Libye a technika doublethinku

Obzvláště především policejní funkce atlantistů, kde začali tím, že Afrika byla vyčleněna jako zvláštní zóna zodpovědnosti. První nácviky Africom na africké půdě velmi připomínaly programy NATO „partnerství za mír“ v zemích bývalého SSSR. Je důležité poznamenat, že hlavním argumentem ve prospěch nutnosti vytvoření zvláště vyčleněného Afrického velitelství bylo …Rusko, a prudký obrat atlantistů k intervencionistické strategii byl motivován úspěchy, kterých dosáhla „z kolen povstávající“ země prezidenta V. Putina v době jeho prvního funkčního období.

Myšlenky na aktivizaci politiky USA a NATO na Blízkém východě a v Africe byly prosazovány izraelskou lobby v Pentagonu a analytickým centrem Institute for Advanced and Political Studies (IAPS) v Jeruzalému. Jako jeden z hlavních úkolů IAPS bylo vytyčeno zkrocení „imperiálních ambicí“ Ruska. Autoři již v r. 2001 vypracované studie IAPS „Rusko a vakuum na Blízkém východě“ se zabývali otázkou: proč již první kroky „putinovského Ruska“ při obnově vztahů se „sovětskou klientelou“ v zemích „třetího světa“ byly „drtivě úspěšné“, bez ohledu na pokusy „pro-amerických elementů v ruské vládě“ tuto politiku neutralizovat? (1)

Odpověď na tuto otázku zněla takto: „Protože až donedávna neměl Washington politickou vůli vážně čelit obnoveným globálním snahám Moskvy; Amerika byla ponořena do podpory skomírajících ropných režimů, a především, diplomaticky se zaměřovala na vytvoření vzájemně přijatelného regionálního míru. V důsledku toho se Spojeným státům podařilo částečně oslabit ambice Ruska v Kaspiku, ale Amerika nevěnovala dostatečnou pozornost bojechtivosti Sýrie, nepřátelství Iránu a spekulacím Iráku. Vytvořilo se ono politické vakuum, do kterého vstoupilo Rusko. Nyní (připomínám, že tento text je z r. 2001) zašly ambice Ruska tak daleko, že se uchází, víceméně, o roli primární síly a garanta bezpečnosti v regionu. Pokud bude proces oslabování vlivu USA pokračovat, podaří se Rusku vytvořit proti-americké a proti-natovské regionální uskupení, které může kriticky změnit regionální rovnováhu sil a ohrozit zájmy západu a jeho spojenců – Turecka a Izraele. Kreml je přesvědčen, že tohoto cíle může dosáhnout. Washington doposud neudělal nic, aby si Moskva mohla myslet něco jiného…“

A tak požadavky zkrotit „ruské ambice“ pocházející již z června 2001 a zmínky o nedostatku „politické vůle Washingtonu“ vycházejí z úspěšného nátlaku lobbistů IAPS na americkou vládu v květnu 2001, v důsledku čehož se v dokumentu o národní energetické strategii vice-prezidenta Dicka Cheneyho objevila teze o nutnosti „diverzifikovat“ energetické dodávky energetických zdrojů směrem k africké ropě. Organizování „křížové výpravy“ do Afriky (přesně takto formulovali neokonzervativci tezi o nutnosti nastolit americkou hegemonii v této oblasti světa!) se rozjelo poté, co byl objeven nepřítel – „mezinárodní terorismus“ – po událostech z 11. září 2001.

Organizaci „křížové výpravy“ do Afriky, která byla připravována nejméně deset let, se věnovala americká akademická komunita z Kalifornské univerzity, která prováděla speciální výzkumy financované granty dvou amerických analytických center (2). V kapitole „Imperiální lobby v akci“ američtí politologové popisují desetileté aktivity jakéhosi Michaela Vihbi, bývalého vice-prezidenta Federální liberální strany Kanady, bývalého člena kanadského parlamentu a šéfa diplomatické mise v Libanonu v 80. letech, který se stal hlavním lobbistou za vojenskou angažovanost Ameriky v Africe. Tento spolupracovník Jeruzalémského institutu působil jako stínový konzultant soukromého energetického sektoru ve Washingtonu a vedl skupinu pro výzkum vodních a energetických zdrojů v Africe. (Podle výsledků lze Michaela Vihbi srovnat leda tak s dalším Kanaďanem Mauricem Strongem, který prolobboval velkou část agendy globalistů – Kjótský protokol a „globální oteplování“, vyhlášení „přikázání Země“ místo křesťanských přikázání, spolu s Michajlem Gorbačovem; každoroční setkání „elity“ v Davosu, kde se upřesňují otázky globální „agendy“; vytvoření rozvětvené sítě NGO při OSN a mnohé další věci).

Od konce 90. let prosazoval Michael Vihbi, stejně jako Maurice Strong, obnovenou agendu pro Afriku podle vzoru neokonzervativci proklamované „kreativní destrukce“ ve stylu „Projektu nového amerického století“. Neúnavně slučoval obecné zájmy neokonzervativců a liberálů v Africe, svědčil v kongresu, dožadoval se v podvýborech pro Afriku podpory Republikánů i Demokratů, organizoval četné mezinárodní konference v amerických, afrických a evropských městech, psal „doporučení“ pro americké představitele, odměňoval je prestižními tituly v rámci iniciativních akcí „hrdinů roku“, organizoval africké lobby v americkém kongresu, a ani na minutu nepouštěl ze zřetele návrhy na nutné vytvoření zvláštního vojenského velitelství v Africe. Dokonce i pro Čínu, vytěsnovanou z Afriky, našel „náhradu“ ve formě účasti na projektu rozvoje kanadských ropných písků, za který se osobně rozhodl lobbovat. A co? Washington, neprojevující zvláštní ekonomickou zainteresovanost o africkou ropu, nakonec nejen, že vyhlásil Afriku za „zónu životních amerických zájmů“ a přišel s tezí o „nekontrolovaném prostoru“ ohrožujícím národní bezpečnost USA a začlenil ji do své strategické koncepce, ale založil Africom.

V té době již v Africe zdomácnělo dítko stejného Jeruzalémského institutu – lobbistické uskupení pod názvem Iniciativní skupina pro ropnou politiku v Africe (The African Oil Policy Initiative Group), která předložila na sympóziu, spolu s IAPS, který ho organizoval a široce propagoval, studii „Africká ropa, priority národní bezpečnosti USA a afrického rozvoje“ (3). Po sympóziu, kterého se zúčastnil například velvyslanec Rovníkové Guinei v USA a švagr prezidenta Teodoro Obiango, byla Guinejská úžina prohlášena za „zónu životních amerických zájmů“, a americké ropné společnosti, blízké prezidentovi Bushovi, získaly dvě třetiny ropných koncesí Rovníkové Guinei. Nicméně ani „liberálové“ z bývalých kruhů Clintona nepřišli zkrátka. Pro ně byly v koncepci „afrického rozvoje“ vyčleněny úkoly v rámci boje se změnou klimatu, v oblasti preventivní medicíny a kontroly porodnosti, v rámci boje s rakovinou a AIDS. Nebyly opominuty ani mezinárodní bankovní struktury. Podobně jako v programech Světové banky, ořezávajících náklady na sociální oblasti, se ve studii mluvilo o nepřípustnosti nízké ceny ropných produktů pro obyvatelstvo atd. A byla tam obsažena také doporučení ve věci budoucích „revolucí“, kategorické likvidace „nedemokratických režimů“, požadavků na privatizaci majetku a zvýšení západních investic do „lidských práv“. Byly zde prozíravě začleněny i konkrétní návrhy na rozšíření programů „vztahů mezi vojáky“, včetně dodávek techniky a výcviku místních pilotů, aby se „předešlo nutnosti rozmístit na místa americké jednotky v případě zesílení hrozby pro bezpečnost“. Zájmy všech hlavních anglo-amerických ropných společností byly v těchto „doporučeních“ samo sebou vzaty v úvahu také. Francouzům v Africe nabídli trafiku ve formě výstavby ropovodu v Čadu a získání s tím související infrastruktury za účasti Světové banky, trustového fondu a francouzských struktur agroprůmyslu a bankovnictví. Pro zajištění uvedených zájmů se navrhovalo nejen vytvoření „programů partnerství“ v Africe, a rozvětvené sítě NGO, ale i odeslání speciální brigády na obranu „západních hodnot“ – „regionálních sil na způsob amerického vojenského kontingentu v Koreji“. Aby se Afričané okamžitě nevylekali, rozhodli umístit sídlo Afrického velitelství do příchodu lepších časů ve Stuttgartu a prozatím si vystačit s vojenskými základnami v Džibuti a Camp Lemon…

(1) Ilan Berman. Russia and the Mideast Vacuum. Research paper.n n Strategy # 12. June 2001.IASPS

(2) “Convergent Interests: U.S. Energy Security and the ‘Securing’ of Nigerian Democracy” (http://www.ciponline.org/NIGERIA_FINAL.pdf) a Policy Brief from the Center for International Policy in Washington, DC. This research was supported by funding from the UC Systemwide Institute on Global Conflict and Cooperation and the U.S. Institute of Peace.

(3) http://www.iasps.org/strategic/africawhitepaper.pdf