Potřebujeme nového Erharda

Co je vlastně podstatou neoliberalismu? Dá se to říci jednoduše. Je to politika likvidace sociálního státu zavedeného po druhé světové válce. Sociální stát se stal překážkou pro akumulaci kapitálu. Neoliberalismus je vláda finanční oligarchie, při které se prosazují zisky kapitalistů. Principem je eliminace daní pro bohaté a utahování opasků pro chudé. Byl to Klaus, který u nás jako první přišel s utahováním opasků poté co inicioval rozkradení republiky. Z průmyslově vyspělého Československa udělal (po likvidaci průmyslu) zásobárnu levné pracovní síly pro západní firmy. Vítězné tažení pravice pokračovalo až k současným reformám vlády rozpočtové odpovědnosti.

Během doby byly vyzdvihovány a dávány nám za vzor státy zavádějící neoliberalismus do praxe. Všichni si pamatujeme na irského tygra – tahouna úspěchu. Z postkomunistické Evropy nám dávali za vzor Lotyšsko. Ale za pár let je všechno jinak.

Přišla finanční krize, bubliny splaskly a máme tady nahou pravdu. Island a Irsko stojí před bankrotem a Lotyšsko na tom není lépe. (Lotyšsku jsme museli půjčit 5 miliard dolarů. Ty jsme si půjčili na vysoký úrok a Lotyšsku jsme je půjčili bez úroků.) Ale to není všechno. Krize zasáhla i další pobaltské země. V krizi je Maďarsko i Rumunsko. Dobře se nedaří ani Američanům. Ve Spojených státech už od smrti Reagana stagnují mzdy, rostou počty lidí pobírající všelijaké podpory a v poslední době rostou počty lidí bez domova o který přišli v hypotéční krizi. Mnoho lidí tam trpí hladem, protože nemají ani na tři jídla denně.

Vlády prolezlé korupcí, kamarádšoftstvím a protekcí, místo toho, aby se pokusily pomoct nezaměstnaným a sociálně slabým zahajují restriktivní politiku. Sráží platy ve veřejném sektoru a ruší všechny sociální výdaje. Vlády snižují dávky v nezaměstnanosti, mateřskou a invalidní důchody. Zároveň zvyšují DPH. Všechno pod heslem „Ať platí chudí – úspěšným nelze brát jejich poctivě vydělané peníze“. Naše vláda rozhodně nezůstává pozadu.  Na Západě se lidé bouří v ulicích, naši ovčané jsou v klidu.

Dá se říci, že krize je všeobecná. Ekonomové ví, že restrikcemi se situace nevyřeší. Tak jako v minulosti už několikrát, hospodářství potřebuje investice. Přenesení výroby z evropských zemí do Číny bylo příčinou celé krize.  Je potřeba investovat do výroby v postižených zemích. Musí se vyrábět. Poskytování služeb mezi sousedy krizi nevyřeší.

Ovšem na investice jsou zapotřebí peníze. A kde je mají zadlužené vlády vzít? I když to vypadá divně, peněz je dost a vlády je musí vzít tam, kde jsou. Okrádáním chudáků se nic nevyřeší. A příklad by si vlády měli vzít z minulosti. I v minulosti bylo zle a lidé si pomohli.

Nejlepším příkladem je Německo.  Německo po druhé světové válce bylo totálně rozvrácené, ale dnes je tahounem Evropy. Díky prozíravé politice svých vlád a hlavně politice jejich ministra hospodářství a pozdějšího kancléře Ludwiga Erharda Německo povstalo z popela.

Termín „Německý hospodářský zázrak“ popisuje rychlou obnovu a rozvoj ekonomiky v Západním Německu a částečně i Rakousku po druhé světové válce. Tento výraz byl poprvé použit v britských Times v roce 1950.

Německo ve druhé světové válce postihlo nejen totální vybombardování, ale ihned po válce tam byl zaveden "Morgenthalerův plán", který se připravoval od roku 1943 a jeho cílem mělo být zabránit Německu vést další války. Jeho první varianty byly tak drastické, že po jejich prozrazení ministr propagandy Joseph Göbels používal plánu, aby posílil odpor německých vojsk na západní frontě.

Snaha zničit německou schopnost vést válku znamenala naprosto odzbrojit německou armádu včetně odstranění nebo zničení veškerého válečného materiálu. Dále úplné zničení celého německého zbrojního průmyslu a odstranění nebo zničení dalších klíčových odvětví, která jsou základem pro vojenskou sílu. Součástí plánu byla i demontáž a odvezení více než 1500 celých továren do spojeneckých zemí. (Toto opatření nakonec vedlo k tomu, že v Německu se vybudovaly nové nejmodernější továrny, zatímco v Británii nebo ve Francii pracovaly ty staré a už nemoderní německé továrny.) Podle plánu, který byl podepsán v roce 1946, bylo uvedeno, že německý těžký průmysl by měl být redukován na 50% kapacity roku 1938. Výsledkem bylo přesvědčení, že německé hospodářství se nemůže dostat na předválečnou úroveň dříve než za 100 let. Jak říkali všichni ekonomové.

Situace v Německu následkem sankcí byla strašná. Úmrtnost dospělých stoupla na čtyřnásobek a úmrtnost německých dětí byla desetinásobná oproti situaci před válkou. Na konci roku 1946 už byla situace neudržitelná. Průměrná spotřeba potravin na Němce byla asi 1500 kalorií, přitom jako minimum se uvádí 2000 kalorií. V březnu 1947 byl "Morgenthalerův plán" ukončen. Místo něho se připravoval Marshallův plán. Marshallův plán nebyla půjčka. Byly to pouze kredity na nákup strojů a technologických zařízení v USA. To bylo v době, kdy všichni spojenci měli v platnosti zákon zakazující soukromé investice do Německa! (To platilo i po celou dobu německého hospodářského zázraku.)

Co tedy způsobilo tak nebývalý růst německého hospodářství? Někteří komentátoři to přisuzují Marshallově plánu. Ale Marshallův plán to nebyl. Můžeme si to ukázat při srovnání Británie a Německa ve stejné době.

Marshallův plán nebyla žádná charita. Nebyla to ani půjčka, se kterou by bylo možno nakládat podle vlastního uvážení. Byly to jen poukázky na nákup strojů a zařízení v USA.

Německo dostalo z Marshallova plánu asi 1,3 miliardy dolarů. Británie dostala více než trojnásobek. V Německu byly zrušeny cenové a mzdové kontroly v roce 1948. V Anglii byly za války zavedené cenové a mzdové kontroly až do roku 1955! V roce 1948 Německo provedlo měnovou reformu, ve které nahradilo starou říšskou marku za novou Deutche Mark - DM .

Hospodářský zázrak nastartoval ministr (později kancléř) Erhard zavedením nových a nikde nevídaných hospodářských opatření. Jejich podstatou bylo :

– 100% zdanění zisků bank, podniků a dividend, pokud nešly na nové investice

– 95% zdanění příjmů větších než 6000 DM ročně (později se to zvýšilo na 25 000DM)

Zajímavé na celé věci je skutečnost, že kancléř Erhard neřešil situaci jako naši vládci zavedením DPH s 20 nebo i více procenty, ani snižováním daní pro bohaté, nýbrž činil přesně naopak a šel tam kde peníze jsou.   A výsledek se dostavil – výsledek se kterým byli nakonec spokojeni všichni.

Z těchto údajů je jasné, že německý stát měl dostatek financí na budování infrastruktury a dalších potřeb. To zajišťovalo plnou zaměstnanost, která se udržela až do sedmdesátých let. Pamatuji si, že jsem v německé televizi viděl celá sedmdesátá léta ve zprávách tabulky, kde počet nezaměstnaných byl cca 500 tisíc, ale počet nových míst byl přes 2 miliony. Tedy 4 volná místa na jednoho nezaměstnaného. Ve srovnání s dneškem, kde na jedno pracovní místo máme 50 až 70 nezaměstnaných, je to ideál. Ale Erhardovou cestou dnes nikdo nepůjde.

A jak to bylo v Británii? Británie se v té době potácela na okraji propasti. Katastrofická inflace, při které skoro celá ekonomika zkolabovala, byla výsledkem klasické ekonomické politiky Británie. Podobná situace byla i ve Francii. Provázely ji stávky a nepokoje na ulicích. Obávám se, že to je přesně to, co nás čeká.

Ve stejné době v Německu opakovaně probíhala revalvace marky. Kurz marky k dolaru stoupal.

Jak je možné, že ve stejné době Německo vzkvétalo i když dostalo od Marshallova plánu jen třetinu toho co Británie, která se zmítala v kolabující ekonomice zahlcená inflací. Německo nakonec všechny dluhy včetně reparací zaplatilo v červnu 1971. Británie až v současné době.

Německo během krátkých 7 let zvedlo své hospodářství na úroveň doby před válkou, jako by se žádná totální destrukce a následná spojenecká demontáž nikdy neudála. To všechno byl důsledek hospodářské politiky předsedy Erharda, kterou nikdo nikdy už nezopakuje. Novináři se Ludwiga Erharda ptali, jak by nazval svoje hospodářská opatření, když komunismus to nebyl – protože nic se nezestátňovalo, kapitalismus to také nebyl – v kapitalismu není možné 100% zdanění zisků a dividend, tak on řekl : to je Třetí cesta.

Od roku 1950 má Západní Německo jednu z nejsilnějších ekonomik na světě. Tuto pozici si udržuje dodnes.

To je příklad z Německa. Je to zajímavé řešení jaké postavilo Německo na nohy. Nikoli snižování platů, žádné restrikce, ale rozmach výroby a omezení kapitalismu jako takového. Erhard sebral peníze německým podnikatelům. A že to bylo účinné opatření ukázala nám historie. Že současná politika našich vládců povede jen a jen ke krachu, to už poznáme sami na vlastní kůži – zvláště ti mladší.

Pro záchranu potřebujeme našeho Erharda, nepotřebujeme Nečase – nečas tady je i bez něho. A všechna opatření naší vlády situaci jen zhorší. S touto vládou žádné světýlko na konci tunelu není vidět.