V arabských povstáních je vítězem Izrael

Příliš mnoho kolaterálních škod „pošpiní svědomí světa“, jak zabásnil americký prezident Barack Obama u Libye. Podle těchto počtů syrský prezident Bashir al-Assad a další arabští diktátoři posílili strategickou pozici Izraele tím, že zlevnili arabský život.

V pátečních protestech zemřelo dalších 34 Syřanů, takže počet obětí za poslední tři týdny dosáhl 170.

Odhady mrtvých v libyjské občanské válce jsou od 1,000 do 10,000. Nikdo nevěnoval příliš pozornosti téměř dvěma desítkám mrtvých při posledním izraelském odvetném útoku v Gaze. Na brífinku amerického ministerstva zahraniční 7. dubna mluvčí Mark Toner poslední raketové útoky na Izrael odsoudil „co nejsilnějšími možnými výrazy“, ale neřekl nic o izraelské reakci.

To je předzvěst věcí příštích. Assad může lpět na moci, ale Sýrie zmizela jako perspektivní hráč mírových vyjednávání. Úplný mír je bez Sýrie nemožný, což vysvětluje, proč Washington nepožadoval Assadovo sesazení, spolu s libyjským plukovníkem Muammarem Kaddáfím.

Pokud by to udělal, rovnalo by se to formálnímu oznámení, že dohody z Oslo jsou mrtvé. Z důvodů, které jsem předložil v posledním pojednání (Food and Syria's Failure, 29. března) se bude Sýrie rozpadat dále. Nejlepší akcí Izraele je nic nedělat do listopadu 2012, do amerických prezidentských voleb, zatímco jeho potenciální protivníci upadají do chaosu, a počkat si na správnou příležitost na vyrovnání účtů s Hamasem a Hizballahem.

Irán a jeho souputníci nemohou porazit Izrael vojensky, ale doufají, že ho vyprovokují k činům, které by vedly k diplomatické izolaci a zastavení osad na linii příměří z r. 1949. Protože mezi arabským územím a mořem je pouze 13 kilometrů, byl by Izrael zranitelný raketami na své západní, jakož i severní a jihozápadní hranici, a ještě více by byl omezen ve svých akcích přítomností uznaného palestinského státu. Taková salámová taktika, věřily Irán a Sýrie, by nakonec učinila izraelskou pozici neudržitelnou.

Pouze názor jedné země má v této záležitosti váhu, a tou jsou Spojené státy. Za předešlé vlády George W. Bushe americká politika výslovně salámovou taktiku odmítla. Oplátkou za stažení Izraele z Gazy zaslal Bush tehdejšímu premiérovi Arielu Sharonovi dopis, ve kterém uvedl: „Ve světle nové reality na zemi, včetně již existujících velkých izraelských populačních center, je nereálné očekávat, že výsledkem konečného vyjednávání bude úplný a naprostý návrat na linie příměří z r. 1949“, o čemž informoval bývalý představitel Národně-bezpečnostní rady Elliot Abrams 29. června 2009 ve Wall Street Journal.

Na druhou stranu tehdejší ministryně zahraničí Condoleezza Rice navrhla řešení na severní hranici Izraele z války v srpnu 2006 a chtěla toho dosáhnout tím, že donutí Izrael akceptovat mezinárodní záruky na demilitarizace jižního Libanonu, což Irán a Sýrie ignorovaly a USA neudělaly nic, aby si to vynutily.

Obama, v kontrastu s tím, tíhne k poradcům, kteří v minulosti navrhovali mezinárodní vojenskou intervenci s cílem vynutit si řešení. Samantha Power, známá architekta současné intervence v Libyi, se stala pro Obamu v prezidentské kampani 2008 přítěží, když novinář Noah Pollak vyhrabal (1) její rozhovor z r. 2003, ve kterém výslovně vyzývala k vojenské intervenci na vynucení si řešení: „Oba političtí vůdci (Arafat a Sharon) byli příšerně nezodpovědní. A bohužel si to vyžaduje vnější intervenci.“

Power byla z kampaně stažena kvůli veřejné urážce Hitlary Clinton a byla posazena na nižší post u lidských práv v Obamově Národně-bezpečnostní radě, ale pak se vynořila jako Obamova hlavní poradkyně pro Střední východ.

Power se od svého intervenčního návrhu z roku 2003 distancovala, ale zdá se nepravděpodobným, že se její názory změnily, vzhledem k její celoživotní oddanosti politice „lidských práv“. Stanley Kurtz ventiloval (2) její radikální názory 5. dubna v National Review a došel k závěru, že „Obama a Power se pokouší zvyknout nás na zcela nový způsob smýšlení o válce a o místě Ameriky ve světě“. Cílem intervence v Libyi není chránit USA nebo prosazovat americké zájmy, ale zabránit smrti civilistů.

Power není jen zákeřná, ale také nekompetentní. Její Pulitzerova cena za informování o lidských právech ji nepřipravila na nepříjemnou realitu na zemi na Středním východě. U Libye předčasně přestřelila a uvedla Ameriku do rozpaků.

Nepravidelné nálety NATO mají na výsledek malý vliv a sebranka vzbouřeneckých sil (ke kterým patří elementy z Al-Kaidy) se před Kaddáfího protiútoky rozpadla. Amerika odkopla svého starého spojence Hosni Mubaraka v Egyptě a bombardovala Kaddáfího, který s USA spolupracoval v oblasti protiterorismu, aniž by se jí podařilo ho vyhnat. Omezená americká intervence přispěje k dlouhé občanské válce a humanitární katastrofě, což zesměšní myšlenku intervence na ochranu života civilistů.

Poslední pochybnosti soudce Richarda Goldstona ohledně jeho obvinění, že izraelská armáda vědomě zasahovala civilisty během své invaze do Gazy, přišly pro židovský stát v příhodný čas. Americká vyslankyně v OSN Susan Rice prohlásila, že Spojené státy chtěly, aby Goldstoneova zpráva pro Komisi OSN pro lidská práva z roku 2009 „zmizela“.

Sýrii bude nemožné stabilizovat, z důvodů načrtnutých v mém pojednání z 29. března, a podrobněji je vysvětlil ekonom Paul Rivlin (3) ve své zprávě zveřejněné tentýž den Centrem Moshe Dayana univerzity v Tel Avivu, pod názvem „Za napětím v Sýrii: Sociálně-ekonomický rozměr“.

V arabském tisku byla plně citována, ale v západních médiích zmíněna nebyla – což je měřítko toho, jak špatně západní elita rozumí podstatě záležitostí. Clinton byla zesměšňována za to, že nazvala Assada „reformátorem“ (vlastně řekla, že někteří členové kongresu si myslí, že je reformátor). Rivlin vysvětluje, že syrský prezident je reformátor, při nejmenším v ekonomické politice. Problémem je, že syrská společnost je příliš křehká, aby absorbovala reformy bez nesnesitelné bolesti pro 30% Syřanů pod oficiální hranicí chudoby ve výši 1,60 dolaru na den. Jak Rivlin vysvětluje: Syrské zemědělství trpí tím, že země přistoupila k tak zvané „sociálně-tržní ekonomice“ a zavedla nový režim dotací v souladu s mezinárodními obchodními dohodami, včetně Asociační dohody s Evropskou unií (kterou Sýrie stále ještě neratifikovala). Předešlá zemědělská politika byla vysoce intervencionistická a zajišťovala (za velkých nákladů) potravinovou bezpečnost země a poskytovala populaci přístup k levným potravinám. Nyní je nahrazována liberálnější, která má tvrdé následky pro farmáře a rolníky, kteří tvoří asi 20% GDP země a její pracovní síly.

Syrský zemědělský sektor, dodává Rivlin, byl dále oslaben čtyřmi lety sucha: „Malí farmáři byli zasaženi nejvíce; mnozí nebyli schopni vypěstovat si dostatek potravin nebo vydělat dost peněz, aby nakrmili své rodiny. V důsledku toho jich desítky tisíc odešli na severovýchod a nyní obývají neformální osady nebo tábory blízko Damašku.“

Assad zrušil dotace u paliv a zavedl tržní ceny, dodává Rivlin. „Na počátku roku 2008 byly zrušeny dotace na paliva a v důsledku toho se cena nafty přes noc ztrojnásobila. Následně, během roku, prudce vzrostly ceny základních potravin a byly pak dále vytlačeny suchem.“ Na tomto pozadí vyskočily syrské ceny potravin na konci února o 30% a syrští bloggeři informovali, že pokus vlády udržet ceny dole vyvolal hromadění zásob.

Globální nárůst cen potravin zasáhl syrskou společnost jako tsunami a odhalil neschopnost režimu zaostalou, zkorumpovanou a narušenou zemi modernizovat. Stejně jako Egypt se z toho nemůže dostat ani Sýrie. Rivlin pochybuje, že se režim zhroutí. Domnívá se, že: „Městská elita byla usmířena ekonomickou liberalizací a nyní se bojí revoluce, která by dostala k moci novou politickou třídu založenou na venkovské chudině, nebo by to prostě uvrhlo Sýrii do chaosu. Aliance sunitské podnikatelské komunity a alavity ovládaných bezpečnostních sil vytváří základnu režimu, a jak se části populace bouří, má všechny důvody k boji.“

Nejpravděpodobnějším výsledkem je dlouhé období nestability, ve kterém dvě strany, které nemají na smíru co získat a mohou vše ztratit při porážce – vyvlastnění chudí a etablovaná elita – budou bojovat v ulicích. Stejně jako u Jemenu a Libye se i u Sýrie ukáže, že ji není možné stabilizovat; a jestli egyptská armáda může zabránit pádu do stejného chaosu, zůstává nejistým.

Jak řekl Anwar Raja, vůdce v Damašku sídlící Lidové fronty za osvobození Palestiny, ruské RIA Novosti 2. dubna: „Sýrie hraje klíčovou roli v regionu coby podporovatel hnutí odporu v arabském světě, obzvláště v Palestině a Libanonu. Destabilizace této země by umožnila USA a Izraeli obnovit svoji nadvládu v regionu, kterou ztratily, obzvláště po změnách v Egyptě.“

To je pozoruhodný výrok, vzhledem k tomu, že Washington podtrhl koberec pod nohama svého starého spojence Mubaraka, a tím podkopal svoji pozici v regionu, ale má prospěch z problémů Assada, na kterých nenese Assad žádnou vinu. Naopak, Obamova vláda lpí na iluzi, že demokracie bude v „arabském jaru“ vzkvétat a že Assad je klíčovým partnerem pro mír. Při pádu na dno Damašek Washington předběhl. To je důvod, proč je odhad Anwara Raja přesný. Nebýt neradostných obětí na životech, byl by tento scénář humorný.

Bohužel, těla Arabů se budou nadále vršit, dokud se západní média neunaví jejich fotografováním a „svědomí světa“ neshledá nudným o tom číst. To, že se chaos pokusí využít islamisté, se rozumí samo sebou, ale dokonce i islamisté musí skoro každý den jíst. Protože třetina Syřanů je pod hranicí chudoby, březnový nárůst cen kuchyňského oleje představoval čtvrtinu denního příjmu. Není to ani tak hlad, jako pokoření a beznaděj, co žene protestující zpět do ulic a před hlavně bezpečnostních jednotek.

Za těchto okolností zní Obamův výrok, že izraelsko-palestinská dohoda je „urgentnější, než kdy dříve“, prázdně. Když jsou ve hře všichni hráči v regionu, ať vyjedná Izrael s Palestinskými úřady cokoliv, je to bezvýznamné. Ani bomby ani rakety, ani kapičky ekonomické pomoci, které může vláda z napjatého rozpočtu vyždímat, nezabrání, aby režim zjistil, že je symptomem společenského selhání.

Palestinské úřady budou nadále usilovat o „uznání“ Valným shromážděním OSN, což je bezvýznamný krok, pokud to hlavní mocnosti nepodpoří. Německá kancléřka Angela Merkel již Palestincům řekla, aby nejednali na vlastní pěst. Hlas, který převažuje všechny ostatní, patří ovšem Washingtonu. Vzhledem k masivní podpoře Izraele mezi americkými voliči (63% oproti 15% podporujících Palestince, podle Gallup Poll (4)), je nanejvýš nepravděpodobné, že Obamova vláda přitáhne Izraeli šrouby před listopadovými volbami v r. 2012.

A tou dobou již může mapa Středního východu vypadat jinak.

Obama ovšem chce, aby Izrael udělal jednostranné ústupky u osad na Západním břehu, aby udržel iluzi, že mírový proces stále existuje. Ale jediným klackem, který na Jeruzalém má, je nepoužití amerického veta, pokud by Palestinci usilovali o uznání státu od OSN na linii příměří z roku 1949.

Ale tato hrozba je prázdná. Jak napsala 4. dubna (5) izraelská komentátorka Caroline Glick: Zcela zvráceně, pokud se (premiér) Netanyahu skloní před Obamovým přáním, nezabrání americké podpoře palestinskému členství v OSN a uznání palestinské suverenity v Jeruzalému, Judeji a Samarii a Gaze ze strany OSN. Usnadní to tím, že zajistí, že to bude vypadat nekontroverzně. Nejlepší sázkou Netanyahu v tomto případě je požádat Obamu o laskavosti. Protože Valné shromáždění pravděpodobně palestinské členství schválí dokonce i tehdy, když budou USA rezoluci Rady bezpečnosti vetovat, je Obamova schopnost zabránit tomuto manévru omezená. A cena, kterou chce za veto, je prohibitivní.

Cena, kterou by Obama zaplatil v americké politice tím, že by shodil Izrael pod autobus, by byla ještě prohibitivnější.

Nic z toho nebude pro Izrael příjemné a v případě další války na severu může utrpět vážné škody od raket Hizballahu. V takovém případě bude mít Izrael příležitost bojovat a rozhodně vyhrát. Nepřeji válku nikomu, ale stojí za to mít na paměti, že nic není větší výhrou, než vítězství. Vojenské vítězství Izraele by islamisty v arabském světě zdiskreditovalo více, než všechny volby na světě.

Poznámky

1. Obama and Israel - It Gets Worse, January 2008.
2. Samantha Power's Power April 5, 2011.
3. Behind the Tensions in Syria: The Socio-Economic Dimension March 29.2011.
4. Support for Israel in U.S. at 63%, Near Record High February 24, 2010.
5. Richard Goldstone and Palestinian statehood April 4, 2011.