Politika kriminalizace demonstrací

Hesla, která demonstranti vytyčili neměla přímo politický podtext. Obecně měla reformní charakter a vyzývala ke změnám a k lepším zítřkům. Hlavní požadavky se soustředily na všudypřítomnou korupci ve státním aparátu, vytunelování veřejných financí a zrušení privilegií, která si osvojila vládnoucí třída. Dále na zajištění základních životních podmínek jako je pitná voda, elektrická energie, základní zdravotní péče a školství. Mezi dalšími požadavky byla pak péče o miliony sirotků, zabezpečení milionů vdov, boj proti chudobě, nezaměstnanosti aj.

Žádná stranická, náboženská či sektářská hesla nebyla vidět. Demonstrace zcela vědomě nemanifestovaly žádnou ideologickou orientaci a představily se veřejnému mínění jako nezávislá národní entita bez jakéhokoliv spojení s politickými stranami či se zahraničím.

Nicméně předseda irácké vlády předem kriminalizoval demonstrace a kvalifikoval protestující jako zbytky rozpuštěné totalitní strany Bass, rozvratníky demokratického zřízení a lidi, spojené s teroristickou Alkaidou. Avšak – přes výzvy, veškeré obvinění a vyhrůžky předsedy vlády i přes výzvu nejvyššího duchovního vůdce ve svatém městě Najaf k neúčasti – se lidé nenechali odradit a hromadně se chystaných demonstrací zúčastnili. Bylo více než evidentní, že občané nechtějí již nadále slyšet nespočetněkrát opakované jalové sliby vládních představitelů o zlepšení jejich životních podmínek.

Tohoto dne se udála velká tragédie, kterou spáchaly oficiální bezpečnostní síly. Totiž vedle zvukových a plynových bomb a vodních děl zaútočily hlava nehlava pendreky a použily navíc živou střelbu vůči bezbranným demonstrantům. Oficiální zprávy hovoří o 14 zabitých a desítkách raněných. Skutečná čísla - dle neoficiálních informací - jsou však nemálo vyšší. Hrůzné represálie, které bezdůvodně použily vládní síly, předčily všechny střízlivé představy; navíc v zemi, kde novodobá státní moc opakuje ve dne v noci slogan: „Demokracie v Novém Iráku“. Vlna zatýkání organizátorů a aktivistů probíhalo nejen během samotných demonstrací, ale již několik dnů před naplánovaným termínem i po jejich skončení, a to včetně představitelů organizací občanské společnosti. Navíc novináři, zpravodajové, kameramani a další pracovníci sdělovacích prostředků, kteří byli přítomni v terénu, aby přenášeli zprávy přímo z míst dění, byli terčem brutálních zásahů, zatýkání a tělesného mučení; tento fakt donutil dokonce i mluvčího Bílého domu nekompromisně kritizovat tyto zásahy.

O týden později v pátek 4.3.2011 znovu probíhaly, sice v menší míře, ale po celém Iráku další demonstrace a irácká vláda opět praktikovala vůči bezbranným demonstrantům včetně novinářů, zpravodajů a kameramanů obdobný scénář. Atmosféra vzpoury je cítit všude a nikdo neví jaké zprávy přinesou další dny.

Nutno podotknout, že demonstrace se vyznačovaly vcelku spontánním rysem, ačkoliv irácká mládež se evidentně organizuje po internetu. Vliv vzpour v ostatních arabských zemích mají na iráckou domácí scénu velký dopad. Revoluční duch změn očividně zachvátil miliony lidí.

Irácké vládní úřady patentovaly, jako preventivní opatření, nový vynález proti ohlášeným shromážděním. Tento patent vskutku předčil představivost dnes bývalých totalitních režimů v Tunisu a Egyptě při jejich boji o přežití. Irácké úřady totiž znemožňují konání demonstrací tím, že vyhlašují v naplánovaném termínu zákaz vycházení v celém kraji, městě anebo v centru města. Blokují jednotlivé čtvrtě a nepouštějí lidi od jedné k druhé, ruší hromadnou veřejnou dopravu a zakazují veškeré dopravní prostředky včetně jízd kol. Provádějí uzávěrky silnic a uzavírají cesty a mosty vedoucí k centru města pomoci zátarasů z betonových zdí a drátěného pletiva. Stovky obrněných vozidel a tisíce plně ozbrojených mužů zaplňují důležité cesty a křižovatky. Tímto vším izolují místa shromažďování. Dostat se do centra města – například v Bagdádu na náměstí Al-Tahrír – znamená několikahodinový pochod tam a tentýž pochod zpět domů! Přesto všechno se velké demonstrace konaly; odhodlání prostých lidí se nedalo zlomit. Nebýt těchto vládních opatření, tak bychom viděli nekonečné milionové pochody po celé zemi.

Iráčané jsou brutálními zásahy proti bezbranným spoluobčanům šokováni. Dokonce i ti, kteří donedávna hájili vládu a pevně věřili v demokracii stávajícího politického režimu začali veřejně pochybovat o svém vlastním přesvědčení.

Irácká vláda dle všeho nemá v úmyslu respektovat nezadatelnou svobodu projevu, svobodu shromaždování a právo na protest. Základní lidská práva zakotvená v pookupační ústavě státu se jeví jako pouhá prázdná slova.

Politický režim v Iráku díky tzv. národnímu spolu-účastnictví (tj. politika podílnictví všech politických stran a seskupení zúčastněných v politickém procesu na státní moci) nedisponuje dnes žádnou oficiální opozicí. Logika státní moci praví: když všichni sdílíme státní moc, pak takovéto demonstrace neznamenají nic jiného než protistátní živly a nepřátele existujícího politického režimu (tedy nikoliv protivládní opozici), a tudíž představují možné ohrožení existence celého politického řádu.

Irácký režim ukázal, že neakceptuje protesty občanů a vylučuje sebemenší roli občanské opozice. Kontrola vládního aparátu nezávislou strano, třeba organizace občanské společnosti či sdělovací prostředky, byť apoliticky, je pro režim nežádoucí. Vládní koalice předsedy irácké vlády, která drží ve svých rukách výkonnou moc, nesoucí marketingový název „právní stát“ již mnohokrát dokázala, že je na hony vzdálena právnímu státu.

Irácké hnutí pro změnu v ČR
Kontakt: Ing. Faisal Ismail, CSc.
faisal.ismail@seznam.cz