstoupit do eurozóny, nyní od takového kroku ustoupily, nebo se aspoň rozhodly vyčkat.

Důvody pro vstup do eurozóny nevidí Polsko. O tom na konci května v rozhovoru pro Financial Times informoval šéf Polské národní banky Marek Belka. „Dokud bude Řecko otevřenou ranou měnové unie, není euro tak lákavé, jakým se kdysi zdálo, nebo jakým se ještě, možná, stane,“ poznamenal Belka.

Na euro v nejbližší době nepřejde ani Česká republika, v zemi zůstane česká koruna – sdělilo 24. května české rádio, s odvoláním na prohlášení českého prezidenta Václava Klause po setkání s belgickým premiérem Yvesem Letermem. Český prezident řekl, že v eurozóně nyní pokračuje dluhová krize, kdy „některé státy čelí vážným problémům se zadlužením“. V. Klaus připomněl, že o poskytnutí finanční pomoci požádaly již tři země eurozóny – Řecko, Irsko a nedávno Portugalsko.

Poskytovat pomoc a zachránit euro

Nedávno se o vystoupení Řecka z měnové unie vyjádřil šéf mnichovského Institutu ekonomického výzkumu Hans-Werner Zinn. „Kdyby se tato země vzdala euro, bylo by to menším zlem,“ řekl tento expert v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung. Pokud bude Řecko nadále snižovat rozpočtový deficit pomocí snižování platů a sociálních výdajů, může se tato země ocitnout na hranici občanské války, myslí si Zinn. I když i v tomto případě bankám hrozí bankrot, protože mnohé společnosti a firmy budou zruinovány a nebudou moct splatit úvěry.

Možná že Berlín, který je hlavním dárcem prostředků v dluzích se topícím outsiderům a ulevilo by se mu, bude na vystoupení Řecka z eurozóny trvat. Pak přijde řeč na odchod z euro Irska a Portugalska. A za rohem je krize v Itálii… Vše to začíná připomínat dominový efekt. Z jedné Evropské unie mohou vzniknout dvě nebo tři. „Různorychlostní Evropu“ trhají před očima různými směry…

Zatím zůstává oficiální postoj Berlína stejný – poskytovat pomoc dlužníkům a zachránit euro. Ve zprávě pro vnitřní využití, připravené experty německého ministerstva financí, jejichž materiály se objevily ve Spiegel Online, se mluví o katastrofálních následcích možného vystoupení Řecka z eurozóny. Například po zrušení euro a návratu k národní měně by se tato následně znehodnotila asi o polovinu. Řecký státní dluh by vzrostl na 200% GDP a země by zbankrotovala.

O sociálních důsledcích takového vývoje událostí experti mlčí. Nicméně i tak je jasné, že „občanská válka“, o které mluvil Hans-Werner Zinn, není daleko. A nejen v Řecku. Rozsah sociálního boje v dnešním Portugalsku za řeckým nezaostává.

„Dlouho to trvat nemůže“

Berlínu zbývá jen zpřísnit podmínky pro poskytování pomoci. Kancléřka Angela Merkel nedávno okomentovala situaci v zemích na jihu Evropy, které stojí na pokraji bankrotu a požádaly o finanční pomoc EU. Když kritizovala věk odchodu do důchodu v těchto zemích a délku dovolené, kancléřka řekla: „Nejde o to nedělat dluhy. Jde o to, aby v takových zemích, jako Řecko, Španělsko a Portugalsko, nešli lidé do penze dříve, než v Německu. Musíme všichni vyvíjet stejné úsilí, situace je vážná. Není možné, aby byla jednotná měna, ale jedni měli delší dovolenou a jiní velmi krátkou. Dlouho to pokračovat nemůže. Nemůžeme zůstat solidárními a souhlasit s tím, aby tyto země jednaly stejně, jako dříve…“

Zde je třeba vysvětlit, že v Německu se věk odchodu do důchodu postupně zvyšuje z 65 na 67 let, zatímco v Řecku, Španělsku a Portugalsku zůstává na 65 letech, ale fakticky tam lidé odcházejí do důchodu v 61-62 letech.

Názor kancléřky podpořil i německý ministr zahraničí Guido Westerwelle: „Je těžké vysvětlit, proč nás, kteří odcházíme do penze v 67 letech, žádají o pomoc země, které se zdráhají provést odpovídající změny u důchodového věku,“ řekl ministr.

Postoj Berlína narazil v dlužnických zemích. Prezident portugalských stavebních odborů Manuel Carvallo da Silva označil výrok Angely Merkel za „projev kolonialismu“. A předseda sociálně-demokratické strany Pedro Passos Coelho přispěchal s prohlášením, že „unifikace sociálních systémů v Evropské unii není kvůli mnohým rozdílnostem mezi členskými zeměmi EU možná“. O jaké rozdílnosti se jedná tento sociální demokrat nevyjasnil. To umožnilo novinám „Russkaja Germania“ sáhnout k ironii: „Částečně má seňor Coelho pravdu: v Německu například neexistují odpolední siesty, běžné na jihu Evropy; nevysvětluje to fakt, že produktivita práce v Německu je podstatně vyšší, než tam?“.

Tvrdý tón Angely Merkel jak je vidět nadšení v disonantní EU nevyvolává, nicméně buďme spravedliví – nemá jiného východiska. Řada porážek v zemských volbách v posledních měsících nebyla způsobena pouze nárůstem počtu „zeleně“ naladěných voličů, vyvolaným japonskou Fukušimou. Německá ekonomika roste, ale Němci necítí, že se jejich situace zlepšuje. Protože netrpí přemírou internacionalismu, myslí si, že vším jsou vinni dlužníci z jižní Evropy a vláda, která jim vyhovuje nadmíru štědře. Svaz německých daňových poplatníků již kancléřku vyzval, aby jednala ve vztahu k dlužnickým zemím tvrději a neomezovala se jen na požadavek zvýšit věk odchodu do důchodu.

Všem je jasné, že základní řešení v rámci Evropské unie se přijímají v Berlíně. Zatím tam zachovávají kurz pomáhat outsiderům EU, i když za tvrdých podmínek, jejichž plnění drtí životní úroveň obyvatel dlužnických zemí. A jak se budou vyvíjet události s tím, jak se blíží volby do Bundestagu? Nelze vyloučit, že stranické zájmy CDU/CSU převáží nad vyhlášenou evropskou solidaritou. A tehdy to euro jen stěží ustojí.