Soudí, aby nebyli souzeni sami

Proces likvidace socialistické Jugoslávie byl barbarský a krvavý. O tom, proč k tomu došlo, kdo jsou hlavní scénáristé tragédie národů Jugoslávie, byly následně napsány tuny vědeckých studií a hory publicistických materiálů, ale na počátku 90. let byly pouze emoce, neověřené údaje o obětech mezinárodních válek a iluze o možnosti vytvoření spravedlivého světa. Jako zcela opodstatněná se jevila myšlenka vytvoření nějaké struktury, které bude provádět zkoumání válečných zločinů během rozpadu a rozdělení Jugoslávie. Konečné rozhodnutí o nutnosti vytvoření mezinárodního soudu proběhlo na základě výsledků práce komise expertů pro analýzu informací o porušování Ženevských konvencí a dalších norem humanitárního práva během ozbrojených konfliktů na území bývalé Jugoslávie, která byla vytvořena RB OSN v říjnu 1992.

Již v květnu 1993 byl na základě rezolucí RB OSN č. 808 a 827 vytvořen Mezinárodní tribunál, který měl zkoumat zločiny v období od 1. ledna 1991 do data, které RB určí „po obnovení míru“. Díky této poněkud mlhavé formulaci pracuje tento Tribunál již mnoho let i „po obnovení míru“. Termíny ukončení jeho činnosti jsou neustále prodlužovány. Podle rezolucí OSN č. 1503, 1534 a 1880 měl ukončit přezkum všech záležitostí v první instanci do konce roku 2004, pak do r. 2008, pak do konce r. 2009.

16. prosince 2009 byl v rezoluci RB OSN zakotven „úmysl do 30. července 2010 prodloužit termín pravomocí soudců odvolací instance do 31. prosince 2012 – nebo do ukončení probíhajících případů, pokud k němu dojde dříve“. Aktuální prodloužení činnosti této instituce vyvolalo pohoršení Ruska, které se 22. prosince 2010 při hlasování o rezoluci RB č. 1966 zdrželo. Tentokrát se navrhuje zřízení Mezinárodního mechanismu pro zbývající soudy, který bude povinen začít práce na uzavření soudních řízení ICTY do 1. července 2013 a ukončit je do 31. prosince 2014. Za tento dokument hlasovalo 14 z 15 členů Rady bezpečnosti.

Jak sdělil tehdy stálý zástupce RF při OSN Vitalij Čurkin, tribunály (ICTY a Mezinárodní tribunál pro Rwandu) svoji činnost záměrně protahují. Mimo to „neméně otázek vzniká i ohledně objektivnosti těchto soudů. Nicméně ruský postoj na západě podporu nenachází“. Přesto však Rusko vychází z toho, že tato „rezoluce je ohledně termínu působnosti tribunálů poslední, a ty budou zcela zrušeny do konce r. 2014“ (I).

Nicméně v tyto termíny je těžké uvěřit. Předseda ICTY Patrick Robinson nesčetněkrát řekl, že kauza bývalého vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžiče, zadrženého za poněkud podivných okolností v r. 2008, neskončí dříve, než v r. 2012, a pravděpodobné odvolání se bude posuzovat do února 2014. Avšak vzhledem k tomu, že se procesy táhnou několik let, mohou být termíny kauzy Karadžiče jen prodlužovány. Tyto obavy potvrzují slova tiskového mluvčího Haagského tribunálu Nermy Jelacic: „Termín ukončení práce Tribunálu se týká pouze případu Karadžiče a „nevztahují se na Ratko Mladiče a Gorana Hadžiče.“ (II). To sdělil nesčíslněkrát i hlavní prokurátor ICTY Serge Brammertz.

A hle, jaké štěstí! Jen pár dní před plánovaným Brammertzovým vystoupením 6. června, kdy má předložit zprávu o činnosti Tribunálu v RB OSN, kde mohlo být přijato konečné rozhodnutí o redukci tohoto orgánu, přibylo soudcům práce (a výplat) ještě na několik let.

Během listopadové návštěvy (2010) v Bělehradě vedl prokurátor ICTY rozhovory se srbským prezidentem Borisem Tadičem, premiérem Mirko Cvetkovičem a předsedou Národní rady pro spolupráci s Haagským tribunálem Rasimem Ljajičem „z očí do očí“, a ti haagského žalobce ujistili o své naprosté spolupráci s Tribunálem. „Naše strana intenzivně hledá na svobodě se ještě nacházejícího Ratko Mladiče a Gorana Hadžiče a pracuje na úspěšném dokončení spolupráce s tribunálem v Haagu,“ řekl tehdy Tadič. Podrobnější debata o úsilí, které Bělehrad vynakládá na dopadení hlavních osob hledaných Tribunálem, proběhla s hlavním prokurátorem ICTY v centrále národní bezpečnostní služby, za přítomnosti šéfů všech zainteresovaných orgánů, včetně vojenské rozvědky, a také za účasti vojenského prokurátora Srbska Vladimira Bukčeviče.

Obsah těchto rozhovorů zůstal pro tisk utajen, ale výsledky „intenzivního hledání“, se dostavily. Zatčení Mladiče 26. května ve vesnici Lazarevo, 70 km od Bělehradu, francouzský prezident Nicolas Sarkozy ocenil jako „výrazné Tadičovo rozhodnutí“. K zadržení „nejhledanějšího válečného zločince“ by bez „pokynu“ srbského prezidenta zjevně zřejmě nedošlo. Hledání Mladiče se po návštěvě Brammertze skutečně zintenzivnilo. O změnách v rozsahu a metodách „lovu“ na Mladiče nejednou informoval i srbský ministr vnitra Ivica Dačič. Konkrétně zdůraznil, že se k hledání Mladiče a Hadžiče, které bylo dříve výhradní doménou srbských bezpečnostních složek, aktivně připojilo i ministerstvo vnitra, „což sebou přinese širší kontrolu a sledování osob podezřelých z podpory naháněných srbských hrdinů“ (III), a také zesílení operativních pátracích aktivit.

***

Podle údajů srbské policie přijel ráno 26. května zesílený oddíl policistů do vesnice Lazarevo, kde žije kolem dvou tisíc lidí a kde předtím pátrací operace neprobíhaly, a tam provedl cílenou prohlídku. „Policisté vstoupili najednou do čtyř domů, které patří Mladičovým rodinným příslušníkům. V jednom z nich… policisté generála našli, a ten byl nehledě na brzkou ranní hodinu vzhůru. Generál policistům zašeptal své jméno a odevzdal dvě pistole, které u sebe v okamžik zadržení měl. V této vesnici žil již dva roky.“ (IV). Později, když odpovídal na otázky novinářů, proč zbraně nepoužil, Mladič odpověděl: „Nechtěl jsem zabíjet kluky, kteří pro mne přišli.“

Hra „lapení Ratka“ se od chvíle, kdy ho v červnu 1995 ICTY označil za válečného zločince, stala mezinárodní. Mladiče obviňují nejen z válečných zločinů během války v letech 1992-1995 na území současné Bosny a Hercegoviny, ale využívají ho jako podmínku pro vstup Srbska do Evropské unie. Eurokomisař pro otázky rozšiřování Olli Rehn nejednou řekl, že „srbská otázka“ se „bude řešit výhradně v závislosti na tom, jak bude vypadat hodnocení ve zprávě hlavního prokurátora ICTY“ (V).

Úpornost, s jakou se současní vládci Srbska ženou do Evropské unie, do jisté míry překvapuje, ale většinou je rozčarováním. Tato nadnárodní organizace, která se bezprostředně účastnila plánování a provádění operací na zničení Jugoslávie a pak Srbska jako celistvé suverénní země od prvopočátku, má chtivé cíle, se kterými svoji budoucnost spojuje okleštěné, ponížené Srbsko, které přišlo o své historické památky (za přímé účasti Evropské unie)! A to nemluvím o tom, že skutečná situace Bruselu v sociálně-ekonomické oblasti je nezáviděníhodná, a že jakýkoliv střízlivě uvažující politik jen sotva bude spojovat osud své země s podobnou organizací. Tím spíše, když jsou mu předkládány podmínky, urážející národní důstojnost, kdy je návrh na otevření „nové stránky“ historie země podmiňován vydáním vlastního občana pochybnému soudu.

***

Ratko Mladič byl jednou z ústředních postav války v Bosně. Vědí o něm daleko za hranicemi Balkánu. Noviny Daily Telegraph ho zařadily mezi 30 nejznámějších současných vojevůdců a poznamenaly, že důstojníci, kteří s ním vedli rozhovory, ho považují za geniálního taktika (VI). Nepřátelé se ho báli a Srbové ho velebili za jeho čestnost, vysokou profesionalitu, odvahu, udatnost a oddanost vlasti. Pro národní sebevědomí Srbů je význam Mladiče, který fakticky vyhrál, bez ohledu na bombardování NATO, válku s muslimsko-chorvatskou federací BaH, obrovský. Z toho plyne i zvýšená pozornost, kterou mu věnuje NATO a EU.

Proto není náhodou, že srbský prezident Boris Tadič na zvlášť sezvané tiskové konferenci u příležitosti zatčení Mladiče řekl: „Tímto způsobem jsme ukončili těžké období naší historie a sňali jsme toto břímě z ramenou našeho národa. Nyní se otvírá nová stránka a budeme pracovat na procesu usmíření v regionu,“ a „ukončené trestní řízení pozvedne úroveň mezinárodní důvěry k Srbsku.“ Řečnický obrat „břímě národa“ se prakticky rovná Tadičovu přiznání kolektivní viny Srbů v této válce, ve válce národně-osvobozenecké, ve válce za vlastní státnost, ve válce za právo žít v zemi předků.

Zřejmě proto, aby si Srbsko konečně Brusel naklonilo, Tadič obzvláště zdůraznil, že „se vede vyšetřování lidí, kteří mu (Mladičovi) pomáhali se ukrývat před výkonem spravedlnosti… Všichni, kteří Mladičovi pomáhali, stanou před soudem“ (VII). Nevím, jestli tuto snahu EU ocení (zatčení Mladiče bylo načasováno na den návštěvy nejvyšší představitelky EU pro zahraniční záležitosti a bezpečnostní politiku Catherine Ashton v Bělehradu), ale to, že zatčení Mladiče evidentně není poslední podmínkou pro vstup do EU, je nanejvýš zjevné. Další postavou je Goran Hadčič, a pak bude následovat uznání Kosova a referendum ve Vojvodině a spousta dalších věcí.

***

Pro současnou (pro-západní) srbskou vládu je životně důležité, aby příští zpráva S. Brammertze pro Radu bezpečnosti OSN pomohla Bělehradu získat statut kandidátské země EU. Jak známo, nejzuřivějším odpůrcem sblížení Srbska s EU je Holandsko, jehož postoj je motivován výhradně tím, že Ratko Mladič a Goran Hadžič se doposud nenacházejí na lavici obžalovaných.

Jaký je důvod, proč se „zakopat“ Mladiče snaží tak silně právě Holanďané? Málokdo ví, že spousta obětí ve Srebrenici bezprostředně souvisí s nezodpovědným (zbabělým, provokativním, říkejte tomu, jak chcete) chováním holandských mírotvůrců, do jejichž zóny zodpovědnosti v r. 1995 tato muslimská enkláva spadala. Když Srebrenici, v reakci na mnohočetné vraždy Srbů provedené vojenskými uskupeními pod velením Nasera Oriče, mimochodem na základě rozhodnutí Tribunálu propuštěného, obklíčila vojska Ratko Mladiče, holandští vojáci nejen, že neučinili nic, aby konfliktu zabránili a ochránili civilní obyvatelstvo, ale rychle enklávu opustili. Jinými slovy, svoji hanbu se Holandsko pokouší již téměř dvacet let „připsat“ Mladičovi a jeho armádě. Co se týká Oriče, tak za popravy Srbů v oblasti Srebrenice v letech 1992-1993 a za likvidaci více než deseti srbských vesnic, dostal dva roky vězení a byl osvobozen přímo v soudní síni po přečtení rozsudku (započítali mu dobu strávenou ve vazbě).

V žádném případě nechci obhajovat násilí. Síla práva má spočívat v tom, aby pachatel, je-li jeho vina dokázána, byl potrestán. Kauza Mladiče nás nutí se zamyslet o globálních záležitostech, o symbolice probíhajících událostí, které podle všech parametrů mají za cíl ponížení jednoho národa – Srbů, a jedné země – Srbska. Hlavními obviněními ve všech procesech ICTY byli právě Srbové, a trváním na dopadení Mladiče a Hadžiče chce Soud, jak se mi jeví, udělat tučnou „protisrbskou“ tečku za svými aktivitami.

Za 18 let práce provedl ICTY 144 soudních procesů, z nichž většinu, přesněji 94 (čili 66% všech případů) proti Srbům. 33 procesů bylo vedeno proti Chorvatům, osm proti kosovským Albáncům, sedm proti bosenským muslimům a dva proti Makedoncům. Z 19 zemřelých během vyšetřování bylo 16 Srbů, z nichž někteří zemřeli za velmi podivných okolností, včetně bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, jehož vina i tak dokázána nebyla. Mimo to z 27 zatčených hlav států, velitelů, premiérů, vice-premiérů, ministrů obrany a šéfů parlamentu, jsou Srbové opět v čele – 19. Celková výše trestů je obzvláště impresivní – celkem byli Srbové odsouzeni na 904 let vězení, Chorvati na 171 let, muslimové na 39, kosovští Albánci (ze všech sil obchodující s lidskými orgány, jak dokázala zpráva Dicka Martiho) na pouhých 19 let, a Makedonci na 12 let (VIII).

Neméně impresivní jsou i jednotlivé tresty. Například ke 40 letům byli odsouzeni Goran Jeličič, strážný tábora pro zajaté muslimy a Chorvaty u města Brčko v Bosně, a bývalý starosta bosenského Prijedoru Milomir Stakič. Generál armády Republiky Srbsko Radislav Krstič byl odsouzen na 46 let, i když je pravda, že později mu trest snížili o deset let. 30 let dostali i bratři Lukičové, podle znění rozsudku za zločiny na bosenských muslimech ve Višegradu, městě, které se nachází několik desítek kilometrů od Sarajeva, nedaleko srbské hranice.

Uvalení tak tvrdých trestů na Srby přirozeně vyvolává otázky. Zaprvé, o adekvátnosti tak vysokých trestů, rovnajících se v podstatě doživotnímu vězení, a o vině účastníků vojenského konfliktu na Balkáně. Zadruhé, o rovnosti viny všech účastníků krvavých událostí. Klasickým příkladem „dvojího metru“ Haagského tribunálu je případ Ramuše Haradinaje, jednoho z velitelů „Kosovské osvobozenecké armády“, který se proslavil, spolu se svými bojovníky, obzvláštní brutalitou vůči kosovským Srbům a dalším občanům nealbánské národnosti. Bez ohledu na to, že se dopustil takových zločinů, byl osvobozen „kvůli nedostatku důkazů“. „Ve skutečnosti zmizely důkazy spolu se svědky, včetně spolupracovníků kosovské policie, kterých se Haradinaj a jeho společníci začali zbavovat již v r. 1999“ (IX). Obecně, co se týká statistiky osvobozených Albánců, kteří řádili v Kosovu, tak je omračující. Nejzvhrlejší albánští bojovníci, kteří mají na svědomí stovky obětí – Fatmir Limaj, Isak Musliu, Idriz Balaj a Ramuš Haradinaj – byli osvobozeni.

Samotná procedura vytvoření ICTY (Tribunál má mandát RB OSN, přičemž klasické mezinárodní soudy se vytvářejí na základě mezinárodní úmluvy) nejen vyvolává množství otázek a oprávněnou kritiku, ale odhaluje podstatu zainteresovanosti v tomto orgánu. Jak poznamenává jeden z uznávaných specialistů na tuto otázku Aleksandr Mezajev: „Vytvoření právního orgánu cestou podepsání mezinárodní úmluvy předpokládá brát v úvahu zájmy všech účastníků, a na státy, jejichž zájmy v úmluvě nebyly vzaty v úvahu, se podmínky úmluvy nevztahují. Ale rezoluce RB OSN se opírají o projev vůle pouze několika států. O tom, že zakladatelé tribunálu se úmyslně snažili vyloučit s přijímání rozhodnutí všeobecnější účast, svědčí také ten fakt, že tato otázka nebyla předložena k posouzení Valnému shromáždění OSN – orgánu, kde jsou zastoupeny všechny členské státy.“ (X).

A skutečně, RB OSN pravomoci pro vytvoření mezinárodních soudních orgánů nemá, protože ani jeden článek Charty OSN, včetně článku hlavy VII, neobsahuje ustanovení poskytující Radě bezpečnosti právo vytvářet mezinárodní tribunály, jakož i jakékoliv jiné soudní orgány. Jinými slovy, v souladu s obecně uznávanými principy práva „nemůže nikdo udělit někomu více práv, než má on sám“, a RB OSN není soudním orgánem, takže nemá soudní pravomoci ani právo udělovat tyto kompetence jiným institucím.

Mimo to OSN, podle Charty (čl. 2, § 7), nemůže zasahovat do výlučných kompetencí států. Avšak rezolucí RB č. 827 byl porušen princip suverenity a byl vytvořen orgán, který byl pověřen souzením fyzických osob – občanů členských států OSN. A na dovršení toho všeho RB OSB porušila ustanovení článku 14 Mezinárodní dohody o občanských a politických právech (z r. 1966), která zaručuje každému člověku být souzen soudem, vytvořeným na základě zákona. Na základě rezoluce RB OSN byli všichni občané zemí bývalé Jugoslávie o toto právo připraveni. A proto vytvoření ICTY Radou bezpečnosti OSN porušilo stěžejní principy a normy mezinárodního práva, a tudíž jakákoliv rozhodnutí tohoto nezákonně vytvořeného orgánu nejsou právně závazná.

Kvůli spravedlivosti uvedeme i argumenty obhájců Tribunálu. Jedním z nejrozšířenějších je tvrzení, že RB OSN měla právo mezinárodní tribunály vytvořit na základě článku 29 Charty OSN, který předjímá možnost, aby RB „zřizovala takové pomocné orgány, která shledá nezbytnými pro plnění svých funkcí“. Nicméně tento argument je slabý. Jde totiž o to, že soudní orgán nemůže být v principu pomocným orgánem politické instituce, a je nanejvýš zřejmé, že vytvoření soudního orgánu článek 29 nepředjímá.

Co se týká argumentu, na jehož základě se ICTY, nezávisle na právním základě svého vytvoření, stal zákonným orgánem, jakým ho uznaly všechny státy, včetně bývalé Jugoslávie, tak před kritikou neobstojí. Zaprvé, zákonnost vytvoření ICTY neuznaly zdaleka všechny země. Například Indie, Mexiko, Federativní republika Jugoslávie (do okamžiku svého rozpadu) a řada dalších států dodnes vyjadřují ohledně právní opodstatněnosti vytvoření a činnosti ICTY své protesty. Zadruhé, mlčenlivě uznání nezákonného aktu ho nijak nečiní zákonným (XI).

Takže proč byl Tribunál vytvořen? Podle názoru převážné většiny vědců: „Tribunál realizuje výhradně politický cíl – potvrzení viny pouze jednoho národa, ve všech válkách poslední balkánské krize, a tím se snaží ospravedlnit agresi NATO proti Jugoslávii v r. 1999 a dodat ji zákonnost. Mnohaletá činnost Tribunálu vytváří u světového společenství neadekvátní představy o účastnících balkánského konfliktu a probíhajících událostí. Tribunál byl vytvořen proto, aby se přepsala historie rozpadu Jugoslávie, změnil charakter vojenských konfliktů, a svalila se zodpovědnost za všechny zločiny, ke kterým došlo na Balkáně na počátku 90. let, na jeden národ – Srby. Právě proto je tak velký počet odsouzených Srbů.“ (XII).

Dnes máme k dispozici hromadu důkazů o závislosti a zaujatosti soudu, předpojatosti soudců, vyšetřovatelů a prokurátorů. Neobjektivnost se projevuje jak v proceduře soudního procesu, tak v práci s obviněnými, svědky a vědeckými experty. K postupům soudních úředníků patří předvolávání falešných svědků, využívání důkazů „z druhé ruky“, omezování možností expertů (nelze používat poznámky) a svědků obhajoby (pokud se jim jejich vystupování nelíbí, přecházejí jen na odpovědi „ano“, „ne“), obrana křivých svědectví, pomáhání svědkům žaloby, uvádění do písemných záznamů, že svědci nepromluvili, udržování jmen svědků v tajnosti dokonce i proti jejich vůli, aby se nebylo možné připravit na obhajobu a výslech, práce se svědky na falšování výpovědí a mnohé další (XIII). O do nebe volající nekompetentnosti a o neexistenci nezbytné profesionálnosti vyšetřujících orgánů Tribunálu podrobně napsala ve své knize bývalá prokurátorka ICTY Carla del Ponte (XIV).

K základním přestupkům v činnosti ICTY experti řadí také odpírání práva na obhajobu osobně, násilné přidělování advokátů, provádění soudů v nepřítomnosti, porušování principu presumpce neviny, porušování principu rovnosti stran, porušování principu právní jednoznačnosti, konkrétně při uvádění právních ustanovení, porušování principu zákazu retroaktivního používání práva, porušování principu nezávislosti a nestrannosti soudu. Mimo to Tribunál manipuluje statistickými údaji, používá neověřené a nepřesné statisticko-demografické konstrukce a přizpůsobuje je předem požadovanému výsledku…

K čemu všechny ty manipulace?

Zaprvé, Tribunál se stal platformou historického ponížení státotvorného národa Jugoslávie – Srbů, kteří se snaží zachovat svoji národní podstatu na troskách té země, kterou budovali celé 20. století. Zadruhé, ICTY plní pro Západ nejdůležitější „preventivní“ funkci: Tribunál tím, že soustředil pozornost světového společenství na zločiny balkánských národů, a především Srbů, odsunul trestající meč Themis (řecká bohyně spravedlnosti – p.p.) od těch, kdo způsobil od druhé světové války nevídanou humanitární katastrofu na jihu Evropy. Soudí proto, aby sami nebyli souzeni! A to jsou jen některá fakta.

Během 78 dnů trvající agrese letadla NATO provedla 2300 raketových a bombových útoků na 995 objektů na území Srbska a Černé Hory, při kterých používala zakázané typy munice s radioaktivními složkami, především s ochuzeným uranem (U-238), a rovněž kazetové bomby. Na Jugoslávii bylo shozeno celkem 23,000 bomb a raket, o celkové váze, podle jedněch údajů, více než 25,000 tun (XV), a podle dalších 79,000 tun (XVI), včetně 152 kontejnerů s kazetovými bombami.

Bombardování ropných a petrochemických závodů vedlo k černému kyselému dešti. Ropa, ropné produkty a toxické látky poškodily vodní systém Jugoslávie a dalších balkánských zemí. Za dobu bombardování území Jugoslávie zahynulo přes 2,000 civilistů, 7,000 jich bylo zraněno, přičemž 30% z toho byly děti (XVII). Konečný rozsah škod, které byly způsobeny průmyslovým dopravním a občanským objektům SRJ doposud uveden nebyl. Podle různých odhadů činí škody od 50 do 200 miliard dolarů. Bylo zničeno nebo vážně poškozeno asi 200 průmyslových podniků, úložiště ropy, energetická zařízení, objekty infrastruktury, včetně 82 železničních a silničních mostů, bylo poškozeno osm elektráren, sedm nádraží, šest dálnic, množství silnic, vyřazených z provozu nebo poškozených bylo 20 televizních přenašečů a relé, velký počet televizních a rádiových stanic. Bylo zničeno kolem 90 historických památek a architektonických objektů, 2,000 školních budov, 35 fakultních vysokých škol, přes 20 nemocnic. Bylo poškozeno nebo zničeno přes 40,000 obytných domů. 2 miliony z celkových 8 milionů obyvatelstva země byly připraveny o základní přístřeší.

A to není zdaleka všechno! Bombové útoky, které byly prováděny, stejně jako nyní v Libyi, „na ochranu civilního obyvatelstva“, způsobily lavinu utečenců z Kosova. Jestliže v r. 1998, v době vojenských střetů mezi bojovníky a Jugoslávskou národní armádou, opustilo území tohoto kraje 170,000 lidí, především žen a dětí, tak po začátku agrese NATO, podle údajů Úřadu nejvyššího komisaře OSN pro uprchlíky, se stalo uprchlíky 790,000 Albánců, 100,000 Srbů, a také cikáni, Adygejci a muslimové. Podle optimistických kalkulací způsobila agrese NATO v rámci Jugoslávie přemístění více než 1 milionu lidí (XVIII).

Takže koho je třeba soudit?

A ještě jeden, neobyčejně charakteristický, fakt. Během celého pašijového týdne v r. 1999, a obzvláště na Velikonoční pondělí podle pravoslavného kalendáře, americká a britská letadla v útocích na Srby pokračovala. Na některých bombách, které shazovali britští letci, byl barvou vyveden nápis „Šťastné Velikonoce!“. I nejzuřivějším stoupencům Tribunálu musí být jasné, kvůli čemu byl vytvořen a čí zájmy brání.

***

Uvedu ještě jednu domněnku. Pokračující „humanitární intervence“ zemí NATO v Libyi silně postrádá informační pokrytí. Je nutné odpoutat pozornost veřejnosti od destrukce v důsledku bombardování infrastruktury a civilních objektů, vražd civilních obyvatel, včetně dětí. Je třeba soudit někoho jiného, aby se sami neocitli před soudem. Nejen zatčení Mladiče, ale i ten spěch, s jakým bylo přijato rozhodnutí o jeho vydání do Haagu, bez ohledu na zjevné problémy se zdravím 69letého generála, nepřímo souvisí s „libyjským faktorem“. Příznačná je reakce generálního tajemníka NATO Anderse Fogh Rasmussena, který zadržení Mladiče uvítal jako jeden z prvních. A oficiální Londýn označil tuto událost za „historickou“.

Bělehrad s dopravením Mladiče do Haagu velmi spěchá. 27. května, již den po jeho zadržení, bělehradský soud rozhodl o deportaci Ratko Mladiče. Agentura France Press s odvoláním na obhájce zadrženého, Miloše Šaliče, sdělila, že „zdravotní stav Mladiče jeho vydání do Haagu nebrání, je schopný přepravy“. I když Mladičova obhajoba se chystá podat odvolání a tvrdí, že generál není ve stavu, kdy je schopen se zúčastnit práce tribunálu kvůli špatnému zdraví (XIX). Pokud bude Mladič přeci jen předán ICTY, tak podle názoru právníků nemohou přímá projednávání jeho případu začít dříve, než za rok a půl (XX).

Veškerý ten spěch je vysvětlován silně negativní reakcí převážné části obyvatelstva jak v samotném Srbsku, tak v republice Srbska. Zpráva o zatčení Mladiče již vyvolala masové protestní akce stoupenců bývalého generála v celé řadě srbských měst – Novim Sadu, Kralevu, Zrjenjanině, Arandželovace, Čačaku. V Bělehradu se mýtinku pod heslem „Mladič – hrdina“ pokusilo zúčastnit několik set lidí, ale konání akce zabránila policie. Desítky lidí byly zatčeny. Protestující označují Mladičovo zatčení za „ostudné“ a vyzývají stoupence bývalého náčelníka štábu vyjádřit protest proti „okupaci Srbska Washingtonem a Bruselem“ (XXI). Podle výsledků průzkumů, provedených novinami Viesti, ho podporuje 75% obyvatel Srbska (XXII) (podle některých údajů až 90% -- p.p.).

Vlna protestů v souvislosti se zadržením Ratko Mladiče se dovalila i do Ruska. Poprvé za celou historii vztahů mezi našimi zeměmi letěly 27. května na srbské velvyslanectví láhve s černou barvou. První rada velvyslanectví Boris Sekuvič řekl: „Mohu jen potvrdit, že se to stalo.“ (XXIII).

V republice Srbska se hlavní mítink na podporu Mladiče chystá na úterý, 31. května, v hlavím městě Banja-Luka, a v pondělí 30. května mají proběhnout protestní akce ve městě Kalinovik. Organizace veteránů republiky Srbska zatčení Mladiče odsoudily a vyzvaly k vytvoření fondu na pomoc všem občanům RS obviněným ICTY. Většina politiků RS zatčení Mladiče odsoudila také. Zároveň oficiální úřady Srbska sdělily, že zatčení Mladiče vnímají jako splnění mezinárodních závazků v rámci Daytonské mírové dohody z r. 1995, a vyjádřily naději na spravedlivé soudní projednávání. Podle slov prezidenta RS Milodara Dodika úřady Srbska nikdy nevystoupily, a nevystoupí, na obranu těch, kteří se dopustili válečných zločinů, nezávisle na národní nebo náboženské příslušnosti (XXIV).

Ruská federace slovy zplnomocněnce ministerstva zahraničí pro lidská práva, demokracii a svrchovanost práva Konstantina Dolgova také vyjádřila naději, „že soudní proces s bývalým vůdcem bosenských Srbů Ratko Mladičem bude spravedlivý a nepovede k prodloužení činnosti Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii“ (XXV). Avšak je poněkud podivné doufat ve spravedlnost a nepředpojatost organizace, které během 18 let neustále a pravidelně předváděla pravý opak. Pravda, není vyloučeno, že mohou vzniknout nanejvýš nepředvídané okolnosti, které Tribunálu neumožní učinit nespravedlivé rozhodnutí. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Ale zatím se soudní mašinérie roztočila na plné obrátky. Mladič ještě do Haagu dodán nebyl, a ICTY již jmenoval trojici soudců, kteří budou jeho případ vést.

Předsedajícím soudcem chystaného soudního procesu byl jmenován Kristof Flugge z Německa. Mimo něj soudní triumvirát tvoří Alfons Ori (Holandsko) a Bakone Moloto (JAR). Soudci okamžitě rozhodli umožnit prokuratuře ICTY přednést do sedmi dnů pozměňovací návrhy u obžaloby proti Mladičovi. Velmi brzy uvidíme „spravedlnost“ v akci – budou soudit, aby nebyli souzeni sami.

• i Rusko se při hlasováni o ICTY zdrželo -- http://www.rian.ru,
• ii RB OSN prodloužila termín činnosti haagského soudu
• iii Jambajev M., V Srbsku byla oznámena největší operace na hledání Mladiče
• iv Srbská plicie sdělila podrobnosti o zadržení Mladiče
• v Paschin N., Členství v EU výměnou za Mladiče
• vi Dovgjallo M. S., Politická historie zahraničních slovanských zemí v poslední době, Minsk 2006, str. 94
• vii V Srbsku zatčen Ratko Mladič
• viii Guskova E. J., Cíle vytvoření ICTY – Sekret Polišinela/Meždunarodnaja žizň, 2011, únor, str. 129
• ix Paschin N., Členství v EU výměnou za Mladiče -- www.srbska.ru
• x Mezajev A. B., Základní právní problémy vytvoření a činnosti ICTY
• xi dtto
• xii Guskova E. J., Výnos, str, 130
• xiii Činnost ICTY: náplň, výsledky, efektivnost. – M.: Slavistika, 2009; Dvojí metr při obraně lidských práv: případ profesora Šešelje. – M.: Fond historické perspektivy, 2009; Lockland G., Parodie na justici. – M.: Ruskaja panorama, 2009.
• xiv Del Ponte C., Lov: já a záleční zločinci. M.: Eksmo, 2008, str. 208-210. 212-221.
• xv Jugoslávie na prahu roku 2000: Dokumenty, fakta. Svědectví. – M.: RIA Novosti, 1999, str. 144.
• xvi Zločiny NATO v Jugoslávii. M. – Belgrad, 1999.
• xvii Guskova E. J., Historie jugoslávské krize (1990-2000). – M.: Ruské úprávo, 2001, str. 678
• xviii Jugoslváie na přelomu roku 2000…, str. 143-144.
• xix Soud v Bělehradě rozhodl o extradici Ratko Mladiče do Haagu
• xx Srbská policie sdělila podrobnosti o zadržení Mladiče
• xxi Zatčení Ratko Mladiče
• xxii От пастуха до пчеловада: Младича укрывали от правосудия 15 лет. – URL: http://www.inopressa.ru/
• xxii Od pastevce po včelaře: Mladiče ukrývali před výkonem spravedlnosti 15 let -- http://www.inopressa.ru/
• xxiii Srbské velvyslanectví v Moskvě zasypali láhvemi --
• xxiv Tisíce bosenských Srbů protestovaly proti zatčení Mladiče --
• xxv Zatčení Ratko Mladiče