Co je demokracie?

Ale po dvaceti letech života v naší skvělé demokracii nadšení lidí opadlo. Zůstala jen starost o práci, o to sehnat byt a ten krátký čas volna prožít co nejpříjemněji. Zůstává nám otázka, zda ta naše demokracie je to nejlepší, co nás mohlo potkat.

S ohledem na skandály kolem naší demokratické (jaké jiné, že?) vlády vyvstává otázka – co je to vlastně demokracie a na její vliv na společnost.

Starému heslu Lincolna, že „demokracie je vláda lidu a pro lid“ už nevěří ani malé děti. Lidé pomalu poznávají, že všechny politické systémy na světě jsou produktem boje o moc. A o peníze, což je jedno a totéž. Kdo má moc, má i peníze a kdo má peníze, koupí si i moc. Nejlépe to vidíme u nás, kde za peníze vytvoříte stranu, za peníze jí uděláte náležitou propagaci a jste ve vládě. Ostatní je už jen na vás. Výsledkem je vždy vítězství jednotlivce, skupiny, strany nebo třídy a porážka lidu, neboli porážka skutečné demokracie.

A jak to vypadá v praxi? Vezměme si příklad : výsledkem voleb je vítězství kandidáta s 51 procenty hlasů voličů. Kandidát se ujme vlády. Je to demokratické? Není - je to žádná demokracie, je to systém maskovaný jako falešná demokracie, protože 49 procent voličstva je ovládáno nástrojem vlády, pro který nehlasovalo, ale který jim byl vnucen. Největším zločinem naší demokracie je vláda nadpoloviční většiny. Ve skutečnosti je tomu tak, že pod rouškou falešné demokracie je zřízena diktatura. Taková je skutečnost politických systémů, převládajících v dnešním světě. Jsou to diktátorské systémy a je jasné, že falšují skutečnou demokracii.

Páteří tradiční demokracie v její dnešní ve světě převládající podobě, jsou Parlamenty. Parlament byl původně zakládán, aby zastupoval lid. Parlament je falešným zastoupením lidu. Ale to samo o sobě je nedemokratické, protože demokracie znamená moc lidu a nikoli moc jeho zástupců. Skutečná demokracie existuje jedině prostřednictvím účasti lidu na vládě a nikoli prostřednictvím činnosti jeho zástupců. U nás je to přímo markantní, když si naši zastupitelé myslí, že si mohou po zvolení dělat co chtějí bez ohledu na protesty lidí. Existence parlamentu znamená nepřítomnost lidu na vládě. Parlamentní systém je scestným řešením problému demokracie.

Jak to vypadá v praxi, cítíme sami na vlastní kůži, když naši „demokrati“ nás nutí platit u lékaře, snižují nám platy a snaží se vytunelovat důchody. Všichni jsme proti, ale naši demokraticky zvolení zástupci nám to demokraticky nadiktují.

Parlamenty se staly právní přehradou mezi národem a výkonem moci, vylučují lidi z politického života a monopolizují si svrchovanost nad jejich životy. Národům je ponecháno jen falešné vnější zdání demokracie.

Abychom odhalili charakter parlamentu, musíme se podívat, jak takový parlament vzniká. Parlament je volen buď z volebních obvodů, ze stran nebo koalice stran. Rozdělování obyvatelstva do volebních obvodů znamená, že jeden poslanec zastupuje tisíce lidí. Takový poslanec je stejně jako ostatní poslanci považován za představitele veškerého lidu. Masy jsou proto naprosto izolovány od svého zástupce a ten je naopak naprosto izolován od nich. Ihned po získání jejich hlasu monopolizuje si sám jejich svrchovanost a jedná místo nich.

Převládající současné tradiční demokracie ve světě obdařují poslance parlamentu posvátností a imunitou, jež je upírána jiným jednotlivým příslušníkům lidu. Znamená to, že se parlamenty staly prostředkem, jak pro sebe uloupit a uchvátit moc lidu. už to samo o sobě dává lidu právo bojovat prostřednictvím lidové revoluce za zničení nástrojů, jimž se říká zastupitelské sbory (parlamenty) a které si uzurpují demokracii a svrchovanost na úkor lidových mas.

Jestliže parlament vzejde z vítězství politické strany ve volbách, je to parlament strany a nikoli lidu. Zastupuje stranu a nikoli lid a výkonná moc určená parlamentem je mocí vítězné strany a nikoli lidu. Totéž platí o parlamentu, v němž vládnou dvě nebo tři strany, které dohromady mají potřebnou většinu. Potom každá strana má určitý počet míst. Protože členové parlamentu zastupují svou stranu a nikoli lid tak moc nastolená takovou koalicí je mocí spojených stran (koalice) a nikoli lidu. Když to vezmeme do důsledků, tak strany jsou převodové páky těch, kteří platí jejich činnost. Takže nám z pozadí vládne hrstka bohatých. Nejlépe o tom svědčí naše vláda. Ta rozhodně neslouží lidu, ale svým sponzorům. Ministr zdravotnictví přijímá rozkazy od farmaceutické lobby. Ministr financí je slouha finanční oligarchie. Snižování daní bohatým a zvyšováním DPH je jen třešinkou na dortě. Vlastním dortem jsou stovky miliard pro soukromé penzijní fondy. Všichni víme, že soukromé fondy (až na pár výjimek) nikdy nikde žádné penze nevyplácí. A ministr hospodářství? Ten se stará, aby podnikatelé měli ty správné podmínky – minimální mzdy, vyhazov bez důvodu a další vymoženosti.

V takovém systému je lid obětí, na kterou se všichni vrhají, klamanou a vykořisťovanou politickými orgány, zápasícími o moc a zároveň i o získání hlasu. Taková je tradiční demokracie, převládající na celém světě, ať již jde o systém jedné strany, dvou stran, mnoha stran nebo bez politických stran.

Kromě toho, jelikož se systém volených do parlamentu opírá o propagandu pro získání hlasu, je to demagogický systém v pravém smyslu tohoto slova a hlasy mohou být koupeny nebo manipulovány. Chudí lidé nedokáží soutěžit ve volební kampani a tak se vítězi stávají vždy jen a jen bohatí.

Z toho všeho by tedy už mělo být jasné, že zastoupení je podvodem. Parlamenty, tvořené metodou jmenování nebo dědičného následnictví (Britanie) nespadají pod žádnou formu demokracie.

Zastupitelskou vládu lidé obhajovali v době monarchů a jiných tyranů. Tehdy bylo dobré mít někoho, kdo by je zastupoval před takovými vládci, kteří to odmítali. Národy proto prošly dlouhým a rozhořčeným bojem, aby dosáhly toho, po čem toužily. Po úspěšném nastolení éry republik je tedy nesmyslné, aby demokracie znamenala jen zvolení několika málo zástupců, kteří by jednali jménem širokých mas pro blaho majetných. To je zastaralá teorie a překonaná zkušenost. Veškerá moc musí být mocí lidu.

Nejtyranštější diktatury, jaké poznal svět, existovaly ve stínu parlamentů.

Politická strana je soudobou diktaturou. Strana je vládou části nad celkem. Je to nejnovější diktátorský nástroj. Jelikož strana není individuální, uskutečňuje zdánlivou demokracii zřizováním parlamentu, výborů a propagandou prostřednictvím svých členů.

Strana vůbec není demokratickým nástrojem, protože je složena z lidí, kteří mají společné zájmy, společné názory nebo mají stejnou víru. Vytvářejí stranu, aby dosáhli svých cílů a vnutili své názory nebo rozšířili vliv své víry (nejen náboženské) na společnost jako celek. Cílem strany je dosáhnout moci pod záminkou provádění jejího programu. Ale demokraticky vzato, žádná z těchto stran by neměla vládnout všemu lidu vzhledem k rozmanitosti zájmů, idejí, temperamentu, míst a vyznání lidí.

Strana je diktátorský nástroj vlády, který umožňuje těm, kteří mají stejný názor a společný zájem, aby vládli lidu jako celku. V porovnání s lidem je strana menšinou.

Strany se zřizují za účelem vytvoření nástroje na ovládání lidu, zejména na ovládání nečlenů strany prostřednictvím strany. Členové vládnoucí strany mají svá privilegia, ke kterým žádný mandát ve volbách nedostali. Každá strana se opírá o svévolnou autoritářskou teorii..., tj. nadvládu majitelů strany nad ostatními jednotlivými příslušníky lidu. Strana předstírá, že její cíle jsou cíli lidu a předpokládá, že její nástup k moci je cestou k dosažení jejích cílů. To je teorie ospravedlňování diktatury strany, která je základem pro jakoukoli diktaturu.

Ale existence mnoha stran stupňuje boj o moc, což vede ke zničení jakýchkoli plánů, sloužících společnosti. Opoziční strany se snaží o podkopávání pozic vládnoucí stany, aby od ní, jako od konkurence, mohly převzít moc.

Strana původně vzniká, aby zastupovala lid. Ale to je zástěrka. Strana zastupuje její členy a nejvyšší vůdce strany reprezentuje vedoucí skupinu. Z toho vyplývá, že hra stran je podvodnou fraškou, založenou na klamné formě demokracie, mající mocenský obsah. To vše potvrzuje, že systém stran je otevřenou a nikoli skrytou diktaturou. Svět ho ale ještě nepřekoná a je tedy právem nazýván diktaturou moderního věku.

Strany ve vzájemném boji sahají k pomlouvání a zesměšňování činnosti druhé strany. Je to boj, který je nevyhnutelně veden na úkor vyšších a životních zájmů společnosti. Některé - ne-li všechny tyto vyšší zájmy se stanou obětí mocenského boje nástrojů vlády. Opoziční strana, musí totiž sesadit vládu, aby se dostala k moci. Aby dokázala neschopnost vlády, musí opoziční strana zničit její vymoženosti a vyvolat pochybnosti o jejich plánech, i když jsou tyto plány prospěšné pro společnost. V důsledku toho se zájmy a programy společnosti stanou obětí boje stran o moc,

Takový boj několika stran je sociálně a ekonomicky destruktivní. Kromě toho, že takový boj vede k pádu jedné strany a k nástupu druhé. Ale v každém případě je to porážka pro lid, porážka pro demokracii. A navíc mohou být strany kupovány nebo podpláceny zevnitř nebo zvenčí. Příkladem od nás budiž poslanec za VV Škárka, tvrdící, že dostával (a nejen on) peníze od strany za loajalitu.

Parlament vítězné strany je ve skutečnosti parlamentem strany, a výkonná moc určená tímto parlamentem, je mocí strany nad lidem. Moc strany, která by měla sloužit pro dobro všeho lidu, je ve skutečnosti nepřítelem části lidu, totiž opoziční strany nebo stran a jejich stoupenců z lidu. Tak opozice není lidovou kontrolou vládnoucí strany, ale sama hledá příležitost k nahrazení vládnoucí strany. Podle moderní demokracie je zákonnou kontrolou vládnoucí strany parlament, kde většina poslanců je členy vládnoucí strany. Znamená to, že kontrola vlády je v rukou vládnoucí strany a moc v rukou kontrolující strany. Tak se ukazuje jasně podvodnost, klamnost a neplatnost politických teorií převládajících v dnešním světě, z nichž vyvěrá současná tradiční „demokracie“.

Systém stran je moderním systémem, který je možno přirovnat ke kmenům nebo sektám. Společnost ovládaná jednou stranou, je přesně taková, jako společnost ovládaná jedním kmenem nebo jednou sektou. Strana, jak již bylo řečeno, představuje názory určité skupiny lidí nebo lidí jedné víry. Taková strana je tedy nutně menšinou ve srovnání s veškerým lidem, stejně jako je menšinou kmen nebo sekta. Menšina má společné zájmy nebo sektářskou víru. Není rozdílu mezi stranickými boji a kmenovými či sektářskými boji o moc. A jestliže kmenová nebo sektářská nadvláda je politicky odmítána, měl by být podobně odmítnut i stranický systém. Oba systémy jdou stejnou cestou a vedou ke stejnému cíli. Negativní a ničivý účinek kmenových a sektářských bojů na společnost je totožný s negativním a ničivým účinkem stranického boje.

Když jsme si rozebrali všechny zápory zastupitelské demokracie vyvstane otázka jak dál? Co s tím? Někdo by mohl říci, že jednou z možností je referendum. Ale není. Referenda jsou jen dalším podvodem na demokracii. Lidé nemají jinou možnost než říci „ano“ nebo „ne“. Jenže každý má jiný důvod, proč řekl ano nebo ne. Navíc ze zkušeností víme, že otázky kladené v referendu jsou koncipovány dvojznačně a je uměním pochopit význam. Proto i referenda jsou podvodem na demokracii.

Jakou cestu musí tedy nastoupit lidská společenství, aby jednou provždy překonala období tyranie a diktatury? Už víme, že metody voleb a plebiscitů byly vynalezeny, aby zakryly nezdar těchto neúspěšných pokusů o vyřešení tohoto problému, řešení spočívá v nalezení nástroje vlády jiného než je ten, který je vystaven konfliktu a který představuje jen jednu stránku společnosti. Je nutno nalézt nástroj vlády, kde bude lid jako celek. Lid je nezastupitelný, zastoupení je podvodem. Může-li být tento nástroj uveden v život, bude problém vyřešen, bude uskutečněna lidová demokracie, lidstvo skoncuje s obdobími tyranie a diktátorskými systémy a své místo zaujme vláda lidu. Přesně tak, jak to myslel Abraham Lincoln – Vláda lidu a pro lid.

Od svého vzniku se i demokracie vyvíjí. Zvláště v posledním desetiletí naše demokracie dostává nový styl. Po 11.září 2001 se utahují šrouby demokracie. Vlády vydávají stále nové a nové zákony proti terorismu. Ale tyto zákony omezují hlavně obyčejné lidi. Lidé už mohou být uvězněni na doživotí bez důvodů, bez důkazů a hlavně bez soudu. zatím je to tak v USA.

Sledují nás miliony kamer na ulicích, v budovách. Někde jsou umístěny i na záchodech. Sledují nás pomocí mobilních telefonů. Nedávno se u nás provalilo, že operátoři skladují o nás informace nejen kdy a komu jsme volali, ale kde jsme se pohybovali. Mobilní telefon to totiž umožňuje. Že k vašim záznamům se může dostat kdokoli (kdo má dost peněz) je nabíledni. Další sledování probíhá pomocí platebních karet. Vejdete do krámu a prodavač ví, kde a za kolik jste co kupovali, za co jste utráceli své peníze. A podle toho může zařídit svoje nabídky. V demokracii, jako je ta naše, se může šéf a majitel soukromé bezpečnostní agentury dostat na ministerstvo vnitra a má tak přístup k registru všech obyvatel státu.

Ale demokracie funguje i na mezinárodní úrovni. Všichni víme, že jsou státy demokratické a méně demokratické. A také diktatury. O tom, kdo je demokrat a kdo není se dneska rozhoduje v Bílém domě. Tam rozhodují, který stát je demokratický, a který ne. Například my jsme demokracie. Posloucháme na slovo Velkého bratra, dodáváme mu naše vojáky. Prodali jsme za babku veškerý průmysl západním nadnárodním firmám. Co jsme neprodali, to jsme zlikvidovali jako nežádanou konkurenci. Bělorusko není demokratické a Lukašenko je diktátor.. Jejich prezident nedovolil rozkrást jejich zemi a není demokrat, i když má podporu 80% obyvatel země. O Castrovi nebo Chávesovi není třeba mluvit. Všichni víme, že to nejsou demokrati. Vždyť koketují se socialismem.

Ani Srbsko nebylo demokratické. Stejně tak i Libye. Proto je musíme bombardovat. Nejlépe to u nás ví ex-prezident Havel. To je přímo expert na humanitární bombardování. Proto vyzýval k bombardování Srbska a dnes Libye.

Takový Pinochet byl rozený demokrat. Těch pár desítek tisíc zavražděných mu rozhodně neubralo na kráse. „Je to Bastard, ale náš bastard“ se tradovalo ve Washingtonu. Takový Saddám Husain. Celá léta to byl nejlepší přítel (nejlepší bastard) – zvláště když válčil s Iránem. Pak se znelíbil, tak napadli Irák a Saddáma pověsili. Demokraticky samozřejmě.

Někteří filosofové tvrdí, že demokracie je nejlepší ze všech špatných vlád. Je to hezký bonmot, ale jen bonmot, který však nikomu nepomůže. Bohužel - řešení je v nedohlednu. Ale dnes je důležité situaci alespoň pojmenovat, aby si lidé uvědomili, v čem žijí.

P.S. Doufám, že jste se pobavili a trochu zapřemýšleli nad rozborem demokracie. Musím se přiznat, že to nejsou moje myšlenky. Tak chytrý nejsem. Jsou to myšlenky jednoho rebela velmi nepohodlného naší demokratické mafii. Autorem je Mohammar Kaddáfí v jeho Zelené knize. (Mimochodem, není už jen to důvod k jeho likvidaci?) Je to poutavé čtení a ještě se k němu vrátím.