Daně, daně a zase daně

Zkrátka daně se platit musí. Stát potřebuje hodně peněz, aby splnil všechny povinnosti uložené mu zákonem nebo potřebami společnosti.

O daních se mluví stále. Hlavně o tom, že jsou vysoké. Ale pokud by daně nebyly, stát by nemohl poskytovat svoje služby a potom by nastal kolaps. Povinnosti státu by převzaly soukromé společnosti a ty by svoje služby lidem prodávaly. Za několikanásobně vyšší ceny než byly od státu. Příkladem budiž americké zdravotnictví, které je nejdražší na světě a kde šestina lidí nemá žádnou pojistku. Každý šestý občan, když potřebuje lékaře, musí si ho plně zaplatit. A člověk, který nemá na pojistku nemá ani peníze na operaci. Takoví lidé – třeba nemocní se slepým střevem - jsou v USA odsouzeni k smrti. A tak by to bylo se vším. Zaplatit byste museli hned, jak vystrčíte nos z domu. Za používání chodníku a silnice. Cesty autem by se vám hezky prodražily. Zkrátka, všechnu činnost státu by převzaly soukromé firmy a ty by si všechno nechaly dobře zaplatit.

Mluvíme-li o daních, musíme si daně určit podle systému výběru.

Základním systémem je proporcionální zdanění. Pokud prospěch z činnosti státu konstantně roste s výší majetku / příjmu občanů, pak by příjem či majetek každého občana měl být zdaňován stejnou daňovou sazbou. Tak je tomu u nás.

Progresivní zdanění je tehdy, když prospěch, kteří lidé z vlády mají, vzrůstá více než proporcionálně k jejich příjmu / majetku, pak by bohatí měli být zdaňování vyšší daňovou sazbou než chudí. Toto je základní systém výběru daní v sociálním státě.

Teoreticky existuje také regresivní zdanění - pokud by chudí měli z činností státu větší celkový prospěch než bohatí – potom by měli platit vyšší daň než bohatí. Ovšem v praxi si to nedovedu představit. A asi nikde na světě to neexistuje. Ovšem - neručím za to, že regresivní daň neexistuje. Ta je totiž ideálem všech neoliberálů.

Její variantou je, že by bohatí mohli platit menší procento z příjmu než chudí, ale přitom by platili více než chudí (z vyšších příjmů).

Vrcholem daňového systému je tzv. daň z hlavy. Vychází z předpokladu, že činnost státu přináší každému občanovi stejný prospěch, pak každý občan bez ohledu na výši příjmu či majetku by měl platit stejnou daň. Výše už jsem pochyboval, že chudý má stejný prospěch z činnosti státu jako bohatý. Kdyby měl stejný prospěch, nebyl by chudý, že? To však autory daně z hlavy nezajímá.

Daň z hlavy je výjimečný případ, kdy daňový subjekt je současně i předmětem daně. Jejím poplatníkem je každý jednotlivec, každá fyzická osoba, bez ohledu na příjem, majetkové poměry a je pro všechny stejná. Je jediná spravedlivá, jak se u nás říká.

Daň z hlavy je součástí politiky neoliberálních politiků. Protože zatím (!!) nelze úplně zrušit daň pro bohaté, je daň z hlavy ideální možnost, jak na chudé převést náklady státu.

Poprvé se o to pokusila ve Velké Británii konzervativní vláda Margaret Thatcherové. Měla být vrcholem její politiky. Připravovala ji 20 let, než se s ní odvážila přijít na veřejnost. Následky byly tragické - pro Británii i pro ni.

Návrh zavedení daně z hlavy byl uveden v předvolebním prohlášení k volbám 1987. Plán počítal se zavedením daně nejdříve ve Skotsku na počátku finančního roku 1989/1990 a v následujícím roce v Anglii.

Zavedení této daně vyvolalo v zemi nepokoje. Zdaleka největší nepokoje se odehrály v centru Londýna 31.března 1990 krátce předtím, než měla vstoupit daň v platnost v Anglii a Walesu. Lidé ji nazvali „Bitva u Trafalgaru“, jelikož se hlavní střety odehrály na Trafalgarském náměstí.

Nová jednotná daň značně zatížila pracující třídu. Protesty se projevovaly od vyzývání k neplacení daní k organizování protestních pochodů. V srpnu 1990 ve Velké Británii platilo daň z hlavy průměrně pouze 20% obyvatel. Místní orgány podléhaly krizi a úřady čelily deficitu 1700 miliard liber k následujícímu roku. Lidé vytvořili sítě členů komunit, které měly za úkol sledování a obranu proti exekutorům. Operace se stala natolik úspěšnou, že v některých oblastech firmy na vymáhání pohledávek zcela vyklidily pole. V Edinburghu místní lidé střežili dělnické čtvrti s auty a vysílačkami, v Londýně plnili tuto funkci někteří taxikáři. Docházelo k monitorování a následně i častému obsazování kanceláří exekutorů a ve Skotsku stovky lidí bránily domy proti násilné exekuci šerify. Odpor obyvatelstva byl úspěšný.

Nepokoje vedli k pádu Margaret Thatcherové, která rezignovala v listopadu stejného roku, kdy průzkumy ukazovaly 2% podporu obyvatelstva. Její nástupce John Major poté oznámil zrušení této daně.

Protože tyto události probíhaly v době po sametové revoluci, naše média jim nevěnovala tolik pozornosti a proto mnoho lidí u nás o tom nic neví.

Když v Británii neuspěli s novou daní z hlavy, přišli politici s její novou variací, která ji nahradila. Tato varianta už prošla bez problémů. Je jí nová Daň z Přidané Hodnoty. DPH je jednou z forem daně z hlavy. Když si koupíme rohlík, každý zaplatí stejně - milionář i chuďas. Jak spravedlivé. Našim neoliberálním politikům jde o jediné, aby daně byly spravedlivé. Spravedlivá daň je taková, když všechno zaplatí chudí a bohatí budou od daní osvobozeni. Progresivní zdanění je nespravedlivé a trestá naše úspěšné podnikatele.

Nepřímé daně, především DPH, jsou daněmi se silně regresivním dopadem, tedy daněmi, které nejvíce postihují ty nejchudší, protože zdaňují spotřebu, která v jejich výdajích zaujímá největší položku. Následkem toho je, že tyto skupiny nemají z čeho vytvářet úspory. Naše vláda se rozhodla pro sloučení sazeb u DPH na jednu. Zvýšení daně u potravin, léků je silně asociální. Zvýšení daně u knih nebo lístků na koncerty znamená pomalou likvidaci kultury.

DPH, která využívá pouze jednu sazbu, má ještě větší regresivní dopad, je nespravedlivá. Sníží více příjem poplatníků s nižším příjmem než poplatníků s vyšším příjmem. Prostě po zaplacení vyšších cen za potraviny lidem už na kulturu nezbude.

V Evropě mají státy většinou dvě sazby. Jednu nižší (6-10%) na potraviny, léky a podobně. Druhá vyšší sazba (17 – 20%) je na spotřební zboží. V Dánsku je jednotná sazba DPH doprovázena velmi vysokým zdaněním nejbohatších fyzických osob (sazba 51,5%!) – a ve Švédsku je ještě vyšší 56,4%. Česká republika patří mezi země, které mají extrémně nízký poměr přímých daní. Jsme na konci tabulek – za námi jsou jen Slovensko a Bulharsko.

U nás ODS s ministrem financí Tlustým zajistila našim nejbohatším občanům nízké daně. Pod heslem nesmíme trestat naše schopné a úspěšné podnikatele zavedla jednotnou daň 15%. Když k tomu přidáme zákon o dvojím zdanění, který umožňuje nejen zahraničním podnikatelům u nás neplatit žádné daně, tak výsledek je snad jasný každému :

Náš stát nemá peníze. Nemá peníze na nic

A proto přichází druhá etapa vládnutí ODS. Reforma finančnictví. Důsledky známe všichni. Zvýšení daně DPH. Prostřednictvím daně z přidané hodnoty je možno vytáhnout peníze i z lidí, kteří nic nemají. Jíst se totiž musí. Dalším krokem bylo snížení platů státních úředníků. Jenže státními zaměstnanci jsou i policajti nebo hasiči. Zvláště u hasičů to je sprosťárna. Snížit platy lidem, kteří s nasazením vlastního života dennodenně zachraňují lidem životy a majetek je více než sprosté. Zajímavé je, že poslanců se to netýká. Snížení „náhrad“ za snížení platu nepočítám. Náhrady jsou lumpárna v každém ohledu. Těm mladším bych chtěl připomenout, že za těch zločinných komunistů dostávali poslanci jen refundaci (!!) mzdy za dobu strávenou v parlamentu. Jinak měli každý svoje zaměstnání jako každý jiný.

V tomto kontextu je možné se podívat na typické znaky, které vykazují rozvojové a málo vyspělé země:

• extrémně nízké zdanění velmi vysokých příjmů
• důraz na financování prostřednictvím nepřímých daní (snazší výběr)
• odliv kapitálu do zahraničí (v ČR – vysoce záporná výnosová bilance, která strhává do záporu celý běžný účet, odliv v roce 2009 téměř 10% HDP!)
• vysoká míra korupce, klientelismus
• špatná vymahatelnost práva
• špatné fungování státní správy, neefektivita

To vypovídá za všechno. Z toho je vidět, že patříme mezi rozvojové země a rozhodně nepatříme mezi země vyspělé. Daňová politika je umění možného. Naši politici o tom nemají ani potuchy. Ti v zaslepené snaze podlézat bohatým, jsou schopni zotročit celý národ.

Zajímavé je, tyto politiky jako první odhalil Karel Kryl hned na začátku. Škoda jeho předčasné smrti. Jeho slova nabývají na aktuálnosti. Už brzy budeme – jeho slovy – rýt drškou v zemi. A to bude, doufám, poslední hřebík do rakve našich neoliberálních politiků, kteří si z naší země udělali pokusnou farmu a z lidí pokusné králíky. Ale až lidé budou opravdu rýt drškou v zemi (a to nebude už dlouho trvat), tak se vzpamatují a ve volbách je pošlou tam, kam patří – na smetiště dějin.