Atlantské sirény a Bashir Assad

Použijme přirovnání. V Egyptě USA vyzvaly k „spořádanému předání moci opozici“ – když pochopili, že se mohou obejít bez H. Mubaraka. V Libyi začaly provádět nátlak na M. Kaddáfího a vyzývaly ho k odchodu, když se stalo zřejmým, že má reálnou šanci zdolat vzbouřence. Ale ve vztahu k Assadovi začaly náhle zaznívat jiné výroky. Nejdříve začala Hitlary Clinton přesvědčovat americkou vládu o tom, že „Assad je schopen stát se reformátorem“. Začali ji přizvukovat mnozí američtí politici a experti. Začal se objevovat pro syrského prezidenta příznivý informační šum. Počínání americké diplomacie jakoby otvíralo Assadovi jistou možnost stát se „mužem západu“. Pak opět zazpívaly atlantské sirény, které před třiceti lety vábily a omotaly si jednoho samolibého stavropolského kariéristu. Lstivá lež byla vždy zbraní podvodníků. Ve Washingtonu zavřeli oči nad tím, jak za podpory Damašku hnutí Hizballah nakopalo Izraeli ve válce v Libanonu v létě 2006 zadek. A i palestinský Hamas si počínal stejně důstojně během izraelské vojenské operace v sektoru Gazy na hranicích v letech 2008-2009. Izrael nejen, že nedokázal Hizballah zničit, ale toto uskupení (za pomoci Iránu a Sýrie) se dokázalo během krátké doby obnovit a rozmnožit svůj vojenský potenciál. Dnes, podle slov vůdce organizace šejka Hassana Nasrallaha, jsou rakety, odpalované bojovníky Hizballahu, schopné zasáhnout Tel Aviv a vojenské jednotky tohoto hnutí se připravují na to, že v případě nového konfliktu přenesou válku na území Izraele.

Ano, Bashir Assad se ukázal být silným a odolným soupeřem, který způsobil americko-izraelskému tandemu nemálo problémů. Začít s ním přímý konflikt je drahé. Proto atlantské sirény zazpívaly lstivou svůdnou píseň, kdy se snaží změnit situaci na Blízkém východu po dobrém nebo po zlém. Jak se říká, zapomeňme na staré křivdy.

V čem spočívá smysl americké úvahy?

Je zřejmé, že destabilizace Assadova režimu umožní Spojeným státům oslabit, či dokonce podlomit pozice proti-izraelských sil v regionu. Dnešní pevná pozice těchto sil vznikla v nemalé míře díky pozici Sýrie. Ta hraje klíčovou roli při obraně arabských národních zájmů, především u palestinských a libanonských hnutí odporu. Zhroucení Assadova režimu by Spojeným státům a Izraeli umožnilo silně posílit své pozice.

Navíc oslabení Sýrie by se negativně odrazilo i na vlivu Iránu, především v Libanonu a v palestinské otázce. Zkomplikovalo by to situaci uskupení Hizballah a palestinského hnutí Hamas, jehož vedení v čele s Khaledem Mashalem má základnu v Damašku.

Nestabilita v Sýrii vyvolává také velké znepokojení v sousedním Turecku. Damašek se spolu s Ankarou považuje za bránu do arabského světa. Turecko-syrské vztahy se v posledních letech aktivně rozvíjely a objevily se plány na vytvoření ekonomické unie, kterou by tvořily Turecko, Sýrie, Libanon a Jordánsko. Destabilizace situace v Sýrii tyto plány maří.

Proto je nejvýhodnější a nejperspektivnější cestou vyvést syrského vůdce „pomocí reforem“, stejně jako kdysi odlákali stavropolského blba (narážka na Gorbačova, narozeného ve Stavropolu – p.p.).

Nicméně toto vše byl jen sladký sen amerických a izraelských stratégů. Situace v Sýrii není vůbec tak labilní. Nakonec, v posledních desetiletích byly právě zahraničně-politické problémy, v první řadě opozice Izraele a USA, hlavní starostí syrského vedení. Vnitřní otázky byly odsunuty na druhou kolej. Na jejich aktuálnost poukázaly události posledních dvou týdnů, jejichž počátkem byly protestní akce v Deraa. Ukázaly, že v zemi existuje nespokojenost kvůli neexistenci politických svobod a korupci.

Nespokojenost posilují i ekonomické problémy, se kterými Sýrie zápasí. Je to vysoká míra nezaměstnanosti, obzvláště mezi mládeží, jsou to problémy v zemědělství, související se suchem v řadě oblastí země v posledních čtyřech letech, což vedlo k likvidaci rolnických hospodářství, odlivu velké části populace do měst a růstu inflace, požírající i tak již nízké platy.

Protože si toho jsou vědomi, přišly syrské úřady s plánem na provedení výrazných reforem v zemi, a v rámci toho podnikly kroky na změnu zákona z r. 1963 o výjimečném stavu, omezujícího práva a svobody občanů. V Damašku doufají, že rychlá realizace zmíněného programu situaci stabilizuje, pomůže zmírnit vlnu současné nespokojenosti a zachrání národní celistvost Sýrie.

Nicméně sirény ve Washingtonu, které propagují Bashira Assada jako reformátora, od něj neočekávaly toto. Syrský prezident nezašel ve svých slibech dostatečně daleko a zůstal na stejné zahraničně-politické platformě, jako dříve. Obvinil Izrael a nepřímo USA z toho, že stojí za organizováním protestů v Sýrii. Vystoupení Bashira Assada před národem bylo políčkem Obamově vládě. Neboť ve Washingtonu doufali, že Sýrie učiní aspoň nějaké kroky směrem k západním reformám a sblíží se s Izraelem.

Nicméně Bashir Assad opět demonstroval politickou moudrost a zaobíral se vnitřními problémy a nehodlal měnit zahraničně-politický kurs země. Kalkulace, že se Damašek podaří posunout ve směru zájmů USA a Izraele, se nepotvrdily. Píseň atlantských sirén utichla. Takže je před námi nové kolo protiakcí. Podle názorů expertů se nyní USA a Izrael vydají na kurs střetu se Sýrií. Půjde o něco typu další dohody Sikes-Pico z r. 1916 – tajné dohody mezi Británií a Francií o rozdělení držav Osmanské říše a vymezení sfér zájmů na Blízkém východě po skončení světové války. Jen se tentokrát nebude mluvit o překreslení politické mapy a rozdělení území na geopolitickém principu, ale na etnicko-náboženském principu, což může mít katastrofické následky.

Dnes se již na pozadí událostí v mrňavém Bahrajnu, kde se šíitská opozice na vládnoucí sunitské královské rodině dožaduje velkých práv, jednotliví arabští vládci obávají války na náboženském základě. Etnicko-náboženský konflikt v Sýrii jako jednom z historických center arabského světa může způsobit explozi v celém regionu o to více.

Doposud se libyjským úřadům zachránit mír v zemi, kde spolu s muslimskými Araby žijí křesťané, Kurdové a členové dalších náboženských menšin, dařilo. Zatímco většinu muslimů v Sýrii tvoří sunité, zhruba 15% obyvatel tvoří alavité (odnož šíismu), mající vzhledem ke svému počtu neproporcionálně větší podíl na politické a ekonomické moci. O tom, že existují síly, které se snaží zažehnout sunitsko-alavitský konflikt, svědčí agresivní výpady proti alavitům v Latakii.

Události v Sýrii sledují s obavami v sousedním Libanonu, kde již náboženské spory byly příčinou 15 let trvající občanské války (1975-1990). Nestabilita na území jediného arabského souseda Libanonu nutí k úvahám o nebezpečnosti vzniku nového bratrovražedného konfliktu, obzvláště když se řada místních politiků pokouší přesvědčit sunitské muslimy a křesťany o tom, že zbraně šíitského hnutí Hizballah „míří na jejich hlavy“.

Situaci v Sýrii drží to, že na rozdíl od vůdců Tunisu, Egypta, Libye nebo Jemenu má prezident Bashir Assad stálou podporu velké části národa. A to z velké části díky jeho proti-izraelské politice a umění důstojně reagovat na výzvy USA. Málokdo v Sýrii volá po odstranění hlavy státu. Většina Syřanů chce politické a ekonomické reformy, ale málokdo volá po tom, aby tyto reformy kopírovaly americké.

Bashir Assad má prostředky proti pokusům eskalovat situaci v Sýrii. Je třeba připomenout, že v minulosti, když byla Sýrie vystavena nátlaku, Assad mistrně využil sílu syrské diplomacie, schopné hrát významnou roli při stabilizaci Libanonu, Iráku a Palestiny. Přičemž decentně naznačil, že má k dispozici „vlastní prostředky pro zklidnění chaosu“. Ale jak tyto náznaky rozšifrovat v Izraeli a USA neví. Tam by velmi chtěli připravit Damašek o jeho trumfy. Ale riziko takového podniku je nemalé. Především pro Izrael.

A tak atlantské sirény umlkly. Za ticha probíhají přípravy.