Libye a technika doublethinku

„V r. 1949 – píše italský sociolog Domenico Lozurdo – kdy hrozilo, že studená válka přejde do jaderného holokoustu, vydal Orwell svůj poslední a nejlepší román, „1984“. Pokud název obsahoval prognózu, tak za cíl byl jasně označen Sovětský svaz, představený jako totalitní „velký bratr“, který činí marným jakýkoliv pokus o komunikaci a vytváří „newspeak“, ve kterém mají všechny výrazy přesně opačný význam. Protože román vydal v rok založení NATO (vojenské organizace, která aspirovala také na obranu věci morálky a pravdy), přispěl i Orwell do kampaně započaté západem. Nedokázal si představit, že již několik let po roce 1984, po skončení studené války a triumfu USA, nebude již nejen vojenská, ale i multimediální moc západu mít zábran a dosahování pravdy se bude provádět pomocí nekonečných a silných náletů, za doprovodu zcela totalitních médií. To se stalo nanejvýš jasným během současné války v Libyi…“. Konec citátu.

Nechme stranou snahu italského profesora zastat se nynější pravdy o Libyi, ale poznamenejme, že ohledně Orwellovy pravdy a jeho „příspěvku“ do kampaně NATO tento sociolog očividně něco popletl, protože důvěřoval interpretacím všech těch západních médií „absolutně totalitního charakteru“. Rozprava o této „staré“ pravdě ve světle současných událostí skutečně není planá. Od doby napsání Orwellova románu a vytvoření NATO se cíle tvůrců "globálního policajta“ prakticky nijak nezměnily, stejně jako zůstala nezměněna samotná metoda „doublethinku“ – současné používání dvou vzájemně si protiřečících tvrzení s požadavkem věřit oběma, neustálé měnění minulosti a přeměňování „míru“ na permanentní válku. I v Orwellově románu se tato válka vede kdesi daleko v Africe, kde byla vyprovokována všudypřítomnou „stranou“ s jejím neviditelným vůdcem v čele a vedou ji domorodci, kdy to připomíná boj býků s uřezanými rohy. Právě o tom psal Orwell ve své anti-utopii „1984“. Netřeba říkat, že Sovětský svaz nikdy nebyl „cílem“ jeho románu, stejně jako postava „velkého bratra“ v jeho britsko-americké Oceánii nijak nesouvisela se Stalinem. To nejednou řekl i sám autor, a nejznámější „zakázaný“ Orwellův životopisec, Angličan Anthony Burgess, ve svém pokračování tohoto románu „1985“ přesvědčivě dokázal, že jak fakta, tak smyšlenky Orwellova románu jsou převzaty z života poválečné Anglie: totální kontrola lidí pomocí televize (jednalo se o kamery, které byly v té době instalovány v podnicích kvůli dohledu nad pracovníky), manipulace s veřejným míněním „ministerstvem pravdy“, jehož prototypem bylo rádio BBC, kde Orwell pracoval, „pět minut nenávisti“, které byly praktikovány v britské armádě, „velký bratr“, u kterého se autor inspiroval debilní amerikanizovanou reklamou té doby…

Pro Orwella byl román „1984“ fantastikou a satirou. Předmětem satiry bylo to, co je dnes nazýváno „novým světovým řádem“… Pokud máme uvažovat v kategorii „cílů“, tak tím byla pro autora „světová vláda“, filosofie Fabiánské společnosti, ze které postupně vzešli britská labouristická strana, američtí liberálové a neokonzervativci, Socialistická internacionála a Londýnská ekonomická škola, a dokonce i fašistické myšlenky sjednocující se poválečné Evropy.

Cožpak právě k fašismu „anglo-saského typu“ nevyzýval Churchill ve svém projevu ve Fultonu, v předvečer vytvoření NATO? Dnes, kdy se v Rusku – zemi, která fašismus porazila – opět pokoušejí roztočit kola zběsilé „destabilizace“, je nejvyšší čas si šílený Churchillův projev přečíst, jakož i klidnou odpověď Stalina, který poznamenal, že „pan Churchill a jeho přátelé podivuhodně připomíná Hitlera a jeho přátele… Pan Churchill začíná rozpoutávat válku také na základě rasové teorie a tvrdí, že pouze národy mluvící anglicky jsou plnohodnotnými národy, povolanými rozhodovat o osudu celého světa.“…

Od této Churchillovy výzvy ke spojené kontrole světa „vybraným bratrstvem“ byl jen krůček k současným tezím o „neudržitelných státech“ – „podřadných státech“ a k ospravedlňování agresí proti lidem s „nezápadními“ hodnotami („podlidem“). Již nikoliv v románu, ale v jedné své politické eseji Orwell důrazně zavrhl elitářství fabiánských socialistů a „revolučních demokratizátorů“ planety Země: „Pravdou je to, napsal Orwell, že pro masy lidí, nazývajících se socialisté, neznamená revoluce hnutí mas, se kterými by se chtěli spolčovat. Pro ně znamená revoluce schválení pravidel, v rámci kterých by oni, „chytří hoši“, určovali zbývajícím „podřadným řád“.

Tím, že umožňujeme přepisovat historii, zapomínáme na objektivní vyhodnocování jejích lekcí, dáváme zelenou těm samozvaným „konstáblům a šerifům“, těm „silným rasám“, které Churchill vyzval, aby navěky ustanovily vládu nad všemi „podřadnými“. Již v projevu ve Fultonu byla uvedena orwellovská formulace „preventivní opatření“ (věčného boje mezi podřízenými býky-domorodci), před kterými se dnes neohrabaně brání národy a vlády, bezmocně se dovolávající mezinárodního práva. Již ve Fultonu vyhlášená teze o právu na „preventivní intervence“ „světové organizace“ na jakémkoliv místě na světě se stala součástí tajných protokolů zemí NATO, byla zahrnuta do strategických dokumentů USA a nakonec se stala základem nové strategické koncepce Severoatlantické aliance. Vše v souladu s Orwellem! Či přesněji, v souladu s plány, které dříve patřily do kategorie konspirací, a nyní jsou předkládány jako ukázka práva nových „šerifů a konstáblů“ zavést do mezinárodní praxe agresivní „presumpci vinny“. Již Orwell zdůrazňoval, že jeho román není utopií, ale popisem směru, kterým posouvají svět strůjci „nového světového řádu“, a jak vidíme, autor „nefantazíroval“. Na rozdíl od ruského čtenáře, odříznutého od celé vrstvy znalostí, obsažených v „teoriích spiknutí“, Angličan Orwell velmi dobře tyto „teorie“ znal, jakož i konkrétní lidi a jádro prosazovaných myšlenek, které jsou integrovány do programů současných stoupenců „globálního vládnutí“ – jako Herbert Wells, Bernard Shaw, Bertrand Russel, Sidney a Beatrice Webb, fabiánci z Churchillem vytvořené služby pro psychologickou „mezinárodní“ válku (PWE), pracující zároveň jak proti Německu, tak proti SSSR. Jejich věda „doublethinku“ a praxe neustálého přepisování historie si zahrála i s odkazem samotného autora – práva na jeho díla a jméno patří do roku 2025 Fabiánské společnosti, která se maximálně snaží, aby zkreslila úmysly autora v „povolených“ životopisech. Symbolem poloazednářské Fabiánské společnosti byla želva – boj proti změně vědomí lidstva a za zničení křesťanství měli v plánu vést skrytými metodami, postupně, i kdyby to mělo trvat celých sto let. Podle jedné verze symbolizoval název románu rok, kdy fabiánský socialismus, oficiálně vzniklý v r. 1884, oslaví stoleté výročí. Obraz budoucnosti viděl Orwell více než pochmurně: „Představte si botu otisknutou na lidské tváři – navždy.“

Současný africký scénář „boty NATO“ by se měl stát lekcí pro země, které lehkomyslně otvírají dveře v reakci na hesla „doublethinku“, které přijímají poradce a dobrovolné mírotvůrce zásobené „náhradní obuví“ humanitárních intervencí. V současném politickém newspeaku se tomu říká „smart power“ – spojení měkké a tvrdé vlády. Oficiální stránka amerického afrického velitelství (Africom) do nedávné doby obsahovala unikátní údaje o tom, jak vypadají návrhy zámořských „konzultantů“ na zajištění míru a bezpečnosti v Africe – jde o přímé opakování praxe „humanitárního barbarství“ z dob Východoindické společnosti Britské říše.

Staletími prověřené metody zatím fungují. Vysocí libyjští vojenští hodnostáři, poté, co „experti“ Africom doslova zavalili Libyi dotěrnými návrhy na konzultace údajně ve jménu míru a stability, zareagovali také na návrh navštívit Stuttgart, kde se nachází sídlo Africom. Mimochodem, do příjezdu libyjských vojenských zpravodajů do sídla Africom, které navštívili před rokem a něco, již Američané dokázali Muammara Kaddáfího přesvědčit, aby podepsal jakési „memorandum o vzájemném porozumění“, které znamenalo začátek konzultací mezi libyjskými a americkými vojenskými představiteli a ospravedlňovalo návštěvy vysoce postavených amerických „poradců“ v Libyi a rovněž otevření „konzultační kanceláře“. Rozhovor (2) libyjských vojenských zpravodajů s tehdejším šéfem Africom generálem Williamem Wardem nelze ve světle současných událostí nazvat jinak, než ukázkou proradnosti v duchu britské Východoindické společnosti. Generál Ward při rozmluvě s libyjskými vojáky v rámci cukrování vzpomenul své nedávné setkání s Kaddáfím, které bylo „přátelské a srdečné“, a tak důležité pro „věc míru“. „Vysvětlil jsem vůdci – řekl generál Ward – že naše přítomnost zde neohrožuje suverenitu žádné země, že chceme úzce spolupracovat, ale výhradně v těch záležitostech, ve kterých budou dané země sami chtít naši účast. Naším hlavním cílem je zajištění stability a bezpečnosti zemí, se kterými spolupracujeme.“ Reakci Kaddáfího na ujišťování Američanů o šlechetnosti jejich záměrů generál Ward charakterizoval v superlativech: „Myslím, že vůdce byl šťastný, když to slyšel, myslím, že to hluboce procítil a ocenil informace, které jsem mu o velení poskytl…“ V odpověď na otázku, jak on sám hodnotí podpis „memoranda o vzájemném porozumění“ mezi USA a Libyí, generál Ward opět nešetřil nadšením: „Jsme velmi, velmi šťastní, že bylo toto memorandum podepsáno… Doufám, že společných akcí bude čím dál více, i když již proběhla návštěva hlídkového člunu pobřežní stráže Boutwell a libyjští vojáci navštívili naši letadlovou loď USS Eisenhower, proběhlo několik rozhovorů na úrovni plukovníků, a s optimismem pohlížím na to, jak se posunujeme vpřed, v naději, že úroveň partnerství „mezi vojáky“ bude nadále růst.“…

O tom, jak právě Africom zvýšil úroveň činnosti „mezi vojáky“, čtenář ví již z prvních hlášení o bombardování Libye. Vojenská operace je prováděna jednotkami a prostředky amerického Afrického velitelství, pod vedením generála Cartera Hama, který týden před začátkem libyjské kampaně nahradili toho generála Warda, který nešetřil ujišťováními o mírumilovnosti USA ve vztahu k libyjskému vůdci. K americké armádě se přidala koalice tvořená Británií, Francií, Itálií a Kanadou. Novinář a bloggeři, od prvních dnů bombardování píšící o tom, že Libyi bombarduje NATO, byli zmateni a dokonce v rozpacích, když v době již probíhajících bombardování bylo náhle oznámeno, že se k libyjské kampani připojuje…NATO. A kdo tam bombardoval do té doby? Nicméně novináři se nemuseli stydět za svoji „nekompetentnost“: od koho dostává rozkazy Africké velitelství nechápali ani členové Výboru pro ozbrojené síly amerického kongresu, kteří při dubnovém slyšení pokládali přímé dotazy v této záležitosti generálu Hamovi, a nebyli nijak uspokojeni jeho reakcí, že odpověď je možná pouze na uzavřeném formátu slyšení.

(1) http://www.voltairenet.org/article169270.html

(2) http://rogerpociask.posterous.com/transcript-libya-journalists-interview-africo