O víře a církvi

V Bibli stojí pěkná věta, která se s oblibou cituje, ale skoro nikdo jí nerozumí: Cokoli jste udělali pro nejposlednějšího z mých bartří, pro mně jste udělali. Namísto aby lidé podle této Ježíšovy věty svým bližním dobré činili, vydávají se na cestu a putují do vzdáleného místa, aby tam uprostřed velké masy lidí byli na blízku Bohu. Ano, to je demonstrace víry, avšak demonstrace veskrze sebestředná. Hleďte, co JÁ, poutník, jsem na sebe vzal za oběť, ve jménu Boha! Při tom všem však zůstává síla poutníka jeho bližním díky této cestě upřena. Místo, aby člověk tuto výzvu ke službě bližnímu následoval, tak před touto výzvou prchá, na poutní cestu, k Bohu. 

K Bohu? Jsem nebi blíže jen proto, že jsem v Jeruzalémě? Nebo na Mount Everestu? Nebo v Římě, nebo v Kilimandžáru, nebo - ve Fukushimě? Musím jít do kostela, abych se setkal s Bohem? Potřebuji kříž na stěně, nebo alespoň růženec? Nic z toho v Bibli psáno není, v Novém zákoně. Místa a symboly jsou povrchnosti, zavedeny proto, aby upevnily moc církve. Čiňte tak na mou památku… Žádné poutě, žádné bohoslužby, žádné svátosti, nýbrž jen večeře Páně, chléb a víno ve jménu Krista. 

Víra, to nejniternější, nejintimnější předstoupení člověka před svého Stvořitele se stala povrchností, strojeným rituálem, který se z povinnosti absolvuje. Prosímetěvyslyšnááás - slovo, monotónně vydrmolené pro to, za co zrovna nechává kněz prosit. Prázdná forma, orientace na centrální místo, poutní cesta a samozřejmě chrámová oběť, to jsou všechno pozůstatky z knihy krve - ze Starého zákona, ve kterém žárlivý Bůh vyzývá k vraždám, zabíjení a vyhlazování celých národů. Tato archaická brutalita nemá s Křesťanstvím nic společného, proto bychom se měli od té nesvaté země držet raději zpátky. 

Najdeme zde apartheid, vraždy a zabíjení, ale ne Boha. Bůh je v nás, nikoli v zemích, kde je po stovky let každičký čtvereční centimetr půdy promočen krví.