Libye a technika doublethinku

Kaddáfí byl v podstatě blízko vytvoření „Spojených států afrických“, v r. 2009 mu členové Africké unie, kteří si zvolili vůdce Libyjské socialistické džamahírie za svého šéfa, udělili mimo předsednické funkce i titul „král králů“. Libyjský vůdce doslova zarazil „osinu“ do těla „nového světového řádu“: vytvořil nezávislý bankovní systém, odvrátil se od dolaru, hodlal přejít na zlatý dinár, realizoval rozsáhlé projekty v oblasti zemědělství a vodních zdrojů, které zajišťovaly africkému kontinentu potravinovou bezpečnost…

Jak poznamenal Machajl Deljagin ve zprávě „Světová krize a Rusko“, nápor kapitalistického západu jak na SSSR, tak na socialistickou Libyi byl obecně veden v logice zničení „špatných příkladů“, kdy se vymoženosti mohou poskytovat lidem zdarma. Bylo potřeba neodkladně „přepsat historii“ a vymazat z ní „špatné příklady“. Do toho byl zahrnut i mechanismus NATO. Severoatlantická aliance uzavřela okamžitě po skončení druhé světové války se spojenci tajné dohody o opatřeních s cílem nepřipustit základní sociální transformaci, pomocí využívání různých „preventivních“ mimořádných opatření.

Světovou politiku již dávno neurčují národní státy a jejich vedení, a dokonce ani mezinárodní organizace, ale jakási síťová struktura, kterou lze nazvat „globální vládnoucí třídou“ (M. Deljagin). Těmto „novým nomádům“, říká M. Deljagin, ke kterým by chtěla patřit převážná část ruské „elity“, se příčí každá svéráznost, protože „nomádi“ handlují s vlastní agendou, prodávají obraz života a vydělávají právě na tom. Musí zamezit jakýmkoliv pokusům „domorodců“ o finanční nezávislost a směrovat finanční toky, vznikající v zemích bohatých na zdroje, do potřebných koryt – do kasy „hlavních nomádů“.

M. Deljagin přesně poukázal i na vysokou specifickou váhu expertně-analytických činností v projektech „globální vládnoucí třídy“ zaměřených na „uchvácení“ budoucnosti. I když by bylo možné dodat, že nutnost takového „uchvácení“ byla vždy diktována strachem ze socialismu.

Již Orwell mimochodem tvrdil, že Rusko je jediná socialistická země, že západní levicové strany, svázané závislostí odborů na majitelích, nemohou být v principu socialistickými a podporují britský kapitalismus, se kterým autor bojoval svým perem. Sám George Orwell (Erick Arthur Blair), narozený v Indii v rodině koloniálních úředníků, který byl po škole, díky protekci rodičů, jmenován koloniálním policistou v Burmě, o sobě ve 30. letech 20. století řekl: „Byl jsem u policie, takže lze říct, že jsem byl součástí současného mechanismu despotismu.“ (1) Již v raných pracích se pohoršoval nad pokrytectvím představitelů Britské říše, kteří se odvažovali mluvit o svobodě a vzdělanosti: „A jak ještě můžeme vysvětlit, že jsme v této zemi (v Burmě) také kvůli jiným cílům, než krádeži?“ Jeho hlavní hrdina ve „Dnech v Burmě“ říká: „Vše je velmi jednoduché. Naši policisté potlačují Burmánce, zatímco podnikatelé jim prohledávají kapsy. Opravdu si myslíte, že například moje firma by mohla dostat kontrakty na dodávky dřeva, pokud by Burma nebyla v rukou Britů? Britská říše je prostě nástrojem obchodního monopolu Angličanů…“ (2)

* * *

Od těch dob se na charakteru zájmu civilizovaných národů o cizí kapsy změnilo jen málo. Jak přesně poznamenal Orwell v „1984“, noví „nadřazení“, na rozdíl od svých předchůdců, se již neřídí intuicí, ale vědí, jak si zachovat svůj statut navždy. Aby ostatním neumožnili převzít moc, musí „globální vládnoucí třída“ neustále pracovat na jejím udržení. Hlavním je zde vytrvale vnucovat světu takový styl života a komunikace, ve kterém neexistuje pravda, ze kterého je vyloučena morálka, kde triumfují finanční spekulanti a lichváři, podvodníci a hochštapleři, kteří si usurpují určování „pravidel hry“ pro všechny ostatní.

V současném Rusku seriozní politologie neexistuje, ale například ve Švýcarsku existuje řada výzkumů o „vládcích“ a „ovládaných“, ve kterých je dokázáno, že současná západní kapitalistická společnost je zcela zaměřena na zvyšování nerovnosti, díky záměně křesťanské morálky za „západní hodnoty“, které jsou v podstatě „hodnotami menšiny“, stanovující pravidla hry „svého kruhu“ a zařazující většinu do kategorie „lůza“. A co Rusko, tato kdysi „jediná socialistická země“ 20. století? Rusko o tom nyní mlčí, v rámci doublethinku mluví o „sociálním státě“.

Skutečně se ještě někdo domnívá, že cynické scénáře, odvíjející se před našima očima v Africe, nepřipravili „chytří hoši“ také pro Rusko? Ohledně „přerozdělování Afriky“ je v analytických zprávách, na západě široce známých, již dávno teze, že základním geopolitickým konkurentem Ameriky na černém kontinentu je Čína, a po ní Rusko. Spojené státy vždy začínají s „pacifikací“ slabšího.

Již Condoleezza Rice jezdila doslova v patách po trase mezinárodních cest ruského vůdce, který se pokoušel obnovit vztahy s „bývalou sovětskou klientelou“. V r. 2008 se to v Libyi V. Putinovy zdánlivě podařilo. Nicméně i zde Moskvu, která včas neakceptovala návrh Kaddáfího na otevření ruské vojenské základny v Benghází (kdy USA měly v Africe dvě vojenské základny a dohody s mnoha zeměmi tohoto kontinentu o „doplňování paliva“), očekávalo to, co máme dnes – odříznutí Ruska od strategické významné oblasti a ztráta významných kontraktů za miliardy dolarů.

O zájmech Ruska na post-sovětském prostranství mluvit netřeba – toto území je ve strategických dokumentech hlavních zemí proti-libyjské koalice popisováno obvykle jako „transportní koridor, zabezpečující životně důležité zájmy USA a spojenců“. Intelektuální „doublethink“ do kterého se Rusko nechalo zatlačit, opět, stejně jako před koncem SSSR, mění území ruských zájmů na „nekontrolované území“, do kterého si to již namířili geopolitičtí konkurenti.

Ve zmíněné zprávě M. Deljagina se mimo zmínek o práci západních analytických center na „uchvácení budoucnosti“ mluví také o tom, že ruský národ se nestačí připravovat na nové výzvy. Aby ne, k tomu přeci slouží „uchvácení“!

* * *

V tyto jarní dny, na vrcholu bombardování NATO v Africe, proběhla v USA jednání politologů a profesorů předních amerických univerzit, věnovaná… vypracování principů nátlaku na Rusko prostřednictvím nasazení klasického mechanismu orwellovského „doublethinku“ – Rady Rusko-NATO. Jedním z výsledků jednání byl závěr, že je nutné ovlivnit vztahy Ruska k rozšíření NATO a jeho hranic tím, že se toto rozšíření označí za „samozřejmost“ – podobně, jako je samozřejmý „černý oděv na pohřbu“ (citát). Na toto téma již vyšla rozsáhlá monografie (3). V Rusku o tom, jak to chápu, nikdy neslyšeli. A západní profesoři budou brzy studentům politologie vyprávět, jak „pohřbít“ ruské zájmy podle pravidel, takřka podle sociologie, jak řádně „uchvátit budoucnost“ a vzít si ji zpět.

„Před námi je budoucnost, která ve skutečnosti představuje horší variantu minulosti“ – to jsou slova, která kdysi řekl o Orwellově románu jeden z jeho výzkumníků, a poskytují klíč k pochopení toho, co se dnes ve světě děje.

Rozhodně mají pravdu ti, kteří tvrdí, že dnes „právo silnějšího“ cynicky triumfuje nad mezinárodním právem, že mír je válka, že v souladu se sarkastickou orwellovskou rovnicí „svoboda rovná se otroctví“ řečmi o demokracii maskují „nový středověk“… Co zbývá? Co zbývá, když Rusko již postavili „do fronty na demokratizaci“ a v samotném Rusku již pečlivě pěstují jejich „oligarchický kapitalismus“ a vyznávají toleranci ve vztahu k mnohomluvným „západním hodnotám“? Zbývá než ještě jednou vzpomenout George Orwella: Ten říkal, že v době lží je pravdivé slovo revolučním aktem…

(1) George Orwell, The Road to Wigan Pier (New York: Harcourt Brace & Company, 1961), p. 126.

(2) George Orwell, Burmese Days (New York: Harcourt Brace & Company, 1974), Chapter 3. For more on Orwell’s experiences in Burma, see his short essay, "A hanging," (1931) The Orwell Reader: Fiction, Essays, and Reportage (New York: Harcourt Brace & Company, 1984), pp. 9—13.

(3) Roundtable, Volume II, No. 5 (2011)

A production of H-Diplo with the journals Security Studies, International Security, Journal of Strategic Studies, and the International Studies Association’s Security Studies Section (ISSS).

http://www.h-net.org/~diplo/ISSF | http://www.issforum.org