Případ Bátora

Poprvé jsem se s jeho jménem setkal před několika lety v souvislosti s úctyhodným dílem „Česká revue. Můj národ a má vlast“, jakési čítanky, ve které Bátora ze zapomnění vytahuje na světlo světa české vlastenecky píšící autory 19. a 20. století – tedy více než tisícistránková záslužná práce, jaká u nás nemá obdoby. Už jen kvůli tomu by měl každý před ním smeknout.

Jak je ale možné z takového člověka vytvořit odporného ideozločince, extrémistu, neonacistu, mediálně malomocného člověka, kterého se raději ani nedotýkat? Jako někdo, kdo pracuje v médiích a něco o jejich fungování ví, nabízím krátké vysvětlení. Nebo spíše návod. Návod, jak zničit člověka.

1. Pravdoláska dobrý, vše ostatní špatný.

Kdyby prasata na Orwellově zvířecí farmě žila jen o trochu déle a jejich hospodářství leželo někde v Čechách, jistě by k tomuto sloganu časem také dospěla a vyvedla si ho pěkně křídou na zeď. Podle tohoto základního prizmatu se totiž v našem mediálním světě vše posuzuje. Rozuměj – toho, kdo pravdolásku nebaští, kdo si z Havla nesedá na zadek, kdo se nebojí Bakaly a kdo se nezajíká nad podobiznou Schwarzenberga, či snad přímo dokonce ten, kdo proti pravdolásce veřejně vystupuje, toho není možné řadit mezi slušné občany. Je navíc vlastenec? No tak to už přehnal, pacholek jeden. Tím jsme si ospravedlnili, že dotyčného (v tomto případě Bátoru) budeme moci začít mediálně mučit, až ho nakonec mediálně popravíme. S oponenty totiž soucit nemáme.

Jak ale udělat skandál z ničeho? Máte sice ukradenou emailovou poštu, která vám prozrazuje, že Bátora má být jmenovaný náměstkem, máte i zadání od šéfredaktora, že je třeba takového člověka zdiskreditovat, aby se náměstkem nestal, ale pořád nevíte, co s tím. Nevěšte hlavu, poradím.

2. Onálepkovat.

Začněme nálepkou. Dotyčného musíme hned od začátku dostat do defenzívy. A nač troškařit a mít slitování, nač dodržovat pravidla fair play? Nejlepší je vypálit vše hned a pěkně zostra. Je to fašista, extrémista, někdo, před kým naše doba velí uplivnout na zem. Nálepkování je dobrá věc. A když už by to bylo příliš omšelé, kdyby už nálepky nedržely, protože jsou už po sté nalepeny a už odpadávají – lze to gradovat. Bátora není jen neonacista, ale přímo nacista. Zítra bude třeba popírač holokaustu. A za týden média zjistí, že za války udal Žida. Cože? Že se Bátora narodil až po válce a Žida nemohl udat? Neotravujte nás s fakty. Psali to přece v novinách, takže to musí být pravda.

3. Zesměšnit.

Převahu nad protivníkem si upevníme tím, že se jej budeme snažit v očích veřejnosti znevážit. Třeba tak, že jeho názory označíme za kuriózní, okrajové, kontroverzní, přežité, zastaralé (ač jsou naprosto legitimní). Hodně zabírá slovíčko středověké. To evokuje dobu temna. Brrrr. Nezapomeňte zesměšnit například jeho jméno – třeba Báthory. Ten pán se evidentně koupe v krvi, vraždí nevinné pravdoláskařské panny a vykonává nad nimi rituální obřady.

4. Udělat skandál z ničeho

Pořád ale nemáme to hlavní. Máme člověka onálepkovaného a zesměšněného, protože není pravdoláskař a je vlastenec. S tím si ale přece nemůžeme vystačit, to nám čtenáři nezbaští. A tak hledáme a kádrujeme. Podíváme se do životopisu – a ejhle, co nevidíme? Kandidoval za Národní stranu. Ptáček jeden. Tak to bychom se na to podívali, řekne si pan šéfredaktor.

Tedy vlastně ne – je to trochu jinak: Tak to bychom se na to podívali, řekne si kníže, bafaje přitom z lulky. Zavolá uhlobarona a ten zavolá šéfredaktorovi. Šéfredaktor nemá žádný názor, ale zajímá ho, zda bude mít zisk z reklamy nebo nebude mít zisk z reklamy. Uhlobaron vysvětlí, že takhle tedy ne a pan šéfredaktor přitakává, že no jasně, takhle tedy ne (ve skutečnosti je to ještě složitější, i tomu knížeti někdo předtím zavolal, že takhle tedy ne…)

No jasně, takhle tedy ne, přitakává redaktor, když mu na poradě šéfredaktor říká, že má napsat článek, že takhle tedy ne. A vrhne se do práce.

A napíše, že Bátora kandidoval za Národní stranu. Pak se na to dívá a zjistí, že to nevypadá nijak skandálně.

Jak to vylepšit? Tak to trochu vysvětlíme. Národní strana je taková fuj-strana, jak už musí být všem podle názvu jasné. Kdyby to někomu ale stále ještě jasné nebylo, tak je to ta strana, co v předvolebním klipu ukazovala tlusté cikány. Je to strana, co chtěla cikány vystěhovat do Indie. Co na tom, že to je strana, kterou ministerstvo vnitra řádně zaregistrovalo, co na tom, že to je strana, o které odborník na extrémismus řekl, že nemůže být v žádném případě považovaná za extrémistickou, co na tom, že se zástupci Národní strany jednal kdysi Mirek Topolánek. Pan kníže s uhlobaronem si myslí, že to je fuj-strana a tak si i pan šéfredaktor myslí, že to je fuj-strana a proto si i redaktor myslí, že to je fuj-strana a myslí si to ostatně i další redaktoři a šéfredaktoři – ti všichni svorně píší, že to je fuj-strana, protože kdyby někdo řekl, že to fuj-strana není, řeklo by se o něm, že je to fuj-šéfredaktor nebo fuj-redaktor. Protože některé věci se zkrátka mezi novináři nenosí. (Jednou jsem napůl vážně před kolegyní novinářkou řekl, že už jsem bezradný a že asi budu volit Dělnickou stranu. Propíchla mne pohledem. To byl vtip, namítl jsem. O takových věcech se tady ani nevtipkuje, propíchla mne podruhé).

5. Zavolat spřízněným politikům.

Aby to nevypadalo tak hloupě (že noviny servírují, co si lidé mají myslet), bude dobré, když to za nás řekne i někdo z politiků. Tak zavoláme někomu, kdo nám dá kýženou citaci, že na toho Bátoru si musíme fakt dát pozor. Komu bychom asi tak zavolali? A co třeba kníže? Haló, pane kníže, máte minutku? Co říkáte na toho Bátoru? Cože? Já vám nerozumím, mluvíte nesrozumitelně. Aha. Že to je fuj-strana. No my tady v redakci si to taky myslíme. Děkuji za citaci, pane kníže.

Vidíte, jak to do sebe všechno hezky zapadá? My napíšeme, že je to fuj-strana a pan kníže si taky myslí, že je to fuj-strana. Odvažuje se teď ještě někdo myslet, že to není fuj-strana?

Ale pro jistotu ještě zavoláme paní Bohdalové, to je stínová ministryně ČSSD. A zeptáme se jí, co říká na toho Bátoru. A ona řekne to, co si včera přečetla v našich novinách – že Národní strana chtěla vyhnat cikány – ale nějak se to té paní v hlavě pomotalo, zatmělo se jí před očima, asi byla tak potěšená z představy, že bude v novinách, že se z toho zajíkla a řekla, že to vlastně Bátora řekl, že je třeba vyhnat cikány. My jsme slušní redaktoři, do řeči jí neskákáme a nebudeme ji opravovat, že se spletla, že to Bátora přece nikdy neřekl, ostatně – těší nás, když paní politička papouškuje to, co jsme včera napsali. A tak tu máme další reakci, ještě pikantnější, protože nejenže Bátora kandidoval za fuj-stranu, ale ještě prý navíc říkal, že je třeba cikány vyhnat do Indie, říkala to přece paní poslankyně, tak to musí být pravda. Redaktor si spokojeně mne ruce, protože se už vidí, jak si šéfredaktor bude spokojeně mnout ruce, protože uhlobaron si bude spokojeně mnout ruce, protože kníže si bude spokojeně mnout ruce, protože Soros…. Nechme toho.

6. Vytrhovat věci z kontextu. Falšovat.

Hlavně nepopisovat, co Bátoru k té kandidatuře za tu fuj-stranu vedlo. To by totiž přestal vypadat jako takový zlý člověk a exot, možná by ho někteří čtenáři i pochopili a dali mu za pravdu. A tak jim musíme předložit jen vybrané citáty. Vytržené z kontextu. Nebo ještě lépe – nějaké pikantní citáty si vymyslet. Jako třeba ten, že Bátora za vzor považuje Haidera a LePena. A Hitlera. No tak ne, toho Hitlera ne, to my jsme jen tak zkoušeli, zda se soustředíte a nespíte. To už by bylo příliš. Ale toho Haidera a Le Pena tam necháme, to vypadá pěkně. To jsou totiž pánové, co vedou / vedli takové zahraniční fuj-strany. Už vám to dochází? Tam fuj, tady fuj, tedy Bátora je fuj.

7. Opakování je matka moudrosti.

Nezapomeňte, co nám kladl na srdce už Goebbels (my se od něj učíme, ostatně, jsme německé noviny, i když píšeme česky), že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Manželé Kaiserovi – ona v jedněch německých novinách, on v druhých německých novinách – proto budou donekonečna připomínat, že český vlastenec Bátora je vlastně extrémista – před každými volbami, v každé situaci, kdy se jim to bude zdát vhodné. Je jedno, že nic jiného na něj nemají, s touhle jednou věcí si vystačí. Je to extrémista, rozumíte? To je takový zlý člověk, víte, děti? Nerozumíte? Tak to zopakujeme – extrémista, extrémista, extrémista. Je to jasné, nebo to máme napsat ještě jednou a na titulní stránku?

A na závěr:

8. Nezapomeňte, za vše může Klaus.

I za Bátoru. To on mu to místo dohodil. Vždyť přece D.O.S.T. podporuje Klause a Klaus podporuje D.O.S.T. Je to jasné? Komu to není jasné, tomu to bude po kmentovsku vysvětleno.

Dodatek:

Ve skutečnosti vůbec nejde o Národní stranu, to je jen zástupný problém. Bátora sám řekl, že s jejími názory příliš nesouhlasí, ale na kandidátku se dostal z protestu proti tomu, jak Topolánek s Vondrou zprznili ODS. Veřejně tehdy odsoudil únos ODS neokonzervativci (rozuměj pravdoláskaři) a to se neodpouští, zvláště, když neokonzervativci jsou stále u moci.

A to je ono. Vondra a Schwarzenberg by zkrátka nesnesli, aby na klíčové pozici byl někdo, kdo jim sahá na svědomí. Je to válka. Je to boj kdo s koho. Je to boj mezi vlastenci na jedné a slouhy nadnárodního kapitálu a globalisty na straně opačné.

Případ Bátora ukázal, že ODS je stále v područí těch druhých. Ukázal také, že Nečas přestoupil na jejich stranu. Ukázal, že není vlastencem, ale k uzoufání vyměklým a zbabělým politikem ovládaným Vondrou a Schwarzenbergem. Pro voliče a sympatizanty ODS je to velmi špatná zpráva.