Dokumenty Gitmo ukrývaly důkazy o mučení

To uvádí nově zveřejněná zpráva dvou lékařů, kteří měli bezprecedentní přístup k záznamům devíti vězňů z Gitmo.

Hlavní lékařský poradce Lékařů za lidská práva Vincent Iacopino a brigádní generál ve výslužbě Stephen Xenakis, psychiatr vykonávající nyní soukromou praxi, v internetovém časopise PLoS Medicine napsali, že zjistili, že lékařský personál na Guantanamo zametal pod koberec duševní a fyzické nemoci, které signalizovaly hrubé zacházení.

Zpráva – která předkládá první nezávislé přezkoumání zdravotních záznamů vězňů z Guantanamo – je velmi jasným důkazem, že příslušníci lékařského personálu základny se spolupodíleli na tamním režimu mučení.

„Medici mají nezávislou profesionální zodpovědnost identifikovat a oznámit případy krutého, nelidského a ponižujícího zacházení a mučení,“ řekl Xenakis Danger Room. „Měli zodpovědnost promluvit.“

„Poruchy osobnosti“ a „běžné stresory věznění“ byla, podle zprávy, univerzální vysvětlení psychologických poruch. „Dočasné psychotické symptomy a halucinace nebyly považovány za projev hrubého zacházení“.

A ani zjevné fyzické příznaky. Tři vězni měli známky špatného fyzického zacházení: pohmožděniny, zlomeniny kostí, tržné rány, periferní poškození nervů a záněty sedacího nervu. Ale lékařský personál nad tím ve svých zprávách zavíral oči. „Nebyla nikde jediná zmínka o jakékoliv příčině těchto zranění,“ píšou Iacopino a Xenakis.

Podle jejich profesionálního názoru „specifická obvinění z mučení a špatného zacházení byla vysoce konzistentní a byla podepřena fyzickými a psychologickými důkazy, pozorovanými ve všech případech“.

Od chvíle, kdy se dostalo na veřejnost, že psychologové byli zapojeni do vytváření krutých vyslýchacích praktik, Lékaři za lidská práva a další organizace lékařských profesionálů vyjádřily obavy, že vojenský lékařský personál byl do hrubého zacházení na Guantanamo zapojen. Minulý měsíc zveřejnila Truthout ručně psané poznámky bývalého psychologa letectva Bruce Jessena, který vymýšlel vojenské programy na přežití „stresů“ věznění pro použití na vězních obviněných z terorismu. („Pokud jsou tyto stresy manipulovány a zvyšovány, může nás jejich kumulativní efekt vytlačit z optimálního rozsahu fungování“).

Jessenova práce na psychologii tvrdého režimu věznění a vyslýchání začala u CIA; senátní zpráva odhalila, že CIA vydávala armádě v Guantanamo Bay pokyny. Vězni v tomto zařízení doposud tvrdili, že jim lékařský personál násilím podával drogy, které je činily před výslechy připitomělými.

Ale lékařské záznamy vězňů veřejné nebyly, takže bylo k dispozici málo důkazů pro vyřešení otázky spoluviny lékařského personálu. Iacopino a Xenakis nicméně sloužili jako lékařští experti obhájců na Guantanamo. To jim poskytlo jedinečný privilegovaný přístup k lékařským záznamům vězňů, které tvoří základ jejich hodnocení. (Nedokládají obvinění ohledně násilných injekcí).

Xenakis je tím, co zjistil, zděšen. „Medici mají nezávislou profesionální zodpovědnost identifikovat a oznámit případy krutého, nelidského a ponižujícího zacházení a mučení,“ říká. K převážné většině lékařské lhostejnosti, které byl svědkem, došlo v letech 2002 až 2006. Ale „důsledky tohoto chování, včetně faktu, že medici to neidentifikovali, mají stále dopad na to, co se tam děje“.

V některých případech se zdálo, že byla lékařská péče podmíněná. „Několik vězňů uvedlo, že přístup k lékařské péči byl podmiňován spoluprací s vyslýchajícími,“ napsali Iacopino a Xenakis. V jednom případě lékařský personál označil vězně za schopného dalšího vyslýchání „po několika bezvědomích“.

Ani Pentagon, ani spojené velení Guantanamo, které dohlíží na věznění na základně, Iacopinův a Xenakisův článek neviděly. Ale major Tanya Bradsher, mluvčí Pentagonu, říká, že medici velení přistupují k vězňům „bez ohledu na jejich disciplinární statut, míru spolupráce nebo právní statut“.

„Spojená lékařská skupina o vězně pečuje lidsky,“ říká Bradsher. „Operace JMG jsou zcela nezávislé na Společné věznící skupině a Spojených výzvědných operacích. Vězni jsou ošetřováni v určeném lékařském zařízení s jedinečným vybavením a lékařskými experty.“

Protože není právník, Xenakis říká, že neobviňuje žádného lékaře na základně z porušení zákona. Ani nespecifikoval, kteří vězni byli vystaveni zacházení, které považuje za mučení, aniž by porušoval pravidla vojenských komisí, před kterými svědčil. Ale co se týká dodržování svých profesionálních lékařských závazků, říká, že článek je motivován obavami, že způsoby mučení narušily schopnost přivést vězně k soudu ke konečnému odsouzení.

„Jak dnes činíme rozhodnutí ohledně toho, v jakém stavu budou tito lidé, když byli vystaveni takovému zacházení?“, ptá se Xenakis. „Jak to pomáhá naší národní bezpečnosti?“