Dr. Hans/Hermann Hoppe o neproveditelnosti celosvětové vlády a selhání západního stylu demokracie
27.4.2011 Komentáře Témata: Společnost 5119 slov
Dr. Hans-Hermann Hoppe, narozený v roce 1949 v Peine v západním Německu, studoval filozofii, sociologii, ekonomii, historii a statistiku na universitě v Saarlandu v Saarbrueckenu, na universitě Johanna Wolfganga Goeta ve Frankfurtu nad Mohanem a na Michiganské universitě v Ann Arbor. Získal doktorát filozofie pod vedením známého německého filozofa Juergena Habermase a v roce 1981 dosáhl titulu docenta sociologie a ekonomie, oba na Goethově universitě ve Frankfurtu.
V roce 1985 se Hoppe přestěhoval do New Zork City, kde spolupracoval s Murrayem N. Rothbardem (1926-1995), nejvýznamnějším americkým studentem rakouského ekonoma Ludwiga von Mises (1881-1973). V roce 1986 následoval Hoppe Rothbarda na universitu v Nevadě v Las Vegas, kde působil jako profesor ekonomie až do svého odchodu do důchodu.. Po Rothbardově smrti působil Hoppe také po mnoho let jako redaktor čtvrtletního věstníku Rakouská ekonomika a mezioborového Věstníku pro studium liberálnosti. Hoppe je významný člen Institutu Ludwiga von Mises v Auburnu v Alabamě a je zakladatelem a presidentem Společnosti pro vlastnictví a svobodu. V současnosti žije se svou ženou dr. Guelcin Imre, kolegyní ekonomkou, v Istanbulu v Turecku.
Hoppe je autorem osmi knih, nejznámější z nich je Demokracie: bůh který selhal, a více než 150 článků v knihách, vědeckých časopisech a názorových časopisech. Jako celosvětově významný ekonom rakouské školy a liberální filosof, přednáší po celém světě a jeho spisy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků.
V roce 2006 získal Hoppe Cenu Garyho S. Schlarbauma za celoživotní přínos v zájmu svobody a v roce 2009 obdržel Pamětní cenu Franze Cuhela od Vysoké školy ekonomické v Praze. V roce 2009 byl u příležitosti jeho 60. narozenin zveřejněn na jeho počest sborník Joerga Guida Huelsmanna a Stephana Kinsella s názvem Vlastnictví, svoboda a společnost – eseje na počest Hanse-Hermanna Hoppa. Hoppovy osobní webové stránky jsou www.HansHoppe.com. Tam je v elektronické podobě k dispozici převážná část jeho vědecké i populární práce stejně jako mnoho nahrávek veřejných přednášek.
Daily Bell: Prosím, odpovídejte tak, jakoby naši čtenáři neznali vaši skvělou práci a uvážené názory. Pojďme rovnou začít. Proč je demokracie bohem, který selhal?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Tradiční forma státu, která předcházela moderní formě, byla absolutní monarchie. Demokratické hnutí bylo namířeno proti králi a třídám dědičných šlechticů. Monarchie byla kritizována jako neslučitelná se základním principem rovnosti před zákonem. Byla postavena na výsostných právech a byla nespravedlivá a vykořisťující. Předpokládalo se, že demokracie bude řešením. Zastánci demokracie tvrdí, že umožněním účasti a vstupu do vlády státu pro každého a za stejných podmínek se rovnost před zákonem stane realitou a bude vládnout skutečná svoboda. Ale to všechno je velká chyba.
Je pravdou, že v rámci demokracie se tak říkajíc každý může stát králem a to ne jen privilegovaný okruh lidí. Takže v demokracii žádné osobní výhody neexistují. Nicméně funkční výsady a privilegované funkce existují. Veřejní činitele, pokud jednají v rámci úřední pravomoci, se řídí a jsou chráněni veřejnoprávními zákony a tím zaujímají výsadní postavení pokud je porovnáme s lidmi jednajícími jako pouhý orgán soukromého práva. Zejména je veřejným činitelům dovoleno financovat nebo dotovat své vlastní aktivity z daní. To znamená, že je jim dovoleno je používat a žít z nich, což v soukromých vztazích mezi subjekty soukromého práva je zakázáno a považuje se krádež a ukradenou kořist. A tak výsady a právní diskriminace a rozdíl mezi vládci a poddanými vlivem demokracie nezmizely.
Je to ještě horší. Za monarchie je rozdíl mezi vládci a poddanými zřejmý. Například vím, že se nikdy nestanu králem a proto budu mít snahu se bránit královým pokusům o zvýšení daní. V rámci demokracie se rozdíl mezi vládci a těmi, kterým je vládnuto stává nejasným. Může vzniknout iluze, že si my všichni vládneme sami a odpor proti zvýšení daní se v souladu s tím sníží. Mohlo by se stát, že z daní budu čerpat jako příjemce daní spíše než plátce daní a tak vidím daně příznivěji.
A navíc, jako dědičný monopolista považuje král území a lidi pod svou vládou za své osobní vlastnictví a tak se monopolnímu využívání tohoto majetku věnuje. V demokracii monopol a monopolní využití nezmizí. Spíše se stane to, že namísto krále a šlechty, kteří pohlížejí na svou zemi jako na svůj soukromý majetek, je dosazen do monopolního dohledu dočasný a vyměnitelný správce. Správce nevlastní zemi, ale po dobu, kdy je ve funkci, je mu dovoleno používat ji ve prospěch svůj a svých chráněnců. On vlastní její současné využití - užívací právo, nikoli však základní kapitál. Zužitkování se stává krátkozraké a je podporována systematická spotřeba kapitálu.
Daily Bell: Pokud demokracie selhala, čím byste ji nahradil? Jaká je ideální společnost? Anarchistický kapitalismus?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Dávám přednost termínu společnost soukromého práva. Ve společnosti soukromého práva je každý jednotlivec i zařízení předmětem jednoho stejného souboru zákonů. Žádný obecný zákon nepřipouští výsady konkrétním osobám nebo funkcím, které v této společnosti existují. Je zde pouze soukromé právo a soukromé vlastnictví přijatelné rovnou měrou pro každého a každému. Nikomu není dovoleno získat majetek jiným způsobem než původním převzetím vlastnických práv k dříve nikomu nepatřícím věcem prostřednictvím výroby a nebo dobrovolné výměny a nikdo nemá oprávnění k zdaňování a vyvlastňování. Navíc nikdo není oprávněn zakázat komukoliv dalšímu používat jeho majetek, aby mohl vstoupit do jakéhokoliv produkčního oboru chce a konkurovat tak komukoli se mu zlíbí.
Daily Bell: Jak by se v takovéto společnosti uplatňoval zákon a pořádek? Jak by váš systém ideální spravedlnosti fungoval?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Ve společnosti soukromého práva by zákony a bezpečnostní řád měly být vytvářeny volně financovanými jednotlivci a agenturami, které by soutěžily o dobrovolně platící, případně neplatící klientelu, stejně tak, jako je tomu u výroby všech ostatních věcí a služeb. Jak by tento systém pracoval lze nejlépe pochopit v kontrastu k současnému, všemi dobře známému statistickému systému. Pokud bychom chtěli shrnout jedním slovem rozhodující rozdíl a výhodu konkurenčního bezpečnostního odvětví v porovnání se současnou statistickou praxí, bylo by to slovo smlouva.
Stát působí v právním vakuu. Neexistuje žádná smlouva mezi státem a jeho občany. Není smluvně zakotveno co je vlastně kým vlastněno a co v souladu s tím musí být chráněno. Není stanoveno jaký rozsah služeb stát zajišťuje, co se stane v případě, že stát v plnění svých povinností selže a ani kolik „zákazník“ za tyto „služby“ musí platit. Je to spíše tak, že stát jednostranně stanoví pravidla hry a ty pak v průběhu hry může legislativně měnit. Je zřejmé, že takové chování je pro dobrovolně financované poskytovatele bezpečnosti nemyslitelné. Jen si představte poskytovatele bezpečnosti, ať už policii, zajišťovatele nebo soudce, jehož nabídka by spočívala v něčem jako: nebudu vám smluvně garantovat nic. Pokud podle vašeho názoru nebudu plnit svůj servis, neřeknu vám, co jsem si uložil za povinnost udělat, ale v každém případě si vyhrazuji právo jednostranně určit cenu, kterou musíte za tyto nedefinované služby zaplatit. Každý takový poskytovatel bezpečnosti by okamžitě zmizel z trhu z důvodu naprostého nedostatku zákazníků.
Každý soukromý, svobodně financovaný dodavatel bezpečnosti musí místo toho nabídnout svým potenciálním klientům smlouvy. Aby tyto smlouvy byly přijatelné pro dobrovolně platící spotřebitele, musí obsahovat jasné popisy majetkových práv, jakož i jasnou definici vzájemných služeb a povinností. Po dobu trvání smlouvy a nebo do naplnění smlouvy by byla každá smluvní strana vázána jejími podmínkami a údaji a každá změna údajů nebo podmínek by vyžadovala jednomyslný souhlas všech zúčastněných stran.
Aby tyto smlouvy byly přijatelné pro kupující bezpečnosti, musí obsahovat konkrétní ustanovení o tom, jak se budou řešit případné konflikty nebo spory mezi ochráncem nebo poskytovatelem a jejich jednotlivými klienty. V tomto ohledu existuje pouze jediné, oboustranně přijatelné řešení. V těchto případech musí mít konfliktní strany smluvní dohodu o rozhodčím řízení vedeném oboustranně důvěryhodnou, ale nezávislou třetí stranou. A co se týče třetí strany, je rovněž dobrovolně financovaná a je v konkurenčním vztahu s jinými rozhodci nebo rozhodčími agenturami. Jejich klienti, to jest poskytovatelé a příjemci, od ní očekávají, že vynese výrok, který bude uznán jako poctivý a spravedlivý pro obě strany. Pouze rozhodci schopni vytvářet taková rozhodnutí, mohou uspět na trhu rozhodčích řízení. Rozhodci, kteří toho nebudou schopni, budou považováni za neobjektivní nebo podjaté a zmizí z trhu.
Daily Bell: Popíráte tedy, že potřebujeme stát, aby nás chránil?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Ano, opravdu. Stát nás nebrání, stát na nás útočí a používá nám zabavený majetek na svou obranu. Standardní definice státu je následující: stát je agentura charakterizovaná dvěma jednoznačnými, logicky propojenými funkcemi. Za prvé, stát je agentura, která uplatňuje územní monopol na tvorbu konečného rozhodnutí. To znamená, že stát je konečný rozhodčí i soudce v každém případném konfliktu, včetně konfliktů týkajících se jeho samotného a jeho činitelů. Nad rámec státu proti němu není odvolání. Za druhé, stát je agentura, která uplatňuje územní monopol na daně. To znamená agentura, která může jednostranně stanovit cenu, kterou lidé musí platit za státní služby jako definitivní ocenění. Na základě této institucionální úpravy můžete bezpečně odhadnout důsledky. Za prvé, místo toho, aby se konfliktům předcházelo a řešily se, monopolisté na vydávání konečného rozhodnutí budou způsobovat a vyprovokovávat konflikty s cílem urovnat to ve svůj prospěch. To znamená, že stát neuznává a neochraňuje stávající právo, ale legislativně právo zvráceně překrucuje. Protimluv číslo jedna je: stát je ochránce, který porušuje právo. Za druhé, místo, aby chránil a bránil někoho nebo něco, bude daňový monopolista vždy usilovat o maximalizaci svých výdajů na ochranu a zároveň minimalizovat skutečné vytváření ochrany. Čím více peněz může stát utratit, tím méně za tyto peníze může dělat, nejlépe nic. Protimluv číslo dvě je: stát je ochránce, který vyvlastňuje majetek.
Daily Bell: Existují nějaké dobré zákony a předpisy?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Ano. Existuje několik jednoduchých dobrých zákonů, jež si téměř každý intuitivně uvědomuje a bere na vědomí a které mohou být nazývány opravdovými a dobrými zákony. První: pokud nedošlo k mezilidským konfliktům a všichni žijeme v dokonalé harmonii, pak nemáme žádnou potřebu žádného práva ani normy. Účelem právních předpisů je pomoci předejít jinak nevyhnutelnému konfliktu. Pouze zákony, které tohoto cíle dosáhly se dají nazývat dobrými zákony. Zákon, který místo pomoci předejít konfliktu ho vyvolává, je v rozporu s účelem právních předpisů, to znamená špatný, nefunkční nebo zvrácený zákon.
Druhý: konflikty jsou možné pouze, do té míry a tehdy, když je movitý majetek omezený. Lidé se dostávají do rozporů pokud chtějí využívat jeden a týž majetek různými, vzájemně neslučitelnými způsoby. Buď vyhraji já a bude to po mém, nebo vyhraješ ty a bude to po tvém. Nemůžeme být oba vítězi. V případě omezeného majetku se pak musíme řídit pravidly a právními předpisy, které nám pomáhají rozhodnout konfliktní nároky sporných stran. Naopak majetek, který je volně dostupný, to jest majetek, kterého je nadbytek, který je nevyčerpatelný nebo ho lze donekonečna vyrábět, není a ani nemůže být zdrojem konfliktu. Kdykoliv používám běžně dostupný majetek nebo zboží, ani v nejmenším tím nesnižuji možnost druhých používat ho také. Každý s ním může dělat co chce ve stejnou dobu. Nikdo nic neztrácí. Oba jsme vítězi a proto, pokud jde o běžně dostupný majetek nebo zboží, není potřeba zákonů.
Třetí:Všem konfliktům o nedostatkový majetek je možné se vyhnout pouze tím, pokud je v soukromém vlastnictví, to znamená výlučně kontrolovaný konkrétním jednotlivcem nebo jednotlivci a pokud je vždy jasné, co je kým vlastněno a co ne. Aby se předešlo všem možným konfliktům od počátku lidstva, je pouze potřeba mít pravidla určující prvního původního, výhradního vlastníka před tím nikým nevlastněného majetku, získaného do soukromého vlastnictví jako dar přírody. Když to shrneme, v podstatě existují tři dobré zákony, které zajišťují nekonfliktní vztahy či věčný mír: a). kdo si přisvojuje něco, co předtím nikdo nevlastnil je jeho výhradním vlastníkem a jako první přisvojovatel nemůže přijít do konfliktu s nikým jiným ani s nikým kdo se objeví na scéně později; b). ten kdo svým tělem a svým hospodářstvím něco vyrábí, je vlastníkem svého produktu za předpokladu, že tím že tím nedošlo k poškození fyzické nedotknutelnosti majetku někoho jiného; c). ten, kdo získá něco od předchozího nebo dřívějšího vlastníka prostřednictvím dobrovolné výměny, která je oboustranně výhodná, je jeho vlastníkem.
Daily Bell: Jak tedy má člověk definovat svobodu? Jako absenci státního donucování?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Společnost je svobodná, pokud každá osoba je uznána jako výhradní vlastník svého vlastního jedinečného fyzického těla, pokud si každý může přisvojit nebo obhospodařovat dříve nevlastněné věci jako soukromé vlastnictví, pokud každý může svobodně používat své tělo a své hospodářské produkty na výrobu čehokoliv co chce vyrábět, aniž by tím došlo k poškození fyzické nedotknutelnosti majetku jiných lidí a pokud může každý svobodně uzavírat kontrakty s ostatními ohledně jejich osobního majetku způsobem, který je vzájemně prospěšný. Jakýkoliv vnější zásah představuje akt agrese a společnost nemá na takovou agresi právo.
Daily Bell: Jaký je váš pohled na autorská práva? Myslíte si, že duševní vlastnictví neexistuje, tak jak prohlašuje Kinsella?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Souhlasím s mým přítelem Kisellou, že myšlenka práv duševního vlastnictví je nejen špatná a zmatená, ale i nebezpečná. Již jsem se zmínil o tom, proč tomu tak je. Myšlenky – receptury, návody, prohlášení, argumenty, algoritmy, poučky, melodie, vzory, rytmy, obrazy, sochy apod. jsou určitě majetkem, pokud jsou dobré a ne špatné, jako například receptury, ale nejsou vzácným majetkem. Pokud jsou jednou vymyšleny a vyjádřeny, jsou volným, nevyčerpatelným majetkem. Zapískám melodii nebo napíšu báseň, vy uslyšíte melodii nebo si přečtete báseň a předáte to dál. Přitom jste mi nic nevzal. Umím pískat a psát básně jako předtím. Ve skutečnosti mě může napodobovat celý svět a přitom mně nic nebere. Pokud bych nechtěl, aby někdo kopíroval mé nápady, můžu si je nechat pro sebe a nikdy je nevyjadřovat.
Teď si představte, že mám propůjčena vlastnická práva k mé melodii nebo básni a to tak, že vám mohu zakázat kopírování a nebo od vás vyžadovat licenční poplatek, pokud tak učiníte. Za prvé: copak to absurdně neznamená, že naopak i já musím platit licenční poplatek osobě, která vynalezla pískání a psaní nebo jejím dědicům, a dále těm, kteří vynalezli dělání zvuků a jazyk a tak dále? Za druhé: pokud vám chci zabránit, abyste si pískal moji melodii nebo recitoval mou báseň, dělám vlastně ze sebe částečného vlastníka vás, vašeho fyzického těla, vašich hlasivek, papíru, tužky atd., protože když jste mě kopíroval, použil jste jen to, co vlastníte. Pokud mě nadále nemůžete kopírovat, znamená to, že já, jako majitel duševního vlastnictví jsem vás a vaše majetkové vlastnictví vyvlastnil. Z toho vyplývá, že práva duševního vlastnictví a majetková vlastnická práva jsou neslučitelná a prosazování duševního vlastnictví musí být považováno za nejnebezpečnější útok na myšlenku skutečného vlastnění cenného majetku.
Daily Bell: navrhujeme, že pokud lidé chtějí prosadit autorská práva po generace, musí to dělat sami, na své vlastní náklady a snažit se různými prostředky a svými vlastními zdroji konfrontovat narušitele autorských práv. Tím by se břemeno výkonu přeneslo na kapsu jednotlivce. Je to schůdné řešení – nechat trh sám rozhodnout tyto otázky?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Trvalo by dlouho najít správnou cestu. A nebo ještě lépe: stále více soudů ve stále více zemích, zvláště zemích mimo působnost USA, které dominují kartelovým dohodám západních vlád, by muselo dát jasně najevo, že se již nadále nezabývají případy porušování autorských a patentových práv a pohlížejí na tyto stížnosti jako na lest velkých, se západními vládami propojených firem, jako jsou například farmaceutické společnosti, na obohacení se na úkor jiných lidí.
Daily Bell: Co si myslíte o teorii Ragnara Redbearda - moc je právo
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Můžete uvést dvě velmi různé interpretace tohoto prohlášení. Nevidím žádný problém s prvním. Ten je: znám rozdíl mezi mocí a právem a jako předmět nevědecké otázky může být moc skutečně často právem. Na příklad ve většině, pokud ne ve všech veřejných právech se například moc vydává za právo. Druhý výklad je: neznám rozdíl mezi mocí a právem, protože tam žádný není. Moc je právo a právo je moc. Tento výklad sám sobě protiřečí. Protože pokud byste chtěli bránit toto prohlášení jako pravdivé ve sporu s někým jiným, ve skutečnosti uznáváte, že váš protivník má vlastnictví k svému vlastnímu tělu. Neútočíte na něho, pokud chcete, aby správně pochopil. Umožníte mu, aby na správnou představu přišel sám. To znamená, že připouštíte, alespoň nepřímo, že znáte rozdíl mezi správným a špatným. Jinak by nebyl žádný důvod k polemice. Mimochodem, je to stejné, jako pravda slavného Hobbesova výroku, že člověk je člověku vlkem. Tvrzením, že je to pravda ve skutečnosti dokazujete, že tento výrok je falešný.
Daily Bell: Objevil se návrh, že jediný způsob jak reorganizovat společnost je cesta návratu ke klanům a kmenům, které charakterizovaly komunity homo sapiens po desítky tisíc let. Je možné, že jako součást tohoto přechodu by mohla být opětovně vyzdvižena klanová nebo kmenová justice?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Nemyslím si, že my, v západním světě, můžeme jít zpátky ke kmenům a klanům. Moderní demokratický stát zničil klany a kmeny a jejich hierarchické struktury, protože byly pro stát překážkou na cestě k absolutní moci. Zapomeňte na klany a kmeny, musíme to zkusit s modelem společnosti soukromého práva, který jsem popsal. Ale tam, kde tradiční hierarchické klanové a kmenové struktury stále existují, by měly být podporovány a pokusy o „modernizování“ „archaické“ justice podle západního vzoru by měly být přijímány s maximální nedůvěrou.
Daily Bell: Také jste obsažně psal o penězích a měnových záležitostech. Je zlatý standard nezbytný pro svobodné společnosti?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Ve svobodné společnosti by trh produkoval peníze stejně, jako všechno ostatní zboží a služby. Na světě by nebylo nic takového jako peníze, které jsou jisté a předvídatelné. Ale ve světě s nepředvídatelnými eventualitami lidé vytváří hodnotu zboží také s ohledem na jejich prodejnost či obchodovatelnost, tj. jako prostředku směny. A protože snadněji a široce prodejné zboží je vhodnějším prostředkem směny než zboží obtížně prodejné, má trh tendenci vytvořit jediný artikl, který se od jiných liší tím, že je ze všech nejsnadněji a nejšířeji prodejný. Tento artikl se nazývá peníze. Jako nejsnadněji prodejné zboží poskytuje svému vlastníku nejlepší možnou, lidsky ovlivnitelnou ochranu před nejistotou, ve které může být použito pro okamžité uspokojení co nejširšího okruhu možných potřeb. Ekonomická teorie neříká nic o tom, který artikl získá status peněz. Historicky se tím stalo zlato. Ale pokud by fyzické uspořádání našeho světa bylo jiné a nebo pokud bude rozdílné od toho, jaké je nyní, stal by se a nebo by se mohl stát penězi jiný artikl. Rozhodne trh. V žádném případě není potřeba, aby se vláda do tohoto procesu zapojila. Trh se postará o nějaký peněžní artikl a jeho výrobu a ať už je to cokoliv, podléhá stejným vlivům nabídky a poptávky, jako výroba všeho ostatního.
Daily Bell: A co model volného bankovnictví? Má být soukromé dílčí bankovnictví vůbec tolerováno a nebo je to trestný čin? Kdo by měl dát lidi do vězení za soukromé dílčí bankovnictví?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Předpokládejme, že zlato jsou peníze. Ve svobodné společnosti máte volnou hospodářskou soutěž v ražení zlatých mincí a máte volně soutěžící banky. Banky nabízejí různé finanční služby: úschovu peněz, platební styk a služby zprostředkování mezi střadateli a investory, kteří si půjčují. Každá banka vydává bankovky nebo stvrzenky své vlastní obchodní značky, které dokumentují různé operace a výsledné smluvní vztahy mezi bankou a klientem. Tyto bankovní stvrzenky jsou volně obchodovatelné. Potud je to bezproblémové. Diskutabilní pro volné bankéře je pouze stav částečných bankovních rezerv vkladů a bankovních stvrzenek. Řekněme, že pan A vloží 300 g zlata do banky a obdrží stvrzenku, která nahrazuje peníze, splatnou na požádání za nominální hodnotu. Na základě depositu od pana A pak banka poskytne úvěr 270 g zlata panu C a vydá pro tento účel stvrzenku, opět splatitelnou na požádání, za nominální hodnotu.
Mělo by to být povoleno? To si nemyslím. Protože nyní máme dva lidi, pana A a pana C, kteří jsou výlučným vlastníkem jednoho a téhož množství peněz. Logicky nemožné. Nebo jinak: máme 300 g zlata, pan A má nárok na 300 g a pan C na 270 g. To znamená, že existuje více vlastnických práv, než je majetku. Jasně to znamená podvod a soudy ve všech jiných oblastech než jsou peníze, považují tuto praxi za podvod a pachatele trestají. Na druhé straně není žádný problém, pokud banka řekne panu A, že bude platit úroky z jeho vkladu, investovat jej, například do podílového fondu na peněžním trhu, vytvořeného vysoce likvidními krátkodobými finančními doklady a v nejlepší snaze vyplácet na požádání podíly pana A na tomto investičním fondu v pevně stanoveném množství peněz. Takové podíly mohou být velice populární a mnoho lidí může vložit své peníze do nich namísto do obvyklých vkladových účtů. Ale jako podíly na investičních fondech by nikdy nefungovaly jako peníze. Nikdy by nebyly artiklem ze všech nejsnadněji a nejšířeji obchodovatelným.
Daily Bell: Jak vidíte model současného centralizovaného bankovnictví? Je stávající centralizované bankovnictví ústřední pohromou naší doby?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Je jisté, že banky jsou největším tvůrcem nepravostí naší doby. Ony a zejména americká centrální banka FED jsou zodpovědné za zničení zlatého standardu (bankovky kryté zlatem), který byl vždy překážkou pro inflační politiku a od roku 1971 ho nahradily ryze papírovým peněžním standardem, nekrytými bankovkami. Od této doby mohou centrální banky vytvářet peníze fakticky jen tak, z čistého vzduchu. Víc papírových peněz samozřejmě nemůže udělat společnost bohatší, je to jen víc natištěného papíru. Jak jinak by zde mohly být stále chudé země a chudí lidé? Jenže více peněz své monopolní výrobce, což jsou centrální banky a jejich nejbližší příjemce, což jsou vlády a s vládou spojené velké banky a jejich hlavní klienti, dělá bohatší na úkor toho, že drobné a nejmenší příjemce peněz ochuzuje.
Díky neomezené moci centrálních bank tisknout peníze mohou vlády vytvářet stále větší rozpočtový schodek a navršovat stále více dluhů, aby mohly financovat jinak nemožné války, krvavé nebo studené, v zahraničí nebo doma a zapojit se do jinak nemyslitelných zbytečných činností a dobrodružství. Díky centrálním bankám se může většina peněžních odborníků a vedoucích makroekonomů , poté co se objevili na výplatní listině, proměnit na vládní propagandisty, kteří tak, jako alchymisté vysvětlují, jak kámen (papír) může být přeměněn na chléb (bohatství). Díky centrální bance mohou být úrokové sazby uměle snižovány kamkoliv až k nule, přelévání úvěrů do stále méně důvěryhodných projektů a prací vhodných pro úvěr a tím vylučování mnoha cenných projektů a prací a vyvolávání stále větších investičních nepodloženě nafouklých prudkých vzrůstů, které jsou následovány stále okázalejšími krachy. A díky centrální bance stojíme před dramaticky rostoucí hrozbou blížící se hyperinflace, když musíme čelit následkům předešlých chyb a platit za ně.
Daily Bell: Často jsme uváděli, že sedm římských pahorků byly původně samostatné společnosti, stejně jako italské městské státy během renesance a 13 kolonií amerických republik. Zdá se, že velké říše začínaly jako jednotlivé komunity, kde lidé mohli opustit jednu komunitu , pokud se v ní cítili utlačováni a jít do sousední a začít znova. Co je hnací silou procesu centralizace? Jaké jsou základní kameny impéria?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Všechny státy musí začínat jako malé. To vytváří lidem snadnou možnost odchodu. Avšak, jak již jsem vysvětlil, státy jsou ve své podstatě agresivní. Mohou převést náklady na agresi na ostatní, tj. na smolařské daňové poplatníky. Neradi sledují, jak produktivní lidé utíkají pryč a snaží se je zachytit rozšiřováním svého teritoria. Čím více produktivních lidí má stát pod svou kontrolou, tím lépe. Přáním rozšiřovat se se dostávají do konfliktu s jinými státy. Pouze jeden může mít výsadní právo na definitivní soudní pravomoc a výběr daní v každém daném teritoriu. To znamená, že konkurence jednoho z nich vyloučí. Buď vyhraje A a ovládne území a nebo B. Kdo vyhraje? Z pohledu v dlouhodobém horizontu vyhraje, to znamená převezme jiné území, nebo nad ním vybuduje nadvládu a donutí ho platit poddanské dávky, ten stát, který může parazitně čerpat z poměrně produktivnější ekonomiky. To znamená, že ostatní věci zůstávají stejné, vnitřně „liberálnější“ státy, v klasickém evropském smyslu liberální, mají tendenci k vítězství nad méně „liberálními“, to jest neliberálními nebo represivními státy.
Pokud se podíváme jen na moderní dějiny, můžeme tak vysvětlit nejdřív vzrůst liberální Velké Británie na pozici přední světové říše a pak následně totéž v liberálních USA. A můžeme pochopit zdánlivý paradox, proč vnitřně svobodná imperiální velmoc, jako jsou USA , mají tendenci být agresivnější a bojechtivější ve své zahraniční politice, než vnitřně represivní mocnosti, jako například bývalý Sovětský svaz. Liberální impérium USA si bylo jisté vítězstvím ve svých zahraničních válkách, zatímco represivní Sovětský svaz se obával, že by mohl prohrát.
Ale budování impéria také nese zárodky své vlastní zkázy. Čím blíže se stát přibližuje ke konečnému cíli na ovládnutí světa a celosvětovou vládu, tím méně je důvodů k udržení svého vnitřního liberalismu a místo toho dělají totéž, k čemu všechny státy tak jako tak inklinují, to jest, podnikají rázná opatření a zvyšují vykořisťování kterýchkoliv produktivních lidí, které mají. V důsledku toho, pokud nejsou k dispozici další poddanské dávky a domácí produktivita stagnuje a nebo klesá, nemůže být nadále zachována vnitřní imperiální politika chléb a hry. Udeří hospodářská krize a blížící se ekonomický rozpad podpoří decentralizující tendence, separatistická a štěpící hnutí a vede k rozpadu impéria. Viděli jsme co se stalo s Velkou Británií a vidíme to nyní na USA a jejich impériu, které je zjevně na své poslední etapě.
Důležitá je také peněžní otázka tohoto procesu. Dominantní impérium charakteristicky poskytuje hlavní mezinárodní rezervní měnu, nejprve Británie libru šterlinků a poté USA dolar. S dolarem, používaným jako rezervní měna zahraničními centrálními bankami, mohou USA udržovat trvalý „bezbolestný deficit“. To znamená, že USA nemusí platit své stabilně nadměrně převyšující dovozy nad vývozy, tak, jak je to běžné mezi „sobě rovnými“ partnery, kteří dopravují stále více vývozu do zahraničí – vývoz platí za dovoz. Přesněji řečeno, na místo použití vlastních výnosů z vývozu na zakoupení amerického zboží pro domácí spotřebu, zahraniční vlády a jejich centrální banky na znamení svého vazalského postavení vůči dominantním USA používají své hotovostní dolarové rezervy na nákup amerických vládních dluhopisů, aby pomohli Američanům pokračovat v konzumování, které překračuje jejich možnosti.
Nevím dost o Číně, abych pochopil, proč používají své obrovské dolarové rezervy na nákup amerických státních dluhopisů. Konec konců u Číny se nepředpokládá, že je součástí amerického impéria. Možná, že její vládci přečetli příliš mnoho amerických učebnic ekonomie a nyní také věří v alchymii. Ale kdyby jen Čína hodila své americké státní poklady do starého železa a místo toho shromažďovala zlaté rezervy, byl by to konec amerického impéria a dolaru, tak, jak ho známe.
Daily Bell: Je možné, že za toto všechno je zodpovědný skrytý vliv neuvěřitelně bohatých lidí z Londýna? Usilují tyto rodiny a jejich zmocněnci o světovou vládu elit? Je to konspirace? Vidíte svět z tohoto úhlu pohledu, jako zápas mezi centralizujícími impulsy elit a demokratičtějšími impulsy zbytku společnosti?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Nejsem si jistý, jestli konspirace je ještě to správné slovo, protože v průběhu doby a díky takovým lidem, jako je například americký historik Carroll Quigley, je známo hodně o tom, co se děje. V každém případě je jistě pravda, že v Londýně, New Yorku, Tel Avivu a dalších místech, jsou tyto neuvěřitelně bohaté rodiny, které si uvědomují obrovský potenciál pro osobní obohacení v procesu budování státu a impéria. Představitelé velkých bankovních domů hráli klíčovou roli v založení americké centrální banky FED, protože si uvědomili, že centrální bankovnictví by umožnilo jejich vlastním bankám, aby se rozrůstaly a rozšířily půjčky, ještě navíc k penězům a úvěrům vytvořených centrální bankou a že „věřitel poslední instance“ slouží jako nástroj, který umožňuje sklízet soukromé zisky po celou dobu, pokud to dobře půjde a případné náklady zestátnit.
Uvědomili si, že klasický zlatý standard stál jako přirozená překážka inflace a úvěrové expanze a tak nejprve pomohli vytvořit první uměle vytvořený zlatý standard a později, po roce 1971 čistý režim nekrytých bankovek. Uvědomili si, že systém volně kolísavých národních nekrytých měn byl, pokud se týká dychtivosti po inflaci, ještě nedokonalý tím, že by převaha dolaru mohla být ohrožena jinou, konkurenční měnou, jako je třeba například silná německá marka a za účelem omezení a oslabení této soutěže podporují systémy měnových integrací, jako je vytvoření Evropské centrální banky ECB a Euro.
A uvědomili si, že jejich konečný sen o neomezené moci penězokazectví se stane skutečností, pouze když uspějí ve vytvoření americké centrální banky dominující světovým centrálním bankám a vydávající celosvětově platné bankovky, tak jako byl bancor nebo phoenix a tak pomohli zřídit a financovat množství organizací, jako je Rada pro zahraniční vztahy, Trilaterální komise, Skupina Bilderberg a podobně, jejichž účelem je podporovat tento cíl. Stejně tak i vedoucí průmyslníci rozpoznali, jaké obrovské zisky mohou být vytvořeny ze státem udělených monopolů, ze státních dotací a z exkluzivních smluv s pevnou cenou, které je zbavují konkurence nebo je před ní chrání a proto i oni se spojili a „infiltrovali“ stát.
V dějinách se vyskytují náhody i pečlivě plánované akce, které přinesly nezamýšlené a neočekávané následky. Ale dějiny nejsou jen sledem náhod a překvapení. Většina dění je navržena a zamýšlena. Samozřejmě, že ne obyčejnými lidmi, ale mocenskými elitami, které kontrolují státní aparát. Pokud někdo chce, aby se tato historická praxe nepromítala do současného kurzu směřujícímu k bezprecedentní ekonomické katastrofě, pak je opravdu nutné vzbudit veřejné pobouření neúnavným odhalováním nemravných motivů a machinací těchto mocenských elit, ne pouze těch, kteří pracují ve státním aparátu, ale zejména těch, kteří stojí venku za scénou a tahají za provázky.
Daily Bell: Tvrdili jsme, že tak, jako Gutenbergův vynález knihtisku změnil existující sociální struktury ve svém čase, tak totéž dělá internet dnes. Věříme, že internet může být uvaděčem nového obrození po chmurném času 20. století. Souhlasíte, nebo ne?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Je jistě pravda, že oba vynálezy způsobily převrat ve společnosti a výrazně zlepšily naše životy. Je těžké si představit, jaké by to bylo jít zpátky do předinternetového věku nebo do éry před Gutenbergem. Nicméně jsem skeptický k tomu, zda technologické revoluce s sebou přinášejí morální pokrok a postup směrem k větší svobodě. Více se přikláním k názoru, že technologie a technologický pokrok jsou v tomto ohledu neutrální. Internet může být používán k tomu, aby pravda byla vynášena na světlo a rozšiřována a stejně tak i k šíření lží a matení. Dává nám neslýchané možnosti obcházet a podkopávat stát, našeho nepřítele, ale také dává státu neslýchané možnosti nás špehovat a zničit. Jsme dnes s internetem bohatší, než jsme byli řekněme v roce 1900 bez něho, a jsme bohatší ne díky státu, ale jemu navzdory. Ale chtěl bych důrazně popřít, že jsme svobodnější, než jsme byli v roce 1900. Právě naopak.
Daily Bell: Máte nějakou závěrečnou myšlenku? Můžete nám říci, na čem teď pracujete? Chtěl byste doporučit nějaké knihy, nebo webové stránky?
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Jen jednou jsem se odchýlil od své zásady nemluvit o své práci dříve, než je hotová a litoval jsem toho. Byla to chyba, kterou už nebudu opakovat. Pokud jde o knihy, doporučuji především knihy mých učitelů Ludwiga von Mises a Murraye Rothbarda a to ne jen jednou přečíst, ale číst čas od času opakovaně. Jejich práce je stále nepřekonaná a tak zůstane dlouho aktuální. Co se týče webových stránek chodím pravidelně na mises.org a na lewrockwell.com. Pokud jde o jiné stránky, nazývají mě extremistou, reakcionářem, revizionistou, elitářem, diktátorem, rasistou, odpůrcem homosexuálů, antisemitou, pravičákem, teokratem, bezbožným cynikem, fašistou a samozřejmě, jako každého Němce nacistou. Takže by se dalo očekávat, že mám slabost pro politicky „nekorektní“ stránky, u kterých se předpokládá, že každý „moderní“, „slušný“, „civilizovaný“, „tolerantní“ a „osvícený“ člověk je bude ignorovat a vyhýbat se jim.
Daily Bell: Děkuji vám za váš čas při odpovídání těchto otázek. Byla to obzvláštní čest pokládat vám je v souvislosti s vaší pozoruhodnou prací.
Dr. Hans-Hermann Hoppe: Není zač