Neo-osmani objevují nový Střední východ
5.4.2011 Komentáře Témata: Střední východ 1350 slov
Zdůraznit podobnosti a marginalizovat rozdílnosti je celkovým cílem diplomacie v mezistátních vztazích. Ale mohou existovat také mimořádná období, kdy dobrá diplomacie musí zdůrazňovat rozdílnosti ve vztahu charakterizovaném rostoucími podobnostmi.
Turecká diplomacie se v posledních letech zaměřila na vytváření „bezproblémových“ vztahů s Iránem a Sýrií. Ale i když se začaly objevovat ohromující výsledky, vyvstala u Ankary potřeba udržet si od svých sousedů jistý odstup. Arabské povstání hrozí tím, že vynese na povrch nové vzory regionální rivality.
Střední východ byl arénou, kde se odehrávala rivalita Osmanů a Safavid po půl tisíciletí, až do počátku 20. století. Vyhlídky na zrození nového Středního východu způsobují, že o moc se přetahují dvě regionální mocnosti. Pravděpodobně jsou zde třetí strany – západní mocnosti jako celek a někteří z Arabů – kteří mohou v podstatě doufat, že získají na zopakování historické rivality v současném regionálním nastavení, které podle běžných výpočtů pracuje pro vzestup Iránu.
Nedokončená práce v Gaze
Rychlost, s jakou Turecko předložilo OSN v New Yorku zprávu o zabavení zbraní v íránském letadle na cestě do Sýrie 21. března, a průvodní mediální „úniky“ – kdy se vše odehrálo v módu rychlého přetáčení během jednoho týdne – podtrhuje mezihru regionální rivality.
Skutečně, Turecko jednalo jako zodpovědný člen mezinárodního společenství, když zadrželo íránské letadlo porušující sankce Rady bezpečnosti OSN proti Iránu – ačkoliv „zakázané vojenské položky“ přepravované do Aleppo v Sýrii představovaly pouze asi 60 samopalů Kalašnikov, 14 kulometů, 8,000 kusů munice a 2,000 dělostřeleckých nábojů.
Jde o to, že Kolumbie, která je oddaným spojencem Spojených států a vede sankční výbor u Iránu, urychleně sdělila Radě bezpečnosti, že tento incident „představuje závažné obavy“, a západní diplomaté spěšně okomentovali, že tato epizoda „se u Turecka odrazila pozitivně“.
V turecko-íránsko-syrských vztazích, které byly na neustálém vzestupu, se skutečně objevil prvek neshody. Do této problematiky patří také Hizballah a Hamas, a nemuseli jsme slyšet poslední slovo. Včera bývalý izraelský premiér Ehud Olmert osudově řekl, že totální válka proti pásmu Gazy je nevyhnutelná.
Abychom Olmerta ocitovali: „Pokud existuje nějaká věc, které lituji, pak to, že jsme tehdy práci nedokončili – nemůžeme se vyhnout potřebě dokončení práce. Izrael nemůže akceptovat přítomnost teroristického subjektu v Gaze, který ohrožuje občany Izraele, aniž by podnikl akci. Nikoliv náhodnou akci, ale řízenou, precizní a organizovanou akci za použití dostatku síly, aby to změnilo realitu v Gaze.“
Turci jsou jedněmi z těch, kteří praktikují moderní diplomacii nejdéle. Ví o napětí, které se vytváří v Sýrii, a Ankara začala s obvyklým přístupem k Damašku tím, že otevřeně a opakovaně vyzývala prezidenta Bashara Assada k reformám. Premiér Recep Tayyip Erdogan mluvil s Assadem dvakrát. Prezident Abdullah Gul tureckou výzvu k reformám zopakoval den po Assadovu středečním projevu, ve kterém řekl, že syrské protesty byly důsledkem „zahraničního komplotu“.
Gul použil necharakteristický silný jazyk: „Je třeba udělat cokoliv. Na pobřeží Středozemního moře nemůže být žádný uzavřený režim. Assad si je toho vědom také… Dělíme se s ním o své zkušenosti a nechceme v Sýrii chaos.“ Gulův poradce Ersat Hurmuzlu požadoval: „Čekat s reformami na ukončení protestů je špatný přístup. Nezbytné reformy by měly být provedeny nyní, nikoliv později. Vůdci by měli být stateční… Byla by to snadná transformace, pokud by syrská vláda mohla provést výrazné reformy u lidských práv a demokracie a najít řešení u boje s korupcí.“
Ministr zahraničí Ahmet Davutoglu Reuters řekl: „Je to jako východní Evropa na konci 90. let… Ti, kteří se pokouší zabránit tomuto procesu, budou čelit více problémům, jako v Libyi… Nemáme žádné důkazy (o „zahraničním komplotu“)… Podporujeme reformy a demokratizaci (v Sýrii), ale mělo by jít o mírovou transformaci, ne prostřednictvím násilí, útoků na civilisty nebo pokoušením se udržet status quo nebo vytvářením nestability.“
Zaznamenán posun v přístupech
Náhlá turecká agresivita vůči Sýrii má komplexní pozadí. Žádný arabský stát nebyl více proti-turecký, než baathistická Sýrie. V syrském folkloru jsou Turci zloduchové a pod povrchem spočívá teritoriální spor z r. 1939, kdy Turci anektovali syrskou provincii Hatay. V tom pravděpodobně také spočívá skrytý význam zadržení íránského letadla převážejícího zbraně do Sýrie Tureckem.
Opět, Turecko oslovilo Hizballah a Hamas a obešlo nároky Sýrie (a Iránu) na zprostředkovatelskou roli, v rámci snahy posílit svoji regionální důvěryhodnost a vylepšit si svoji pozici u Saudské Arábie a dalších států Rady pro spolupráci Zálivu (GCC).
Státy GCC považovaly za dobrou věc, že je Ankara ochotná přestřelit luk Teheránu. Na rozdíl od případu Iránu, jehož cíle ve vztahu k Hizballahu a Hamasu jsou Saudskou Arábií považovány v součtu za nulové, není snaha Turecka posílit svůj politický statut vnímána tak, že má za cíl ohrozit nebo marginalizovat zájmy Riyadhu.
Proto má návštěva saudského ministra zahraničí, prince Saud al-Faisal, v Ankaře minulý týden zřejmě velký význam. Saudové se obávali vzkvétajících turecko-íránských vztahů. Riyadh se hluboce obává, že Teherán se může stát tím, kdo bude mít skutečný prospěch z nepokojů na Středním východě.
Saudové vidí, že pouze Turecko může ve vynořujícím se scénáři, kde je Egypt v troskách a americká regionální politika zmatečná, působit jako protiváha Iránu. Ale zároveň byli Saudové rozčarováni tím, že Erdoganova oblíbená „cesta třetího světa“ se stává příliš radikální, přičemž vše na novém Středním východě by se mělo nakonec smrsknout jen na sektářství – Turecko je sunitské (a Salafi), stejně jako Saudská Arábie, ale Irán je šíitský.
Nakonec, připomenul Faisal tureckému vedení, Gul žil v Jeddah osm let a ví, jak mysl Saudů funguje – že uprostřed euforie arabské revolty za demokratizaci by se nemělo zapomínat, že nakonec, po celou osmanskou éru, dávali Arabové přednost Úžasné bráně (otevřenému dvoru sultána) před perskou hegemonií. Ale Turecku to není třeba nijak obzvláště připomínat. Osmani velmi dobře rozumí sektářství na muslimském Středním východě a opírali se o menšiny se skvělými dovednostmi a sebedůvěrou. V každém případě došlo od chvíle, kdy Faisal odletěl z Ankary zpět domů, v přístupu Turecka ke znatelnému posunu.
Optimistická proaktivní nálada
Zdá se, že Turecko počítá s tím, že po dramatickém propadu u amerického vlivu a profilu se Střední východ vrátí ke svým historickým rozdělením, a že stádo čeká na vedení, navzdory přání Iránu se vzedmout. Turecko také kalkuluje s tím, že když bude nést břímě vedení v na ropě bohatém regionu Perského zálivu, bohatě se mu to vrátí – bohatství, vliv, moc a sláva. Na nejtroufalejší úrovni může Turecko dokonce aspirovat na to stát se zprostředkovatelem mezi svými arabskými „svěřenci“ a západem, který ho ignoroval.
Takže zatímco na jednu stranu Ankara drze narušila íránsko-syrskou alianci a nařizuje Damašku, aby se vrátil zpět do stáda sunitských Arabů (což režim Alawaite nemůže snadno udělat), na druhou stranu míří příští týden Davutoglu do Manamy, aby si „prohlédl situaci na místě“ a pokračoval v konzultacích, které vedl se Saudskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, které vinily ze šíitského povstání v Bahrajnu ruku Iránu.
Davutoglu řekl: „Eskalace napětí v Bahrajnu může vést k eskalaci napětí v Zálivu.“ V ostrém kontrastu s íránským postojem Turecko proti saudské intervenci v Bahrajnu nic nenamítá. (Původně ano, ale již ne).
Turecko také oceňuje, že GCC financuje Bahrajn, aby mu pomohlo provést reformy. Turecko cítí, že GCC (čti Saudská Arábie) by měla vyřešit problémy v regionu. Jak řekl Hurmuzlu: „(Státy GCC) by neměly hledat řešení mimo region tím, že jím pověří mocné země a subdodavatele.“
Davutoglu čelí tvrdé výzvě, kdy musí v Bahrajnu kormidlovat mezi saudskými a íránskými zájmy. Je nanejvýš nepravděpodobné, že Teherán bude potěšen pohledem, jak se turecký diplomat potuluje na jeho šíitském dvorku.
Opět, postoj Turecka k situaci v Jemenu („poměrně kritická“) je blízký postoji Saudské Arábie a odchyluje se od postoje Iránu. Turecko souhlasí se Saudskou Arábií, že prioritou by mělo být udržet Jemen sjednocený a vyhnout se sektářskému konfliktu. Turecko změnu vedení v Jemenu podporuje jen obezřetně.
Jak realistické jsou neo-osmanské ambice Turecka? Tvrdou realitou je, že navzdory vytrvalým snahám není Turecko na Středním východě ani zdaleka dominantním faktorem. Naopak, turecký proaktivní mód by mohl skončit tak, že to v regionu vytvoří znepokojení, že zasahuje do vnitroarabské politiky.
Nicméně Turecko je v optimistické náladě. Jeho ekonomika vzrostla v r. 2010 o 8,9% a hrubý domácí produkt na hlavu překročil magickou hranici 10,000 dolarů. A je přesvědčeno o svém kreditu coby zářného příkladu pro muslimské země všude na světě.
Ale Turci se nezajímají o pohled na život z perspektivy jiných. V arabské paměti tvoří osmanské dědictví pouze klubko zvyků, které po sobě Turci zanechali, a nic víc – káva a vodní dýmky, nebo bakšiš (úplatek) a khazouk (hrubé kovové bodlo, které Osmani používali pro mučení arabských poddaných).
Turečtí sunitští arabští souvěrci cítí k osmanské éře odpor. Nikdo v arabském světě nemluví turecky a všichni se ochotně učí anglicky nebo francouzsky. Řečeno jednoduše, za půl tisíciletí historie je toho k zapomenutí hora. Erdogan je regionální celebritou, ale je to z velké části záležitostí osobního sultánova charisma.